Říjen 2016

28. říjen a Show Jana Krause

28. října 2016 v 13:03 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Asi každý zná genezi událostí, které v nedávné době rozvířily společenskou debatu. Dáme/nedáme medaili panu J. Bradymu, přijmeme/nepřijmeme Jeho Svátost, oficiálně/neoficiálně, lezeme/nelezeme kamsi velké říši středu…, je toho celkem dost. Poslední tečkou je zatím neodvysílání pořadu Show Jana Krause na TV Prima a následné vysvětlující tanečky, které více než cokoli jiného připomínají trapnost samu.

Celá verze úvodu pořadu, v němž na začátku vystoupí několik vybraných osobností z řad české populární, umělecké, politické a společenské vrstvy (Štěpánová, Kocáb, Třeštíková, apod.) přeje republice k jejím "narozeninám" a neopomene se negativně vymezit vůči současnému prezidentovi, je k dispozici na serveru youtube, takže jsem neváhal a podíval se na ni.

Ze všeho nejvíc mi těch cca třináct minut přišlo jako mletí prázdné slámy v kombinaci s trapností. Jistě, ani zdaleka se nejedná o takovou trapnost, jakou byly třeba ony tanečky okolo neodvysílání pořadu a ohledně zpráv z Hradu, nicméně trapné mi to přišlo taky.

A navíc i docela škodlivé.

Pomyslnou korunou byl pak výrok Dana Bárty (pokud jsem jej tedy správně poznal), který tvrdil, že Zeman už stihl naštvat tolik lidí, že se od něj odvracejí i jeho voliči. Není tomu tak, prezident i nadále má cca podobnou podporu lidí jako v době své volby. To, že se někdo odvrátil a své volby lituje, je samozřejmě možné, nicméně Dan Bárta žije (podobně jako mnozí další) v dost silné a nepropustné sociální bublině, z níž se skutečně něco podobného asi může jevit, ale není tomu tak. Podobné uvažování navíc podle mého vůči Zemanovi působí kontraproduktivně. Jeho příznivce pochopitelně nepřesvědčí a odpůrce ještě více zatvrdí. Namísto snahy o hledání příčin toho, proč lidé této země Zemana podporují, se je lidé z pořadu snaží přesvědčit o něčem, co podporovatele prezidenta vlastně zase tak moc netrápí, protože řeší trochu jinou sortu problémů.

Kromě rétoriky je Zeman velmi obratný v šermování s populistickými tématy (ono to spolu trochu souvisí) a v tom, že moc dobře ví, co lidi skutečně trápí, což znamená, že pro mnoho z nich může působit jako politik, který má o ně skutečně zájem. K těmto problémům dokáže naroubovat srozumitelnou a (třeba jen zdánlivě) logickou odpověd (ve vzacnějších případech i řešení). Při vší úctě, toto vše lidé typu Dana Bárty, M. Kocába apod. moc neumí. Ze své pozici "elit" jen říkají co je dobře a co není, ovšem na to onen lid z vysoka kašle.

Za mě by tedy bylo daleko lepší naopak se vykašlat na všechny ty patetické projevy (ve stylu "kníže je lidu blíže") a skutečně řešit problémy, které lidi trápí (chudoba, sociální vyloučení některých lokalit, apod) . Neustálé vymezování se vůči prezidentovi a poukazování na jeho buranství totiž ničemu nepomůže, naopak.

Sportem k trvalé invaliditě

23. října 2016 v 9:09 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
"Sportem k trvalé invaliditě" je takové rčení, které však nejčastěji slýchávám od lidí, kteří mají ke sportu asi tak daleko jako Sisyfos k hrdinům knihy"Jak se kalila ocel". Dokážu to celkem pochopit, pohyb je pro některé lidi něco tak prapodivného a tajemného jako pro mě například kvantová fyzika, či recepty Ládi Hrušky.


