Duben 2017

Robert Michel, Nikola Čulík - Ježíš na Šumavě

28. dubna 2017 v 20:28 Recenze knih
Robert Michel je jedním z autorů, nad nimiž se zavřela voda literární historie. Což o to, on psával docela slušně, troufám si říci, že tato kniha dokáže oslovit i současné čtenáře (koneckonců relativně nedávno také znovu vyšla u Malverinu) a svého času dokonce získal československou literární cenu, nicméně Robert Michel - tento nástupce poetiky Adalberta Stiftera - byl totiž Němec. A Němce jsme v kulturním Československu nechtěli. Tak nějak se podařilo přivést na uměleckou scénu znovu díla Kafky, Maxe Broda, apod., nicméně díla "šumavských" autorů, kteří byli spojeni s nynější Horní Planou, jsou stále podle mého názoru zapomenuta.
Nové vydání knihy "Ježíš na Šumavě" tedy považuji za velmi důležitý počin.

Michel přichází s odvážně pojatým příběhem, který se tváří jako autobiografie (a po dlouhou dobu jsme mu to i docela věřil). Přivádí nás do malebného prostředí Šumavy do doby zhruba někdy na přelomu 19. a 20. století, do časů, kdy moderní svět už pomalu roztahoval své ocelové drápky v podobě rostoucí sítě železniční dráhy, vzniku továren, apod., nicméně tento svět dosud neztratil svůj magický háv neprostupných šumavských pralesů, kde lze žít po způsobu předků a meditovat u samoty při milíři.

Příběh je určitou variací na biblický život Ježíše, tedy pokud jej tak přijmete, stejně tak na knihu můžete nahlížet jako na vyprávění o duševní nemoci a o tom, jaké následky může mít, pokud se "rozbují" ve společenské izolaci. Je jen na laskavé čtenářce/čtenáři co si vybere. Autor připouští obojí výklad, což se mi líbilo.

Co se mi také zamlouvalo, to byl popis šumavské přírody. Kouzelné a citlivé vyprávění je doplněno atmosférou tamních hvozdů (v podstatě pralesů) a přesvědčivým jednáním postav. Je vidět, že Robert Michel tento kout země znal velmi dobře, stejně jako náturu tamních obyvatel, jejich zvyky a styl života. Ze stránek knih toto poznání přímo dýchá, takže pokud odložíte prvotní ostych a překonáte místy už trochu archaickou češtinu (kniha byla napsána v době první republiky), tak můžete nasát příběh, který se možná stal, možná nestal… a možná v něm má ten náboženský motiv ještě úplně jiný rozměr.

Takovou třešničkou na dortu jsou pak ilustrace Nikoly Čulíka, které perfektně vystihují místy dost tíživou atmosféru celého díla.

Zkouška dospělosti (Bacalaureat) 2016

17. dubna 2017 v 11:47 Filmové recenze

Pokud se nějaký film odehrává v Transylvánii, tak to nemusí nutně znamenat, že by hlavní hrdina byl nějaký krvežíznivý nemrtvý. Naopak, klidně to může být i člověk, který životy zachraňuje - jako je třeba doktor Romeo.
A ano, ne vždy když se kdosi jmenuje Romeo, tak musí nutně čekat na svoji Julii.
Ach ta klišé…

Snímek Zkouška dospělosti rumunského režiséra Cristiana Mungiu získal loni na festivalu v Cannes cenu za nejlepší režii. Tato prestižní cena pochopitelně Cristianovi otevřela cestu do mnohých zahraničních kin, jenže Mungiu není nějaký sotva ochmířený zelenáč, na kontě už totiž má mnoho pozoruhodných filmových zářezů. Už před cca deseti lety totiž získal v Cannes Zlatou palmu za své úspěšné drama "4 měsíce, 3 týdny a 2 dny." Film často bývá označován jako šokující pohled na rumunský totalitní systém doby ne zrovna dávno minulé, což asi nebude daleko od pravdy. Podstatou ale je, že Mungiu se nevyhýbá kontroverzním tématům, naopak vyhledává neotřelé příběhy, které vypráví originálním filmovým jazykem (tedy aspoň mně se to tak jeví).
Výjimkou samozřejmě není ani Zkouška dospělosti.

