Listopad 2017

ČR - země sportu zaslíbená

24. listopadu 2017 v 19:29 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Když jsem byl malý kluk, tak mi přišlo, že ze sportovního hlediska jsme "pupkem světa". Železný si házel jeden rekord za druhým, tenistky Novotná a Suková kralovaly tomuto krásnému sportu, Ivan Lendl byl (a dosud je) obrovským pojmem, na svůj nástup se chystal Martin Doktor a hokejisté patřili ke světové špičce (s menšími výkyvy). Ten dojem byl samozřejmě trochu klamný, ovlivněný mediálním důrazem na ta sportovní odvětví, kde se jednodnuše dařilo, čímž samozřejmě nechci tyto úspěchy nějak umenšovat. Když se ale tehdy zjevil někdo z naší země (ať už název byl ČSSR, ČSFR, atd.), kdo kdesi získal medaili, pohár, apod., tak mě to jednoduše zase tak moc nepřekvapilo, protože "co Čech, to sportovec" pro mě asi platilo více než pověstné "co Čech, to muzikant". Teprve postupující roky mě naučily ocenit všechny ty zdánlivě drobné a samozřejmé sportovní úspěchy našich spoluobčanů.

Občas ale nastane paradoxní situace, kdy se podaří dosáhnout vynikajícího, unikátního úspěchu, který ale není vůbec doprovázen mediálním zájmem, občanským humbukem na Staromáku a podobnými srandičkami. Jedním z těchto úspěchů je fascinující počin Martina Hokeše, což chci aspoň částečně těmito řádky korigovat.

Běhají se různé závody, v arktickém mrazu, ve vedru amerických kaňonů, či - to asi nejčastěji - někde v poklidu v mírné teplotě na rovince. Z té neskutečné přehršle různých běhů ční na pomyslném piedestalu slavný Spartathlon. Jedná se o ultra závod pro ty, kteří známý maraton (42 195 metrů - mé osobní běžecké maximum) berou jen jako takovou rozcvičku, přičemž ta pravá zábava začíná možná až někde okolo stovky. km v nohách. Spartathlon měří půvabných 246 kilometrů a koná se na počet mýtického Feidippida, takže začínáte pod athénskou Akropolí a směřujete a k nohám sochy spartského králo Leonidase. Taková dálka se pochopitelně běží docela dlouho, rekord drží Yannis Kouros (20 hodin a 25 minut), letos na trati získal stříbrnou medaili našinec Radek Brunner v čase 22 h 49 min, což je samo o sobě vynikající a jistě by to také stále za větší pozornost (těch pár článků na webech typu rungo mi fakt přijde málo), ale pojďme dál.
O Radku Brunnerovi to totiž dnes nebude.

Může se totiž stát, že i takový Spartathlon vám přijde jako sice docela dlouhý běh, ale myšlenky vám říkají něco ve stylu, co kdyby bylo trochu pravdy na tom, že (asi) mýtický Feidippides těch kilometrů běžel o něco více. Konkrétně trasu Athény - Sparta - Athény. Nemusíte být zrovna premiantem na matematickém gymnáziu abyste si mohli spočítat, že taková trasa měří asi 490 kilometrů. To už je více než slušná porce, což?
Vznikl tak závod s názvem "Authentic Fhidippides Run", jehož se letos běžel třetí ročník. Postavit se na start takového běhu, který by asi širší veřejnost označila jako.....(doplňte si oblíbené slovo z odvětní šílenost, bláznovství, atd.), samozřejmě není jen tak, takže letos se na startu shromáždilo 28 vytrvalců. Mezi nimi i jeden Čech - Martin Hokeš.

(foto výše je ze stránek Czech Spartathlon Team a souvisí s výše zmíněným "kratším závodem Spartathlonu", toho se letos totiž Martin Hokeš také zúčastnil a patrně jej pojal jako takový "průzkumný trénink" :)).

Některé dobře míněné rady pro běžecké vytrvalce tvrdí, že "napálit" to hned od startu není zrovna nejlepší taktika. Martin Hokeš na podobné rady ohled moc nebral, byl s přehledem první na 40. km, 87. a i na všech dalších (s nemenším přehledem). Závod startující 18. 11. v 7 ráno v Athénách senzačně vyhrál časem 78 hodin a 22 minut. Ano, je to více než 3 dny v kuse, přičemž vemte v potaz kumulující se únavu a extrémní zátěž prakticky bez spánku... Fascinující, že? Druhého Fina Niemenmaa za sebeou Martin nechal o více než 4 hodiny.

Podobné sportovní výkony, které de facto osahávají hranice lidských možností, jsou podle mě velmi zajímavé. O to větší je pak škoda, že o daném závodu velká média vůbec neinformují. Ano, uvědomuji se, že svět ultramaratonců je z velké části tvořen amatéry a vše je občas organizováno na nadšenecké bázi, ale to přece neznamená, že velká média by se měla věnovat jen těm komerčně úspěšným projektům. To vše navíc v době stále trvajícího - prakticky celosvětového - běžeckého boomu.
Smutné.
A zároveň podněcující k tomu hledat si různá sportovní odvětví, protože ta jsou - podobně jako lidská kreativita a představivost - velmi pestrá a často příjemně překvapující.