Odkud se však tento názor vzal? Podle mě jednoduše z prosté a nesmrtelné lidské blbosti. Člověk je obvykle bytostí dost netrpělivou a pro pozvolné zlepšování a růst nemá moc pochopení. Heslo "úspěch teď a hned" je podobně fungující jako "kup si teď, zaplať později". Obojí je samozřejmě často krátkozraké.

Sportem si člověk samozřejmě může ublížit. Existuje mnoho případů, kdy sportovec na hřišti (ledu, stadionu, palubovce,...) zemřel. Profesionální sportovci často fungují na hraně (nebo leckdy i za hranou) svých možností a tělo ten nápor nemusí vždy vydržet. Něco podobného se ale nevyhýbá ani amaterskému sportování. Vzpomínám si na jeden půlmaraton v Ústí nad Labem, kde zavodník po doběhnutí do cíle zkolaboval a následně zemřel. Onen půlmaraton totiž absolvoval s virózou... Ono koneckonců stačí zajít prakticky na jakýkoli masový běžecký závod a s velkou pravděpodobností tam uvidíte lidi, kteří přecenili své síly. Buď si nastavili příliš vysoké tempo, nebo si vybrali vzdálenost, která neodpovídá jejich podmínkám a kondici. Chápu, že ve světě, kde frčí trendy typu, "zhubněte do plavek za měsíc" a "natrénujte na maratón za 100 dní" je těžké odolávat, ale jsme přece stále Homo sapiens sapiens - tedy člověk moudrý - tu "moudrost" by bylo fajn někdy používat.

Jeden příklad za vše. Poslední dobou jsem potkal několik slečen v hezkém běžeckém "autfitu" (jak je teď zvykem říkat), barevně to pěkně ladilo, jen ty legíny jaksi končily někde nad kotníky. Když je teplo, tak to nevadí, ale pokud si při teplotě cca 8 stupňů celsia ona dáma ještě vezme kotníčkové ponožky, tak si zcela vážně zadělává na problémy s achilovkou.

Kdepak, sport nevede k trvalé invaliditě, zato lidská blbost ano.

Kéž jsou všechny bytosti šťastny

21. října 2016 v 17:56 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nedávno jsem narazil na letáček jednoho nadačního fondu, který nesl větu, jež se mi zapsala do paměti. Ta věta se objevuje v nadpisu. Trochu jsem po jejích původcích zapátral.

Ano, je to samozřejmě naivní hloupost už třeba jen kvůli tomu, že někdy se lidské zájmy navzájem střetávají a z logiky věci prostě nelze uspokojit všechny požadavky (jako modelový případ si představte dva muže milující jednu ženu), ale přimělo mě to k trochu jiným úvahám.

Povaze "zla ve společnosti" se věnovalo hodně autorů, takže jsou o tom popsány tuny knih a něco přidávat je jako ono pověstné "nošení piva do pivovaru". Ostatně co člověk to názor a asi ne nadarmo se říká, že když se sejdou tři lidé, tak mají minimálně čtyři názory. Zlo je tak možná nějakou živoucí entitou personifikovanou samotným ďáblem, jindy jím jsou "jen" lidé a jindy je i jeho samotná existence relativizována. Vyberte si.

Jenže neštěstí se dějí a mají nějakou, i když ne vždy viditelnou, příčinu. Docela zajímavá jsou různá přání mediálně známých lidí, kteří na otázky v rozhovorech typu "co byste si přál pro nadcházející rok…." odpovídají něco ve stylu "svět bez válek, věčný mír, apod." Koneckonců proč taky ne, že? Asi nikdo, krom jedinců ze zbrojní lobby, by si přál něco jiného. Kdyby tuto otázku někdo položil mně, což se pochopitelně asi nestane, tak bych mu asi zopakoval tu chytlavou větu, kterou jsem umístil i do nadpisu textu na kterém právě spočívá váš zrak. Kéž jsou všechny bytosti šťastny.
Proč by koneckonců naše přání měla být jen ryze reálná?

