Březen 2017

Richard Bachman - Dlouhý pochod

31. března 2017 v 8:41 Recenze knih
Jen tak na vysvětlenou, Richard Bachman = Stephen King (je to jeho starý pseudonym), takže už jsme doma (mrk, mrk)?

To máte tak když žijete v nějaké blíže neurčené americké totalitní společností, kde kontrolu nad občany má jakýsi podivný Major a jeho Brigády a kde se pro obveselení davů (a pro odvod možných frustrací?) pořádá oblíbený dlouhý pochod - pochod 100 mladých mužů po tak dlouhou dobu, doud všichni neklesnou únavou (a jsou následně zastřeleni) a nezbyde jen jeden, který získává zvláštní cenu - může mít cokoli si jen bude přát.

Lákavé, ne?
Právě, že vůbec! Kingova kniha lehce stojí na vodě už v základním předpokladu, že někdo příčetný by se do podobného martiria asi jen těžko dobrovolně (což je podmínka pochodu) přihlásil. Ale budiž, odehrává se to v nějaké dystopii, tak třeba jsou tam ti lidé trochu jiní. Dějí se i podivnější věci.

King tak může rozehrát působivou hru pochodu, kde odkrývá charaktery postav v mezní situaci hrozícího naprostého vyčerpání, kde strach ze smrti v podstatě asi není tím nejhorším, co vás může potkat. Naopak, někdy to může být i tak trochu vyzvobození.
Přiznám se, že se mi to četlo velmi lehce a kniha mě dost bavila. Sice jsem pořád doufal, že se něco dozvím o tom světě ve kterém se příběh odehrává - což se moc nestalo - ale to vlastně vůbec nevadí. Tušené je někdy působivější než naplno napsané. King prostě umí převést pocity postat na stránky knihy dost sugestivně, takže chvílemi máte pocit, že už máte v nohách dobrých 100 mil, mozek vám přestává fungovat a nastupují drobné halucinace. Postavám to prostě věříte, stejně jako věříte tomu, že někdo, kdo se na prvních stránkách knihy choval sebevědomě a optimisticky se změní na ubohou, plivající trosku.
A to je ono, to je to, proč prostě čtete a zajímá vás, jak je to dál. Kniha je totiž, navzdory základní trochu šílené premise, neskutečně působivá a uvěřitelná. Až máte tedy dojem, že sám autor musel několik podobných dlouhých pochodů (i když asi kratších, že) před napsáním knihy absolvovat. :)

Martin McDonagh - Osiřelý západ

19. března 2017 v 10:57 Recenze knih
Martin McDonagh je úspěšným autorem mnoha divadelních her (za všechny jmenujme třeba jenom Pana Polštáře), který má dost zajímavou image. Koneckonců jen málokterý dramatik o sobě prohlašuje, že hry jiných autorů prakticky nesleduje a že by úplně nejraději psal pro filmy (což se mu koneckonců také povedlo). Zajímavý člověk.


Číst hru Osiřelý západ je tak trochu jako sledovat Tarantinovy filmy. V první fázi si nejste jistí, zda se jedná o prachsprostou prču, či zda autor rozehrává nějakou sofistikovanou intelektuální hru. A stejně tak jako si intelektuální obec vzala zprvu za své film Pulp Fiction, tak i McDonagh byl podobně glorifikován.
Jenže co když si "jen" dělá tu prču? A záleží vůbec na tom? Asi ne. A bůhví, zda ta jakoby novozákonní dějová linka měla ve hře vůbec nějaký hlubší smysl.

McDonagh představuje svérázný pohled na irský venkov dovedený trochu do extrému, z něhož vychází najevo, že tamní místo (Leenane) je dost depresivním kouskem světa. Právě při kombinaci drsného příběhu a černého humoru nachází Martin McDonagh svůj pomyslný taneční parkem, na kterém rozehrává breakdance. Nutno říci, že navíc dost povedeně. V celkovém pohledu ty stupidní dialogy postav dávají jakýsi smysl a vytváří zajímavý dojem (který musí být na jevišti asi hodně znát, leč já to neviděl - jen četl). Není tedy divu, že sem doslova jako "prdel na hrnec" sedí pochmurně temně humorně depresivní ilustrace Nikoly Čulíka.

Martin McDonagh je svéráz a je tomu tak jen dobře. Je také jasné, že Osiřelý západ nesedne každému, ale upřímně - hry o kterých lze říci, že by mohly sednout každému bývají pak ve výsledku docela plytké.

Coleman: Pamatuješ, jak z tebe Pato Dooley tehdy málem vytřískal duši, když mu bylo dvanáct a tobě dvacet, a ty ses nikdy nedozvěděl důvod proč? Já znám ten důvod. Řek jsem mu, že jsi o jeho mrtvý mámě prohlásil, že byla fousatá děvka.
Valene: Pato Dooley do mě, ty vole, mlátil dlátem, Colemane, málem jsem do prdele přišel o oko!
Coleman: Myslím, že Pato musel mít svou matku rád, nebo tak něco...

Scrobbling

17. března 2017 v 20:35 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
V době kdy jsme doslova posedlí sestavováním různých statistik si třeba online vedeme peněženku, máme aplikaci na pití piva (pivníček, či jak se to jmenuje) a vůbec bych se nedivil tomu, kdyby existovalo i něco na evidenci vlastní stolice. Nepřekvapí pak, že už od roku 2005 je tu k dispozici internetové rádio a sociální síť pro milovníky hudby zvaná last.fm. Pro mě je to taková srdcovka, koneckonců se jedná o první sociální síť, kterou jsem kdy používal, to je podobně významné jako ... třeba jako první pivo.

Úžasnou funkcí last.fm je audioscrobbling. Trochu těžkopádný anglický výraz, který by snad šel přeložit jako "přehrávání skladeb", kdy se vám do last.fm deníčku zaznamenávají přehrané písničky (a je v podstatě fuk, zda si je pouštíte z pc v mp3, mobilu, přes spotify, apod.). Ono je pak docela fajn si třeba po několika letech sednou a podívat se, co jste to za ten rok vlastně poslouchali. Někdy je to docela překvapivé. Takovým plusem na okraj je, že last.fm vám doporučuje i další hudební interprety dle dosud naposlouchaných skladeb (jo, někdy to trochu drhne) a pro fanoušky hrabání se ve statistikách vytváří rozličné žebříčky.

Každopádně se ale jedná o funkci, která se nezdá jako extra významná, nicméně když to z nějakého důvodu nejde, tak vás to třeba může trochu mrzet. Teda mě to aspoň trochu mrzí.
A těch možností kdy to nemusí jít je tedy habaděj...

Já v současnosti asi nejvíce hudby poslouchám na mobilu, člověk aspoň s sebou nemusí nic moc tahat, což zejména oceníte když jste dost často na cestách (a to jsem). On je s mobily a last.fm však trochu problém, když jsem měl mobil od Sony, tak tamní přehravač (a v podstatě každý jiný) nějak nebyl kamarád s last.fm scrobblerem, který zprostředkovává přenos. Bylo tedy potřeba cosi doinstalovat (což nedělám moc rád, neboť co si budeme povídat, čím méně toho do telefonu dáte, tím je to zpravidla svižnější). U současného přístroje od Huawei je to ještě horší. Ne a ne se s last.fm kamarádit. Procházet různé internetové diskuse a "FAQ" s tím, jak daný problém řešit se takřka stalo mým koníčkem.

A vůbec je zajímavé, že má potřeba problém s last.fm vyřešit je palčivější zejména v momentech, kdy bych měl dělat něco skutečně důležitého :-).

Václav Kaplický - Gornostaj

11. března 2017 v 14:21 Recenze knih
Gornostaj Kaplický rozepsal v hrubých obrysech patrně ještě během svého pobytu v Rusku a dokončil jej počátkem dvacátých let ve stále ještě zbrusu novém státu jménem Československo. Lehké a pohodové čtení to ale rozhodně není už jen proto, že sám Kaplický (jehož autobiografií Gornostaj do jisté míry je) to snadné moc neměl.