Wolf Alice - Visions of a Life (2017

10. listopadu 2017 v 18:44 Hudba z ouška do ouška

V roce 2015 Wolf Alice ohromili hudební svět svým skvělým debutem s názvem "My Love Is Cool". Bylo to hodně zajímavé album, které dokázalo velmi dobře kombinovat citlivé a pomalé písničky s těmi pěkně říznými. Druhá deska "Visions of a Life" z letošního roku kráčí ve stopách slavného debutu a je tak jeho velmi důstojným nástupem, což je jedině dobře, protože kapel, které po nadějné první desce velmi rychne pohasnou známe dost a dost.


"Visions of a Life" mi dokonce přijde ještě o něco hudebně pestřejší než jeho předchůdce. Ellie Rowsell a spol. tak posluchačům představují "shoegaze" jako z počátku devadesátých let (jedná se o skladbu Heavenward), kdy máte skutečně neodbytný pocit znovu se ujistit pohledem na CD (nebo na displej mobilu) o tom, že jste si nepořídili nové album Slowdive, ale že to jsou skutečně ti Wolf Alice, kteří na další skladbě dokážou přepnout do pěkně divoké "Yuk Foo". Ano, jsou to oni. Smějící se

"Visions of Life" tak představuje pořádnou směs "indie kytarovek", "shoegaze", "folku", ale třeba i "noise rocku". Hodně zajímavé, hodně pestré a ... hodně dobré.
Někde jsem četl, že Wolf Alice původně zamýšleli být folkovou skupinou. Zní to možná trochu divně, ale když si jejich alba poslechnete jen trochu pozorně, tak mi asi dáte za pravdu, že ta folková složka tam je hodně přítomna. Minimálně jejich texty jsou docela zajímavé a netvoří jen jakousi "slovní výplň" ke kytarám a některé skladby znějí vyloženě tak, že si je možná v klidu i můžete zabrnkat u táboráku (např. "After the Zero Hour").

"Vision of Life" je jednoduše vynikající album, které jen dodává odvahy těm, kteří tvrdí, že v Británii se momentálně lepší kapela nepohybuje.

Četa 317 (1965)

4. listopadu 2017 v 11:07 Filmové recenze

Válka v Indočíně je zajímavým a z filmařského hlediska možná i trochu opomíjeným konfliktem. Což je podle mě velká škoda, protože i pro nás Čechoslováky (respektive Čechy a Slováky) je to konflikt, kde bylo největší bojové nasazení našich hochů od druhé světové války. Pravda, sloužili v cizinecké legii, což bylo z hlediska tehdejších československých zákonů dost přes čáru, ale stejně...

Před několika lety jsem četl skvělou knihu Ladislava Kudrny s názvem "První vietnamská válka na pozadí osudu Ladislava Charváta". Autor v ní dokázal velmi poutavou formou upozornit na u nás upozaděný ozbrojený konflikt a skvěle přiblížil tamní atmosféru. Film Četa 317 (z roku 1965) jde v podobných stopách, nesnaží se o nějakou patetickou glorifikaci válečných hrdinů, nesnaží se ani o adoraci války jako takové a testosteronu vojáků. Ve své podstatě je tak protiválečným filmem, který samotný konflikt zobrazuje náležitě syrově a realisticky. Podle mého skromného názoru by dost prospělo, kdyby si z podobných snímků vzaly příklad i velkorozpočtové válečné akce zejména z Ruska a Spojených států (na které se podle mě moc dívat nedá).

Snímek Četa 317 je víceméně autorským dílem Pierra Schoendoerfferera, který je autorem knižní předlohy, režisérem a pro tento film napsal i scénář. Velmi důležité je určitě také to, že Schoendoerfferer byl sám veteránem tohoto válečného konfliktu (působil jako armádní kameraman a byl také u známé bitvy u Dien Bien Phu). Ve výsledku se tak díváme na velmi realisticky působící vojenské drama, které ještě umocňuje černobílá kamera do té míry, že divák místy může mít dojem, že sleduje nějaký válečný dokument, nebo skutečnou "battle footage". Zde skutečně není čas na falešné hrdinství a na kýčovité proslovy nad umírajícími kamarády…

Příběh sleduje osudy čety, která se na samém sklonku konfliktu pokouší probít ke svým vojenským liniím. Strastiplnou pouť s divizí Vietminhu v zádech můžeme sledovat spolu s mladým velitelem (který je v Indočíně teprve několik dní) Torrensem a jeho podřízeným Willsdorfem (Bruno Cremer, ano ten Bruno Cremer, kterého asi budete znát jako filmového Maigreta), což je naopak velmi zkušený voják, veterán z tažení wehrmachtu do Ruska.

Jen tak pro zajímavost, natáčeno bylo v Kambodži (ve vedle ležícím Vietnamu totiž probíhala válka, tentokráte "Druhá vietnamská" za přítomnosti vojáků US Army), jen několik let předtím než se tam moci chopil Pol - Pot.
Podobných filmů z tohoto válečného konfliktu je bohužel jako šafránu, jen tak z hlavy mě napadá pouze "Dien Bien Phu" (od stejného autora) a československý Černý prapor.