Jestli na nějaký film sedí označený "mnohovrstevnatý", tak to bude určitě v tomto případě. Hlavní postava - doktor Romeo - je čerstvý padesátník, který tak nějak začíná bilancovat svůj život. Na ekonomickou úroveň si asi stěžovat nemůže (což je v současné Transylvánii asi spíše výjimka), ale spokojen rozhodně není, manželství mu nefunguje, s dcerou si nerozumí, milenka na něj začíná tlačit a kdesi hluboko v sobě možná cítí, že svůj život zaprodal do nekonečného kruhu služeb a protislužeb všem okolo sebe.

Jo, Rumunsko z tohoto filmu působí jako země, kde prakticky ničeho důležitého nedosáhnete bez znalosti člověka, který zná člověka … Prakticky vše se dá tak nějak uplatit, dají se "kapitalizovat" stará přátelství, apod. No, nemusíme chodit pro příklad zrovna do Rumunska, podobný klientelismus (byť asi v trochu menším rozsahu) vesele bují i u nás. Film ale není jen pouhou obžalobou společenského systému a zhroucených snů mládí. Dá se tu toho najít mnohem více, jen se nebát hledat a nenechat se odradit tím, že na některé otázky prostě v průběhu filmu nepadne odpověď. Divákovi je, podobně jako hlavní postavě doktora Romea, nabídnut jen výsek reality a musí se tak smířit s tím - opět podobně jako doktor Romeo - že ne všemu zákonitě porozumí.
Ale takový je život.

Za mé filmové já tedy velká spokojenost.

Rogue One

9. dubna 2017 v 13:03 Filmové recenze
Hvězdné války a jejich rozsáhlé a propracované univerzum patřily svého času mezi mé oblíbené fantastické světy. Tato "space opera" totiž dokázala vhodně postihnout vše to, co duše dospívajícího hocha hledá.

Problémem ale pak samozřejmě nastane v momentě, když ten dospívající hoch vyroste.

Podívejte, nalejme si čistého piva, Hvězdné války jsou primárně skutečně pohádkou tu s větší, tu s menší mírou infantilností, které ale dokážou celkem zdárně zastírat. To není výtka, tak to prostě podle mě je a já to osobně ani neberu jako slabinu. Jen v koutku duše musíte být pořád tak trochu tím klukem, abyste si filmy náležitě užili i jinak, než jen z nostalgie (což u těch nových navíc ani nelze). Zdá se, že Rogue One si to uvědomuje a snaží se cílit na trochu "dospělejší" publikum. Velká změna to ale není, pořád se totiž vše odehrává v rámci "George Lucas and Disney" pravidel, byť se šlo asi až na samý kraj, kam to jen tento svět dovolí. Ve výsledku jsou tedy nové Hvězdné války pořádně ušmudlanou vesmírnou operou s náznaky válečného filmu. To není zase tak málo. Ono to totiž ve výsledku vypadá docela dobře a se stupňující se minutáží je původně trochu rozpačitý a zmatený pocit z filmu jen lepší a lepší.

Ono totiž nejde jen donekonečna přežvýkávat všechny ty atributy Hvězdných válek a jen příběhu nastrčit nové kulisy. V Rogue One se nám najednou objevuje cosi jako morální nejednoznačnost (tak netypický rys všech vesmírných oper), která sice na konci zase tak nejednoznačná není, ale pro tuto chvíli to vem čert. Dále tu máme zbořený mýtus o takřka nulové úmrtnosti hlavních charakterů... Ano, změn je tu docela dost, byť nějaké extra zásadní překopání všech filmových "hvězdnoválečných" klišé úplně nečekejte. V té lepší podobě na fandy série sympaticky pomrkávají, v té horší jen trochu otravují.
Filmu Rogue One se někdy vyčítá, že má nevyužitý potenciál, špatný příběh a "málorozměrné" postavy. Nevím, nepřišlo mi to tak, respektive v rámci série to podle mě moc nevybočuje od předchozích filmů. Propracovaná motivace a dobrá psychologie postav se s Hvězdnými válkami moc nerýmuje, to skutečně nejsou aspekty, které by stály za úspěchem této vesmírné ságy, to si zase přiznejme.

