Červen 2017

Fotbal je krásná hra, ale...

24. června 2017 v 9:51 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Gary Linekar o fotbale prý kdysi řekl, že je to hra, kterou hraje 22 lidí a kterou vždy vyhrají Němci. Smějící se
Také se říká, že je to krásná hra na 2x45 minut, kde rozhoduje počet vstřelených branek. To druhé bude patrně platit, dokud se kolem onoho kulatého nesmyslu nadále budou shromažďovat zraky vzrušených příznivců, u té první záležitosti - počtu minut - se možná dočkáme menší úpravy. Prý by to fotbalu pomohlo.

Já ty argumenty v zásadě chápu, fotbal se skutečně hraje na 2x45 minut, nicméně čas skutečné čisté hry bývá obvykle o dost nižší. Odhaduje se, že v mnoha zápasech se z oněch 90 minut odehraje třeba jen něco málo přes hodinu. Zbytek času tvoří nepříjemná výplň v podobě sbírání míčů za "outovou" čárou, dohody s rozhodčím, slavení gólů, apod. Přiznám se, že se mi také nelíbí stav, kdy můj tým prohrává třeba jen o gól, čas neúprosně běží směrem k devadesáté minutě a soupeřův brankář se rozhodne zkoumat své vlastní brankoviště, upravovat si míč, zavazovat tkaničku, apod. Vrcholem zpravidla bývá, když jeden z týmů se rozhodne "nahnat čas" tím, že si ponechává tzv. "strategické střídání" a v závěrečných minutách pošle na hřiště čerstvou sílu, která obvykle střídá hráče nacházejícího se co nejdále od týmové střídačky. Hráč, který dosud po hřišti zvládal běhat celkem bez problémů, se teď plouží ke své střídačce krokem válečného invalidy, občas si plácne se spoluhráči a rozhodně to nevypadá na to, že by někam spěchal. Takové střídání se pak protáhne a plynulost hry pochopitelně trpí.
Je to samozřejmě nepříjemný nešvar.

Logicky se nabízí řešení, že u fotbalu by se - podobně jako u ledního hokeje - v oněch "mezihrách" zastavoval čas a hrálo by se na 2x30 minut čistého času. Tímto návrhem se v současnosti poměrně vážně zaobírají klíčové světové orgány. Zdá se to být docela dobré, jenže za tím prvním pohledem je potřeba akcentovat i pohled druhý, kritičtější.

Z fotbalu se v tu chvíli něco vytratí. Neumím přesně popsat co přesně, ale něco bude pryč. Na fotbalu se mi totiž docela líbí jeho určitá konzervativnost, kdy odolává masového měnění pravidel (např. velikosti brankové konstrukce, apod.) a jede si to svoje. Ano, někdy to vede k problémům (debaty o penaltách při absenci brankového videa). Mám ale pocit, že daleko horším rizikem by při přechodu na čistý čas bylo to, že by se z fotbalu - tak trochu po vzoru ledního hokeje - stala monstrózní komerční show. Ještě větší než je teď (to jen tak pro upřesnění).
Jen si vzpomeňte na nedávno uplynulé mistrovství světa v ledním hokeji. Často jsem měl dojem, že při přenosu sleduji pásmo reklam, které je občas přerušeno hokejem. Reklamám totiž nestačily klasické přestávky a nacpaly se i přímo do hokejových třetin ve formě tzv. "komerčních přestávek". Odporné. Docela se bojím, že něco podobného by následovalo i u fotbalu. Takový sport by mě pak bavil o dost méně, proto za mě bych asi - přes všechna negativa - raději ponechal klasický formát.

Ne každá změna musí být nutně změnou k lepšímu.

Proklínaná TV Šlágr

11. června 2017 v 10:05 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Televizní stanice Šlágr TV bývá často terčem posměšných negativně kritických ohlasů, nutno říci, že z velké části právem, nicméně to je podle mě jen jedna stránka poněkud složitější věci.

Pravdou je, že tato stanice nabízí převážně dost šílenou a předraženou kolovrátkovou hudbu od lidí, jejichž vystoupení působí hodně bizarně - a to ještě v tom lepším případě. Skupinka podivných strejců poskakujících na otřepané melodiíe minulých dekád občas doplněné nějakým pokusem o lidovku, tvorba vlastních "televizních stár" a hlavně následný předražený prodej produktů, to jsou atributy, které vedou v současné době k relativnímu úspěchu a popularitě (minimálně mezi cílovou skupinou, což jsou zpravidla lidé 60+).


Pomyslným vrcholem pak jsou dovolené v zahraničí (tuším, že se jedná o Černou Horu), které Šlágr TV organizuje a kde se můžete potkat s oblíbenými tvářemi této stanice. Upřímně, toto soutěží o horší dovolenou snad jen s pobytem v Osvětimi a jednosměrnou jízdenkou tam… Ale chápu, cílová skupina nejsem.

Narazil jsem také na mnoho ostouzejících reakcí, kdy si různí lidé z programové skladby Šlágru a z jeho posluchačů dělají legraci, která je někdy docela ostrá. Diváci jsou tak často dehonestováni jako lidé trpící stařeckou demencí, primitivové, apod. A jakkoli mi programová skladba přijde skutečně pitomá, tak je podle mě onu "pitomost" potřeba vnímat v trochu širším kontextu. Zkuste si například někdy v neděli dopoledne projet programovou nabídku ostatním televizních stanic. Je jich docela dost (myšleno těch veřejně dostupných bez dalšího placení). A nabídka? Pitomost vedle pitomosti (když už jsem na to slovo jednou přistoupil). Zkuste si také někdy projet programovou nabídku většiny českých komerčních rádií. Hudba, která se tam vyskytuje, je opět podle mě z velké části tzv. "kanální" rychlokvašková příšernost stvořená za účelem momentálního hitu a z hlediska dalších let (ale co let, někdy i měsíců) prakticky nepoužitelná.

TV Šlágr tak z našeho mediálního hudebního světa zase tak moc nevybočuje. Osobně si myslím, že je zhruba stejně blbá jako většina jiné nabídky. Rozdíl spočívá v tom, že Šlágr je úzce zaměřen na cílovou skupinu seniorů, takže z hlediska mladších lidí působí o to nepatřičněji. Ony i ty písničky mají navzájem něco společného. Většina z nich je poměrně jednoduchých, zpěvných, milé se tvářících a jednoduše zapamatovatelných.

Trochu zarážející může být, že generace, které vyrostly na Beatles a Olympicu, pak na "stará kolena" poslouchají takové Duo Jamaha. Podle mě je to hodně o přístupu. Pochopitelně to neznamená, že všichni z věkové skupiny 60+ poslouchají doma Šlágr. Jenže Šlágr podle mě neboduje jen vlezlou hudbou, ale něčím, co dané věkové skupině seniorů imponuje daleko více. Vytváří totiž kolem sebe takový rodinný kruh bezpečí. Interpreti z této stanice se svým způsobem stávají dalšími členy vaší rodiny, což pro některé opuštěné seniory může znamenat také, že jsou jedinými členy jejich rodiny. Smutné, ale bývá tomu tak.


Šlágr volí milý přístup ke svým divákům, kteří se prostě a jednoduše v komplikovanosti a šílené klipovitosti jiných televizních stanic (potažmo rádií) ztrácí. Šlágr naopak své diváky zná, dovede si je hýčkat a v podstatě tak trochu vyplňuje mezeru na trhu (například Šlágrovské písničky na přáni dost připomínají podobný pořad, který před lety běžel na Československé televizi). Senioři jsou skutečně skupinou osob, na které média moc nemíří a krom několika veřejnoprávních pořadů je velká část z nich ze současného stavu dost konsternována. Nezapomeňme také, že právě televize je pro tuto generaci hlavním médiem.

Tak to mějte někdy na paměti, až třeba ovladač omylem spadne tam, kde je v logu napsáno Šlágr TV. Diváci této stanice nemusí být a priori pitomci, ale třeba také někdo, na koho svět trochu pozapomněl a on/ona si užívá svůj "ostrůvek pozitivní deviace".

Jaké byly letošní Běhej lesy – Karlštejn?

2. června 2017 v 18:10 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Běžecké závody jsou fajn věc, člověka to přiměje řádně natrénovat, vydat ze sebe maximum a pak si vše náležitě užívat v cíli a hodnotit jednotlivé "etapy" někde u piva s přáteli. To ale samozřejmě neznamená, že by na nich zpravidla vše bylo zcela sluníčkové a souložili tam jednorožci s elfy.

I když popravdě, sluníčka byla letos na Karlštejně víc než dost.

Běhej lesy je zajímavá akce, která zpřístupňuje široké sportovní veřejnosti různé závody, jejichž hlavní část vede po různých lesních prostorech, na přetřes tak přicházejí dříve uzavřené části Brd, Šumava, apod. Karlštejn je takový protekční závod, protože je nejblíže matičce v Praze a zkusmo se tam před 2 lety uskutečnil jakýsi "nultý" ročník tohoto závodu. No jo, kdo by odolal, když máte možnost proběhnout se i dole v lomu zvaném "Amerika", nasát čitý vzduch za vizuálního vjemu krásné středočeské krajiny a nebát se "dýchat z plných plic", jak tvrdí slogan těchto závodů.
Je tedy úplně logické, že podobný nápad asi bude mít hodně lidí a očekávaná kapacita závodu (cca 2000 lidí) se naplní dříve, než si zavážete tkaničky.

