Červen 2016

HHhH - Laurent Binet

25. června 2016 v 10:18 Recenze knih
Když nazvete knihu tajemnou šifrou HHhH, tak to budí pozornost. Když navíc zjistíte, že pod onou šifrou se skrývá označení "Himmlers Hirn heisst Heydrich" (Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich), vzbuzení pozornosti je ještě větší.

Člověk se neubrání srovnání s knihou od pana Šulce "Dva proti říši". Tematicky pojednávají o tom samém, nicméně ve skutečnosti se jedná o zcela odlišné publikace. Binet je oproti Šulcovi spíše postmoderní romanopisec, kdežto Šulc ve své literární činnosti zúročil právě zkušenosti získané při práci ve zpravodajských službách. Oba autoři se tak dost liší třeba při hodnocení agenta Reného. Výhodou Šulce je lepší a dukladnější práce s prameny, jeho příběh proto oproti Binetovi obsahuje jen mininum nepřeností (Binet se například domnívá, že Anthropoid byl prvním západním výsadkem do Protektorátu, apod.)

Kniha by ale neměla být posuzována jen tak, že ji budeme porovnávat s knihou jinou. Navíc zde - i když se jedná o totožné téma - tak Binetova publikace je v podstatě trochu jiným žánrem.
Někdo by možná mohl nadhodit, že pan Binet je tvor značně sebestředný, na stránkách knihy popisující živor R. Heydricha a následný atentát a věci s tím související totiž kombinuje tyto události se svými osobními dojmy, s prožitky při psaní, apod. Zcela chápu, že ne každého zajímá, co měl autor zrovna k obědu když psal ony řádky, či jaké asociace mu běžely hlavou. Mě ale tyto odbočky, které mi umožnili trochu nahlédnout do autorovy hlavy, ale vůbec nevadily, naopak - někdy byly docela příjemné.

Vůbec je fascinující číst o okolnostech atentát na H. z pera zahraničního autora, máte u toho takový zvláštní dojem, na jednu stranu to potěší, ale na tu druhou jste na pisatele o něco přísnější. Prostě pocit jako když někdo začne randit s vaší matkou...

Paul

18. června 2016 v 13:42 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Kdepak, tento text nebude o známé pekárně (i když jinak jejich produkty jsou moc fajn, jen ta cena...), ale věnován budiž pánovi, který má dnes narozeniny. Nemusíme být zrovna "modří", abysme věděli, že oním pánem je sir Paul McCartney.

Náhoda tomu chtěla, že populární Macca (přezdívka od fanoušků) přišel na svět přesně v den, kdy v Praze českoslovenští parašutiské sváděli svůj marný boj s přesilou nacistického vojska v kostele v Resslově ulici. Zajímalo by mě, zda Paul o něčem takovém ví, možná ano, je docela pravděpodobné, že stejně jako mnoho jiných lidí "prohnal" své datum narození googlem, či určitě obdržel taková ta sofistikovaná přání k narozeninám s texty typu: "víte, že...." Každopádně by to byla určitě fajn otázka do nějakého rozhovoru.

A proč dnes právě o Paulovi (krom toho, že má "birthday")? Možná proto, že ve mně dosud rezonuje jeho čtvrteční koncert, který bych ohodnotil jen samými superlativy, ale možná i proto, že jsem tak nějak podvědomě cítil, že se uzavírá určitý kruh. Macca a jeho hudba totiž není jen o hudbě, je to v podstatě soundtrack našich životů po několik dekád a pro mě osobně první skupina (myšleno Beatles) na kterou si vzpomenu, že mi rotovala ve starém kazetovém přehrávači.

Jo, s trochou nostalgie na rtech se mi až chce napsat, že "to byly časy". Ona Kazeta se ke mně tehdy dostala dost prapodivnou cestou (spolu s pásky Elvise, takže jsem byl coby malé škrvně dost zmaten kdo je kdo a přiznám se, že se mi ty písničky trochu pletly, kupříkladu o slavné "Get Back" jsem si fakt myslel, že ji hraje Elvis. Vím, mea maxima culpa). Byla to doba, kdy hudebnímu světu mládeže na ZŠ dominovalo takové to divné euro-disco (jistě si asi každý vzpomene na 2Unlimited, apod.) a v TV se objevila manická Tereza Pergnerová. Tenkrát na něčem podobném ujížděl asi každý, takže jsem nebyl moc velkou výjimkou. Teda až na to, že mi v "magiči" rotovali také The Beatles.
Celkem raritka, však jsem si na ono konto vyslechl nejednu štiplavou připomínku ("dědkovská hudba"), ale což. První polovina devadesátých let je pryč, máme tu rok 2016 a Paul McCartney se směsicí své "dědkovské hudby" je schopen vyprodat bývalou Sazka Arénu.

Poslouchat Maccu a Beatles ale není, jak jsem se ostatně zmínil výše, jenom výlučně o hudbě. Členové Beatles měli i svůj britsky specifický smysl pro humor a i když se nám dnes filmy jako Help! nebo Perný den mohou zdát dost ujeté, tak něco do sebe to pořád má. Samotná historie skupiny, Stuart Sutcliffe, Pete Best, apod. To jsou zajímavé nápady, které se staly předlohou nejednoho filmu a knihy. Ne nadarmo se někdy "oboru o Beatles" říká "beatlologie".

