Říjen 2017

Státní vyznamenání

29. října 2017 v 12:12 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včera pan prezident - slunce naše jasné - rozdal nebývale štědrou sbírku státních vyznamenání. Koneckonců proč ne, republika (pokud bereme současnou zemi jako nástupnický stát) slaví krásné 99. výročí. Mám však několik návrh, jak důstojně oslavit tu blížící se stovku.

Pan prezident včera velmi trefně poznamenal, že je při rozdávání vyznamenání a podobných atributů důsledně vnímat také to, kolika lidem daný člověk například na poli kulturním přinesl radost a štěstí do jejich jinak třeba prázdného života. Takových lidí může být tisíce, ba snad i miliony. Pokud s tím nějak nesouhlasíte, tak jste jednoduše závistivec, který nic nedokázal. To je jasné, kulturní osobnosti si od nějakých kritiků rozvracet nenecháme!

Dovolil bych si tedy touto neotřelou cestou panu prezidentovi doporučit, aby propříště zvážil vyznamenat třeba takovou Jarču Zikánovou. Jarča byla fajn holka, žilá prý velmi zdravě, což by se panu prezidentovi, který se samozřejmě sám také těší dobrému zdraví, mělo líbit, dokonce na to měla jakousi zdravotní knížku, kterou stařičké rakouské mocnářství vydávalo všem těm různým "helmbrechtnicím" a "cajdrnožkám".
Jsem bytostně přesvědčen, že tyto dámy dokázaly potěšit celé zástupy lidí (pravda, jen mužů, ale což, aspoň to naštve podvratné "džendrové" živly!), kteří odcházeli zcela (u)spokojeni. Přitom to povolání nebylo úplně snadné, vzpomeňte jen na takovou Otylku Vranskou, která jej dokonce zaplatila životem! To už se dostáváme zhruba na úroveň jiných nebezpečných povolání, jako jsou třeba hasiči, nebo investigativní novináři!

A já se ptám, pane prezidente, nejsme to jako společnost těmto velkolepým děvám dlužni? Vždyť je to vyložený výsměch do nebohých tváří všech těch tvrdě pracujících Tonek Šibenic, Černých Már, apod., které v potu krve dělaly poctivě svoji práci a obveselily tak určitě ještě větší počet jedinců než pan Troška se svými sofistikovanými komediemi.
Uznejte, že můj požadavek lze požadovat za zcela oprávněný.

A když ne, tak na to půjdeme po "espéďácku" formou referenda, to je teď přece velmi populární!

Trio poznámek k volbám

20. října 2017 v 18:43 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Posledních několik dní se trochu snažím filtrovat informační lavinu ohledně voleb. Je toho skutečně moc a například v hlavním městě se jen těžko dá intenzivní volební kampani uhnout. Přesto si dovolím nabídnout trio osobních postřehů.

1) Kdyby se vyhlašovalo pomyslné dno volební kampaně, tak by se určitě vyskytlo hned několik vážných adeptů o tuto trofej. Zlatou medaili za mě ale bere (a to s velkým náskokem na konkurenci) pan Tomio Okamura a jeho hra "Okamurův domeček". Něco tak hloupě trapného se jen tak nevidí. Já - jakožto velký fanda stolních deskových her - jsem tedy už hrál ledacos, ale podobně intenzivní pocit trapnosti při pohledu na hrací plochu se mi ještě nepoštěstil. Bohudík. Určitou polehčující okolností může být, že i samotné "volební noviny" (v nichž se tato "gamesa" nachází) stránku po stránce čtenáře připravují na budoucí šok.

Hlavně se pak smějmě Slovensku, že nějaký Kotleba tam získal 8%...

2) Celebrity lákají na volby, rozjela se se kampaň s názvem "Tvoje poprvé". Klus, mladej Mišík a spol. tam samozřejmě hrozně vtipně glosují "své poprvé", tedy jako samozřejmě volební poprvé, ale jinak je to pochopitelně triviální dvojsmysl, který je stráášně vtipný a všichni přece víme, že? Mrk, mrk. Přesně ten druh sofistikovaného humoru, který tu chybí...
No a pak to stylizace voleb jako něčeho, co je přece hrozně sexy. Není. Volby fakt nejsou sexy, jsou o dost nudném a zdlouhavém studování souvislostí vnitropolitických i zahraničněpolitických vztahů, komparatistiky a spousty dalších věcí. To fakt není kdovíjak sexy (pokud nemáte patřičnou úchylku). Naopak, onen "sexy přístup" vede k prvoplánově volbě na základě "imidž" nějakého politického subjektu, popřípadě na základě momentálních emocí a "cool" rozpoložení.
A tohle fakt chceme?

