Duben 2019

Jsme v pohodě - Paul Rudnick

27. dubna 2019 v 11:06 Tyjátr
Jsme v pohodě je asi nejvíc teplá hra, kterou jsem kdy na divadelních prknech viděl. Režisér Braňo Holíček dokázal Rudnickův text dovést takřka k dokonalosti, takže na silný divácký zážitek je dost slušně zaděláno.


Autor Paul Rudnick není neznámou postavou, filmoví fandové jej mohou znát jako scenáristu Adamsovy rodiny 2 a v gay komunitě velmi oblíbenou divadelní hrou (a později i filmem) Jeffrey. Ve velké většině svých děl se Rudnick otevřeně hlásí ke své sexuální orientaci (hádejte ke které), dost výrazně take zpracovává svůj židovský původ. Všechny tyto atributy se náležitě uplatňují i ve hře Jsme v pohodě (v originále The New Century), kterou je stále ještě v těchto dnech možné vidět v Národním divadle (Nová scéna).

Hra je to trochu netradiční a i když je relativně nová (uvedena poprvé v roce 2008), tak se už stihla stát součástí několika přijímacích zkoušek na různé herecké obory. Ona zmíněná netradičnost spočívá ve formě, v podstatě se totiž jedná o sérii výstupů herců ve stylu "stand-up comedy" s tím, že v závěrečné scéně se všechny postavy setkají na jednom místě.

Divák se tak má možnost seznámit s Helenou (židovská žena středního věku, hraje ji Lucie Juřičková), jejíž 3 děti jsou pozoruhodnou sbírkou rozličných sexuálních specifik.

"Bylo jí dvaadvacet a povídá: "Mami" - no tak to jsem hned věděla, že to nebude pohodový hovor - "Mami, musím ti něco říct. Jsem lesba." A já se zhluboka nadechla a povídám!: Leslie - podívej se na sebe. Seš profesionální tenistka, máš dvě kočky co se jmenujou Alenka a Virginia Woolfová, žiješ se sociální pracovnicí a seš ostříhaná jako dvanáctiletej puberťák co spad pod kombajn. Jistěže jsi lesba! Říkám ti to už roky! Stevie Wonder by poznal, že jsi lesba podle strniště na obličeji! A ona se celá rozzářila a říká: takže ty mě nenesnášíš? A já na to, ovšemže tě nesnáším, ale ne za to, že jsi lesba!

Další je pan Charles, extrentrický gay ve skvělém podání Jana Bidlase, který s kolegou Shanem (Patrik Děrgel) uvádí show s názvem "Gay Over". Charles ztělesňuje prakticky všechny klasické představy o homosexuálních mužích, chodí ve výstředních barevných šatech a má - jak sám říká - pozoruhodné "buznabrejky", celkovou atmosféru dotváří jeho šílený blonďatý příčesek a mikrofon v podobě plyšového penisu (nutno dodat, že docela velkého penisu).

"Dokžete vždycky poznat, že je někdo gay?" Ano, to dokážu. Vždycky je nějaké znamení, jednou je to letmý pohled na rohu ulice, jindy slabé zasténání při orálním sexu...

Ve hře se ještě vyskytuje Barbara (Jana Boušková), která je posedlá rukodělnými pracemi a jejíž syn měl AIDS (a byl homosexuál, což v této hře vůbec nepřekvapí), Joann (Sarah Haváčová), Adam Vacula v pozoruhodné malé dvojroli a Lucie Brychtová. Poslední jmenovaná pracuje jako nápovědka v Národním divadla a je jí asi 5 let, tedy fyzicky samozřejmě více, ale jako ženě jí je pět let, protože předtím byla mužem. Její pozoruhodný příběh byl zpracován ve 13. komnatě na České televizi. Přijde mi fajn, že o samotné tranzici (proměně z muže na ženu) může přinést při podobné příležitosti zkušenost samotný autentický aktér namísto herce, který se "jen" naučí svoji roli (jako tomu bylo např. v populárním seriálu Most!).