Osobně si myslím, že většina svinstva tohoto světa (zneužívání, násilí, apod.) pramení v mnoha případech z docela prostých a jednoduchých věcí, jako je například absence lásky, či chybějícího symbiotického spojení s matkou v době dětství. Je smutné když člověk vidí, jak jedinci kteří v mládí postrádali tělesný kontakt a rodičovské přijetí rostou do podoby bytostí, které zažívají úzkost kvůli níž se poté chovají depresivně nebo agresivně a traumatizující jevy z dětství jim podvědomí inscenuje znovu a znovu jen s tím rozdílem, že v "rolích" tu vystupují jiní herci. Z odmítaných dětí se tak stávají agresoři, lidé s nestabilními vztahy, z nichž často přicházejí na svět další děti s podobným "dědictvím".

Docela by mě zajímalo, jak by se všichni ti lidé, kteří si své problémy ventilují skrze neustálou patologickou kritiku společenského systému počínaje a lidmi okolo sebe konče, chovali, kdyby se jim kdysi dávno v dětství dostalo láskyplného přijetí.
V souvislosti s válkami se často vypočítává ztráta na životech, na vojenském materiálu, apod. Jizvy na duších lze spočítat mnohem hůře. O to jsou však trvanlivější.

Anthropoid (2016)

8. října 2016 v 12:46 Filmové recenze
Přiznám se, že historické období Protektorátu Čechy a Morava a jeho následná podoba tzv. "regulované demokracie" v letech 1945 - 48 patří mezi ta historická období, která mě zajímají asi nejvíce, což mimo jiné znamená, že k nim mám relativně dost načteno (Padevětem počínaje a Peškem i Čvančarou konče) a jsem také velmi rád za jakákoli filmová či dramatická díla z tohoto období. Na Anthropoid Seana Ellise (režiséra filmu Metro Manila) jsem se tedy pochopitelně těšil.

O operaci Anthropoid už bylo natočeno filmů hned několik, ale s výjimkou skvělého Sequensova Atentátu z roku 1964 (dodnes považuji už jen samotný vznik filmu v té době za takový malý zázrak) se jedná o "solidní" slátaniny. Z britského počinu Anthropoid jsem měl tedy poměrně logické obavy. Ono se to našinci možná ani tak nezdá, ale povědomí o této diverzní akci z doby druhé světové války je v zahraničí poměrně malé a širší veřejnost o tom třeba vůbec neví. Nebude film podáván příliš polopaticky se snahou zasáhnout co nejširší okruh potenciálních diváků na úkor své věrohodosti?

Naštěstí ne.

Sean Ellis se o tématu sám dozvěděl někdy okolo roku 2000, příběh jej fascinoval (představuji si, že asi podobně jako autora HHHH Bineta) a překvapilo jej, že mimo bývalé Československo je znám asi jen hrstce fanoušků military a věcí s tím souvisejících. Rozhodnutí něco podobného natočit padlo tedy někdy v té době. Během patnácti let Ellis shromažďoval materiál, piplal s Anthony Frewinem scénář a vůbec dělal takové ty věci, které vedou k dlouho připravovanému filmovému projektu. Čas to rozhodně nebyl marně strávený, na snímku je totiž vidět, že tvůrci se v situaci orientují a ví co a jak se stalo. Občas (možná snad dokonce by šlo použít výraz "relativně často") si pomáhají dramatickými zkratkami, sloučí více postav do jedné, apod., což může skalní fanoušky asi i naštvat, nicméně můj pohled je takový, že pokusit se o maximálně věrohodnou dramatickou rekonstrukci by znamenalo film natáhnout na 5 hodin a prakticky jej pro nezasvěcené totálně znepřehlednit. Ne, od toho jsou jiné platformy (odborná i populárně naučná literatura a filmové dokumenty). Je to jako stěžovat si na obrazy S. Dalího, že nejsou moc realistické.

