Umění vzdát se

9. května 2017 v 14:14 |  Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)

Vzdát se není zpravidla moc snadné, obsahuje to totiž připuštění sobě (a někdy i okolí) vlastního selhání, nedokonalosti, takového vřídku na jinak dokonalém obrazu vlastního ega. To je bohužel něco, co leckteří lidé překonat nemohou.



Vzdát se je někdy teprve počátkem budoucího traumatu, stejně jako pro generaci mého dědy byla mnichovská kapitulace něčím, s čím se patrně nikdy do konce života zcela nevyrovnal. A i když na celou mnichovskou záležitost můžeme pohlížet zorným úhlem vítězů, tak ta trpkost tam prostě pořád zůstává.



Já osobně doufám, že něco podobného tzv. "mnichovskému traumatu" se mě snad nikdy týkat nebude, ale ne nadarmo se říká, že pokud člověk neřeší ty skutečně důležité životní otázky, tak si je sám udělá z něčeho podstatně méně důležitého. Tím něčím daleko méně důležitějším je v mém případě známý pražský maraton, možná největší běžecký závod v zemi. S tímto sportem už koketuji několik let, úměrně své výkonnosti navyšuji (respektive snižuji) tréninkové dávky a tak jsem si v září loňského roku řekl, "co zkusit maraton?". Proč ne, každý rok si na tuto 42 kilometrovou potvoru brousí zuby sportovci různých výkonnostních kategorií. Po celou dobu od registrace k závodu jsem se pečlivě připravoval (ok, zase tak pečlivě ne, tréninkový plán jsem splnil tak z 80%) a docela se těšil. Nejsem sice zrovna "hardcore" fanda podobných masových závodů, ale musím připustit, že své kouzlo mají.


Nepočítal jsem ale s jednou věcí, zdravotní nevyzpytatelnost. Není se čemu divit, krom lehké bolesti zad (způsobené nešťastným pádem ze schodů) někdy na podzim jsem nebyl nemocný přes rok. Nevím co je to rýma, nachlazení, apod. V tradičních měsících plných různých virózek jsem imunní jako krysa, nelze se tedy čemu divit, že ke svému tělu tak pociťuji v těchto ohledech patřičnou důvěru. Když tedy začalo cca 4 dny před závodem vykazovat jakési podivné známky únavy a spavosti, připisoval jsem to zvýšené nervozitě. Když ale den před závodem tělo přišlo s tím, že si zvýšilo tělesnou teplotu na 37,2 stupňů Anderse Celsia, tak jsem tušil, že je něco zle.

A taky že bylo.


Přiznám se, že i tak jsem si říkal, že to nějak zvládnu, že se stačí jen trochu prospat, nicméně následujícího rána to bylo ještě horší. Představa cca 4 hodin běhu s teplotou, pulsující bolestí ve spánku a únavou v celém těle se mi začala zdát jako příliš velká daň kvůli naplnění jednoho snu. Rozhodování to ale nebyl lehké, on když je člověk do něčeho opravdu "zažranej", tak nevidí nalevo - napravo Samozřejmě, pokud jde o čistě racionální rozhodování, tak je jasné, že nejlepší by bylo závod vypustit a pořádně se doléčit, jenže my lidé moc racionální bytosti (ač si to často snažíme namlouvat) nejsme. Zmítají nás pochybnosti a hloupé nápady. Odolat jim není vždy úplně snadné. Pojistka zdravého rozumu u mě nakonec zafungovala, ale tehdy by možná stačil jeden šílený hlas v mé hlavě zkoušející hecovat a brnkat na patřičnou strunu a ... Raději nedomýšlet, taková 14 denní neschopenka v práci (nebo ještě něco horšího) by asi nebyla ideálním výsledkem.

A to je vlastně na sportu také hezké, učí vás vítězit, užívat si slast z nových "osobáků", učí trpělivosti, vytrvalosti při pozvolném tréninku, ale také učí prohrávat. To se pro život určitě také hodí. A i prohra může být koneckonců svým způsobem i jistým druhem vítězství (minimálně v mém případě v oblasti vlastního zdraví).


Tak snad za rok.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 D D | Web | 9. května 2017 v 18:44 | Reagovat

Zajímavý pohled na svět.

2 Šárka Šárka | Web | 9. května 2017 v 21:29 | Reagovat

Ale Ty jsi přece neprohrál. Jen jsi odložil činnost, které jsi se chtěl věnovat. A za rok to bude lepší. Určitě bylo rozumnější zůstat v posteli s horkým čajem.
Brzké uzdravení přeji.

3 padesatka padesatka | E-mail | Web | 9. května 2017 v 22:11 | Reagovat

Tomu se říká "zodpovědnost", gratuluju, ne všichni ji znají...:)

4 Lafi Lafi | E-mail | Web | 10. května 2017 v 8:17 | Reagovat

Neřekl bych že si se vzal. Co takhle "Umění rozumného úsudku"? I když to teď může být k naštvání, za pár dnů můžeš zase běhat. Co by se stalo po závodě si můžeme jen domýšlet. A třeba tě takové rozhodnutí  posune dál i v životě. Držím palce na dalším závodě!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama