Červenec 2016

10 Cloverfield Lane (2016)

30. července 2016 v 12:09 Filmové recenze
Automobilová nehoda se vám určitě nestává každý den, nicméně to, že se po ní probudíte v jakémsi ponurém sklepení s pouty na nohou, je věc ještě daleko podivnější.
Ale i to je jen začátek.


Tak zhruba nějak takto začíná relativně nový film režiséra Dana Trachtenberga s názvem 10 Cloverfield Lane. Tou osobou , která se probouzí po nehodě, je populární herečka M. E. Winstead, která si zde střihla roli dívky na útěku jménem Michelle.
Film obecně pracuje s mnoha motivy, žánry a tématy. V podstatě se dá říct, že čím méně toho o tomto snímku víte, tím lépe. Osobně si dokonce myslím, že mnoho dost negativních ohlasů je způsobeno právě tím, že někteří už věděli co a jak...

Chvílemi jsem měl dojem, že sleduji nějaký starší thriller/horor, trochu s vlivem HItchcocka s typicky výrazným zvukem, stupňující se hudbou a minimalistickým tajemnem. O moment poté se ocitáte v postapokalyptickém filmu se silně klaustrofobní atmosférou a o další zase takřka ve sklepě jednoho milého strejdy z Rakouska. Nechť si milostivý divák vybere.

Jasně, taková nevyhraněnost může být brána i jako velký nedostatek filmu, ale podle mého názoru je to celkem ukočírované a směřuje tak k jedinečné filmové vlastnosti - nepředvídatelnosti. Stereotypy zde skutečně moc nenajdete a v mém případě mi právě toto na filmu drželo pozornost dost výrazně. Celý film je z velké části komorním dramatem tří osob, které se z různých důvodu ocitnou na jednom místě. Malý prostor nechává však režisér "roztáhnout" drobným a stupňujícím se napětím, kde každá vyřknutá věta (za mě bylo například hraní hádání slov zpracováno geniálně), každý použitý předmět dostane svůj význam. To je divácky velmi silná zbrať a režisér s podporou silného scénáře Jeffa Cuttera ji dokáže dobře využít.

Film je to podle mě velmi dobrý, jen mu nesmí předcházet velká očekávání spojená s tím, že tak nějak tušíte o čem by to mělo být, popř. četli jste nějaké texty, kde vám to "jemně" naznačili. Bude se také líbit zejména milovníkům komornějších příběhů než okázalých scén a patrně i všem těm, kteří nemusí po konci dostat odpověď na všechny otázky, protože někdy stačí jen naznačit a .... na odpověď (pravděpodobnou) si musí divák přijít tak nějak sám.
A to je moc dobře.

P. S. A John Goodman svoji roli zvládl také na jedničku.

Běhej lesy - Brdy

24. července 2016 v 13:08 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Běžecký seriál Běhej lesy letos vstoupil do své druhé regulérní sezóny a hned si navlékl další korálek na svůj sympatický náhrdelník - závod v bývalém vojenském prostoru Brdy.
Solidní motivace, že?

Navíc závod krásně vyšel na můj svátek. Jak jinak se dá lépe slavit, než pohybem na zdravém vzduchu? Ano, motivační faktory vskutku nechyběly.

Běhej lesy pro závod v Brdech nabídly 2 závodní okruhy (pokud nepočítáme dětské závody), a to o délce 11 a 20 km. Prognosticky jsem zvolil ten kratší, protože jsem se trochu obával tropických veder a dusna, které do našich končich pravidelně na sklonku července zavítají. To jsem ale pochopitelně nevěděl, že počasí si s námi trochu zahraje, byť odlišnými způsoby...

Na žádném předchozím podniku Běhej lesy jsem předtím ještě nebyl, takže jsem byl docela zvědav, jak to organizátoři zvládnou. Ve výsledku jsem byl docela potěšen. Přece jen, závod se koná v nově vzniklé CHKO, kolem je fůra nevybuchlé munice, s dopravou na místo je to taky trochu "na štíru", atd. Ve výsledku pořadatelé ale dělali co mohli, zajistili kyvadlovou dopravu z odlehlejšího parkoviště (cca 5 km vzdáleného), obstarali příjemný doprovodný program (celou dobu mi pod nos voněly domácí burgery až natolik, že mě chvíli mrzelo, že dnes vůbec běžím a nemohu se pořádně nadlábnoutUsmívající se) a vůbec jim šlo vše hezky od ruky.