No jo, když ono v jasavém opojení první republiky hrdiny legionáři máte v úmyslu vydat knihu, která na toto pojetí do velké míry hází nepříjemný stín, tak se asi s dobrou nepotážete. Kniha tak mohla spatřit oficálně světlo světa až v prosinci roku 1936, to už masarykovsko-benešovské republice nezbývaly ani dva roky života...

Přiznám se, že Kaplického styl psaní je mi celkem blízký, četl jsem povedené vyšetřování zmizení židovské dívky v "Nalezeno právem" a monstróznost obřího procesu na úsvitu třicetileté války v díle "Veliké theatrum". Pohříchu jsem neměl tu čest si potkat se slavným "Kladivem na čarodejnice" jinak než na stříbrném plátně, ale tak už to prostě někdy mám. Raději čtu ta méně známá díla. Leckdy to o autorovi poví daleko více. A že tedy Gornostaj může vyprávět.
Jak už jsem naznačil výše, jedná se do velké míry o autobiografii. Kaplický však o sobě přímo nepíše. Doslova vzato nepíše o nikom. Kniha nemá žádného hrdinu, jen tu a tam se objeví jména postav zobrazující určité útržky Kaplického vzpomínek na (ne)kamarády. Dalo by se tak říci, že hlavní postavou je legie jako taková.

Na stránkách knihy nás Kaplický provádí různými peripetiemi, kterými procházeli vojáci zajatí na haličské frontě, kteří se přes děsivé podmínky zajateckých táborů přeplněných nemocných s úplavicí dostali do československých legií na východní frontě.
Legionáři jsou dodnes vnímáni jako ostrůvek demokracie a humanismu v šíleném zmatku ruské občanské války. Kaplicky samozřejmě legiím veškeré zásluhy neodebírá (sám byl legionář, účastník bitvy u Zborova, z legií ale pak vyloučen), ale snímá z nich v této knize svatozář a v podstatě tvrdí, že toto možná platí pro roky 1917 a 1918, nicméně pak se z legií stávají prakticky stejně bezcitné oddíly jako jsou třeba rudí bolševici, či Kolčakovi vojáci.

Pravda, doba to byla hodně zmatená. Jsem dalek toho Kaplického soudit, nabízí se sice otázka, zda si pod vlivem revolučních myšlenek nepředstavoval tu armádu až přespříliš naivně, nicméně během četby jsem motivaci bezejmených postav chápal a souznil s nimi. Legionáři bojovali proti Rakousku a Německu, po podepsání míru bylo jejich prioritním zájmem dostat se na francouzskou frontu (popř. dostat se domů do svobodné vlasti), ale tyto snahy jsou rozmělněny zákulisními politickými boji, kdy se s legionáři operuje jako s jedotkami, které je třeba nasadit proti bolševikům a zkusit tak ovládnout Moskvu.

Kaplický v knize Gornostoj velmi dovedně a sugestivně zachycuje rozpory uvnitř legií mezi dobrovolci, kde ne každý se srovnal s přetvoření v podstatě dobrovolnické armády na klasické vojenské těleso, které bojuje za zájmy, jež s tím prvotním entuziasmem už mají jen málo společného. Je pak na každém čtenáři jaký obrázek si o událostech udělá.

"Tahle tedy končí naše sláva", praví po dlouhém mlčení důstojník. "Jaká sláva", odpovídá mu důvěrník bez nejmenší špetky úcty v hlase. "Nebili jsme se pro slávu. Bojovali jsme pro demokracii. Máme smůlu, že ji tu nikdo nechce. Buržoazie chce cara a ostatní lid bolševiky. Pro demokracii jsme jen my a s námi několik inteligentů. Zdá se mi, že se tu bijeme zbytečně,..."