Ano, přiznám se, že některé zkratky a úpravy minulosti mě trochu zaskočily. Třeba úvodní scéna s hajným je podle mě natočená velmi dobře, jen v historii nemá žádnou oporu a může tak házet špínu na hajného Aloise Šmejkala (válku přežil), který byl prvním důležitým kontaktem parašutistů. Filmově to ale filmově funguje naprosto skvěle a já ze scény přímu čtu záměr autorů zprostředkovat divákům paranoidní atmosféru roku 1941, kdy každý může být udavač a nikomu není radno věřit.

Jinak je začátek lehce rozpačitý, pro českého diváka i místy nechtěně vtipný (i kdy možná i chtěně, např. pes jmenující se Beneš dokázal rozesmát celý kinosál), protože - jelikož je film britský - se v něm hovoří anglicky (ok, občas německy a tu a tam probleskne české slůvko), což platí i pro český "ánsámbl" (Budař, Mihulová,...), kteří mají roztomilý přízvuk. Bohužel onen roztomilý přízvuk mají i britští herci (asi snaha tvůrců o to poznat kdo je z jaké země), když tedy Kubiš (Jamie Dornan) tvrdí, že je Moravy, tak si u toho málem ukousne jazyk. Legrace tam, kde by být neměla.
Ale to se také dá přežít a poměrně brzy si na to zvyknout.

Co mi ale vadilo z jazykového koutku asi nejvíce, to bylo oslovování parašutistů mezi sebou příjemními (Opálko, pojď sem, Bublíku, ty pojď tam,....). To znělo dost divně a uměle. Chápu, vojáci, ale stejně.
Ale i to se dá zvládnout a po chvíli to už vůbec nevadí.
Sean Ellis totiž umí točit filmy zatraceně dobře a na případu válečného Anthropoidu to jen opětovně dokazuje.

Výběr herců se také povedl. Dornan přilákal velké množství fanynek, které by o podobnou tématiku asi jevily zájem jen zcela okrajově, Murphy (Gabčík) přidal zkušené a kvalitní herectví a na plátně je ze všech herců asi nejvýraznější a troufnu si říci, že i nejlepší. Trochu horší to je s charaktery postav, které opět moc nekorespondují s realitou. Gabčík rozhodně nebyl takový "zasmušilý killer", dobové dokumenty jej charakterizují jako veselého člověka, kterému žádná zábava nebyla cizí, ale který zároveň dokázal fungvat takříkajcí "bez nervů". Přiznávám však, že Murphyho Gabčík se mi i navzdory této odlišnosti hodně líbil.

Fílm je v podstatě celý o Gabčíkovi s Kubišem. Nacisté samotní se zde objevují jen okrajově a Heydrich jen v dobovém záběru při úvodu filmu a pak na nás jeho přísný profil vykoukne až ve scéně atentátu. Někomu to možná může vadit, nicméně i to je jistě autorský záměr, koncentrovat se jen na jednu stranu, akcentovat emoce (což se daří, Murphy i Dornan spolu na plátně fungují na jedničku) obou parašutistů a podat příběh z jejich úhlu pohledu.

A dál, co napsat dál?

Příběh je znám (v československém prostředí) hodně dobře, ale četl jsem nějaké reakce zahraničních diváků, kteří jím byli přímo šokování (asi čekali nějakou "holywůdskou" cestičku a šťastný konec). Ne, film rozhodně není patetický a nehraje si na nějakou oslavu války a přehnaného hrdinstvů jako z mramoru. Postavy jsou civilní, mají strach, užívají si svého života dokud to jen jde, mají emoce. Patos tu nemá místo, i když jsem zaslechl i názor, že zvolání "my se nevzdáme, jsme Češi" (což je paradoxní, protože jej z krypty křičeli tři Moravané a jeden Slovák) je přespříliš blbé a ve scénáři být nemělo. Chyba lávky, ona věta je reálná (minimálně ji potvrzují dobové zprávy, např. ta od pražských hasičů).

