Březen 2018

Derby

16. března 2018 v 20:26 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Fotbalové derby Slavia - Sparta patří mezi stálice české sportovní historie, vždyť se hraje už od roku 1896. Málokterá společenská událost má takovou minulost.
Jasně, mohlo by se říci, že jde jen o pitomý fotbal, ale to by bylo až přehnaně zjednodušené. Existují totiž i lidé, kteří se o ligové dění moc nezajímají, na fotbal nechodí, v podstatě jim to celkově přijde jako trochu pitomá zábava, nicméně někde v koutku duše se dvakrát za rok rozdělí na "sešívané" a "rudé". Derby je prostě svátek a patří k této zemi stejně jako Velká Pardubická, či běžecký závod Běchovice - Praha. Jedná se o události, které svým významem přesahují zařazení "sportovní klání".

Už ani nevím, na kolika fotbalových derby jsem byl přítomen v hledišti a už vůbec si nepamatuji, kolik jsem jich viděl v televizi. Určitě ne to úplně první, které se odehrálo v březnu 1896, jednalo se - tehdejší mluvou - o Národní zápas mužstev kopaný míč cvičících, který skončil smírně 0:0. Těžko dnes soudit, co oněch 121 platících diváků (mládež měla vstup zdarma) viděla za představení. Asi to byl trochu jiný sport. Prý tehdy i padl gól, leč nikdo si nebyl jist, zda v souladu s pravidly, takže se utkání v poklidu dohrálo a poté se besedovala a debatilo nad tím, zda byl "míč prohnán goalem" platný. Týmy se nakonec shodly, že ne. Dnes by to bylo dost podivné, co?

Tehdy byla ale jiná doba, je dobré si ji dokreslit několika dalšími perličkami, tak například hráči neměli žádný míč, ten musel zapůjčit dr. Rössler - Ořovský, což byl zároveň jediný člověk v Čechách, který fotbalu aspoň trochu rozuměl (měl doma anglická pravidla), se zápasem mu ale stejně pomáhal policejní nadporučík Cífka. Hřiště bylo vyznačeno motouzem (kdepak nějaké vápno...), branky se před zápasem složily (a po něm zase rozložily), takže nemělo ani smysl tvořit nějakou brankovou čáru. Zavání to pěknou fotbalovou romantikou, což?

Tak snad to zítra bude také dobré a pamětihodné. Vůbec bych se nezlobil za zopakování jednoho staršího výsledku (viz video dole). Ten zápas jsem tehdy u televize hodně prožíval a při neproměněné penaltě z kopačky Fořta jsem už málem házel flintu do žita. Předčasně, to, co následovalo, byl úžasný koncert.

Sportu zdar! Smějící se


Výročí smutné smrti Jana Masaryka

9. března 2018 v 17:15 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Osudové osmičky československé historie pomalu doklopýtaly k sedmdesátému výročí tragické smrti ministra zahraničí Jana Masaryka. Tato patrně asi největší mysteriózní hádanka naší minulosti i dnes představuje solidní magnet poutající pozornost jak laiků, tak odborníků.

U nás doma se toto téma řešila prakticky od té doby, co si jen dokážu vzpomenout. Po revoluci jsme pak nakoupili i nějakou literaturu, kterou představovala např. kniha Případ Masaryk od Claire Sterlingové. Až později mi začalo trochu vadit, jakou podobu celá kauza v průběhu let dostala, přišlo mi, že se stala spíše než pietní vzpomínkou kolbištěm pro střet ideologií a různých fantasmagorických teorií, kde se na tragičnosti situace přiživovaly různé existence.