Samotná trasa je také fajn, sice organizátoři doporučovali silniční obuv, ale pokud bych něco podobného běžel příště, tak asi radši zvolím obuv trailovou. Šotolina a lesní zpevněné cesty se sice na pohled tváří hezky, ale některé kameny a drobné překážky nejsou úplně vhodné pro silniční botky.
Nejkouzelnějším místem pak bylo jednoznačně proběhnutí okolo Padrťských rybníků, z nichž zejména ten Horní zabírá slušný kus místa (jen tak pro lepší přehled, jedná se až o 115 ha...). V takových chvílích člověk až zapomíná na únavené končetiny a horšící se dech...

Pravda, trochu jsem to na začátku přepálil (jako už skoro tradičně). V plánu bylo běžet víceméně na pohodu, těsně pod hranici 5min/km. Nakonec jsem měl v cíli 4:45 min/km a celkově získal poměrně solidní 61. místo (na trati bylo 515 účastníků), což zní sice hezky, ale také se přiznám, že poslední 3 km jsem si už závod moc neužíval a rozhodně nejde říci, že by to bylo "na pohodu". Tak už to ale občas u závodů bývá, to by se jinak člověk ani nemusel někam přihlašovat a mohl si v klidu sám pro sebe vyklusávem lesem.

A ono se nakonec rozhodnutí běžet o něco rychleji než jak velel plán ukázalo být celkem moudré, protože cca 500 m před cílem se přihnal silný déšť (doprovázený v pozadí bouřkou). Představa, že by mě to chytlo někde těsně za půlí trasy (kdybych se rozhodl běžet 20 km) není moc příjemným pomyšlením.
No jo, větru a dešti ještě naštěstí člověk poručit neumí.
Naštěstí však umíme poručit sami sobě a dotáhnout "rozdělanou práci" a užít se zasloužilé endorfiny. Někdy k dokonalému pocitu stačí i maličkosti, které třeba pořadatele prakticky nic nestojí, ale mají dobrý efekt. Třeba v mém případě se to povedlo splnit na výbornou. Jak už jsem se ostatně zmínil v úvodu, tak jsem toho dne měl dle kalendáře svátek a Běhej lesy na to nezapomněli a dostal jsem "spešl" číslo s nápisem "Všechno nejlepší" a takovýma těma konfetama. Ano, maličkost, ale potěší a nelze se pak divit tomu, že člověk si k podobnému sportovnímu podniku vytvoří fajn vztah.

The Kills - Ash & Ice (2016)

22. července 2016 v 18:51 Hudba z ouška do ouška
The Kills jsou jednou z těch skupin, které mě ještě nikdy nezklamaly.
Ani teď tomu nebude výjimkou Smějící se.

Dvojka ve složení Alison Mosshart a Jamie Hince funguje na scéně už od konce minulého milénia. Nepatří sice zrovna mezi projekty, které by každoročně zaplavovaly hudební trh svými deskami (od minulého alba Blood Pressures uplynulo 5 let), ale ono se to celkem dá pochopit, když oba mají těch hudebních plánů jaksi více a ten s názvem "The Kills" je sice prvořadý, nicméně jen na něj se soustředit nedá.

Změna je život, na této desce se skupina rozhodla trochu překopat svůj styl, ale i tak jsou The Kills hudebně celkem dobře poznat. Je to správně řízné, evokující bluesové motivy, garage rock a promíchané s elektronikou. Za mě určitě palec nahoře, i když musím přiznat, že na první poslech jsem se trochu ztrácel. Později jsem měl dokonce při poslechu takový ten známý pocit, jako že jsem něco podobného už někde slyšel. Neslyšel. To se mi jen "zabijáci" zaryli pěkně pod kůži.

Paní poslankyně Nytrová

16. července 2016 v 19:06 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Společenským děním v ČR před několika dny otřásl případ paní poslankyně Nytrové (ČSSD), které se ve vzácném pnutí mysli odhodlala vyrazit do spravedlivého boje.
Výsledkem je totální zesměšnění paní poslankyně i střet dvou zcela cizích světů.

