Září 2018

Zemřel Jan Čáka

22. září 2018 v 8:54 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)

Jednou z prvních knih, které jsem jako malé robě přečetl, byl hned po slabikáři a komiksech od Káji Saudka titul s názvem Toulání po Brdech. Aspoň tak si to teď pamatuji, i když je možné, že se do toho vmísil ještě nějaký Čtyřlístek a Asterix vydávaný na pokračování v Sedmičce pionýrů…

Knihu Toulání po Brdech od Jana Čáky dostal můj otec ke svým čtyřicátinám. Dodnes si nejsem jist, jestli ji vůbec někdy četl, pamatuji si jen na založený ubrousek v kapitole o cvočkářích. Když jsem tehdy knihu otevřel, tak mě hned upoutaly pozoruhodné ilustrace, o nichž jsem se až později dozvěděl, že jsou rovněž dílem autora knihy. Byly takové pohádkově tajemné, takže čtenáři mohla před očima ožívat postava tajemné ježibaby na brdské Kuchyňce stejně dobře, jako osudy sovětského výsadku Bogdana Petroviče Boguna na sklonku druhé světové války. To vše doplněno velmi čtivým, erudovaným a láskyplným textem.


Jan Čáka byl velkým brdským patriotem a na jeho knihách a ilustracích to je znát. V mládí skaut (navždy už skaut) vystudoval grafickou školu a byl také část života zaměstnán jako kartograf. Svoji profesi a zájmy pak dokázal vtělit do mnoha knih, které se zabývají (nejen) brdskou krajinou a jejím kulturním i přírodním svérázem.

Jeho knihy mi byly v podstatě po celý život vítaným průvodcem, když jsem při svým toulkách nebo výbězích do přírody objevil nějaké zajímavé místo. S velkou pravděpodobností o něm pan Čáka totiž už utrousil nějakou poznámku.
Patřil mezi ty lidi, o nichž si myslíte, že nikdy nezemřou, i když jim je 89 let.

El bar (2017)

9. září 2018 v 10:21 Filmové recenze

Režisér Álex de la Iglesia má na kontě už pěknou řádu solidních filmů, které se většinou vyznačují podivným černým humorem a jistou dávku bizáru (a to i na španělskou kinematografii). Čistě z omezeně žánrového hlediska lze jeho filmy šmahem odsoudit, nicméně myslím si, že by to byla velká škoda - mají totiž jednu poměrně podstatnou filmovou vlastnost, dokáží zaujmout pozoruhodnými charaktery a šikovně vystavěným příběhem.
Krásným důkazem je toho i snímek El bar.

Mám docela zálibu ve španělských filmech, které si šikovně pohrávají s atmosférou na rozhraní hororu. Osobně se domnívám, že výstavba napětí a práce se strachem jde na stříbrné plátno v této zemi o poznání autentičtěji než v zámoří. Ve filmu El bar se sice přímo s hororovým žánrem nepotkáváme, ale tajemnou atmosféru, kde si minimálně z počátku divák říká "co se sakra děje" to má - a funguje.
V centru Madridu stojí malý bar, v němž se schází nesouradá skupina osob z rozličných sociálních vrstev. Nenadálá událost - smrt muže na ulici - spustí sled událostí dalších, které hlavní postavy vrhají do kolotoče mezních situací, které vyžadují často dost nepříjemné volby.

Přiznám se také, že mám rád ty snímky, které nakukují pod pozlátko naší civilizace, kdy jde o holou existenci a kdy všechny ty zbytečnosti typu "nový ájfoun, pěkné hadry" jdou do kopru a z člověka se stává živočich bojující o přežití. El bar toto vše přináší, navíc za přítomnosti černočerného humoru, kde se dobře trefuje do paranoidní nálady dnešní doby.

"Když řeknou, že v centru Madridu je terorista, lidé jsou tak blbí, že se na něj půjdou podívat."

Jako velké plus tako vidím to, že se tvůrcům povedl závěr, což u filmu, který se celý prakticky odehrává v jednom baru nemusí být automatické. Ano, film má několik dějových nelogičností, nicméně musíme vzít v potaz, že nějaká promyšlená dějová stavba a přesný popis a výčet toho co, jak a proč se stalo by atmosféru podle mě jen umrtvila. Pro výbornou filmovou tečku tak bohatě stačí nečekané shledání na přechodu pro chodce.