Start je situován do malé středočeské vesničky jménem Mořina, která má vše možné, jen ne úplně nejšťastněji vymyšlený prostor pro parkovací místa. Hoši a děvčata z Běhej lesy se sice činí a píší podrobný návod jak přijet na závod a být v pohodě (tedy bez stresu zaparkovat a vyzvednout si startovní balíček s číslem a reklamními pitomostmi), nicméně většina lidí stejně přijíždí až těsně před samotným závodem. Já to celkem chápu, kdo by také chtěl čas před namáhavým během trávit válením se někde na louce ve vedru (stínu moc po ruce není). Program tu sice je, snad i zajímavý a i když navíc také chápu záměr organizátorů pořádně finančně podojit všechny návštěvníky (nabídnout jim tejpování, birelly, předražené burgery), tak zase na druhou stranu chápu ještě více ty, kteří na toto vše kašlou a dorazí až před závodem...., když už jsou všechna parkoviště s přehledem obsazena a auta stojí v nepěkné frontě.
Nu což, aspoň se trochu projdeme, že....

Závody jsou tu na výběr hned dva, 12 km a 19 km. Vybral jsem si ten delší (cena je stejná, pohybuje se v intervalu 400 - 700 korun v závislosti na tom, kdy si registračku vyřídíte) s myšlenkou na to, že toho aspoň více uvidím. Karlštejn a Mořinu samozřejmě znám (mé rodné kořeny nejsou moc daleko), nicméně ty lesy okolo má turistická bota navštívila skutečně jen letmo. Většina lidí volí variantu běhu na 12 km, i když slovo běh by tu snad mohlo být použito s uvozovkami - takto: "běh".

Hele, já nic nemám proti lidem, kteří s přespolním během, nebo během obecně, teprve začínají a časy nemají moc dobré, ALE když organizátoři zvolí jako maximální čas na 12 km trasu neskutečné 3 hodiny, pak se nesmíte divit, že si pro tu placku mnozí lidé skutečně dojdou, ano DOJDOU. Zase, nic proti tomu, kdyby šlo o nějakou čistě zážitkovou akci typu "relativní pivní desítka", apod., tak neřeknu ani vybočený kotník, ale toto je pořád ještě regulérní běžecký závod, při kterém se - překvapivě - závodí.... Na 19 km trase byl ten limit stanoven na 3,5 hodiny, to jen tak pro pořádek.

K čemu to pak vede? Opozdili (lépe řečeno chodci) z 12 km trasy jsou na závěrečných kilometrech dobíháni lidmi z trasy 19 km, což vede ke zvláštnímu míchání a v užších místech k prapodivným situacím, kdy chodce jen velmi komplikovaně předbíháte. Nemilé. Mně osobně se to stalo jen na jednom místě (a ztracené cca 2 sekundy mi jsou opravdu fuk), ale chápu, že když někdo třeba běží na svůj osobák této trasy, tak to může zamrzet. No nic, stane se, není to první závod, kde si lidé vzájemně překáží (stačí si vzpomenout na starty některých závodů ze série RunCzech).

Druhou věcí, která mě trochu zarazila bylo všudypřítomné focení. Abych to vyjasnil, nemám nic proti tomu, když se v cíli vyfotíte s kamarády a během běhu unaveně máváte do fotoaparátů kolemstojících fotografů. Dost mě však překvapilo, když se někdo začal fotit během běhu (viděl jsem 1x, někdy v polovině trasy) a co více, když se v závěrečné pasáži dole v lomu (což je čarokrásné místo, o tom žádná) spousta lidí jednoduše zastavila s cílem pořídit si pěkné selfie... Ano, zase jsme u toho, na tomto závodě se z nějakých lidí stávají "nezávodníci" a celý podnik se tak trochu posunuje směrem k zážitkovým běhům (což ale ve své podstatě není, koneckonců výsledky se započítávají např. i do žebříčku behej.com...). Fakt nechápu lidi, kteří si takto úmyslně zhorší čas když navíc víte, že všude okolo je spousta profi fotografů, takže mraky snímků budete mít i bez svého přímého přičinění. Běhej lesy vám navíc do cca 40 hodin od závodu hodí vaše snímky k vašemu jménu ve výsledkové listině. Větší pohodlí a komfort si už neumím představit.