3) Volební speciály na ČT24 bývají zpravidla docela dobré. Fajn to ale přestává být v momentě, kdy redakci nenapadne dělat nic jiného (asi z nedostatku aktuálních dat) než vydat se do nějaké ZŠ, kde volí jeden starý a nemocný muž, který je shodou okolností zrovna prezidentem země. Kamera v přímém přenosu sleduje tohoto potácejícího se geronta, kterak míří k volební komisi, utrousí jakýsi humor a pak jej opětovně sleduje na cestě k plentě a následně před zvídavý mikrofon redaktora, který klade otázky, na něž se toho rozumného odpovědět moc nedá.
Veřejná službo, no tak...

První maraton

3. října 2017 v 19:20 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Když jdete na svůj první maraton, tak by se to snad s trochou nadsázky dalo přirovnat k nástupu do prvního zaměstnání. Také zhruba z popisu na inzerátu a z pohovoru víte o co jde, ale ty skutečně podstatné věci (jako např. kam se chodí na oběd a jak správně pozdravit na vrátnici) musíte zjistit až sami na vlastní kůži. Tak už to ale v lidském životě bývá.

Start....


Proč?

Rozhodnutí běžet maraton mi v hlavě zrálo docela dlouho. Ono totiž magické slovo "maraton" působí velmi dobře i mezi neběžeckou veřejností a když tak někdy zapředete na svůj sport řeč, tak si přiznejme, že "lid z venku" zase tak nezajímá váš úspěch na 10 km, ani časy na "pětce" a k půlmaratonu někdo dokonce občas - jistě v dobré víře - dodá, že co to má za smysl běžet něčeho jen půlku... Prostě maraton je něco jako magnet. Nu a když se vás tu a tam někdo - opět jistě v dobré víře - zeptá, "za kolik že máte ten maraton" a vy mu odpovíte, že jste jej ještě neběželi, protože ABC, nebo XYZ, tak to většině lidí prostě netačí. Přijměme fakt, že dokud ten maraton nemáte (a je zajímavé, že je pak celkem jedno za kolik...), tak pro spoustu lidí to vaše běhání prostě nebude tak nějak plnohodnotné, či co. Krásně můžete dávat půlmaraton pod hodinu a půl, jenže ona je to skutečně "jen" ta půlka, co? Takže červík pochybností trpělivě hryže. Já jsem si tedy chtěl maratonskou premiéru odbýt se vším všudy na tom největším maratonu u nás letos v květnu, leč zdravotní stav se občas postaví na hlavu a dokáže s vaším tělem nadělat pěknou paseku. No co, stane se. Nechtěl jsem ale hodit za hlavu veškerou přípravu (a bůhví co by vlastně bylo za rok, že), takže jsem prohledal internety a jako vhodná oběť mi přišel honosně znějící "Královský maraton města Písku". Panečku, "Královský maraton", to ani Praha nemá. Registrace byla hotova hned a z peněženky mi (rovněž hned, platil jsem přes internet) odešlo 300 korun, což považuji na maraton za cenu velmi rozumnou (srovnejte třeba s Prahou). Tak, teď ještě dopilovat nějaké drobnosti a to by bylo, aby nebylo.

Maratonské záludnosti

Ano, to je slavný patník u Marathonas v Řecku.

