Květen 2016

Tolik TV programů a tak málo času?

30. května 2016 v 12:17 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Patřím mezi ty lidi, kteří nevlastní TV přístroj. Nemám potřebu se tím nijak chlubit a vytahovat ven svůj asketismus, je to jen oznámení skutečnosti. Čas od času to dokonce pociťuji jako nedostatek, například v době pořádání velkých sportovních akcí, kde ČT obvykle zajišťuje vysokou úroveň přenosu (a internetové připojení na web ČT je přetížené podobně jako pornočasopis v klášteře). Ono se to dá částečně vyřešit takovým tím "usb tunerem" s TV kartou (stojí cca 500 korun), nicméně i to je víceméně náhražka, protože když si chcete užít fajn filmový zážitek (a nejdete do biografu), tak na notebooku je to sice obvykle také dobré, ale už tomu chybí ta potřebná nástavba.

Suma sumarum, mít TV určitě zcela špatné není, ale v žebříčku mých priorit se zase tak nahoru nevyšplhala.

Co mě ale trochu zaráží je počet neplacených televizních stanic v ČR (bráno pro oblast jihozápadně od matičky Prahy). Nedávno jsem totiž u rodičů provedl "upgrade" programů a docela se divil, co vše mi to našlo. Krom klasické nabídky programů ČT (ke kterým přibylo "déčko" a "art") a komerčních stálic Nova a Prima, tu máme Barrandov, jakousi Telku, různé hudební kanály, stanice Mňam, která se mi názvem trochu plete s jinou obskurností - Mňau TV (to je prosím pěkně stanice, kde běží dokola výhradně (!) různé zábavné klipy se zvířaty - zejména kočky. Jako kdyby si někdo pustil nekonečnou smyčku podobných záběrů z youtube...).

To by si člověk až řekl, že s takovým množstvím TV stanic je v podstatě strašně těžké si nějaký program vybrat. Z mých nečetných zkušenotí ale spíše plyne, že opak je pravdou. Bohužel podstatná programová náplň většiny stanic je dost ubohá. V několika případech se jedná o recyklaci "zábavných" pořadů z devadesátých let a počátku milénia (však to znáte: Kolotoč, Petr Novotný, apod.), což je chvíli příjemné retro, ale nedokážu si představit, že bych se na něco podobného cíleně díval. V jiných případech se jedná o béčkové až céčkové filmy a televizní seriály, které vynikají snad jen tím, že jsou nesmírně amatérsky natočené (v tomto dominuje TV Barrandov).

Je sice pravdou, že velké komerční stanice občas dají nějaký popkornový "blokbástr", nicméně obvykle jsou takové filmy až k neuvěření přecpány reklamou, že to v podstatě znechutí veškeré sledování (rád si v této souvislosti vzpomínám na jeden bonmot: "dívám se takhle v tv na reklamy a najednou je tam film!").Občas se sice objeví i zajímavé seriálové počiny, jenže (s občasnou výjimkou toho, co se dává na ČT - např. Black Books, apod.) jsou doprovázené dabingem, který asi ne každému musí sednout, ale hlavně oproti svým původním stanicím mají někdy fakt velké zpoždění, takže potenciální fanoušci (až na výjimky vybaveni internetovým připojením) už prostě a jednoduše daný program viděli někde na internetu.

Solidní mi přijde ČT, kde reklama na některých kanálech prakticky absentuje a i programový výběr je o něco výše (minimálně z mého úhlu pohledu, chápu, že někdo to může mít jinak). Valná většina vysílání ČT je ale dost často dostupna online (nebo z archivu, který je narozdíl třeba od Novy a Primy přehledný a fungující - tzn. nedopuje vás tunou reklam, nenutí vypínat adblock, apod.), takže skutečná potřeba vlastnit televizní přístroj tu není zase až tak markantní.

Tedy v té veškeré záplavě televizních kanálů (a nové budou pravděpodobně přibývat) je to podle mě asi tak, že od sledování TV spíše odrazují, než že by diváky přitáhly. Televizní trh s reklamou (už tak ohrožen internetem) se ještě drobí a do budoucna podle mě bude směřovat k ještě většímu procentu nákupů nezajímavých filmů a seriálů, popř. tvorbě laciných pořadů (reality show, estrády, apod.), což je něco, co mě zrovna moc nezajímá. V takové situaci mi přijde pořízení televizoru jako trochu zbyečný luxus.