Takže za mě spokojenost :).

Co vidět a kde běhat v Aténách

2. dubna 2017 v 12:28 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Na úvod by bylo fajn si vyjasnit, že toto nemá být obsáhlý a dokonale bezchybný průvodce, který poví vše správně a objektivně. Zároveň si nechci hrát na nějaké velkého znalce a odborníka na danou oblast. Spíše se z mé strany jedná o sdílení některých individuálních zkušeností a poznatků. Toť vše. Za případné nejasnosti se těm zoufalcům, kteří to budou číst, dopředu omlouvám.

Atény jsou největším řeckým městem, ve kterém je koncentrována více než třetina obyvatel celé země. Podle toho to také vypadá, někdy je tam poněkud těsno a dost často i docela hlučno. Ve srovnání s Aténami je Praha velmi tiché a poklidné město (ale to asi nikoho nepřekvapí, že?).
Jako starobylé město s úžasnou antickou tradicí mají Atény hned několik zajímavých míst, která skutečně stojí za pečlivou návštěvu. Bylo by ale podle mě chybou se omezovat výhradně jen na tuto metropoli, protože i blízké okolí může skrývat zajímavé zážitky.

Atény archeologické

(Erechtheion na Arkopoli)

Pokud nejste vyloženě historicko-kulturní ignoranti, tak vás asi zaujme možnost navštívit archeologické vykopávky připomínající nejčastěji dobu slávy aténské polis. Jako samozřejmé se nabízí navštívení slavné Akropole a starobylé agory. V rámci aténského cestovního ruchu existuje sleva na celkem 7 "archeological sites", které máte možnost vidět za 30 euro. Ono se to zdá docela jako fajn nabídka, ale pečlivě zvažte, zda skutečně máte chuť všechny vidět. Pokud byste totiž třeba 2 vynechali, tak už by se totiž o žádnou slevu nejednalo (a věřím, že v nabídce jsou věci, o které každý mít zájem nemusí). Sleva je navíc limitována tím, že vše musíte projít během 5 dní, což se samozřejmě dá, ale stejně… V praxi se jedná o 1) Akropolis a její svahy (fakt doporučuji, spadá do kategorie "must see"), 2) Agora, 3) římská Agora, 4) Hadrianova knihovna, 5) Aristotelovo lyceum, 6) Kerameikos, 7) chrám Dia Olympského.

(Akropole)

Pokud tedy máte málo času a nechcete jej strávit běháním jen po památkách z výše uvedeného výčtu, pak se to samozřejmě podle mého skromného názoru dá v minimální verzi omezit na slavnou Akropolis a starou Agoru. Bez toho opouštět Atény by byl ale velký hřích, který se jistojistě trestá hromy a blesky ze samotného Olympu.

Když už jsme u toho Olympu. Ve výše uvedeném výběru nenalezneme slavný Panthenajský stadion, nicméně minout jej by znamenalo učinit velký omyl. Minimálně tedy tehdy pokud patříte mezi fanoušky historie Olympijských her a sportu vůbec. Své kořeny má v panathénajských slavnostech ve 4. století před naším letopočtem, současná podoba je zhruba z doby krátce před oficiálními prvními novodobými olympijskými hrami (r. 1896). V roce 1968 se zde například také konalo finále evropského poháru v košíkové mezi AEK Athény a naší Slavii Praha. Utkání, kde řečtí borci těsně vyhráli 89:82, přihlíželo na 80 000 diváků… Vstupné je 5 euro, k němu je zdarma audio průvodce (čeština není) a zájemci se mohou i proběhnout po atletické dráze (400 m) - neodolal jsem, pro fajnšmekry je tam i zajímavý segment na aplikaci Strava.