Každý, kdo se jednou rozhodne do podobného dobrodružství pustit asi ví o mýtickém původu tohoto závodu. Netřeba tedy opakovat slavný příběh nešťasného antického běžce a jeho zdravotního kolapsu. Jenže kolik to tehdy Feidippidés vlastně běžel (pokud tedy existoval)? Historie maratonského běhu nám sahá do roku 1896, nicméně tehdy se slavný maraton běhal na dost různé distance, obvykle tak, jak to zrovna pořadatelům vyšlo, takže někdy to bylo 38 km, jindy 40, atd. Je dost náročné to pochopit optikou člověka 21. století ze společnosti, která je posedlá výkonem a přesným měřením (jen si vzpomeňte na stále ještě probíhající projekt UNDER 2 od takové té sportovní společnosti s fajfkou ve znaku), ale bylo tomu tak. Na tu současnou vzdálenost (42 195 metrů) se poprvé běželo pravděpodobně až na Olympijádě v Londýně 1908 (aby to končilo hezky stylově u královské lóže), ale závaznou vzdáleností se tato distanc stává až roku 1924. Takže maraton, jakkoli se mu dávají přízviska jako "tradiční" trasa, apod., tak - ostatně podobně jako mnoho jiných věcí - zase tak tradiční není. Možná neexistující Feidippidés by jistě uznale pokýval hlavou.

Pravdou ale je, že kvůli všem těm mýtům okolo a zapálenosti barona Coubertina se podařilo vytvořit z maratonského běhu něco výjmečného, co přesahuje rámec sportovního uvažování. Leckdo cituje skutečné i domnělé citáty slavných osobností, ve kterých se objevuje slovo maraton nejenom v čistě sportovním významu, což někdy působí trochu komicky.

No a pak je tady samozřejmě záludnost největší - slavná maratonská zeď. Jednu pozitivní věc ji musím však přiznat, tato zeď nerozděluje, ale spíše lidi spojuje sdíleným utrpením. A koneckonců i ona má jednu cosi společného s Feidipidém, vedou se totiž pře o to, zda vůbec objektivně existuje a zda to není jen něco v naší hlavě. Maraton je totiž setsakra dlouhý běh, v jehož půlce kdesi vyčerpáte velké zásoby glykogenu, takže se pak může dostavit pocit naprostého oslabení... nebo taky nemusí. Tak si vyberte. Každopádně já osobně považuji tuto zeď spíše za takového strašáka podobného těm věcem z pod vaší postele, jejichž existenci ve dne vehementně popíráte, ale večer si tím tak jistí nejste.

Příprava

Přípravu není dobré podcenit, ne nadarmo se říká, že v podstatě samotný závod už je jen takovou třešínkou na dortu. Takhle s odstupem mohu říci, že je docela fajn naučit se běhat pomalu cca v tempu jakým můžete závod dát. Ono to možná trochu zní jako věta ze seriálu Červený trpaslík, ale naučit se běžet skutečně pomalu vás na maratonu může ve výsledku zrychlit. Mně to tedy bohužel moc nešlo.
Přípravu jsem si tak nějak odtrénoval, zařadil i delší běhy přes 20, respektive 25 km, jednou i třicítku a řekl si, že když už dám těch 30, tak snad zbylých 12 dolezu klidně na rukou. Samozřejmě vím, že pravý maraton začíná až na 30 km, ale "dvanáctka"? Pche, to je má stabilní tréninková dávka, to je přece jako nic!

Ano, silná slova bývají nepřítelem maratonců...

Na místo závodu se dostávam o den dříve (to je prozřetelné). Snažím se jít brzy spát (rovněž prozřetelné), nicméně vzhledem k lokalitě bytu (centrum města) to není tak snadné. Nějaká skupina cizojazyčně mluvicích se totiž rozhodla pařit do pozdních hodin, co se pochopitelně neobešlo bez náležitého hluku.
A v hluku se spí blbě.

Do toho mě v noci pronásledují příšerné sny o příšerných lidech, ze kterých si (opět poněkud prozřetelně) ráno nic nepamatuji. Hlava mi ale trochu bolí, což nevěstí nic dobrého. Také bych se mohl zmínit o tom, že prakticky celé září sváděla s mojí imunitou nerovný boj jakási zrádná viróza, ale to bych si už asi moc "foukal bebíčka". Skutečně na 100% je člověk připraven jen málokdy, to také patří k životu.

Závod

Určitou nevýhodou maratonu v Písku je to, že se v podstatě jedná o 4 velká kola (každé má cca 10,5 km), mám to totiž tak, že rád běžím z bodu A do bodu B. Opakování bývá úmorné, nezáživné a vůbec všelijak nepříjemné. Je sice fajn, že vám věrný přítel pan Garmin hlásí, že už zbývají jen 3 km, vy ale však víte, že v nich je obsažen ten nepříjemný kopec, který jste už vyběhli 3x. Ne, někdy opravdu nepotřebujete vědět vše.