Velmi se mi líbilo, že ve filmu bylo dobře akcentována role československého domácího odboje, bez kterého by úspěšné vykonání akce asi nebylo možné. I zde je samozřejmě výčet podporovatelů okrouhnut na rodinu Moravcových a Zelenku-Hajského (plus velmi potěší zmínění neskutečně důležité úlohy Františka Šafaříka jako informátora z Hradu), ale dá se to pochopit, plynulosti filmu a pochopení situace to nebrání.

Film tak v mých očích dopadl velmi dobře, malé mušky se dají přehlédnout a odehnat líným mávnutím ruky. Rovněž doufám, že brzy se rozplyne i mýtus o tom, kterak Češi za války proti náckům nic nedělali. Není to pravda, v poměru k počtu obyvatel země byly ty ztráty obrovské a právě za tzv. "heydrichiády" dosáhly svého smutného vrcholu.

P. S. A velký palec nahoru za ozvučení.

Volební bizár

2. října 2016 v 20:10 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nikdo mi asi nevymluví, že volební kampaň je (nejenom) v ČR docela pěkný soubor bizarností a obskurností. Jako uvědomělý občan (musím se pochválit) pochopitelně k volbám chodím, minimálně je to totiž často inspirace k přemýšlení o sobě, vesmírů a tak vůbec.

Když chce být člověk odpovědným voličem, tak to nemá vůbec jednoduché. Speciálně to asi funguje při volbách do zastupitelstev krajů. Kraje totiž nejsou jen tak nějací nazdárkové a mají celkem rozsáhlé pravomoce. Bohužel jejich politika je pro většinu voličů celkem dost nečitelná (nejsme na úrovni obcí, takže přímé následky leckdy ani nepocítíme), technokratická a vůbec tak nějak zahalena do hávu tajemna, do něhož proniknout by znamenalo věnovat mnoho svého volného času načítáním zpráv, hodnocení, projektů, apod.

Kdo má na to čas, že? Zároveň krajská politika není tak přísně ideologizovaná jako na parlamentní úrovni, takže tu prakticky skoro každý může s každým, což pro voliče může být někdy docela zmatené (v jednom kraji si jdou strany "na ruku", v jiném ty samé "po krku").

Perličkou je pak to, že některé politické subjekty se pro krajské volby ani nenamáhají s tvorbou nějakého programu (nebo si ho dobře na svých webech schovávají). Koneckonců taky proč, on to nikdo nečte a pokud náhodou ano, stejně je to plné banalit a obecných pravd. Jen považte, asi jen těžko by šlo najít nějakou stranu, která by byla proti podpoře vzdělání, pro masové vraždění zvířat, či pro snižování zaměstnanosti. Všichni prostě podobnými slovy tvrdí, že "nějak bude lépe". Cest jak toho "lépe" docílit je samozřejmě více, ale většinou jsou natolik komplikované, že se míjejí s chápáním běžného voliče (upřímně, kdo SKUTEČNĚ rozumí grantové politice?), takže nač jej otravovat složitými statistikami a kličkami. Stačí líbivé heslo.

Kandidát do voleb by měl mít také pěkné jméno, ideálně takové, se kterým se dá pěkně pohrát a různě si jej skloňovat. To voliče koneckonců stejně zajímá více než nějaký program. Kandiduje nám tu tedy pak jistý pan Jiří Oberfalzer, který na reklamních poutačích láká na to, že… jej volí i obři. Jako chápete - OBERfalzer x obr. Strašná sranda… To v Praze zase kandiduje jakýsi pan Lepš, který chce Senát poLEPŠit a s grácií Barta Simpsona píše na tabuli pod sebe "nebudu schvalovat blbiny". Asi to píše za trest, protože pár blbin už určitě schválil.

Volby (ať už ty na kraj, nebo do Senátu) mi tak čím dál více připomínají souboj reklamních značek Pepsi versus Cola, než střet idejí, názorových proudů, které by měly tuto zemi (kraj) vést. U Pepsi se těm "blbinám" lze zasmát, ale tady. To může být časem v Senátu třeba i takový Leoš Mareš, protože má dobré PR a umí zabavit (i když jak koho…).
Jasně, co si lidí zvolí, to maj.