Podle mého názoru na Jana Masaryka velmi sedí označení tehdejšího amerického velvyslance L. Steinhardta, který jej v jedné z depeší označil jako "double - talk", tedy jako osobu, která si to snaží nerozházet ani na jedné straně barikády a často se uchyluje k proklamacím plným prázdných frází. Je dobré si připomenout, že to byl právě Jan Masaryk, který - jakožto člen československé delegace - tleskal Vyšinskému projevu v Paříži, projevu o "americkém dolarovém imperialismu" a o chystaném Marshallově plánu prohlásil, "Bude-li tento plán společným evropským podnikem, jsem bez výhrad pro něj. Je-li však jeho účelem rozdělit Evropu, jsem proti němu."
Ano, je to ten samý politik, který se zároveň blízce stýká s Peroutkou a Zenklem. Ten samý politik, do něhož byly veřejností projektovány představy jakožto garance dalšího demokratického vývoje v zemi a který při osudových únorových dnech pravděpodobně nejprve skutečně odstupujícím ministrům přislíbil podporu, aby poté nečekaně onemocněl laringitidou a nebyl ministry vůbec k zastižení. Váhání a lavírování mezi Benešem a Gottwaldem, které nešlo odsouvat do nekonečna, tak Jana Masaryka nakonec dostihlo a vyústilo v jeho tragický konec.

Otázka po způsobu smrti (vražda/sebevražda) tak podle mě není zase až tak důležitá, osobně mi trefnější přijde memento nemožnosti pokoušet se sedět na dvou židlích (či být mostem spojujícím dva břehy, mostem, po kterém se šlape...) a snažit se o za vlasy přitažené lavírování, přičemž jedinou "krabičkou poslední záchrany" je stárnoucí a nemocný prezident, od něhož mnozí čekají, že snad začne tahat králiky z klobouku v podobně samospásných řešení náročné situace.

John Fowles - Sběratel (1963)

3. března 2018 v 11:29 Recenze knih
Kniha Sběratel patří mezi nejslavnější trio Fowlesových knih (spolu s Mágem a Francouzovou milenkou). I zde se dají najít typické znaky pro jeho tvorbu, tedy nejednoznačný příběh, hra plná přetvářky a zaměření na duševně narušené jedince. Přesto by bylo podle mě velkou chybou veškeré Fowlesovo dílo označit jako příliš stereotypní.

Fowles je takový chameleón, dokáže pospojovat zdánlivě nesouvisející žánry a druhy vyprávění. Ve Sběrateli čtenářům představuje postavu evidentně narušeného Fredericka Clegga, který krom toho, že sbírá motýly, začne toužit i po lidské "trofeji". Po trofeji, ke které zahoří specifickou láskou. Ano, věznit doma ve sklepě mladou dámu rozhodně není nic sympatického (aspoň snad pro většinu z nás), nicméně tím, jak je velká část knihy psána z pohledu Fredericka, tak to na čtenáře mocně působí až do té míry, že dané osobě celkem fandí. Frederick Clegg tu navíc není představen jako skrz naskrz zlovolný člověk, sám sobě si spoustu věcí ospravedlňuje, člověk nějak tuší i jeho životní přiběh, kdy dospívání s autoritativní tetou a postiženou sestřenicí zanechalo na duši určitě nejeden šrám, navíc ke svému objektu ve sklepě se dokáže chovat velmi galantně a naplňuje tak zdánlivý protimluv "slušný věznitel".

Část knihy je také psána z pohledu vězně - mladé dívky Mirandy. I celkem nepozorný čtenář si v té chvíli musí uvědomit, že zde dochází nejen k trochu rozdílnému líčení událostí než jak je známe z pohledu věznitele, ale i k velké změně jazyka. Frederick se při svém líčení soustředí spíše na faktické věci, je zmaten ze zdánlivě nelogického a nepředvídatelného chování Mirandy, ze slov kterým nerozumí a de facto ze všech třídních rozdílů, které mezi nimi panují. U Mirandiny části naopak do hry vstupují silné vzpomínky na dobu před vězněním doplněné rozhovory o umění, kterému však pan Frederick nerozumí ani zbla. Způsob uvažování této mladé levicově zaměřené osoby je v ostrém kontrastu s maloměšťáctvím tzv. "nových lidí" (jedinců, kteří materiálně zbohatli po druhé světové válce). Z (na první pohled) trochu laciného thrilleru se tak stává esej o umění a o povaze britské společnosti počátku šedesátých let.

A v neposlední řadě je to také hezká pocta Shakespearově Bouři.

V roce 1965 byla kniha zfilmována, adaptaci jsme neviděl, ale soudě dle ohlasů je to prý docela slušné.

"Já vím, co pro něj sem. Motýl, kterého chtěl vždy chytit."