Červenec 2019

O sandálech a o ponožkách v nich

29. července 2019 v 16:41 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Mezi nejčastější stereotypy, které Češi rádi o sobě říkají a navzájem se jimi baví, jsou ponožky v sandálech. Konkurovat jim může snad jen obligátní půlitr točeného piva plzeňského typu v ruce člověka narvaného v tílku velikosti "po mladším bratrovi". Občas se k tomu dodává, že to se samozřejmě týká těch "špatných a nevkusných", čímž se člověk z osazenstva "ponožkářů v sandálech" chytře vyčlení a zábava může pokračovat.

Ruku na srdce, kdo z nás tak oblečený někdy nešel? Když jsme třeba byli malá robátka o svém šatníku ještě nerozhodující, když se na výletě v horách radikálně změnila teplota a pohorky jsme nechali na chatě, když...
Ano, ono to opravdu vypadá trochu nevkusně, ale přijde mi, že zase o nic tak zásadního nejde. Koneckonců praktičnost tohoto obutí ocenili i staří Římané, když se vydali ukázat světu svoji civilizaci a došli i do tak chladných míst, jako je třeba dnešní Anglie. Údajně něco podobného na svá chodidla v chladnějších měsících navlékali i lidé z Egypta, takže ne, on to skutečně není novodobý "vynález" a už vůbec nepochází z Čech.

Je to samozřejmě kulturní záležitost v závislosti na prostoru a čase. To, co bylo ok v antickém světě, nemusí být ok v současné České republice. Dnešní svět je ale v mnoha ohledech menší a mezi nás se dostávají i kulturní vlivy, které by dříve byly absolutně nemyslitelné. Tak třeba v Japonsku to prý není tak nezvyklé nosit (a nikdo se nad tím nepozastavuje). Pokud tedy příště v ulicích uvidíte někoho s ponožkami v sandálech, tak si vzpomeňte, že to klidně může být nějaký člověk ovlivněný "asijskou módou", či snad cestovatel časem hledající Teutoburský les.

Diego Maradona (2019)

14. července 2019 v 16:27 Filmové recenze

Maradonu zná asi každý včetně lidí, kteří si o fotbalu myslí, že je to zábava pro omezené pitomce. Je to jednoduše fenomén, který překračuje hranice svého oboru. Režisér Asif Kapadia se jej rozhodl představit svým typickým způsobem, jako rozervaného muže, který má v sobě Jekylla a pana Hydea. Dost lidí má tak s Diegem Maradonou trochu problém, krom geniálního fotbalisty totiž měl v sobě i kus infantilního pitomce a zatímco tělo dovedl ve fotbalu takřka k dokonalosti, tak s hlavou to bylo o poznání horší. Inu, nebyl první ani poslední...

Film je to podle mě hodně povedený, je za ním vidět mravenčí práce tvůrců, kdy museli procházet míle a míle filmových pásů (které dokážou přesvědčivě vtáhnout do osmdesátých let) a i když dokument samotný se zaměřuje jen na Maradonovo působení v Neapoli a na světové šampionáty v letech 1986 a 1990, tak vězte, že i tak je toho dost. Prakticky v žádném záběru nám Diego nesleze z očí, můžeme tak vidět slavného fotbalistů při jeho nejlepších akcích (druhý gól Anglii na MS86), kterak si hraje s dětmi, či kterak zmateně vychází z koupelny posilněn trochou koksu. Skrze Maradonu se ale můžeme také podívat na tehdejší Neapol prorostlou organizovaným zločinem, jehož špičkám se Maradona jakožto nejslavnější obyvatel města nemohl vyhnout. Kdo zná spisovatele Roberta Saviana a jeho knihu Gomora, tak asi ví o čem je řeč...

Snímek Diego Maradona je také trochu nahlédnutím do mentality lidí v jižní části Itálie, kteří silně cítí opovržení, jež jim dává na odiv bohatý sever ("skvělé" jsou slogany, kterými hráče Neapole častovali fandové z Milána a Juventusu Turín - "umejte se", "ať vás umeje Vesuv svoji lávou", proti tomu je skandování na českých fotbalových stáncích "pražský kurvy x seno a vidle" slabý čajíček). Zároveň je to také místo, kde si náboženství podává ruku s fotbalem a vzájemně se tak propojuje do dost bizarních rovin (představa Maradony jako Ježíše na klíně Panny Marie). Z pohledu obyvatele české kotliny dost šílené.

Každopádně se na to kouká dobře, jen nevím, jestli člověk ortodoxně fotbalem nepolíbený by si na snímku našel něco pro sebe. Minimálně v první polovině (kde hraje fotbal prim) by to asi měl dost těžké.

Toy - Happy in the hollow (2019)

6. července 2019 v 13:42 Hudba z ouška do ouška
Brighton je fajn město, kde párty střídá oslavu. Také odsud ale pochází kapela z trochu zvláštním názvem Toy. Hoši z Brightonu už mají na kontě čtyři alba a rovněž spolupráci s Natashou Khan, čímž se dostali do širšího povědomí (aspoň tedy v mém případě).


Poslední deska (z ledna tohoto roku) je považována jako jejich nejlepší počin. Posluchače velmi pozitivně naladí už úvodní "Sequence One", která mi trochu připoměla hudbu, kterou hrají např. takoví Lower Dens. Hodně silným momentem je pak podle mě i skladba "Last Warmth of the Day", ze které doslova cítíte hřejivost podvečerních letních paprsků (velmi vhodné k poslechu zejména v této fázi roku). Takhle by šlo pokračovat dál. Album je plné velmi silných skladeb, které nenudí a dokáží překvapit. Hudebně se jedná o dost zvláštní směsici post-punku a krautrocku s psychedelickou omáčkou. Rozhodně to nepůsobí prvoplánově. Za mě je album "Happy in the hollow" určitě velmi příjemným překvapením tohoto hudebního roku.