Září 2019

Slavia vs Lavický

27. září 2019 v 18:13 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Po dlouhé době jsem zavítal na fotbalový stánek pražské Viktorie. Má poslední zkušenost byla poněkud hořkého zrna (rok 2014 a pořážka Slavie od domácí Viktorky), leč tentokrát jsem vyhlížel snadný úspěch. Cílem sešívaných v MOL CUPU (jak se jmenuje náš národní fotbalový pohár) byli fotbalisté Vyšehradu (toho času na 13. místě druhé ligy). Pro Slavii, která v současnosti exceluje v Champions League, je to takový drobný předkrm. Míč je však kulatý a fotbalový David si nejednou vyšlápl na Goliáše (jak nám nedávno dokázal třeba anglický Colchester)...

Slavia zápas zvládla bez problémů, výhra 8:0 hovoří za vše. Média ale spíše než analýza zápasu zaměstnávaly texty o herci Jakubovi Štáfkovi, který za Vyšehrad nastoupil coby fiktivní seriálová postava Lavický.
No a mně to přijde trochu jako pitomost a neúcta k národnímu fotbalovému poháru. Zkusím v několika bodech napsat proč.

1. Někdo to může přirovnat ke známému startu herce Trojana (na 5 minut) v utkání druhé ligy za Bohemku. Podle mě to úplně neobstojí, neboť Trojan hrál v zápase kde už o nic nešlo (Bohemka měla jistý postup), hrál s vědomím trenéra a hráčů a bylo to v podstatě poděkování za jeho podporu klubu při záchraně samotné existence. To se s panem Štáfkem, který je tělem i duší sparťan a jemuž šlo primárně o marketingovou propagaci sebe sama nedá moc srovnat.

2. Trenér Vyšehradu Veselý to sice neřekl "na plnou hubu", ale je celkem jasné, že s nasazením Štáfka úplně nesouhlasil a dostal jej příkazem shora z vedení klubu. Je to trochu škoda, namísto něj totiž mohl nastoupit někdo, kdo s týmem trénuje, pro nějž by to mohlo být vrcholem kariéry, nějaký talentovaný hráč Vyšehradu. Prostě škoda. Osobně mi přišlo, že to trochu vadí i samotným hráčům. Ti Štáfkovi vůbec nenahrávali (ač se snažil nabíhat si do volných prostorů). Buď to dělali z trucu, nebo proto, že mu jednoduše nevěřili a znali jeho fotbalové "kvality". To je ale celkem jedno.

3. Při střídání hlasatel oznámil, že do zápasu vstupuje hráč Jakub Štáfek. Ten měl ale na dresu jméno Lavický, což je podle mě trochu proti pravidlům, ne?

4. To nejpodstatnější na konec. Štáfkovi šlo o promo sebe sama a o získání záběrů do druhé řady (nebo dokonce do celovečerního filmu?) o hráči Lavickém. Proto doufal ve vyhrocené reakce diváků směrem k němu (ano, zaznělo "smrt spartě"), kterých se mu dostalo. Věřím, že si zápas užil (nastoupit proti hlavnímu rivalovi musí být silný zážitek), ale asi to nebylo primární Štáfkovou motivací. Když si poslechnete (přečtete) část pozápasových rozhovorů, tak Štáfek se chvíli vyjadřuje jako Štáfek a chvíli "vstoupí" do role své postavy Lavického. Opět s výše zmíněným cílem.

