Prosinec 2016

Liga 100

19. prosince 2016 v 16:55 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Poslední dobou se hodně mluví o tom, kterak se Česká republika rozběhává, jak se tu pořádají prakticky o překot různé závody a že je to celkově takový krásný počin, který u nás nemá obdoby.
Pravda je to však podle mého názoru jen částečná. Běhat se tu totiž nezačalo až s příchodem italského manažera Carla Capalba v roce 1995. Běžecká vlna (a byla to vlna skutečně mohutná) se totiž touto zemí prohnala mnohem dříve.

Žít v pozvolna se normalizujícím Československu nebyl po mnoha stránkách zrovna učiněný ráj na zemi. Spousta lidí se snažila najít si své "ostrůvky svobody" například při chataření, jiní se věnovali tuzemskému trampingu. Trampové se vždy pěkně projdou, odsud je navíc jen kousek k tehdy velmi populárním dálkovým pochodům (např. Praha - Prčice, což se chodí dokonce od roku 1966). Lidé kteří četli časopis Turista a chodili pravidelně různé dálkové pochody si také možná všimli toho, že je to docela zdravá aktivita a vůbec že hýbat se je vlastně moc prima a fajn.
A vězte, že v zemi Emila Zátopka se dá pohybovat i rychleji než vycházkovým tempem na pochoďáku :).

Těžko říci, kdo byl prvním člověkem, který přišel s myšlenkou pravidelného kondičního běhu. Možná jím byl velmi oblíbený propagátor běhu (bohužel dnes již zesnulý) Ivo Domanský. Člověk s vynikající pamětí a dlouholetý tvůrce běžeckých termínovek - věc v předinternetové době prakticky nedocenitelná.

Myšlenka "Ligy stovkařů" byla asi taková, že průměrný zdravý člověk v aspoň trochu solidní kondici dá s přehledem běžecky měsíčně sto kilometrů. Pokud to splní, může tzv. "běhat 1. ligu", pokud však dosáhne aspoň minimálně na 70 kilometrů, běhá ligu druhou, atd. Myšlenka postupného zlepšování a příjemného sportování doslova zažehla republiku. Běžců se vyrojilo jako hub po dešti, každý měl svůj běžecký deníček, který dostal u svého příslušného oddílu. Tam si poté zapisoval běžecké pokroky. Jistě, v době bez gps to asi vždy nebylo zcela přesné a možná i někdo tu a tam podváděl, nicméně podvody se bohužel v této branži dějí i dnes (a já osobně je moc nechápu, sám jsem byl svědkem toho, že někdo si schválně v jedné výzvě na aplikaci Endomondo upravil běžecký soubor z hodinek tak, aby mu dával větší kilometráž....).

Doporučenou dávkou běhání pro "stovkaře" bylo dát si přibližně 3x týdně asi 8 kilometrů. Pokud jste vydrželi celý rok, měli jste na svém kontu krásných 1200 km, což už zní docela slušně. Schopnější jedinci pak mohli i běhat tzv. "extraligu", kde už ale bylo nutné splnit měsíčně kilometrů 200.

Běžecký boom postupně gradoval do té míry, že v polovině osmdesátých let měly běžecké kluby přes 8000 členů. Po revoluci se však otevřely nové možnosti a masové běhání orientované ani ne tak na vrcholové atlety, ale spíše na kondiční běžce má "zelenou" zase až v posledních několika letech. I zde ale platí ono okřídlené "dvakrát nevstoupíš do stejné řeky". Doba je jiná, tam kde dříve vítězilo nadšení a organizátorský zápal, je dnes hlavně podnikatelský záměr a těžce přepálené startovné.
Žijící připomínkou starých časů, které se pochopitelně nikdy nevrátí, jsou pak starší dosud běhající páni a závody typu Silvestrovský běh Jardy Štercla.

Zkuste je někdy.

Dobré pivo, ženy hezké, to jsou dary země české...

11. prosince 2016 v 12:18 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Asi většina lidí viděla v poslední době nějakou reklamu na pivo Gambrinus s jejich slogany, které evidentně míří jedním směrem - na malé pivovary. Malé pivovary a jejich zákazníci jsou zde prezentováni jako povrchní lidé, kteří se nechají vláčet současnou módní vlnou minipivovarů. Stačí si vzpomenout na loňskou "akci Patron"...
Jo, vypadá to hezky, že? Už málokdo ale poznamená (a reklama se o něčem podobném skutečně zmiňovat nebude), že skutečně kvalitní pivo (Patron - Gambrinus) nemůžete pít všude. Ono to je celkem jednoduché, nefiltrované a nepasterizované pivo (klidně Gambrinus) je totiž potřeba ke skutečně dobré chuti čerstvě narazit. A upřímně, v kolika hospodách v ČR jste nefiltrovaný a nepasterizovaný "gambáč" viděli? Moc jich nebude...
To už ale reklama samozřejmě neřeší. Podstatné je přece sdělení, že "gambáč je dobrý pivo" a kdo jej kritizuje, tak je povrchní ňouma nechající se ovlivňovat módní vlnou. Smutné.