(Panathénajský stadion)

Památky zadarmo

Ledacos se ale pochopitelně dá vidět i zadarmo. Jako u všech metropolí je i zde silná tendence z turistů vycucat všechny peníze (a často se na to jde dost šikovně) a ty ideálně zanechat rovnou v Aténách a prodat jim i to, do čeho by třeba jinak nešli. Nelze se tomu však divit. Pokud budete mít štěstí, tak Atény navštívíte v době nějakého státního svátku (např. 25. 3.), kdy je milou tradicí nechat všechny muzea zdarma otevřená, to by se mělo využít, depozitář muzeí je zde totiž obzvláště vypečený…

Pokud se ale neradi prochází v muzejních halách a raději se couráte venku, tak i tady lze ušetřit. Doporučuji určitě navštívit nějaký vrch nad městem. Jako ideální varianta se nabízí slavný "vlčí kopec", tedy Lykavittos. Vede tam lanovka, takřka pod vrchol jezdí taxi, ale pokud nemáte fyzičku jako obézní kuřák, tak to celkem v pohodě vyšlapete po svých. Odměnou budiž krásný rozhled prakticky po celých Aténách. Jako na dlani tak máte Akropolis, v dálce vidíte přístav Pireus a mile se svoji architekturou z mramoru usmívá Panathenajský stadion (dějiště OH roku 1896).

Pokud jste navíc zahořeli pro filosofii, tak z výběru "památek zadarmo" určitě navštivte i slavnou Akadémovu zahradu, tedy místo, kde Platón v prostorách tohoto příjemného háje za hradbami Atén založil první filosofickou školu (slovo akademie je koneckonců známé velmi dobře i dnes). Moc to tam udržované není, při procházce tímto bývalým hájem dejte radši pozor, kam šlapete.

(výhled z Lykavittos)

Muzea

Atény pochopitelně oplývají různými archeologickými poklady (byť některé byly v průběhu let ze země jaksi "vyvezeny"), takže muzea doslova přetékají exponáty. Hodně se doporučuje navštívit muzeum Akropole. Není špatné, nicméně pokud bych v Aténách měl čas (a chuť) jen na jedno muzeum, tak bych neváhal a volil Národní archeologické muzeum, protože se jedná o naprostou bombu. V příjemném prostředí muzea totiž můžete obdivovat např. slavnou Agamemmonovu masku, bronzovou sochu boha Poseidona (nebo Dia?), mnoho pozoruhodných památek z doby mykénské a minojské, či namátkou třeba i fascinující starověký přístroj zvaný Antikythéra (podle místa nálezu) obsahující diferenciální převody!

(Poseidon?)

Okolí

Jasan, Atény jsou fajn (když si odpustíte ten hluk a smrad), ale omezit se jen na ně by byla chyba. Hodně lidí doporučuje podívat se na nějaký nedaleký ostrov, či třeba do známých Delf. Může být, tam jsem ale nebyl, neboť jsem si za svůj cíl zvolil o něco bližší místo - Marathónas. Jo, ten Marathónas (= Maratón), kde se roku 490 před Kristem udála klíčová bitva první fáze válek Řeků s Peršany.
K vidění je tam toho habaděj, nicméně všechna důležitá místa jsou od sebe dost dalece rozeseta, takže bez automobilu se připravte na skutečně "maratónské putování".
Určitě není na škodu podívat se na mohylu padlých aténských válečníků. Je tam vstupné, ale pokud bitvou nejste vyloženě posedlí, ta ji uvidíte i z dálky přes plot, což podle mě postačí. Dá se mrknout i přímo na dějiště tehdejší bitvy - na maratónské pláže. Namísto perských invazních vojsk tam ale dnes najdete spokojené rodiny s dětmi, které se věnují populárnímu pikniku a jiným kratochvílím. Celkově mi přišlo, že ta slavná bitva a poprask okolo (maratonský běh) místní zase až tak moc netankuje ("history is history, now is now").