Je trochu až s podivem, že o paní Ing. Nytrová slyší širší veřejnost až teď. Politice se totiž věnuje od r. 1997 a i když se po většinu let angažovala "pouze" v komunální politice, tak zase o nějakou vysloveně malou rybu nejde (bývalá členka představenstva Frýdecká skládka, a. s., zastupitelka Frýdku - Místku).
Buď jak buď paní inženýrka by se v současnosti musela asi opravdu hodně snažit, aby její jméno nebylo spojováno prakticky jen s homosexuály.

Já třeba dokážu pochopit, že někomu se nelíbí možnost, kdy homosexuálové mohou adoptovat děti. Je to jistě ožehavá otázka, o které se dá slušně diskutovat a pokoušet se přinášet relevantní argumenty. Takovým předpokladem k relevantní diskusi je ale i jistá základní gramotnost ve spletitém světě zdrojů a informací, kterými jsme dnes bohužel někdy dost přehlceni. Toto ale bohužel paní Nytrová postrádá. Spoléhá se na pochybné zdroje z jakýchsi alternativních serverů (jejichž alternativa je založena na velké fabulaci i neskrývané propagandě), ohání se svým srdcem a emocemi, čímž se tak trochu blíží romantismu 19. století se vším tím "voláním přirozenosti v nás", což je IMHO cesta do pekel.

Jasně, někdo může namítnout, že neměla čas věnovat se různým pramenům a zdrojům. Pak by ale bylo na místě sklopit uši a přiznat svoji chabou informační vybavenost, nebo se prostě a jednoduše k dané problematice vůbec nevyjadřovat.
Dokážu také pochopit, že svět paní poslankyně asi homosexuálové nějak "ohrožují", neboť narušují její stereotypní představy a jsou trochu v rozporu se selským rozumem. Někdo (nejlépe kdosi z placených poradců) by ji měl ale říci, že selský rozum obvykle nebývá nic jiného, než sumou předsudků a pověr našich dědů.

Občas si říkám, zejména když mi do poštovní internetové schránky, zavítá nějaký ten mail (nejčastěji s přílohou ve wordu), kde se píše cosi jako "ŠOKUJÍCÍ - ODHALENÁ PRAVDA o HOMOSEXUÁLNÍ LOBBY". Homosexuály klidně nahraďte uprchlíky, CIA, prostě čímkoli..., že je to pěkně blbý a že něčemu podobnému může věřit jen malé procento lidí je asi jasné (aspoň doufám). I pak mi občas přijde líto, že někdo dokáže být takový prevít a šíří podobné svinstvo internetem (ať už z dobré vůle, nebo s vědomím podvodu). V té široké mase lidí debatujících po hospodách určitě bude nejeden rozumbrada, který takto čerpá své informace o "chemtrails", apod.
I tak mi ale přijde dost smutné, že k něčemu podobnému se sníží rovněž členka PSPČR. Člověk, který má prostor a prostředky na to získat relevantní zdroje informací (což většina "obyčejných" lidí fakt nemá).


Ne, takto by opravdu politik v roce 2016 v demokratické zemi neměl vypadat.

Blíží se olympiáda, díl bůhvíkolikátý...

13. července 2016 v 9:48 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Už zanedlouho napne sportovní svět svůj zrak směrem k Riu, kde se bude konat další díl nekonečné soap opery s názvem Olympijské hry. Tentokráte v rámci letní série.
Ano, hlavní protagonisté se částečně obměnili, ale zápletka zůstává stále stejná. Jde o branky, body a vteřiny, které vyústí do podoby medailí různě hodnotného kovu a budou mít za následek erupce radosti, smutnu, zklamání, apod.
"Chléb" většina lidí v západním světě má, takže teď už jen ty "Hry".

Ono to vzato dnešní optikou, kdy někteří sportovci na OH jsou v podstatě milionáři, se moc nezdá, ale OH byly skutečně původně vyhrazeny ryze amatérským sportovcům. S rostoucí oblibou sportu, stejně rychlým nárůstem možností sdílet informace a vyrábět záznamy a přenosy ze sportovních klání, bylo pochopitelně ono pojetí amatérismu někdy dost pokrytecké a Olympijský výbor od něj nakonec ustoupil. S podobnými případy, jako byl ten z Her v roce 1912, kdy byl desetibojaři Thorpeovi odebrán triumf (respektive triumfy 2), protože přiznal, že kdysi za hraní baseballu dostal 60 dolarů, se tedy dnes už nestýkáme. Asi málokomu to vadí, nechat si zdát o "gentlemanském pojetí sportu" v době, kdy většina sportů z Her patří mezi masově sledované záležitosti, by bylo pokrytectví na druhou a ve výsledku by předčilo i ono dříve tolik oslavované "amatérské sportování" účastníků z východního bloku.