Člověku se až klade na mysl otázka, proč že to ten Gambrinus takhle dělá? Proč vyhlašuje "válku" malým pivovarům?
Odpověď není zase tak složitá. I když to zatím veřejně žádný "průmyslový" pivovar nedeklaroval, tak minipivovary těm velkým část klientely berou. Důvodů je několik, malé pivovary jsou obvykle regionální (lidé si tak k tomuto pivu vytvoří vztah lépe než k neurčité nadnárodní značce), mohou experimentovat a přivádět tak na trh druhy piv, které si velké pivovary dovolit nemohou (jen si představte, že by třeba Gambrinus přišel s něčím, jako je Hellcat od Matušky :-)). V současnosti si ony velké pivovary stále udržují velmi silné postavení, nicméně jasný trend tu je daný, podíl minipivovarů na trhu se každým rokem zvětšuje, drobným políčkem může být i EET (malé končící hospody jsou většinou ty, které odebírají pivo od velkých pivovarů, např. Svijany).

Docela úsměvné je, když se velké pivovary pokoušejí hrát na v současnosti hodně populární "národní strunu" a připomínat, že české pivo je důležitá národní tradice. Ano, ty velké pivovary, které patří pod megaspolečnost SABMiller (Gambrinus, Prazdroj, Radegast, Popovice) nebo Molson Coors (Staropramen).

Antiglobalizace proniká pozvolna i mezi piva.

Ray Bradbury - Marťanská kronika

5. prosince 2016 v 8:21 Recenze knih
Je to možná trochu ostuda, ale Marťanskou kroniku jsem četl až teď. Tedy celou, abych byl zcela přesný, protože některé "povídky" z ní jsem četl už kdysi na základní škole.

Tenkrát bylo krátce po revoluci a nám se do třídy dostaly nové čítanky. Byly docela zajímavé, a to zejména z toho důvodu, že v nich přibyla dosud trochu opomíjená složka sci-fi. Zkrácené spojení slov science fiction pro mě tehdy znamenalo doslova zaklínadlo a neminul pořad v televizi, časopis, apod. takto inspirován, aniž bych jej neviděl, respektive nečetl. Ještě dnes si pamatuji, že tehdy jsme v oné čítance narazili na zvláštní povídku (která byla pro účely učebnice trochu upravena) od jakéhosi "Bredbéryho" s názve "Přijdou vlahé deště" (to je ta o domu po jaderné katastrofě) a já si ji doslova zamiloval (a snad dokonce celou ručně přepsal kamsi do notýsku :)).
Už tehdy jsem si řekl, že si od toho pána musím něco přečíst.

A vzal jsem to poté od "Fahrenheita" po povídky v cyklu "Kaleidoskop", ale na "Kroniku" se jaksi nikdy nedostalo. Kniha získaná někde v antikvariátu (či snad vyhozena na nějakém sidlišti u popelnic) na mě až do nedávna marně čekala v knihovničce.

Ale dost už sentimentálního úvodu.

Marťanská kronika je něco mezi románem a sbírkou povídek. Povídky na sebe trochu navazují, ale v podstatě se dají bez problémů číst i samostatně. Někdy se tu vyskytnou i stejné postavy, ale to je tak asi vše. Důležité však je, že na sebe navazují chronologicky a skutečně tak tvoří jakousi fiktivní kroniku osidlování planety Mars. Žánrově to je čísté sci-fi akcentující sociální rozměr disproporcí mezi technickým pokrokem a morální stagnací (což v padesátých letech nebylo v literatuře zcela samozřejmé).

Knihu zase netřeba ale brát jako nějakou "hard sci-fi", to "science" se tam někdy libovolně ohýbá, šťoural narazí na drobné nelogičnosti, nicméně Bradburyho kniha není ani tak o fascinujících objevech na Marsu, ale zejména o nás - lidech - a o naší neschopnosti žít pospolu v klidu, míru a vzájemném respektu.

I po těch letech, které uplynuly od jejího vydání, je "Kronika" stále fascinujícím a napínavým čtením, jež přinutí k zamyšlení. Některé povídky jsou poněkud strohé, jiné košaté ve svém jazyku, u některých jsou známky humoru, který se nicméně za několik stránek může změnit v děsuplný konec. "Kronika" je možná tak trochu jako lidé sami, nevyzpytatelná a vícerozměrná.