Jednu věc však maratonskému závodu podle mě nelze upřít - tou je jistý specifický rozměr bizarnosti.


Vysvětlím.

Zkušení letití maratonští běžci vypadají zpravidla trochu zvláštně. Nemám teď na mysli takové ty klasické atlety, kteří jako kdyby vypadli z nějakého videa o držení správného postoje u běhu a ze slevového kupónu na nejbližší fitko. Kdepak, teď mám na mysli "dělníky maratonu", kteří dávají maraton třeba desetkrát za rok sice ne zrovna v ideálních časech, nicméně tito lidé si ještě v pohodě povodí o generaci mladší závodníky. Ukázkové držení těla tedy skutečně nemají, často jim ruce čouhají v podivných úhlech, divně hrbí záda, ještě podivněji u toho běhu všelijak hýkají a sípou, takže když se podobný ansámbl vidá po startovním výstřelu do pohybu, tak více než co jiného připomíná skupinu potácejících se malomocných. Může to být celkem legrační, pokud vás tedy někde na čtyřicátém kilometru nezačnou někteří z těch "malomocných" za doprovodu různých zvuků předbíhat v poloze, z níž by leckterý "běžecký guru", který své klienty učí za nemalý peníz běhat, chodit (a za příplatek snad i spát a prdět), spáchal asi rituální sebevraždu.

Ovšem nepředbíhejme, jsme na startu a čtyřicátý kilometr je daleko asi jako fotbalová Sparta od moderního fotbalu. V předzávodním plánu (spřádaném za bezesných nocí) jsem si řekl, že by bylo fajn vydat se na trasu rychlostí á 6:15 min/km, někde na 20. km lehce přidat a pak se uvidí. Chyba lávky, trochu mě to strhlo a jen s lítostí musím konstatovat, že běhat opravdu maratonsky pomalu mi moc nejde, při občasném pohledu na přítele Garmina na svém zápěstí jsem se trochu lekl, protože jsem podle svého názoru běžel dostatečně pomalu, ale čísla na displeji byla trochu jiná. Marná sláva, začátek nebyl sice zrovna přepálený (jak mám ve zvyku), ale ukázkový také ne. Bohužel.

První kolo (cca 10,5 km) dávám v čase 1:04, což je na moji úroveň u maratonu pořád celkem rychle. Na 11 km jde zpomalit trochu snadněji, více času také trávím na občerstvovačkách, kde vždy aspoň 10 - 15 vteřin jdu. Občas zapózuji kolemjdoucím do fotoaparátu. Lidé kolem docela hezky fandí a podporují všechny běžce, což se mi moc líbí, dá vám to sílu například k tomu trochu přidat...., což je ale něco, co na 15. kilometru asi úplně nechcete. I tak se mi ale daří před dosažením 21. kilometru rychlost trochu stabilizovat. Někde za občerstvovačkou (na závodě byly hned 2, z toho okolo té druhé se běželo v rámci jednoho okruhu hned 2x) vidím jednoho ze závodníků kterak nervózně kulhá. Ptám se jej, zda je vše ok, vrtí hlavou a ukazuje na kotník, naštěstí je jen asi 200 metrů od občerstvovací stanice, tak jej s čistým svědomím nechávám na místě, závod pro něj v tu chvíli asi skončil (každopádně ve výsledcích jsem jeho jméno nenalezl).

Pár metrů před metou půlmaratonu sí říkám, že by bylo fajn dát si energetický gel, vytahuji jeden ze dvou které mám v kapse, ale zjišťuji, že vzhledem k mé vrozené nešikovnosti nejsem schopen jej otevřít. Jedná se o takový ten gel od enervitu, který se má otevírat jednou rukou. Možná byla chyba v tom, že jsem jej zkoušel otevřít rukama vícero, netuším... Trochu mě uklidňuje, že podobně na tom jsou i dámy na občerstvovací stanici, které jsem přivolal k rychlému konsiliu na pomoc, už se smiřuji s tím, že budu jednoduše bez gelu, když tu jedna z nich vyndavá nůžky a vršek sáčku přestřihuje. Jak prosté - jak účinné, pravil by klasik. Stálo to sice zhruba 30 vteřin času, ale což, na maratonu to není žádná ztráta.

