Prosinec 2017

O těch českých pohádkách...

29. prosince 2017 v 10:00 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
K Vánočním svátkům v naší zemi už řadu let patří sledování pohádkových příběhů v televizi. Ruku v ruce s touto tradicí ale jde hořekování nad tím, že klasická česká pohádka se vytratila kamsi do ztracena a dnes už něco podobného vzniknout nemůže.
Skutečně?

Podobné nářky slýchám docela často a předpokládám, že asi nebudu sám, komu to tak trochu leze na nervy. Trochu mi to připomíná vzpomínání na "staré a zlaté časy", které se už nikdy nevrátí, tedy na dobu, kdy bylo všechno lepší, tráva snad zelenější a pivo chutnalo lépe a bylo levnější. A jako v tomto případě, tak i pro pohádky podle mě platí, že se jedná o vzpomínky, které jsou přkryty příjemným sentimentem a člověk je má spojené s vlastním mládím, tedy s dobou, kdy bylo méně starostí (možná) a pokud nějaké ano, tak je další léta dokázala potlačit v paměti.

Filmové pohádky (stejně jako jiné filmy) jsou do velké míry produktem své doby, tedy je nejde úplně stoprocentně zopakovat v jiném místě a jiném čase. Snaha o natočení "klasické české pohádky" by tak připomínala touhu zopakovat úspěch němých komedií s Chaplinem. Asi by to už nebyla taková legrace, přičemž samozřejmě platí, že kvalitní humor může vzniknout kdykoli - a podobně je na tom i kvalitní pohádka.

Hořekování nad ztrátou klasických českých pohádek tak podle mě docela dost vypovídá o lidech, kteří takto strádají. Onen pohádkový svět, který byl vytvořen někdy před 60 - 30 lety byl mnohým tolikrát notoricky opakován, že v těchto lidech vytvořil představu bezpečného světa, kde vše funguje tak, jak má. Zkuste si někdy všimnout, kdo se na tyto klasické pohádky v tv nejvíce dívá. Jsou to skutečně děti? Nemyslím si. Podle mě se jedná o dospělé, kteří na podobných pohádkách vyrostli a představují pro ně výše zmíněný bezpečně známý svět, který se nevyplácí zpochybňovat a jakkoli modifikovat. Chtějí tedy vidět stále to samé (a přitom jiné).
Není divu, že takový divák není a nebude spokojen.

Stephen King - Puls

22. prosince 2017 v 16:24 Recenze knih
Máte doma mobil? Blbá otázka, co? Nicméně si pamatuji, že někdy na přelomu milénia to byla docela frekventovaná věta v rozličných rozhovorech. Máš mobil? Prozvoníš mě?
Člověk je mezitím o něco starší a ta malá (inu, dnes zase o něco větší a šikovnější) krabička tu je stále s námi. Podle hesla "dobrý sluha, špatný pán" si ji dovolil jako mocnou rekvizitu použít současný král hororové tvorby - S. King.

Se zápletkou knihy Puls (v originále "Cell") se to má asi tak, že kdosi neznámý nějak modifikuje mobilní signál, takže při přiložení volajícího telefonu k uchu dojde k jakémusi blíže nespecifikovanému přeprogramování lidského mozku. A z takto přeprogramovaných lidí se stávají nebezpeční šílenci zbavení všem vzpomínek i civilizačního balastu. Pak tu tedy máme rozpadající se společnost a mizející civilizaci, prostě všechny atributy (post)katastrofického příběhu. King je při vymýšlení zápletek svých knih velký šikula.

S trochou nadsázky by bylo možné tento příběh přirovnat k (stále populární) vlně různých zombie "overtake" hororů, zde pochopitelně zombie v pravém slova smyslu nejsou, nicméně chování "telefonistů" (jak jsou v knize označováni) se tomuto vzorci trochu podobá. Možná to i trochu připomíná starší Kingovu knihu "Svědectví", nicméně "Puls" se mi líbil mnohem víc. Je totiž velmi uvěřitelný (každý z nás má mobil, ne? :)) a čtenář je v příběhu postaven do role, kdy většinou neví víc než postavy. To umožňuje navázání dobrého vztahu s charaktery a hladký průnik do děje. Do toho si ještě přidejte velmi dobře napsané postavy, o něž se v některých pasážích skutečně bojíte, a ve výsledku se nám ten knižní koktejl docela pěkně zabarvuje - a věřte, že také dobře chutná.

Nedávno vznikla také filmová verze, patrně se na ni podívám, ale už jen podle prohlédnutých obrázků a traileru mi přijde, že si filmaři z knihy vyzobali základní zápletku a zbytek jeli podle "zombie filmové šablony". Škoda.