Já nevím, mně to přijde dost divný. Colchester se rval s nepřízní osudu a zvítězil. Druholigová Jihlava dlouho držela vyrovnané skóre se Spartou, jen Vyšehrad na jakoukoli šanci rezignoval (Slavia nastoupila v hodně improvizované sestavě, de facto neoficiální béčko, se dvěma debutanty, samozřejmě byla pořád velkým favoritem, ale nemožná mise to pro Vyšehrad určitě nebyla, jen vzpomeňte na rok 2007 a divizní Líšeň - tehdy Slavia také hrála Champions League), Lavický - Štáfek měl prý slíbeno asi 20 minut na hřišti (aby se daly udělat všechny potřebné záběry) a jen vyloučení spoluhráče mu minutáž umenšilo. Přijde mi zvláštní, když o postavení x nepostavení hráče do zápasu (navíc hráče, který s týmem netrénuje, nemá potřebnou fotbalovou kvalitu, apod.) rozhoduje majitel klubu a nedá na názor trenéra. Chápu, že Vyšehradu to asi udělalo reklamu, ale já jsem spíše toho názoru, že daleko lepší reklama se dělá přímo na fotbalovém trávníku sportovními výkony.

Václav Kaplický - Táborská republika (1969)

12. září 2019 v 11:20 Recenze knih
Táborská republika je rozsáhlé (776 stran) dílo ve své době hodně uznávaného autora, který dnes sice není zapomenut (Kladivo na čarodějnice vyšlo znovu asi před 10 lety), ale mezi nejčtenější spisovatele určitě nepatří. Není se čemu divit, Kaplický byl už od mládí zapálený radikální socialista (do KSČ však nikdy nevstoupil) a z jeho díla to je docela poznat. To však neznamená, že by jeho knihy byly vyloženě tendenční, naopak, vždy mi přišlo, že Kaplický se ve svých knihách snažil zbavit minulost zbytečně sentimentálního nánosu. Na sled událostí sice důsledně nahlíží svoji optikou, což by však šlo napsat o drtivé většině autorů - a upřímně, pokud mám porovnat např. s nedávnou Vondruškovou Husitskou epopejí, tak jednoznačně volím Kaplického.

Táborská republika začíná rokem 1420 se vznikem samotného Tábora. Kniha má tři části (Lid vyvolený, Na množství nehleďte, Pakosti a drabanti). Kaplický tu nastiňuje vývoj táborské obce (republiky - po vzoru Benátek), kdy tu na počátku nacházíme velký idealismus, zapálení pro věc kalicha a spravedlnosti a na konci pak jen ozbrojené houfy lupičů, bohaté měšťany, kteří myslí primárně na svůj váček s mincemi, apod. Přišlo mi, že pro tento vývoj mohl Kaplický použít i vlastní zkušenosti z legií v Rusku, které později vylíčil ve své knize Gornostaj. Na textu je také vidět, že autor sám si prošel válkou a válečným tažením v roli vojáka. Popis putování armád krajinou, pustošení země a vymáhání zásob po chudých vesničanech působí velmi reálně. Ve výsledku je pak vesničanům celkem jedno, zda jejích vsí táhnou zrovna vojska s kalichem ve znaku, či křížová výprava.

Co bych trochu vytkl je zobrazení Jana Žižky, ke kterému je Kaplický podle mě až příliš "politicky korektní". V podstatě je tu slavný hejtman líčen jako dobrotivý a spravedlivý muž, trochu asketa upřímný ve víře, který se sice někdy nechá unést emocemi, ale vždy je to "v zájmu věci". Pravda však je, že i Žižkovi Kaplický připouští na sklonku života určitě pochybnosti (měli jsme ty pikarty upalovat?).

Táborská republika se mi navzdory svému rozsahu četla velmi dobře. Hodně kladně oceňuji citlivé zapracování různých dobových prohlášení ("naseruť vám v hrdla!"), i dobré promísení archaického jazyka s dnešní češtinou. Pozoruhodné jsou i miniaturní lidské osudy, ať už reálných historických postav či těch smyšlených (pasáže s Janem ze Srlína a písařem Pešou patří mezi to nejlepší v knize), které jen dokreslují celkovou dobovou mozaiku. Těžko samozřejmě říci do jaké míry odpovídá skutečnosti 15. století, ale v mnoha ohledech na mě působila dost přesvědčivě.