Duben 2016

PJ Harvey - The Hope Six Demolition Project (2016)

23. dubna 2016 v 10:11 Hudba z ouška do ouška

PJ Harvey vydala své deváté studio album před několika dny a už teď mi přijde jako horký kandidát na desku roku, nebo minimálně na důstojného nástupce předchozího alba Let England Shake (které mimochodem vyhrálo prestižní Mercury awards a Polly se díky němu stala jedinou hudební interpretkou, která na tuto cenu dosáhla dvakrát).

Hudebně je to podobné jako u desky předchozí (to znamená, že pořád vynikající), jen autoharfu zde nahradil saxofon (podle mě změna k lepšímu), nicméně rukopis paní Polly zde lze poznat bez velkých problémů, a to jak po stránce hudební, tak i po té textové. Písním znovu dominují sociální témata a i když tentokrát se autorka nezaměřila na postavení Británie v rámci jejího post-velmocenského stavu, tak i témata zaobírající se Kosovem, Afghánistánem, či sociálním bydlením/nebydlením ve Washingtonu jsou dost silná. PJ je už prostě taková a inspiraci Dylanem v sobě jednoduše nezapře.

Zajímavostí určitě je, že album bylo nahráváno v rámci projektu "Recording in Progress" v Londýně, což znamená, že tvorbu desky mohla okukovat široká veřejnost. Za mě určitě zajímavá akce, která fanouškům pomůže podívat se vydatněji na genezi alba.

The Hope Six Demolition Project je hodně silná deska, která má podle mě potenciál zajistit Polly Jean Harvey třetí ocenění Mercury, ale hlavně na těch přibližně 42 minut skvěle vtáhnout do hudebních vod alternativního rocku nejednoho posluchače.

Wayward Pines (tv seriál)

17. dubna 2016 v 11:52 Filmové recenze

To se takhle jednou probudíte po autonehodě v jakémsi bohem zapomenutém místě v lese. Vydáte se tedy, značně potlučen, do blízkého městečka, které je však na první pohled docela divné a na ten druhý... ještě divnější.

Tak nějak takhle začíná americký seriál Wayward Pines, seriál, který je založen na úspěšné knižní trilogii od Blakea Crouche. Seriál čítá 10 dílů a i když se původně moc neuvažovalo o dalších pokračováních, tak producenti nakonec svůj názor změnili a divákům nabídnou ještě přídavek v podobě série druhé.

Onou postavou z autonehody je Ethan Burke, agent tajné služby, který má zvláštní úkol - najít 2 zmizelé agenty služby, kteří byli naposledy vyslání právě do Wayward Pines, městečka ztraceného mezi lesy a horami. Ethana Burka se zde střihl Matt Dillon, kterého jsem na obrazovce neviděl už pěknou řádku let.
Seriál vizuálně a tematicky lehce připomíná slavné Lynchovo Twin Peaks, chvílemi oťukává i populární tematiku existence totalitních společností (nechybí obligátní citace George Orwella). Rouška tajemství, která působí jako silný magnet na diváky pak zase může trochu připomínat seriál Lost.

Buď jak buď, jsem přesvědčen o tom, že prvních několik dílů divák natěšený ná pořádný "mystery" seriál s kulisou amerického maloměsta, kde je patrně cosi shnilého, zhltne jako malinu. Menší problém příchází až s dílem s pořadovým číslem 5, který se jmenuje prozaicky a výstižně - Pravda.

Nejsem zastáncem hromadného vyzrazení děje, ale myslím si, že moc nepoodhalím roušku tajemství, když napíšu, že právě v tomto díle se divákovi předestře tajemství v celé své nahotě. A v tom je možná právě ten problém. Když zjistíte jak se vlastně věci mají, tak seriál ztrácí jeden ze svých nábojů - napětí z neznámého. Nutno ještě dodat, že celé vysvětlení je takové....., poněkud šroubované a sám jsem si všiml několika logických nesmyslů. Zároveň motivace některých postav mi přijde dost nevěrohodná a neautentická. Samotná podstata městečka je podle mě navíc trochu postavena na vodě, ale to bych už zacházel do příliš velkých podrobností. Co člověk, to názor. Do jisté míry ony díry v příběhu může mít na svědomí už knižní předloha.

Neznamená to však, že seriál by se od své poloviny stal nudným a předvidatelným, to rozhodně ne. Ač se snaží působit na mnoha úrovních (totalitní společnost x svobodná společnost, potažmo terorismus), tak stejně nejvíc funguje v akčnějších pasážích a v budování nejistoty a tajemství. Rozhodně se však nejedná o špatné dílo a přiznám se, že na druhou sérii (která přijde cca za měsíc a půl) se určitě rád podívám.

P. S. Zajímavé bezesporu je, že mezi režiséry seriálu můžeme nalézt i M. N. Shyamalana (tomu to téma muselo vyloženě sednout) a mezi herci je krom Dillona i několik dalších známých tváří (např. Juliette Lewis).

Běh jako nové náboženství

16. dubna 2016 v 10:26 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Je určitě pravdou, že na běh a věci s tím spojené narazíte prakticky všude. Populárním slovním spojením "je to běh na dlouhou trať" počínaje a záplavou reklam konče.