Atentát

27. května 2016 v 19:35 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
27. květen není jen stran počasí poměrně hezký a obvykle i docela příjemný den. Je to zároveň i den, kdy se nám přes propast času promítá událost atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Událost určitě významná, nicméně jelikož letos na rozdíl od Karla IV. neslaví velké výročí, tak snad i trochu opomíjená (i když všechna čest výloze na Václavském náměstí a vystavenému bicyklu). Ono to ale bude spíše takové ticho před bouří. Už letos v červenci by se totiž měl na plátna kin dostat očekávaný britský film (s výraznou českou stopou) s prozaickým názvem Anthropoid.

To bude teprve něco. Film má velký potenciál oslovit zajímavým příběhem, který anglosaskému publiku není sice asi úplně neznámý, ale do obecného povědomí určitě nepronikl. Na své si přijdou i fandové známých hereckých ksichtíků, protože kromě Cylliana Murphyho (jehož výkon v Sunshine na mě dodnes působí) tu je i idol žen a dívek, které se nechají inspirovat takovým tím pohodovějším SM - Jamie Dornan.

On je to samozřejmě takový oříšek. V koutku duše se na film pochopitelně těším, nicméně mám pocit, že celkem reálná je i "šance", že se z filmu stane šílená patlanice, nevkusná pohádka, patetický canc, apod. Zkušeností by tu bylo… Pomineme-li prvotinu jinak geniálního Fritze Langa, tak nám tu zbyde třeba "skvost" jménem "Operation Daybreak", který v sobě obsahuje tunu pitomostí a mnohem více než historické válečné drama připomíná nějakou bondovku... Solidně se dá však pohlížet na Sequensův známý Atentát z roku 1964, který sice obsahuje několik nepřesností (závěrečný boj v kostele rozhodně nebyl ze strany parašutistů veden automatickými zbraněmi, nic o výsadku Silver B, vytknout by šlo i samotné zpracování atentátu), ale budiž, to se dá přežít...

V literatuře určitě stojí za zmínku Dva proti říši od Jiřího Šulce. Moc zajímavá a čtivá kniha, i když i zde autor vědomě občas použil fikci.

Jak to tedy se samotným atentátem bylo? Rozhodně ne tak, jak je to znázorněno ve Vávrově Sokolovu.

A ani zde, ve slavné Sequensově verzi.

Solidnější verzi atentátu tedy ponechme tomuto dokumentu.
A ano, i zde můžeme ledacos zpochybnit (účast Opálky a Valčíka).

Ono je to vůbec takové prokletí uměleckých zpracování historických událostí. Tvůrci mají často tendence (a já je samozřejmě většinou chápu) příběh nějak více zdramatizovat, dát tam nějakou dynamiku (přebíhání Gabčíka před autem) a nepopisovat jen historická fakta snad v obavě, aby se z jejich díla nestalo jen setkání mluvících a konajících hlav. O podobné věci ale podle mě zase tak nejde. Důležité je spíše než zachytit různé nuance (a to se vsaďte, že prakticky ke každému historickému filmu se najde skupina pečlivých pozorovatelů, kteří si všimnou, že ten knoflíček od uniformy byl o pár centimetrů jinde, apod.) dostat se k podstatě sdělení, chcete-li ke své interpretaci, k vystižení dobové atmosféry a dobových nálad.
Koneckonců Hamleta dnes také nehrajeme (většinou) v historických kostýmech a jeho obsahu to zase tak nevadí.
Ergo přežiju nepřesnosti v Sequensově filmu, protože jinak je to po filmové stránce a vůbec v celkovém vyznění moc podařené dílo, které se oprávněně řadí k československé filmové klasice a budu jen doufat, že Sean Ellis nám letos nepředstaví nějaký patvar.

Kubiš s Gabčíkem, Jan Zelenka - Hajský a ostatní by si určitě trochu více světové pozornosti zasloužili.

Jak na mezilidské konflikty

25. května 2016 v 7:35 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Měl jsem dojem, že inteligentí lidé se moc nehádají a nesklouzávají k takovým těm "debatním" klišé, kdy se poukazuje na kolegovy chyby, vytahují se nerelevantní věci z minulosti a vůbec se tak všelijak škodí s úmyslem druhému ublížit - když už to nejde z různých důvodů fyzicky, tak jej aspoň ranit, tnout na citlivém místě... Však to znáte. Tomu se spíše než diskuse může říkat souboj.