(start maratonského závodu)

Je zde i malé muzeum maratonského běhu, které ale stihlo zavřít před mým příchodem, poté archeologické muzeum (rovněž stihlo zavřít) a místní stadion (ten zavřít nestihl, neboť vstup na něj je zdarma), kde se pravidelně zapaluje olympijský oheň a také tu startuje slavný "autentický" maraton. Tedy běh z Maratonu do Atén. Pokud si myslíte, že ta akce je finančně přepálená až běda, tak jste na omylu (tímto zdravím RunCzech), základní registrace ke které dostanete i triko stojí 45 euro, zkuste to srovnat s Prahou…

Stravování

Což o to, řecká kuchyně je vyhlášená (a dobrá), nicméně i zde se uplatňuje princip ždímání turistů. Vykašlete se tedy na všechny ty "tripedvájzry" a jiné blbosti a následujte instinkt a rady místních. Ušetříte, a to hodně. Určitě se vyplatí absolvovat radši delší centru z centra na okraj. Samozřejmostí je, že i v těch nejzapadlejších taverničkách vám dají vodu zdarma (a občas i něco víc). Má populární kombinace vypadala asi takto: kuřecí souvlaki, řecký salát (feta sýr, rajčata + zelenina) + pivo Alfa Usmívající se. Osobně mi dost chutná i Musaka (lilek + rajčata, to vše zapečené).
Z pití je určitě dobré vyzkoušet populární ouzo, snad vám to bude chutnat více než mně…
Ale předpokládám, že řecká kuchyni je u nás dostatečně známá, takže se zdržím dalších komentářů.


Doprava

V Aténách je metro, byť cestování s ním není zcela pohodlné (je šílené přecpané a navíc mám pocit, že do Řecka dosud nedorazila forma organizace cestujících v hromadných dopravních prostředcích), tak na základní dopravu vám stačí. Jezdí celkem často, má tři linky (modrá, zelená a červená), z nichž jedna vede přímo na letiště, jenže tam je trochu problém s jízdenkami, protože letištní stanice podléhají jinému tarifu. Jízdenka na 5 dní vyjde na 9 euro, to není zlé (pokud tedy cestujete často), individuální lístek pak stojí 1,4 euro a dá se použít - tuším - na 90 minut.
Autobusy v Aténách jsem neměl tu čest vyzkoušet. Meziměstské autobusy jsou ale celkem fajn a nepřišly mi ani moc drahé (např. cesta z Atén do Maratonu stála pro jednu osobu 4,1 euro - jelo se cca 90 minut).

Běh

Atény nejsou moc běžecky přívětivé město.

Nedaleko Národního archeologického muzea se však nachází Areos park, což mi přišlo jako nejpopulárnější běžecké místo. Je to tam docela hezké, ale s příchodem večera se tu stahují drogově závislí a bezdomovci, a to v dost velkých počtech. Mně to zase tak nevadilo, ale dokážu si představit, že leckterým běžcům od nás by se nedělalo moc dobře. Park má asi 27 hektarů a je zaplněn různými cestičkami, běhat se tam dalo celkem pohodlně i v lehké silniční obuvi. Občas jsem potkal i nějakého spoluběžce, nicméně s klasickým středoevropským zamáváním si tady moc nepomůžete. Zkoušel jsem to docela často a zpětná reakce žádná. Inu, jiný kraj…
(Areos park)

V samotných Aténách mohu ještě doporučit zkusit si vyběhnout nějaký místní vrch s krásným rozhledem. Je jich tu hned několik, odvážnější mohou zkusit výše zmíněný Lykavittos, já jsem ale radši zvolil kopec Strefi, který se nachází, který se nachází nedaleko anarchistické čtvrtě Exarchia (ta také stojí kvůli své osobité atmosféře za návštěvu). Jinak je to s během horší, protože samotné Atény mají bohužel jen velmi málo zeleně.