Běh se tak pro část společnosti stal novým náboženstvím.

Není tomu však v historii naší země poprvé, už v osmdesátých letech zažil v Československu běh solidní boom. Tento sport se tehdy masově rozšířil mezi amatéry, kteří měli dokonce svoji ligu, natočil se seriál Dlouhá míle, apod. Tento boom se ale s tím současným moc srovnávat nedá, ono srovnání totiž pokulhává asi stejně jako srovnání československé společnosti s tou dnešní. S trochou nadsázky to jsou dva odlišné vesmíry.

Běh nám dnes proniká prakticky všude, jsou jej plné reklamy, mnoho lidí o něm "zasvěceně" i zasvěceně hovoří a "lajfstajlové" časopisy píší články ve stylu "jak uběhnout maraton za 3 měsíce".
Na první pohled by se zdálo, že je to v pořádku, protože naše země propadla zdravé aktivitě, což může být přece jen ku prospěchu.

Osobně si však myslím, že to vše je ještě o něco složitější. Běh je totiž ideální marketingový produkt, který se v dnešní době musí skvěle prodávat. Ne nadarmo se říká, že s nástupem sociálních sítí se z nás více a více stávají individualizovaní jedinci, kteří namísto klasického "pokecu s přáteli" raději sdílí zážitky na internetu (ano, je to tak trochu klišé, ale asi víte na co narážím). Běh je k této aktivitě ideální. Je totiž aktivitou zároveň společenskou i ryze individualistickou. V běhu jste vždy sami, závodíte sám iza sebe, váš osobák je jen váš, trénujete pro sebe, apod. Těžko si představit individuálnější zábavu. Tyto aktivity však současná dataholická společnost zvládá masově postovat na sociální sítě svým virtuálním i skutečným kamarádům, což z činnosti zároveň dělá aktivitu společenskou. Jistě, v trochu pokřiveném slova smyslu, ale přesto. Běh který si nezaznamenáte na všechny ty různé RunKeepery, Endomonda, Garminy, apod. jako kdyby vůbec nebyl.

V takovém podhoubí se běhu dobře daří. Hodně tomu napomáhá i představa, že běh je v podstatě nejlevnější sport. Ano, to teoreticky platit může, ale v praxi - pokud to s tímto sportem myslíte aspoň trochu vážně - se prodraží jako kterýkoli jiný sport. Jen považte. Základem jsou boty. Ty slušné pod 1000 korun určitě nekoupíte, pokud běháte pravidelně tak se budeme pohybovat v částkách 3000 a více. K tomu ještě nutno připočíst, že každé boty se po cca 1000 km jaksi opotřebují (hůře tlumí, apod.), navíc je dobré mít dvoje, protože jiné jsou do terénu, jiné na silnici. Vlastně ideálně troje, protože závodní boty vypadají také trochu jinak a závodů je dnes všude hafo a když už na ně chodí i můj soused Tonda (který se ještě loni nalejval každý večer gambáčem a pojídal bůček), tak musím přece taky! K tomu nějaké funkční prádlo, triko - kraťasy, ideálně dobré sportovní ponožky, nebo snad ještě lépe kompresní podkolenky? Levnější lze koupit okolo 200, ale když už mám kvalitní boty, tak nač si ničit nohu, že? Za kvalitní kompresky dáte minimálně 800. Triko se dá koupit celkem levně, ale když to s během myslíte vážně, tak si přece musíte pořídit i nějako to oblečení na zimu. Pokud přes zimu neběháte, tak veškeré úsilí může přijít vniveč (a to nechcete!). Zimní výbava se prodraží....

No a ty běhy si musíte přece nějak měřit, ne? Sousedovic Tonda (ten s bůčkem a gambáčem) pravidelně postuje svých 5 km se selfie. Mobilní telefony to tak nějak zvládnou, ale kdo se má s tím pádlem tahat na běh ven, že? Ideální jsou pak nějaké gps běžecké hodinky, tam ceny nabíhají od 3000 výše, jenže pak potřebujete měřit i tep, ideálně kadenci...., to jsme zase na jiných částkách.
O startovném na masových závodech nemluvě.

Ne, běh se jako levný sport jen tváří.V reálu se zase tak moc neliší např. od fotbalu.
Marketingové přístupnosti běhu pomáhá ale krom zdánlivě nízkých cen i jeho univerzálnost. Co si budeme povídat, k tomu dát 10 km pod hodinu nepotřebujete žádný talent a pokud nejste invalida, či nějak nemocný (pozor, obezita je nemoc!), tak to pravděpodobně nějak dáte. 10 km je už přitom celkem slušná vzdálenost a mezi lidmi sportem nepolíbenými (ano, stále existují) tím můžete náležitě zamachrovat. Suma sumarum, běh je prakticky pro každého, v každém věku a výkonostní skupině. Cílovka je tedy nezvykle široká. Není se tedy čemu divit, že prodejci zde mají doslova žně.

A rovněž se nelze divit tomu, že velcí sportovní výrobci postupně skoupili prakticky všechny populární běhací aplikace (Endomondo, RunKeeper,...).

