Srpen 2017

Pokoj (Room, 2015)

26. srpna 2017 v 11:24 Filmové recenze

Malý Jack (5 let) to má v životě docela těžké. Z reálných lidí zná jen svoji matku Joy a částečně jistého Nicka (kterého ale pozoruje hezky potichoučku z povzdálí). Tito lidé, plus televize a několik paprsků slunečního svitu přicházejícího skrze střešní okno, je to jediné, co vstupuje do Jackova mikrosvěta. Zdá se, že mu to však ani moc nevadí, neboť Jack nic jiného ani nezná, je totiž dítětem unesené ženy, kterou únosce - Nick - drží už sedmým rokem zavřenou v malé místnosti cca 4x4 metry, a to posledních 5 let i s jejím (respektive jejich) synem.

Jo, jedná se o podobný případ, který jako by z oka vypadl všem těm Natašám Kampusch a Elizabeth Fritzl. Na látku se nesnaží dívat senzacechtivým pohledem akčně laděného thrilleru, ale jedná se spíše o komorní příběh vyprávěný pravě Jackovou optikou, tedy úhlem pohledu malého chlapce, který v životě nebyl nikde jine, než právě v oné místnosti. To se pak nelze divit třeba i tomu, že moc nechápe, když mu Joy říká, že tam venku žijí i jiní lidé, například její rodiče... Ne, to pro Jacka přesahuje rámec jeho chápání světa omezeného na pokoj 4x4.

Co se mi velmi líbilo, bylo to, že příběh nekončí tam, kde by jinak v mnoha ostatních případech končil. Ono je tedy těžké se o příběhu jako takovém nějak rozepsat bez rizika prozrazování děje, nicméně přišlo mi moc fajn, že se dost času věnovalo i na vykreslení následného života, na následcích, které může v člověku zanechat 7 ztracených let v nesvobodě, kdy sám případný návrat do okolního světa je snad i komplikovanější než pobyt v pokoji 4x4, a to zejména pro Jacka.

Scénář napsala Emma Donoghue, která je také autorkou knižní předlohy, za mě mohu říci, že příběh působí velmi přirozeně, stejně jako herecké výkony, které jsou v dobrém slova smyslu velmi civilní a bezprostřední (samozřejmě kraluje malý Jacob Tremblay v roli Jacka). Ve výsledku se tak jedná o velmi silný film, který bezesporu v mnoha divácích zůstane dost dlouho i po odeznění závěrečných titulků.

Dědkův vstup do politiky

12. srpna 2017 v 16:44 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Volby se nezadržitelně blíží. Že v nich letos půjde skutečně o hodně a že je bude nadmíru pikantní sledovat, dávají tušit události posledních dní, ve středu zájmu je pochopitelně Babiš s Čapím hnízdem, nicméně o pozornost se hlásí rovněž Dalibor Dědek, který se začal kamarádit s politickým subjektem jménem Starostové, ti tak po krachu jejich aliance s lidovci znovu nabírají dech.

Člověk by si řekl, proč takový člověk jako je D. Dědek potřebuje jít do politiky. Jasně, kdo chce, tak může věřit jeho tvrzením o tom, kterak v české politice postrádá slušnost a hledá ty správné "pracovité lidi, kteří zvládnou žít bez dotací". V tom se ale trochu ztrácím, není to totiž zrovna dávno, kdy se pan Dědek vyznával ze své lásky k A. Babišovi, kterého neváhal označit jako hrdinu. Jen těžko by však šlo najít exemplárnější ukázku osoby, která svůj byznys postavila na velkých dotacích (které samozřejmě byly určeny trochu jinému typu podniků, že...). Nevím, třeba od té doby Dědek své názory jaksepatří překopal (v politické terminologii v podstatě jen rozšířil svůj koaliční potenciál), ale moc důvěryhodně to nepůsobí. Název stránky (hledameslusny.cz), kde se Dědek zavazuje "dělat politiku bez intrik a hašteření" a hledá nové talenty, pak působí vyloženě naivně. Přímo pitomě se pak tváří bod č. 4 z Dědkových priorit, kde plánuje zvýhodňovat rodiny podle dosaženého vzdělání dětí, fakt úžasná myšlenka...