Jako větší problém vidím to, že OH se dnes stávají hračkou pro režimy, které si tím u světové veřejnosti vylepšují své "pí ár". Takové režimy se nestydí pořádně to rozšoupnout při výstavbě nových sportovišť. V okázalé představě světové události možná zapomínají (nebo jim je to jedno), že spousta lidí v jejich zemi třeba hladoví, nemá vyřešeno bydlení, apod. Kvůli hrám v Číně dokonce stát svévolně zbořil některé domy v blízkosti "Ptačího hnízda" při tvorbě bezpečné zóny před stadionem. Jinde se vydávají horentní sumy za mega velké sportovní stadiony, ale zároveň ubývá klasických menších sportovišť, takže mládež prakticky nemá kde si zasportovat. Cesta do pekel... Podobných příkladů lze najít samozřejmě více.

Jsou to pořád ještě ty Hry, které mají akcentovat myšlenku demokracie, internacionalismu a podporovat rovnoprávnost všech sportovců (z hledisky víry, rasy, apod.)?
Ono je to vlastně asi jedno, po konci Her z Ria se naplno rozjedou přípravy na další, které určitě budou ještě pompéznější, okázalejší a budou samozřejmě stát více peněz.
A o to jde v první řadě.

Jdi a dívej se

9. července 2016 v 11:11 Filmové recenze

Když se řekne "sovětský válečný film", tak první asociace obvykle bývá spojena s něčím nebetyčně kýčovitým, s černobílým příběhem, který v sobě spojuje okázalé hrdinství přetékající patosem a moralizujícím poselství k dnešku (respektive k dnešnímu boji proti revanšistům).
A ono se to vlastně netýká jen filmů sovětských...

Nutno však dodat, že film režiséra Elema Klimova rozhodně takový není. Namísto patosu servíruje válečnou syrovost, namíso kýče solidní porci depky. Ano, v roce 1985 glasnosť zasáhla i sovětský film.

Na jeho počátku se ocitáme v roce 1943 v okupovaném Bělorusku. Mladý a celkem naivní Fljora se touží přidat k partyzánům a bojovat za správnou věc. Samotný film nám pak ukazuje Fljorovu cestu od celkem normálního klučiny k něčemu, co příčetného člověka úplně nepřipomíná. Fljora prochází různými situacemi, které vytvářejí hlavní dějovou linii filmu. V podstatě na sebe navazují jen velmi volně a působí spíše jakožto mozaika příběhů, než jako nějaký ucelený děj. S velkou dávkou sugestivního podání tak procházíme společně s mladým Fljorou děsivými následky války a i společně s ním pociťujeme jisté zneklidnění a znechucení. To je navíc podpořeno zajímavým zvukovým doprovodem, kdy "hluk" různé intenzity (pískání, různé psycho zvuky, apod.) je kombinován se zvuky prostředí, popř. s klasickou hudbou.
Přiznám se, že jen u málokterého filmu jsem zažil podobné pocity tísně.

Jdi a dívej se není snímkem, který by zažehl jiskru v srdci těch, kteří touží sledovat "válečné dobrodružství" a okázalé bitvy (takových filmů je ostatně habaděj). V centru pozornosti má namísto odvážných "gerojů" obyčejného člověka, jedná se tak spíše o film s poselstvím humanismu, než o "klasický válečný snímek". Tedy možná by zde lépe seděla kolonka "film protiválečný".

Jestli namísto bombastických bitev preferujete citlivé nájezdy kamery, pozoruhodnou práci s herci a jejich výkony (což zde dokumentuje zejména tvář hlavní postavy Fljory v podání ruského herce Alexeje Kravčenka) a nápadité pojetí některých scén (zdůraznil bych třeba závěrečnou "střelbu na Hitlera"), pak je to film přesně pro vás.