Ono s odstupem času se všechny ty žabomyší války a nekonečné spory počínající "diskusí" nad tím, kdo má vynést koš (což je prý mimochodem podle jednoho britského průzkumu jedna z nejčastějších příčin různých hádek), či jak si správně vymačkávat zubní pastu, mohou zdát docela humorné (a leckdy takové skutečně jsou). Domnívám se také, že když se k potenciálním konfliktům přistoupí konstruktivně, tak mohou být dokonce i užitečné a tvůrčí.
No jo, to vše je možná pravda, ale kdo si na to v "zápalu boje", kdy ego se cítí poškozeno a je nezbytně nutné zvýšit vlastní sebepojetí, vzpomene?

V tu chvíli si podle mě i ona, v první větě tak vzývaná, inteligence vezme prázdniny a z úst lidí, které třebas jinak považujete za rozumné, lezou pozoruhodné věci.

Mou "oblíbenou" hádací blbostí je poukázání na někoho jiného a vztáhnutí jeho/jejího případu na ten svůj. Klasicky se to stává u lidí v momentě, kdy se přijde na neoblíbené a citlivé téma kouření cigaret a jejich zdravotní závadnosti. V hádkách nemá cenu šermovat statistikami, do sporu promlouvají nižší vývojové části mozku, i když na druhou stranu takovou užitečnou skoro technikou otevřených dveří (něco ve stylu: "možná máte pravdu, mám po ruce nějaká čísla, pojďme si je projít a potvrdit si to") se dá ukončit nejeden spor.

Kuřáci obvykle poukazují na to, že znají osobu XY, která kouřila celý život a nic se jí nestalo, zároveň znají osobu AB, která nikdy nekouřila (nejedla maso, nepila alkohol,...) a zemřela celkem mladá. Pochopitelně je to dost pitomá argumentace, nicméně když je někdo "v ráži", tak použije ledacos.

Hodně mi to připomíná dobu před cca 20 lety, kdy jsem znal celkem dost lidí, kteří jezdili v automobilu bez pásů. Bylo to prý otravné, nemohli se soustředit na řízení a kdesi cosi. Ano, většině z nich se skutečně nehoda nestala a bezesporu jsou i lidé, kteří se pečlivě poutali a dodržovali všechna pravidla, ale stejně to pak někam nabořili, nicméně o to přece nejde. Jde o to, že vynecháním bezpečnostních pásů člověk výrazně zvýší riziko nějakého úrazu. To samé se tedy dá vztáhnout i na kouření, ježdění MHD bez dokladu, apod. Ano, dá se to, může se vám stát, že vás celý život nedostihne rakovina plic, revizor, hromadná nehoda, apod. Ale touto činností výrazně zvyšujete pravděpodobnost že se tak stane, nastanou fatální následky, apod.

Světe div se, u některých jedinců podobná analogie funguje a má svůj efekt takto mluvit. V opravdu rozjetém konfliktu ale bohužel většina lidí takříkajíc "nevidí a neslyší" a zkoušet se nějak domluvit na racionální bázi docela ztrácí smysl.

Měl by to člověk vzdát?

Určitě ne. Mně se třeba leckdy osvědčila už výše zmíněna technika otevřených dveří, která v mnoha případech dokáže tak dokonale odzbrojit, že je to až zarážející. Jako nejúčinější metoda v konfliktech se mi ale jeví vůbec nepřistoupit na pravidla hádky. Je to asi někdy těžké, ale umět z konfliktu správně odejít a nezkoušet si "přisadit" může být docela velká výhra.

Inu a velmi dobré je také znát vlastní bolístky a achilovy paty, po kterých se spolehlivě "nastartujete". On totiž konflikt většinou je záležitostí obou stran a jeho nejlepší prevencí je s ním vůbec nezačítnat :).

The Promise (tv seriál)

15. května 2016 v 11:10 Filmové recenze
Britský televizní seriál režiséra Petera Kosminskyho patří mezi ty zvláštní minisérie, které spíše působí jako jeden pořádně dlouhý film. To však rozhodně není na škodu, minimálně je to aspoň určité plus oproti seriálům, které se snaží pobrat co největší divákovu přízeň skrze neustále nové a nové série.