Ale tím bizarnosti zdaleka nekončí. Znáte titul RSDr.? To byla taková perlička, která se za minulého režimu udělovala na "Vokovické Sorbóně", něco jako doktor politických věd, kde však většinou odpovídající kvalifikací pro udělení titulu nebyly ani tak znalosti marxismu-leninismu, materialistického pojetí dějin, dějin dělnické třídy a podobně zaměřených humanitních oborů (člověk si mohl vybrat), ale prostá stranická důvěryhodnost. Byly i případy, které prý do studia vůbec nastupovat nemusely a titul dostaly hned. Zlatá Plzeň, co? Tady by to šlo krásně uzavřít s tím, že držitelé tohoto titulu, kteří žijí mezi námi se s ním radši nikde neukazují, popř. si jej transformovali do neutrálního dr. Ha! Chyba lávky!! Na kandidátkách najdete hned několik, kteří se titulem pyšně honosí. To mi tedy fakt hlava nebere, třeba je to nějaká forma skryté touhy být ponižován, nebo - a to bude asi pravděpodobnější - jsou na to hrdi a potenciálním voličům to vůbec nevadí.

No jo, jaký volič, tací kandidáti.

Perlička na konec. Možná jsem se omylem dostal časoprostorem kamsi do paralelního vesmíru, ale při četbě byť jen názvů některých subjektů u krajských (!) voleb jsem nabyl dojmu, že za branami Středočeského kraje čekají hordy po zuby ozbrojených invazních armád. Dominuje tu téma bezpečnosti, které je natolik klíčové (při krajských volbách!), že si jej strany vetknou do názvu. Máme tu tak třeba "Úsvit s Blokem proti Islamizaci" (ano, v kraji nám nepochybně hrozí islamizace, všech těch několik desítek muslimů jistě celé dny kuje pikle, kterak na Benešovsku prosadit právo šaria), pak existuje subjekt "NE ILEGÁLNÍ IMIGRACI - PENÍZE RADĚJI PRO NAŠE LIDI", jehož členové asi na nic jiného než na bezpečnost kraje před islámem nemyslí. To je takový ekvivalent, jako kdybych založil stranu s názvem "Konec rozšiřování deštných pralesů v Brdech". Brr… Zklamat pochopitelně nemohou i "Dělníci", který si do názvu přidali dovětek "Imigranty a islám v ČR nechceme!". To asi proto, že některým jejich příznivcům to třeba ještě asi nedošlo či co.

Co mě dost fascinuje je, jak se všechny ty strany zmíněné v předchozím odstavci takhle štěpí. Já samozřejmě chápu, že vzájemná řevnivost lokální vůdců je asi víc cool než boj proti muslimům, ale jak to může působit na nerozhodnutého islamofoba, co? Koho si mají vybrat? Výběr ještě komplikuje i to, že koneckonců podobnou agendu si jedou i tzv. "zavedené" strany. Pan Skopeček z ODS v jednom z předvolebních rozhovorů také téma migrace vytáhl (a samozřejmě věděl jak jej řešit). Tak nevím, není to nějaká kolektivní politická posedlost našich zastupitelů (včetně těch potenciálních)? Asi jo. Přijde mi, jako kdyby náš kraj netrápily jiné otázky, jen ti migranti (a že jich tu v kraji je…). Zábory zemědělské půdy, stav silnic… To jsou témata, která přece nikoho nezajímají, těm se věnovat nemá vůbec voličský potenciál. Jen jestli to vše ale není jen taková zástěrka. Jen považte, migrantů je totiž daleko více než si myslíte. Pomalu vstaňte od počítače a rozhlédněte se kolem sebe po svém okolí. Určitě tam nějakého migranta uvidíme, třeba souseda, který ekonomicky každý pracovní den migruje za hranice kraje! A není se čemu divit, ono se stačí mrknout i na nejvrcholovější posty v naší politice, nesedí náhodou na ministerstvu financí taky takový ekonomický migrant?

Přátelé, už jsou tady! :-)