Zhruba na 27. kilometru přichází první takový dost divný pocit, později jej identifikuji jako počáteční únavu. Při pohledu na hodinky zjišťuji, že opět o něco zpomaluji, ovšem s tím rozdílem, že teď už mě to moc netěší. Na 31. kilometr a tedy také na poslední obrátku dobíhám však celkem ok a vlastně se na setkání s pověstnou mýtickou maratonskou zdí docela těším. Setkání se nekoná, nicméně zhruba od 33. kilometru už toho začínám mít trochu dost. V mysli si snažím vizualizovat svoji oblíbenou 10 km trasu a převádím ji na realitu kolem sebe, ale moc mi to nejde a v podstatě mě to jen ruší. Na 35. kilometru cítím podivný tlak v žaludku a mám lehkou chuť se ještě jednou podívat na svoji snídani a překontrolovat ji. Naštěstí to není puzení příliš silné a dá se tomu odolat, ale na chuti a rychlosti - kterou opět lehce ztrácím - to asi nepřidá.

U maratonského běhu je ale někdy vše tak trochu jako na houpačce. Při dosažení 37. kilometru mám najednou nohy lehké jako pírko, lépe se mi dýchá a vůbec je svět najednou krásnější. Nevím, co k tomu vedlo. Snad povzbuzující diváci, snad fandící běžci (kteří už doběhli a teď se na trati doklusávají), kteří se na vás smějí a říkají něco jako, "pěkný, drž to, to dáš!", málem bych snad věřil tomu, že jsem prorazil jakousi běžeckou zeď, kdyby...... kdyby se asi o 10 minut později ten pocit nerozplynul do větru a místo něj nastoupilo cosi nepěkného. Do cíle mi zbývají asi 3 km, ale v tu chvíli to vypadá jako úplná věčnost. Vybavuji si probíhající pána z půlmaratonu (2 hodiny a 30 minut po našem závodu vystartoval na tu samou trať i půlmaraton, do toho i různé štafety, pak také 1/4 maraton..., bylo tam živo), který se otočil, pohlédl na mě a prohodil, "maraton, no to je taky dálka."
Před cílovou rovinkou na ovále se nutím do jakéhosi rychlejšího pohybu a možná právě v ten moment trochu připomínám ty výše zmiňované "vyběhané malomocné".


Každopádně je tu konec, tělo jako kdyby se odmítalo přizpůsobit jinému pohybu a je patřičně zmatené, dostávám vodu a ručník do ruky. Cítím, že kdybych se v tu chvíli zastavil, tak mě chytnou velké křeče, takže neustále chodím, z cíle plynule přecházím asi na 1,5 km dlouhou cestu do místa přechodného bydlení (ano, tam kde jsem poslouchal namísto odpočinku v noci slavící sousedy), to tělu trochu pomáhá a následující dne po kratším výklusu se už pohybuji docela v pořádku.

Čas na maratonu není zrovna z roviny oslňujících, který bych si nechal vytetovat na čelo (4 hodiny a 33 minut). Jsou určitě lidé, kteří by řekli, že něco podobného vůbec nemá se zdravým sportováním nic společného, protože člověk je na té trati jednoduše dlouho a vůbec, že maratony nad 4 hodiny je nesmysl. Jasně, rozumím tomu, existuje jakýsi klub s názvem 3:33 (čas dokončení maratonu), který patrně sdružuje ty pravé maratonce, zároveň si ale říkám, že i člověk, který dá maraton za 3:30 se stejně dívá s velkým odstupem na všechny ty profi vytrvalce, kteří osahávají limit 2 hodin, přibližně se stejným rozdílem jako dělí ty někdy vysmívané "lidi přes 4 hodiny" od nich. Vše záleží jen na úhlu pohledu. Chápu že to má ale své limity, 7 hodin na dokončení u pražského maratonu přijde i mně trochu moc.
Tady - myšleno v Písku - je těch hodin jen 6.

A pak člověka hřeje ještě jedná věc, 99% lidí se k něčemu podobnému nikdy v životě neodhodlá.