Ke Kosminskému mám celkem dobrý vztah, zaujal mě už v devadesátých letech svoji verzí "Bouřlivých výšin" (ano, to je Větrná hůrka od Emily Bronte) a stejně tak o něco později i celkem solidním filmem Bílý oleandr (což jsou vlastně jediné jeho dva celovečerní filmy).
Když jsem si ke jménu známého režiséra přidal ještě poutavé téma židovsko palestinského konfliktu, časovou retrospektivu a skvělou Claire Foy (Adoráta ze skvělé adaptace Pratchettovy Zaslané pošty), tak rozhodně nebylo o těšení se na filmový zážitek nouze...

To máte tak, umírá vám děda - ke kterému jste si nikdy nenašli cestu - a když se tak prohrabáváte jeho budoucí pozůstalostí, vypadne na vás dědův deník. A ejhle! Děda byl veterán 2. sv. v., navštívil koncetrační tábor a následně působil v britské armádě v letech 1945 - 48 během správy britského mandátu Palestina. Už to samo o sobě je dost zajímavé, ale ještě zajímavějším se to stane, když vaše nejlepší kamarádka odlétá domů (Izrael), protože musí nastoupit službu v armádě. Takže šup s deníkem do letadla a vzhůru po dědečkových stopách. Stránky deníku totiž někdy dávají více otázek než odpovědí...

To je zhruba základní zápletka celé minisérie a nutno říci, že Kosminsky a spol. s ní pracují velmi dobře. Hlavní hrdinka Erin (Claire Foy) poznává rozdělenou zemi, na níž se desetiletí neustálých válečných konfliktů a opětované nenávisti dost podepsalo a z celkem naivní holky se mění do..., do trochu jiné podoby. Způsob vyprávění střídá scénky ze čtyřicátých let s těmi ze současnosti (což je rok 2010, kdy jsem mimochodem Izrael také navštívil), tvůrci občas nechávají postavy procházet stejné lokace (jen s tím více než 60 letým zpožděním), což diváka dokáže ke sledování ještě více připoutat.


Co bych ale ocenil úplně nejvíce, je celkové vyznění celého palestinsko - izraelského konfliktu. Tvůrci se nesnaží ani jednu stranu přehnaně glorifikovat, poukazují na to, že v obou táborech se najdou fanatici, kteří si pro prosazení svých zájmů dokážou omluvit prakticky vše. Celkem věrohodné mi to přišlo i z historického hlediska, jsou tu zapracovány události jako například útor židovských teroristů z Irgunu na kotel King David, apod.

Velmi zajímavé je ale také střídání minulosti a současnosti a poznatek, že válkou a nenávistí se prostě tento letitý spor vyřešit nedá, protože stále trvá a v lidech oné země je velice pevně zakořeněn.

Hodně smutné, ostatně jaká celá "nálada" této minisérie.

Pátek třináctého

13. května 2016 v 21:27 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
To že je dnes pátek třináctého jsem si uvědomil při plánování pracovního týdne asi 10 dní zpátky. Zajímavost, řekl jsem si a události nevěnoval další pozornost. Samozřejmě i já tak nějak vím, že pátek třináctého je synonymem pro den plný neštěstí a smůly. S tímto motivem se pracovalo - pokud si to dobře pamatuju - už v komiksovém Čtyřlístku a také je součástí určitého základního vědomostního obsahu naší společnosti. Pokud se na pátek třináctého stane něco nepříjemného, tak je vše jasné...
A právě v tom je ten problém.

Najít si příčinu případného neúspěchu a jasně ji označit onín "nešťastným dnem" může sice leckdy lidskému srdíčku ulevit, ale v zásadě nám to rozhodně v pochopení příčinných souvislostí nepomůže. Pátek třináctého se tak může stát pohodlnou berličkou, kdy snímáme odpovědnost z nách samých a dáváme ji na nějaký pochybný den, který se opakuje cca 2x za rok. Den, který je navíc lidským vynálezem.
"Smůlovitost" pátku třináctého se obvykle odvozuje od Velkého pátku (Kristus a jeho ukřižování), popř. od masakru templářů, či v novodobé historii také díky populárním filmům s hororovou tématikou (kdo by neznal slavný film odehrávající se okolo jezera Crystal Lake...).

Ona je to vůbec taková podivná lidská vlastnost, vymyslet si nějaký zvyk a pak se mu podle možností třeba klanět, či se jej obávat.
Trochu to připomíná Druhou Mojžíšovu a povídání o zlatém teleti.