Hra Jsme v pohodě může být pro někoho trochu šok. Objevuje se tu vulgární mluva, lascivní gesta a rozumím tomu, že na někoho samotný způsob hovorů o podobných tématech může být trochu moc. Když se totiž ve hře postavy baví o homosexualitě (nebo skatologii, atd..), tak to nikdy není ve formě nějaké obhajoby ve stylu "taky je to přece láska" (koneckonců to, že je nějaká hra primárně o lásce se dá říci i mnohem sofistikovanějším způsobem), apod. Naopak, sama homosexualita je tu občas terčem humoru, který bych se jistě nebál označit za nekorektní (jen kdyby toto slovo nebylo v poslední době natolik klišé, až je mi z něj zle). Docela se divím, že proti uvedení neprotestoval nějaký konzervativní křesťanský spolek (nebo něco podobného) - opravte mě pokud se mýlím. Vzhledem k tomu, že premiéra byla v říjnu 2017, tak se něčeho podobného už asi nedočkáme :). Každopádně já jsem se bavil velmi dobře, a to tak, že si dokonce zakoupil i triko z limitované edice s logem hry.

Kristus znovu ukřižovaný - Nikos Kazantzakis

7. dubna 2019 v 9:47 Recenze knih
Kazantzakise mám rád, jeho knihy obsahují velmi věrohodný popis řecké duše se všemi utrpeními, kterými se tomuto pozoruhodému národu udály během staletí, zároveň však i přesně popsaný nacionalismus smíšený s náboženstvím a notnou dávkou pokrytectví a furianství. Když se tak procházíte po hradbách krétského města Heraklion, kde je Kazantzakis pohřben (s církví totiž nebyl úplně kamarád a jeho pohřeb na hřbitově tak nepřiházel moc v úvahu), tak si říkáte, že to vlastně není zase tak špatné místo. Krásný výhled na moře a vítr ve vlasech. Co více symbolizuje věčnou řeckou touhu po svobodě?

Ano, snad jen to výše zmíněné náboženství. To je obecně téma, které do velké míry prostupuje většinu Kazantzakisových knih. Jednu ze svých vrcholným podob pak nabývá v románu Kristus znovu ukřižovaný, což je příběh inspirovaný novozákonním motivem zasazený do řecké vesnice Lykovrisi, která se nachází v dnešním Turecku. Je to vesnice sice v podstatě oblopena tureckou většinou, samotnému Lykovrisi vládne turecký šlechtic, nicméně ves sama je poměrně bohatá a tamní obyvatelé žijí v materiálním blahobytu. Blíží se Velikonoce a místní stařešinové plánují uspořádat takové divadelní zpozobnění Kristova ukřižování, do rolí klíčových osob biblického příběhu vybírají různé vesničany. V tu chvíli ale netuší, že osudy těchto sousedů se budou až nápadně podobat s náboženskými motivy. Do vsi totiž přichází skupina řeckých uprchlíků, které Turci vyhnali z jejich původní vesnice...

"... necháváme mnoho úrodných polí ležet ladem, protože nám nezbývá čas je sklidit. Není to hřích? Dejme je uprchlíkům, aby je a polovinu sklizně zorali a osili; vesnice si přijde na své a hladoví budou mít co jíst. Běda Lykovrisi, která jí dosyta a nestará se o děti na Sarakině! Každá lidská bytost, kterou necháme umřít hladem u našich dveří, se nám celou vahou věší na krk a strhává nás do plamenů věčného zatracení. Kolik je nás, občanů lykovriských? Takové dva tisíce. Na každou lidskou bytost, která umře hladem na Sarakině, to znamená dva tisíce mrtvol, které se každému z nás pověsí na krk. To budeme mít věru čím se chlubit, až s takovým náhrdelníkem předstoupíme před Hospodina!"

Kazantzakis naznačuje, že v dnešním světě neexistuje jedna tvář Krista. Může mít konzervativní podobu starých pořádků (Kristus sám vybral kdo bude bohatý a kdo chudý, nemáme se proti tomu bouřit), může být milující osobou věčně nastavující svoji tvář, či také podobu naštvaného člověka, kterému se děje drsné příkoří. Každý si tak do Krista projektuje své vlastní hodnoty. Úplně mimo není ani názor, že kdyby Ježíš znovu sestoupil na tento svět, tak bude pravděpodobně ukřižován znovu. Zvěstovat lásku k bližnímu a osobní skromnost se prostě nevyplácí (zejména u lidí, kteří se mají tuze dobře).