Nikos Kazantzakis - Kapitán Michalis

21. dubna 2018 v 14:22 |  Recenze knih
Být Kréťanem není jen tak, to musíte každý den vypít příslušné množství rakie, chodit pravidelně na bohoslužby, nechat si pěstovat vous (pokud jste muži), mít doma pod trámy schovanou flintu, mít zajímavou přezdívku, nenávidět Turky a vůbec být tak trochu macho... Aspoň tak to tedy vypadá z knihy N. Kazantzakise - Kapitán Michalis.


Ale žerty stranou, konec 19. století na Krétě asi nebyl žádný med. Řecko (pevninské) už bylo na Osmanské říši svobodné, nicméně Kréta (a další ostrovy) stále úpěly v tomto musulmanském "žaláři národů". Nelze se tedy moc divit tomu, že v oné době takřka povstání střídalo povstání. Víme přece, že strom svobody se musí pravidelně zalévat krví - a pak jednou (možná) skutečně vyroste. Ano, drolivost nacionalismu dostihla tehdy Otomany plnou silou. Řecký nacionalismus je navíc k tomu cosi mimořídně silného, zejména pak v podmínkách drsné Kréty, kde ještě v polovině minulého století nebylo označení "krevní msta" zase cizí slovo. Velmi trefně je to vyjádřeno v knize touto charakteristikou, kterou si dovolím volně interpretovat: "Existují tři typy lidí, ti první jedí vajíčka bez skořápky, ti druzí vajíčka se skořápkou... a ti třetí je snědí se skořápkou a i s tím hrncem, kde se vařila. Ti třetí jsou Kréťané."

Nikos Kazantzakis byl asi nejpopulárnějším řeckým spisovatelem minulého století. Důkazem může být mnoho filmových adaptací (Řek Zorba, Poslední pokušení Ježíše Krista) a také jeho hrob, který je u hradeb hlavního krétského města Heraklionu (v knize je město označeno starším názvem Kandie). Na Krétě si svého rodáka prostě váží, dokonce po něm pojmenovali i letiště. To je skoro jako u nás.

Kazantzakis se v knize snaží kombinovat útržky svých vzpomínek na povstání, které sám zažil jako malý chlapec, s fiktivními příběhy. I ty fiktivní ale často mají reálný základ, takže i když se samotný příběh knihy odehrává jen v několika málo dnech, tak díky širokému popisu osudů různých postav a obecně barvitému líčení i drobných událostí dostáváme velmi plastický pohled na Krétu oněch dnů. V orginále je navíc kniha doslova prostoupena mnoha ryze krétskými výrazivy, což se pochopitelně v překladu dost ztrácí, nicméně ne každý výraz je přeložen, takže člověk může při četbě listovat v přiloženém slovníčku na konci knihy. Dozvíte se tak třeba kdo je to "bej", co znamená "nargilé", kdo je "hanuma", apod. Na atmosféru knihy to má velmi pozitivní dopad.

Z počátku se mi Kapitán Michalis nečetl moc snadno, nicméně někde zhruba po čtvrtině knihy mi došlo, že ty drobné osudy všech různorodých postaviček (kapitán Polixinkis, Kocour, Efendin Kobylinec, Bej Nuris, Emine, Thrasánek (to je obzvlášt zajímavý "případ", apod.) mě dost baví.

P. S. Až budu mluvit s někým z Kréty (což se v blízké budoucnosti takřka jistě stane), tak mám několik zajímavých témat k hovoru:
1) potó rakia (napijme se rakie)
2) akómo potó rakia (ještě do druhé nohy)
3) yparchoun tourkoi (támhle jsou Turci)
4) apo poú paírneis to touféki? (kde máš pušku?)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama