Duben 2018

Dan Simmons - The Terror

27. dubna 2018 v 16:22 Recenze knih

Televizní stanice AMC se odvážila k nečekanému počinu - zfilmovala (do podoby seriálu) úspěšnou knihu Dana Simmonse - Terror. Znovu tak na veřejnost vyplouvá (příznačný termín) záhada nešťastné Franklinovy expedice. Seriál má zatím docela úspěch (existuje i v česky dabované verzi), což je dílem netradiční zápletkou, nicméně je třeba přiznat, že velkým dílem rovněž díky masivní reklamní kampani (kdo z vás viděl zamrzlého polárníka u zastávky mhd v Praze?).

Ale dnes to bude zejména o knize (s menšími přesahy). Dan Simmons je úspěšným americkým autorem sci-fi literatury, kterého jednoho dne osvítila myšlenka, že by mohl napsat mrazivý příběh z mrazivého severu, který by pojednával o Franklinově expedici. Psaní mu šlo hezky od ruky a výsledek má více než 600 stran. Psát příběhy založené na skutečných událostech (navíc odehrávajících se v minulosti) je však vždy ošidné. Na autora to klade obrovské nároky v podobě potřeby nastudovat si obsáhlou literaturu pojednávající o tom, jak tehdy lidé žili, jak se chovali, oblékali, jaký byl tehdejší technický pokrok, apod. Na knize je autorova práce z velké části vidět (a je to dobrá práce), nicméně leckteré mezery se našly (zejména popis postav, které moc nepřipomínají charaktery z 19. století - ale možná je to pouze můj dojem), což je asi u takto rozsáhlé knihy logické.

Na stránkách Simmonsovy knihy tak znovu ožívají osudy postav Franklinovy expedice, která roku 1845 vyrazila hledal cestu okolo mrazivých kanadských ostrovů, jež by spojovala oba oceány. V sázce se je samozřejmě nalezení nové obchodní trasy (i když už tehdy byly hodně silné hlasy tvrdící, že obchodní trasa, která je skoro permanentně zamrzlá není zrovna dobrý "byznys"), ale zejména potvrzení prestiže britského námořnictva. To, že to nakonec skončí trochu jinak, je věc asi poměrně známá.

Zejména ze začátku knihy Simmons příběh neservíruje chronologicky, ale skáče tak, aby dokázal čtenáře vhodně navnadit dobře roztroušenými narážkami na to, že se něco stalo a my si o tom pak přečteme v nějaké další kapitole, která se vrátí v čase zpět. Podobně jako ve slavné fantasy sérii knih G. Martina, tak i zde jsou jednotlivé kapitoly uvedeny jménem osoby, z jejíhož pohledu se děj bude odehrávat. Tato jednoduchá technika má za následek ještě větší ponoření do tajuplného příběhu.

Kdesi jsem četl, že Simmons v podstatě napsal "jen" jakousi Verneovku pro dospělé 21. století. Je to v podstatě pravda, kniha je kombinací dobrodružného cestovatelského příběhu s hororem. Ten zde zastupuje jakási nadpřirozená síla, jejíž přítomnost na mě ale nějak děsivě nepůsobila. Naopak, tento element podle mého názoru knize spíše škodí. Jakoby nestačila přítomnost samotné vražedné přírody (teplota padají pod padesát stupňů pod nulou, tenčící se zásoby prakticky všeho) a zrůdností, které je schopen v mezních situacích napáchat člověk člověku, tak do této situace Simmons přivádí jakési monstrum, což mně osobně moc nesedlo.
Co mi také nesedlo je závěr knihy. Čert vem to, že některé věci neodpovídají poslednímu stavu bádání po ztracené expedici (zejména po nálezu vraků obou lodí), to se dá pochopit (Simmons psal knihu několik let před tímto objevem), ale ta inuitská mysticka mě moc nebavila a v podstatě mi zážitek z četby trochu otrávila.
Ano, i tak je to velmi zajímavá kniha, na které nejvíce oceňuji práci autora s příběhem a detaily, jako třeba i s budováním atmosféry naprostého chladu, kdy ten mráz ze stránek knihy doslova čiší (z žádné jiné knihy jsem nic podobného necítil). O to větší je škoda, že to pak trochu kazí různé drobnosti, mezi něž patří třeba i charakteristika některých postav, např. samotného sira J. Franklina, kdy tato osoba působí pomalu jako neschopný imbecil.

Ale co my dnes víme, třeba to tehdy proběhlo skutečně nějak takto.

Nikos Kazantzakis - Kapitán Michalis

21. dubna 2018 v 14:22 Recenze knih
Být Kréťanem není jen tak, to musíte každý den vypít příslušné množství rakie, chodit pravidelně na bohoslužby, nechat si pěstovat vous (pokud jste muži), mít doma pod trámy schovanou flintu, mít zajímavou přezdívku, nenávidět Turky a vůbec být tak trochu macho... Aspoň tak to tedy vypadá z knihy N. Kazantzakise - Kapitán Michalis.


Ale žerty stranou, konec 19. století na Krétě asi nebyl žádný med. Řecko (pevninské) už bylo na Osmanské říši svobodné, nicméně Kréta (a další ostrovy) stále úpěly v tomto musulmanském "žaláři národů". Nelze se tedy moc divit tomu, že v oné době takřka povstání střídalo povstání. Víme přece, že strom svobody se musí pravidelně zalévat krví - a pak jednou (možná) skutečně vyroste. Ano, drolivost nacionalismu dostihla tehdy Otomany plnou silou. Řecký nacionalismus je navíc k tomu cosi mimořídně silného, zejména pak v podmínkách drsné Kréty, kde ještě v polovině minulého století nebylo označení "krevní msta" zase cizí slovo. Velmi trefně je to vyjádřeno v knize touto charakteristikou, kterou si dovolím volně interpretovat: "Existují tři typy lidí, ti první jedí vajíčka bez skořápky, ti druzí vajíčka se skořápkou... a ti třetí je snědí se skořápkou a i s tím hrncem, kde se vařila. Ti třetí jsou Kréťané."

Nikos Kazantzakis byl asi nejpopulárnějším řeckým spisovatelem minulého století. Důkazem může být mnoho filmových adaptací (Řek Zorba, Poslední pokušení Ježíše Krista) a také jeho hrob, který je u hradeb hlavního krétského města Heraklionu (v knize je město označeno starším názvem Kandie). Na Krétě si svého rodáka prostě váží, dokonce po něm pojmenovali i letiště. To je skoro jako u nás.

Kazantzakis se v knize snaží kombinovat útržky svých vzpomínek na povstání, které sám zažil jako malý chlapec, s fiktivními příběhy. I ty fiktivní ale často mají reálný základ, takže i když se samotný příběh knihy odehrává jen v několika málo dnech, tak díky širokému popisu osudů různých postav a obecně barvitému líčení i drobných událostí dostáváme velmi plastický pohled na Krétu oněch dnů. V orginále je navíc kniha doslova prostoupena mnoha ryze krétskými výrazivy, což se pochopitelně v překladu dost ztrácí, nicméně ne každý výraz je přeložen, takže člověk může při četbě listovat v přiloženém slovníčku na konci knihy. Dozvíte se tak třeba kdo je to "bej", co znamená "nargilé", kdo je "hanuma", apod. Na atmosféru knihy to má velmi pozitivní dopad.

Z počátku se mi Kapitán Michalis nečetl moc snadno, nicméně někde zhruba po čtvrtině knihy mi došlo, že ty drobné osudy všech různorodých postaviček (kapitán Polixinkis, Kocour, Efendin Kobylinec, Bej Nuris, Emine, Thrasánek (to je obzvlášt zajímavý "případ", apod.) mě dost baví.

P. S. Až budu mluvit s někým z Kréty (což se v blízké budoucnosti takřka jistě stane), tak mám několik zajímavých témat k hovoru:
1) potó rakia (napijme se rakie)
2) akómo potó rakia (ještě do druhé nohy)
3) yparchoun tourkoi (támhle jsou Turci)
4) apo poú paírneis to touféki? (kde máš pušku?)

Khruangbin - Con Todo El Mundo (2018)

7. dubna 2018 v 14:56 Hudba z ouška do ouška

Khruangbin je zajímavým hudebním triem z Houstonu. Ta zmíněná zajímavost spočívá v hudebním projevu, který je prakticky celý instrumentální a kombinuje v sobě postupy ovlivněné psychedelickým rockem a world music. Chvílemi jsem měl dojem, že poslouchám notně zmodernizované Shadows, kteří si střihli cestu kolem světa. K cestování navíc odkazuje i původní význam názvu skupiny, který se pro leckterého člověka může zdát trochu krkolomný, Khruangbin totiž znamená letadlo.
Na svém albu Con Todo El Mundo (které je mimochodem druhou deskou této formace) tak skupina kombinuje známé hudební postupy s novou érou poslechu hudby na Spotify a s tvorbou hudebních playlistů. Hudebníci z Khruangbinu například zveřejňují různé playlisty, kde nabízejí k poslechu skladby, které je nějakým způsobem inspirovaly pro skladby (nejen) na tomto albu. Za mě to je docela zajímavé nahlédnutí do "hudební kuchyně". Zkuste se tak to tónů skupiny z Texasu zaposlouchat, za mě to určitě není ztracený čas.