V podstatě se podle mého názoru jedná jen o dalšího boháče, který se rozhodl proniknout z byznysu i do politiky (není jich málo, Babiš, Dospiva, Valenta,...) a využívá toho, že lidé tu slyší na to, když nějaký kandidát za sebou má to, čemu se říká "poctivá práce". Pak se stačí náležitě zaklínat slovy jako "změna, pracovitost, poctivost, apod." a do výsledné podoby lahodného koktejlu trochu přimíchat i oblíbené, leč lehce vyčpělé, migranty. Dobrý výsledek je zaručený.

Troufnu si tak tipnout, že Dědek si jen dobře prokalkuloval, že pravděpodobný vítěz budoucích voleb A. Babiš (kterému by snad u nás neuškodilo ani to, kdyby se provalilo, že je to reinkarnovaný Hitler) nebude vítězem absolutním a k vládnutí bude potřebovat nějaké spojence - zde se právě nabízí obrovský koaliční prostor pro menší strany, které jen s obtížemi přelezou klauzuli 5%. Starostům by se to mohlo podařit, Dědek určitě některé voliče přitáhne. Projekt politické divize Agrofertu jménem ANO se osvědčil, tak proč si to nezkusit pod "dědkovsku", že? :)

Alien: Covenant (2017)

5. srpna 2017 v 10:54 Filmové recenze

Budoucnost vypadá docela trudně a nedobře. Inteligence populace letí strmým pádem dolů, nicméně na poli kosmických cest přesto lidstvo dokáže vykonat pozoruhodné cesty. Aspoň to tedy tak vypadá podle filmu Alien: Covenant, kterým se Ridley Scott vrátil ke svému oblíbenému vesmírnému monstru.

Vůbec však nepřeháním. Pokud jste viděli předchozí část s názvem "Prometheus", tak si bezesporu vzpomenete na své hořekování nad posádkou, která nedodržovala ani ty základní bezpečnostní pravidla, nedokázala využít potenciál svých důmyslných přístrojů a i jinak se chovala náležitě pitomě. Nutno dodat, že to byla pitomost neúmyslná, způsobená děrami ve scénáři a v logice příběhu. Ve světě "Prométhea" uběhlo asi 10 let a lidstvo je však v pokračování "Covenant" nadále stejně pitomé… Některé věci se nemění a třeba je právě toto znakem nového "vetřelčího" univerza.

Obecně téma filmového Vetřelce (nebo Aliena, jak se komu líbí) je podle mě vycucané podobně jako malinová šťáva na dětském táboře. Ve filmech se na něm s různou měrou úspěšnosti vyřádili různí režiséři (temný Fincher, akční Cameron,…), byl postaven proti jinému monstru (Predátor), takže hledat nějaké nové pojetí je asi dost těžké. Scott se tedy v obou svých nových "vetřelčích" filmech tak trochu vrací na počátek a buduje jakýsi mýtus v pozadí. Přivádí na stříbrné plátno rasu inženýrů (což se bezesporu musí líbit nejednomu záhadologovi), kteří přivedli na svět xenomorfy a snad i člověka (či co měl ten úvod z Promethea znamenat). V Covenantu Scott dál buduje mýtus v pozadí, který ale stejně jako u předchozího filmu podle mě moc smysl nedává a divák stejně čeká na to osvědčené, což se ve "vetřelčích" filmech rovná vzájemný hon a pozvolné vyvražďování (snad jste proboha nečekali nějaký art!!). To se pochopitelně dostaví, ale znáte to…
Už to prostě nepůsobí tak, jako když jste viděli Vetřelce poprvé. U mě se dokonce místy dostavil lehký pocit nudy a také lehkého vykrádání Scotta Scottem (vážně, některé scény dávaly tušit, co se stane za okamžik, leckdy jsem měl pocit déjá vu ,…).