Pro generaci vyrůstající v 60. a 70. letech v Československu byli Beatles zároveň závanem čehosi jiného, nezkaženého, originálního, prostě toho všeho, co si tehdy mnozí mladí projektovali (někdy pochopitelně dost chybně) do světa na druhé straně železné opony. Moji rodiče kdysi navštívili v jedné vsi projekci filmu Perný den a byli nadšeni. Nadšen byl určitě i Karel Gott, který hudbu "brouků" propagoval skrze píseň "Adresát neznámý" a sám se o něco později s Johnem Lennonem osobně sešel (má z toho dokonce fotku, pověsil si ji na facebook...)

Pravda, písně Beatles někdy trochu připomínají "Silly Love Songs", ale minimálně od r. 1966 se do nich dostává větší textová hloubka a mezi aktivity členů skupiny patří rovněž to, co by dnes šlo označit slovem, které je možná pro některé vrstvy až hanlivé - aktivismus.
Paul McCartney (sám vegeterián, což ještě v první polovině devadesátých let u nás bylo občas vnímáno skoro jako urážka) bojuje za práva zvířat, Lennon za světový mír a i když nám dnes jejich aktivity mohou přijít dost naivní (a ony skutečně byly), tak to na jejich významu nic nezmenšuje. Postavit se a říct "give peace a chance" sice samo o sobě nic neřeší, ale obsahuje to v sobě silný apel, který může - a omlouvám se za ten patetický výraz - zažehnout srdce mnohých lidí.

I právě proto na svém posledním pražském koncertu vystupoval Macca s duhovou vlajkou reprezentující LGBT hnutí. Představa, že by se někdo z tuzemských popstar typu Gotta, apod. takto zasahoval o práva sexuálních menšin mi přijde přitažena za vlasy. U nás se něco podobného moc nenosí (ale třeba se mýlím, aktivity božského Karla a jemu blízkých moc zmapované nemám). Být veřejně známou a uznávanou osobností je totiž zároveň i závazek. Závazek "jít příkladem" a nebýt lhostejný ke světu kolem. Paul McCartney to splňuje vrchovatě a i z tohoto důvodu byl jeho čtvrteční koncert z těch událostí, kterým sluší slovo "nezapomenutelné".

Co je pořád s tou svobodou?

10. června 2016 v 19:48 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Svoboda je asi jedno z nejužívanějších slov současnosti a upřímně se přiznám, že ani neznám člověka, který by o sobě řekl, že nemá rád svobodu, či je zastáncem jakési "nesvobody".

Až by se skoro zdálo, že jsme tu všichni náramně svobodomyslní.

Jako průšvih mi přijde, že každý si pod pojmem svobody představí možná trochu něco jiného, takže určitá skupina lidí si tento pojem naplní třeba tím, že může před druhými zvracet a hlasitě prdět a to tak, že jakékoli napomenutí je omezením jejich práva na "názor", vyjádření, svobody, apod.
O své svobodě vdechovat kouř často a rádi mluví mnozí kuřáci. Je jen jejich věcí jestli si ničí zdraví, neboť se k tomu svobodně rozhodli. Podobně svobodný je i tedy i člověk na tvrdých drogách, člověk trávící veškerý volný čas u výherních automatů, apod. Je to svoboda? Asi ano, ale pravděpodobně nebudu jediným člověkem, kterému zrovna taková svoboda přijde dost… nesvobodná.

Plnohodnotná svoboda totiž podle mě není jen o tom, že nám něco nebrání vykonat libovolný úkon, ale podstata spočívá i v reálném náhledu na svoji situaci. Jen těžko tak může být v naší společnosti zcela svobodný člověk, který nezná hodnotu peněz, neumí si nic spočítat. Stejně tak mi moc svobodný nepřijde člověk závislý ná silných návykových látkách, který se pak jen těžko může rozhodovat na základě nějakého svého "dobra" a prospěchu. Lze si důvodně představit, že pokud by závislý nebyl, tak by se choval jinak. Skutečně svobodným tak tu může být v současné době jen vzdělaný (klidně i neformálně) člověk, který s čistou myslí dokáže posuzovat situaci.

Chápu, že někomu se může zdát hrozné, že stát někdy naši svobodu omezuje a snaží se třeba sebevrahům zabránit v dokonání činu seskokem, ale podle mě tito lidé obvykle moc svobodní nejsou, koneckonců dost z těch zachráněných svého původního záměru poté nakonec lituje. Stejně tak mi moc svobodní nepřijdou lidé jednající v afektu, pod vlivem alkoholu, apod.

Je mi jasné, že můj názor se může leckoho dotknout, ale podle mě svobodu člověk dokáže jen velmi obtížně pojmout (a ještě obtížněji žít), protože homo sapiens sapiens je bytost některého aspekty současného pojetí svobody nesplňující, neboť se dost často chová stádním způsobem (stačí si uvědomit, jak se většina lidí chová v davu, či jak např. o konformitě informuje sociální psychologie).

Ještě horší si je pak uvědomit, co vše se ve jménu svobody ve světě uskutečnilo. Byla tu svoboda různých národů obsahující jejich nárok na nějaké území a s tím spojenou likvidací tamních obyvatel, sociální skupiny, etnické skupiny, apod. Když nad tím tak přemýšlím, tak jako klíčové mi dost přijde, když už tak přijde řeč na svobodu, nezapomínat na to, že je dobré do té diskuse zkusit zahrnout i svobodu ostatních a i lidi z jiných skupin brát jako plnohodnotné lidi (navzdory jejich vizáži, preferencím, apod.), na to se podle mě ke škodě mnoha lidí dost zapomíná.