Tak ale abych si jen nestěžoval, trasa byla vybrána velmi dobře. Je to kopcovité až běda, na 19 km trasa se jedná o převýšení asi 560 metrů, jednou jsem u stoupání musel přejít dokonce do chůze (což jinak nedělám), výhledy na krásnou krajinu, Cukrák, hrad Karlštejn, proběhnutí malou vesničkou Mořinkou se špalírem malých fanoušků, to vše jsou nezapomenutelné zážitky, které ty výše zmíněné zmatky jednoznačně převyšují a já osobně jsem rád, že jsem si takový závod zaběhl.

Začíná se mírným - ale dlouhým stoupáním - z Mořiny, které běžce zavádí do lesa (a hned tak jej neopustí). Na prvních kilometrech jsem si říkal, zda jsem dobře zvolil obuv. Mé Nike Wildehorse nejsou moc ideálním obutím na asfalt, nicméně nakonec mohu řici, že jsem to s obuví zvládl ok. Asfalt je jen na začátku, konci (a trochu v Karlštejně s Mořinkou), jinak se jedná o nezpevněné lesní cesty z nichž vyčuhují záludné kořeny, kamení a místa, která jsou snad blátivá po celý rok. Nasadil jsem výběhové tempo asi 5:30min/km a po několika sebězích a výbězích se jej snažil pořád držet. Vedro bylo takřka nesnesitelné a už někdy na čtvrtém km jsem toužebně očekával občerstvovací stanici. Ta byla až o 3 kilometry dál a předcházelo ji příjemné proběhnutí obcí Mořinka. Místní děti tam fandily u silnice, plácaly si se závodníky, dokonce "štamgasti" sedící u nedaleké hospody občas povzbudili. To je někdy silnější příval energie než iontový nápojUsmívající se.

Pověstné "zlé časy na mě přišly zhruba na 11 km, to totiž následovalo náročné stoupání, které ne a ne skončit. Každý, kdo si někdy vyšlápl kopec k hradu Karlštejn asi víc, o čem píši. Jazyk na vestě a znovu vyhlížím občerstvovačku, ta naštěstí přichází celkem brzy ještě při stoupání, takže pak není problém kopec zdolat a užít si kratší rovinu a závěrečný seběh hluboko do lomu "Velká Amerika", který se koná skrze potemnělou jeskyni (což IMHO není úplně nejšťastnější nápad, nebýt jednoho pána, který si na cestu svítil mobilem, tak bych do něj asi vrazil). Pěkným překvapením bylo, že organizátoři umístili symbolicky dolů do "Ameriky" grupu peruánských indiánů, kteří tam hráli tu svoji lidovou hudbu. Jako jasně, je to docela kýč, nicméně v tu chvíli mi to fakt sedlo (asi endorfiny...). Nezbývá než vyběhnout lom zase zpátky (také krušné), vyhnout se chodícím (nahoru i dolu) a na posledím seběhu do Mořiny trochu přidat na tempu. Bohužel, při stoupání v takovém počasí jsem byl už dost unaven, tak jsem ze sebe dostal na posledním km jen asi 4:37min/km, což v součtu dává dohromady čas zhruba 1h54 minut.

No jo, ono to takhle nevypadá jako bůhvíjaký výkon, ale v těch kopcích bych to asi o moc lépe nedal, plus navíc jsem byl po lehčí viróze, takže z mé strany nakonec docela spokojenost. Závod se mi skutečně líbil a jeho opojení bylo tak velké, že jsem na několik minut i zapomněl, že zrovna v ten čas "moje" Slavia hraje důležitý boj o ligový titul. Ten byl nakonec úspěšný, což jsem tušil, neboť na prvních 2 km jsem se držel jednoho běžce, který pelášil ve slávistickém dresu. Pokud toto není nějaké znamení, tak už nevím :).


S účastí příští rok si ale jist nejsem, pokud by se trend ještě více naklonil k zážitkovým závodům, tak bych asi dost váhal. Dostat v cíli účastnickou medaili ze dřeva je moc fajn, jenže když si pomyslíte, že stejnou medaili může mít i ten, kdo trasu doslova ujde rychlostí 4km/h, tak to nezní moc dobře. Podle mě jsou v tomto ohledu organizátoři tak trochu sami proti sobě, o závod je velký zájem, tak proč nesnížit časový limit třeba na pohodlné 2h na 12 km trase a třeba 3 na té 19 km? Bylo by vyprodáno stejně jako letos, ale bez všech podivných dlouhých chodeckých vložek.