Abych zase ale nekydal na nového vetřelce jen špínu a sliz (i když jemu by se to možná i líbilo), Fassbender je ve své roli velmi dobrý a ze scény, kde oba androidé hrají na jakousi flétnu, jde mráz po zádech. Stejně tak dobré jsou i některé střety s xenomorfy, jenže to je na podobný film, který byl velmi očekáván, podle mě dost málo. Ostatní postavy jsou načrtnuty jen velmi letmo, takže jejich případná anihilace diváka ani moc nevzruší (pokud jim tedy nepřejete smrt za jejich pitomé chování), hudba a speciální efekty jsou na velmi dobré úrovni, ale to samo o sobě dobrý film nedělá - a přitom by Covenant dobrým filmem být mohl, jen kdyby se vyvaroval logickým dírám ve scénáři a namísto vrstvení mýtu o vzniku života a odkazů na romantické básníky by se věnoval tomu, co je vetřelčímu světu vlastní.

Tělák

2. srpna 2017 v 8:33 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Před několika dny se mi zdál docela živý, a nutno dodat, že také nepříjemný, sen, kdy jsem nastoupen v zaprášené tělocvičně v klasickém cvičebním úboru k hodině tělesné výchovy. Když jsem tak nad tím přemýšlel, tak jsem dospěl k názoru, že tento obraz hluboce vrytý do mé mysli bude patrně tou nejčistší vzomínkou a zkušeností, kterou mi hodiny tělesné výchovy na základní škole daly. A to je tedy pohříchu málo...

Jelikož v názvu tohoto předmětu se objevuje slovo "výchova", tak by snad člověk s odstupem času trochu předpokládal, že by takto strávený čas měl jedince jaksi vychovat, přivést jej k lásce k pohybu, popř. mu představit různé možnosti sportovního vyžití. To se ale tedy minimálně v mém případě moc nekonalo. Samozřejmě nechci zobecňovat, je mi jasné, že kvalita se liší školu od školy, pedagog od pedagoga, nicméně já jsem si z hodin TV odnesl převážně to, že na počátku je potřeba seřadit se do řady podle výšky (postupem času jsem se propracoval až na úplnou špičku) a pokud na vás zrovna vyjde řada, tak svým mutujícím hlasem do jinak opuštěné sportovní haly zařvat něco jako: "soudružko (po roce 90 "paní") učitelko/učiteli, třídá XY je připravena k hodině tělesné výchovy v počtu ----, chybí ABC, výbavu nemá KLM....". Kantor zpravidla hlášení v poklidu vyslechl, následovala rozcvička, rozběh a pak se mezi nás rozhodil nějaký míč a následoval fotbal/vybíjená.

Přijde mi docela škoda, že ony sporty byly člověku tak nějak představeny jen na pozadí ve stylu: tady máte míč a hrajte. Nikdo nám třeba neukázal jak správně do míče kopat, jak stínovat protihráče, jak má brankář padat, jak správně držet tělo při běhu, apod. Jasně, několik hochů chodilo do fotbalového klubu, ti byli také dost napřed, ale pořád si říkám, že představit aspoň základy, zapracovat na technice s těmi méně pohybově obdařenými by mělo být rovněž jedním z úkolů tohoto předmětu. Bohužel, někdy to končilo tak, že zapálený kantor si střihl fotbal s žáky (ideálně s těmi, kterým onen sport dobře šel) a ten zbytek tam byl víceméně "na ocet".

Zkuste si představit, že by něco podobného následovalo i v jiných předmětech, např. při studiu jazyků. Žáci do rukou dostanou text, kterému polovina z nich vůbec nerozumí a kantor se s tou druhou půlkou pustí do vášnivé analýzy vět, idiomů a toho, "co tím chtěl autor říci". Šílené.

Tělocvik byl podle mě vždy brán jako speciální čas, kdy je potřeba v žácích posílit disciplínu (proto ty takřka vojenské nástupy a hlášení), popř. připravit mládež na potenciální válečný konflikt (také jste při těláku házeli granátem?). Samotná láska k pohybu jako takovému se pak ztrácela někde ve školních osnovách (později ŠVP), což je velká škoda. Hořekujeme často nad tím, jak populace v zemi tloustne a také nad tím, že stále méně dětí se hlásí do různých sportovních kroužků, ale není třeba jedna z příčin také v tom, že jen těžce dokážeme zažehnout onu jiskérku zájmu?