Soldout - Forever (2017)

11. prosince 2017 v 16:45 Hudba z ouška do ouška

Soldout jsou už delší čas fungující skupinou z Belgie, která mě docela chytla za srdce svým debutem "Stop Talking" z roku 2004. Od té doby uplynulo hodně vody, nicméně Soldout stále zůstávají stejní, lépe řečeno - stejně dobří. Opět tedy na scénu přichází léty prověřený synťákový pop a electroclash, místy připomínající The Knife, Cabaret Voltaire, Grimes, Miss Kittin, apod.

Jsem rád, že Charlotte a David vydali další album, 4 letá pauza samozřejmě není zase tak dlouho, ale osobně jsem si říkal, zda vůbec ještě fungují.
Fungují :).
Docela mě potěšil také seznam hostujících muzikant, kde nechybí například Maya z kanadské skupiny Austra. Pravdou sice je, že rané nahrávky Soldout (např. zmiňovaný debut) byly o něco syrovější a podle mě i lepší, takže i když skupina jako taková je pořád rozpoznatelná, tak nějaký posun tam samozřejmě znát je. Třináct let je totiž hodně dlouhá doba, během níž Soldout trochu stárnou se svými posluchači.

Ernest Cline - Ready Player One

2. prosince 2017 v 12:14 Recenze knih
Rok 2045, svět je ve velkých problémech. Rostoucí energetické nároky a konzumní způsob života, pro nějž je "trvale udržitelné žití" asi jen báchorkou ekoteroristů, stihl vyčerpat drtivou většinu přírodních zdojů, zamořit ovzduší a přelidnit planetu. Chmurné to vyhlídky.
Nelze se pak zase moc divit tomu, že většina obyvytel - pokud k tomu mají příležitost - se radši se svým bědným životem uchýlí do prakticky dokonalé virtualní reality s názvem OASIS. Ok, možná se tomu divit lze, ale "Ready Player One" není sociálně ekoligicky kritický román, ale dobrodružná kniha.

Ono žít většinu život ve virtuálním světě může být zajímavé, ale postavit knihu jen na tom by asi bylo málo. Do hry tak vstupuje "Hon na vejce". Má se to totiž tak, že zakladatel OASIS zemře a veškerý svůj obsáhlý majetek se rozhodne věnovat jedinci, který najde ve hře skryté vejce (tzv. "easter egg"). To je pochopitelně velmi dobře schováno a cesta k úspěchu vede jen přes dokonalé pochopení autorova života včetně všech jeho posedlostí, které ve své velké většině obsahují pop kulturu osmdesátých let. Nastává tedy poněkud absurdní situace, kdy v roce 2045 přichází znovu do módy účesy osmdesátých let (což musí být strašné, pamatujete si ještě někdo na "mullet", jinak občas označovaný jako "česká deka"?), oblečení, hudba a samozřejmě posedlost číslo jedna - počítačové hry (ano, Pac Man a spol.).
Tolik tedy v kostce k ději.

Ono to tedy hlavně ze začátku působí trochu pitomě, nicméně jak se propracováváte knihou dál, tak zjišťujete, že vše do sebe zapadá a občas se přistihnete (aspoň tedy v mém případě) u touhy zkusit si nějakou tu starou pecku zase rozehrát. Kniha je totiž až po okraj naplněna velmi důkladným studiem počítačových her osmdesátých let a je psána s takovou láskou a sentimentem, že je pak těžké k ní nepocítit nějakou sympatii. Příběh sám o sobě je docela napínavý (byť místy trochu předvídatelný) a i když - jako třeba například já - rozhodně nepatříte mezi fanoušky skupiny Rush a komedie typu "Pomsta šprtů" asi jen těžko budou soupeřit s top 10, tak se to čte velmi dobře.

Toho si pochopitelně všimli i američtí filmaři, takže Spielberg v současnosti připravuje filmovou verzi, která by podle všeho měla být velkým "blockbusterm" (nebo jak se takovým filmům říká). Zda film přinese podobnou vlnu retro zájmu o osmdesátkovou popkulturu si netroufnu odhadnout. Upřímně ale doufám, že ne :).

Aby to ale zase nevyznělo příliš kriticky, ve svém hlavním poslání kniha funguje velmi dobře, až jsem se slzou v oku musel potlačit nostalgii po herních automatech a stolních RPG hrách (ano, mám doma první verzi DrD z roku 1990, která do jisté míry změnila můj život), zkrátka po všem, co představuje pro několik málo generací pocit bezstarostného dětství a dobrodružství, které se skrývá za nejbližším joystickem, popř. za nejbližším čtverečkovým papírem a kostkami.