Když lid viděl, že se Mojžíš z hory dlouho nevrací, shromáždili se kolem Árona. "Honem, udělej nám boha, který by nás vedl!" pobízeli ho. "Kdo ví, co je s tím Mojžíšem, který nás vyvedl z Egypta."
Áron jim řekl: "Strhejte svým ženám, synům i dcerám zlaté náušnice a přineste je ke mně." Všechen lid si tedy strhal zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. Ten od nich to zlato přijal, vytvaroval formu a odlil z toho sochu telete. Tehdy zvolali: "Toto je tvůj bůh, Izraeli, ten tě vyvedl z Egypta!"

Když to Áron uviděl, postavil před sochou oltář. Potom oznámil: "Zítra bude Hospodinova slavnost!" Nazítří pak vstali časně zrána, obětovali zápalné oběti a pořádali obětní hody. Lid se posadil, aby jedl a pil, a pak vstali, aby se povyrazili.

Karel IV. Tě sleduje!

8. května 2016 v 10:31 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Karel IV. by letos oslavil 700 narozeniny. Tuto informaci už patrně každý obyvatel naší kotliny obdržel, neboť se na nás nese s vytrvalostí mormonského kazatele prakticky ze všech informačních kanálů. 700 let je pěkná porce času, tehdejší doba se s tou naší moc porovnávat nedá, přesto se ale (ostatně jako vždy) najde několik jedinců, kteří se chystají dělat různé paralely a - nedejbože -nějaké závěry vztáhnuté k dnešku.

Karel IV. (přezdívaný otec vlasti) to má v našem historickém pantheonu docela dobré. Jen těžko by šlo pohledat kladnějšího hrdinu. Jen považte kolik toho postavil a založil a jakým způsobem pronikl do naší sdílené paměti. Většina lidí si asi představí muže pronikavého pohledu s výrazným vousiskem, který laskavým a vlídným způsobem vládne zemi a ta jej na oplátku miluje. Skoro se až zdá, že pomyslný "zlatý věk" byl tehdy na dosah. To je pohled sice jasný, srozumitelný, ale nebezpečně zjednodušující.

Karel (mimochodem jméno Karel přjal až v sedmi letech při biřmování v Paříži po svém francouzském strýci a kmotrovi, do té doby byl označován jako Václav) sice pravděpodobně byl první český panovník, který dovedl solidně číst a psát a intelektem i možnostmi strategického uvažování do velké míry převyšoval tehdejší šlechtický průměr, nicméně bylo by chybou idealizovat si jej takřka jako Krista. Karel byl středověký vládce a jako takový musel oplývat dostatečnou měrou lsti, lhářství a nutného podrazáctví. Bez toho to tehdy jednoduše nešlo (a nezodpovězenou otázkou budiž, zda je dnes tomu jinak).

Příklad za vše, jedním z Karlových nepřátel byl Ludvík Bavorský s nímž "největší Čech" (i když podle mého názoru by z novověkého pojetí češství Karel moc moudrý nebyl) soupeřil o Branibory. Co čert ale nechtěl, z čista jasna se roku 1348 zjevil jakýsi podivný stařec, který o sobě prohlašoval, že je dávno pohřešovaným braniborským markrabětem a který se už nemůže dívat na to, jak takový neznaboh jako Ludvík Bavorský chce uchvátit nebohé Branibory. Inu, historka, proti které se i povídačky o nepřítomnosti ruské armády na Ukrajině jeví jako literatura faktu. Karel toho využil jako vhodné záminky k válečné výpravě a ke staříkově uznání. Když mu onen podivný stařec splnil svoji úlohu, zavrhl jej jako podvodníka (jak překvapivé) a s Ludvíkem Bavorským si vesele potřásl rukou. Ten na oplátku Karlovi daroval říšské korunovační klenoty, takže o rok později se v Cáchách mohla konat velkolepá korunovace...
Dost by toho také šlo napsat o komplikovaném vztahu k Židům a o tom, jak také "díky nim" Karel vyřešil složitou otázku svých, neboť lid přece od pradávna ví, že Židé mohou za mor a podobné nešvary a není tedy problém vydat dlužní listiny ručeny židovským majetkem, který si koneckonců věřitelé mohou vybrat při nejblžším možném pogromu.

Nechtěl bych Karla IV. nějak očerňovat, výše uvedené jednání víceméně nijak nevybočovalo ze zaběhlé praxe středověkých panovníků. Netřeba tedy vidět Karla jako "velkého neřáda", ale zároveň si při vší té slávě která letošní rok obestírá uvědomit, že i při nejlepší snaze vždy zůstal dítětem své doby i se vším negativním, co k tomuto označení patří.