Peníze až na prvním místě.

Neberte tento článek jako negativní kritiku běhání. Sám jem aktivní rekreační běžec, a tak tnu i do vlastních řad. Jen ten humbuk okolo mi už někdy trochu "leze krkem". Pomalu se z toho stává nové náboženství, kde namísto Bible nastupuje kniha "Born to run", či v horším případě "zaručené" rady z "lajfstajlových" časopisů. Nevím, zda lze dát bezvýhradné rovnítko mezi náboženství a ideologii. Náboženství však určitě některé rysy ideologie splňuje. Jsem osobně toho názoru, že když se nějaká ideologie bere příliš vážně a doslovně, tak je to špatně. Když je k tomu ještě daný člověk blbec, tak nastává vyloženě katastrofa.

Vědmy radí... A poradí?

10. dubna 2016 v 14:16 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
V televizi existuje několik dost bizarních pořadů, nad jejichž existencí nezbývá než kroutit hlavou.
Jedním z nich je i případ "Vědmy radí".

Pamatuji se, že dříve na nějaké stanici běžel dost šílený pořad, který si snad ani na nějakou "snahu o opravdovost" moc nehrál. Věštci a vědmy tam byli náležitě střelení a ještě dnes se generace Y nad jejich kousky baví na youtube (snad každému se vybaví prsatá Jolanda a její slovní průjem). "Vědmy radí" na to jdou podle mě trochu jinak. Snaží se tvářit vážněji, působit empatičtěji a upřímněji. Chtěl bych napsat, že i výběr "vědem a vědmáků" je patrně lidsky na trochu jiné úrovni než v případu podobných poradů, leč nejsem si tím úplně jist, protože zase tak moc jsem toho neviděl.
Ono to totiž moc ani nejde...

Bylo by asi nošením piva do pivovaru neustále tvrdit, že podobné pořady jsou blbé a nebezpečné. Vědma radí volajícím (pochopitelně za slušný bakšiš v podobě účtu za telefon ideálně přes nějakou společnost typu TipTV) všelijaká rozhodnutí do osobního života a člověk nemusí být zrovna génius, aby jej napadlo, že poradit např. ženě, která je doma týrána, ať s manželem zůstane a že se to nějak zlepší, může být klidně cestou do záhuby. Vždy si v této souvislosti říkám, že síla lidské víry je neskutečná. Nikdo z volajících si asi neklade otázky, jak je možné, že vědmy a spol. musí všelijak nahánět zákazníky, když vlastně znají budoucnost a tím pádem disponují nejžhavějším zbožím současnosti - informací. Proč poté neradí politikům? Proč se nepodílejí na legislativě?
Ne..., bylo by příliš laciné a snadné takto tnout do evidentních pitomostí, které ti "bohem obdaření" hlásají.

Zaráží mě tu však jiný aspekt. Předpokládám totiž, že většina volajících jsou dost zoufalí lidé. Lidé, kteří z nějakého důvěru ztratili důvěru v klasické metody vyrovnávání se s krizovými situacemi a upadli tak v jistou regresi. Přijde mi, že jsou to lidé věsměs staršího věku, kteří se cítí opuštěni, nemají moc silné sociální sítě kolem sebe a možná i daleko více než nějakou věštbu a proroctví ocení vlídné slovo, které jim příjemná paní z obrazovky řekne.
A i to je vlastně určitým signálem o stavu naší společnosti. Opouštíme ty slabé z nás a pak se jejich zoufalým snahám o naději ještě smějeme a v horším případě na tom dokáží některé zvláště odpudivé hyeny profitovat nemalé peníze.

Jak jsem běžel půlmaraton

4. dubna 2016 v 7:57 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Běhání je fenoménem dneška a jelikož je člověk od přirozenosti bytostí soutěživou, tak se není co divit, že různé závody se nám tu množí jako houby po dešti. Já jsem do této vášně také tak trochu postižený, tedy není rovněž divu, že se tu a tam podobného podniku účastním.

Toto však byla má půlmaratónská premiéra, tedy - slovy Vicky Pollard - vlastně nebyla :). Populárního "půlčíka" (jak se této vzdálenosti někdy familierně přezdívá) jsem si už předtím cvičně několikrát zaběhl, ale nikdy to nebylo v oficiálním závodě a nikdy také po rychlém terénu (znáte to, kopce, bláto,...), čas se mi tedy pohyboval okolo 2 h, což není žádná sláva. Nejlepší možností jak si zaběhnout první oficiální půlmaraton je tak asi právě ten populární pražský ze série Runczech, nesoucí název hlavního sponzora Sportisimo (dříve se mu snad říkalo Hervis). Závod obsahuje prakticky veškerý komfort, co si jen běžec může přát včetně přímého televizního přenosu na ČT Sport (byť o jeho kvalitě můžeme mít lecjaký názor).

To vše zní moc fajn, ale jelikož jsem už několik závodů ze série Runczech absolvoval, tak mi bylo jasné, že člověk si nemusí projít peklem jen na závodě. Celý podnik je totiž takovým velkým komerčním bubákem, což je v některých aspektech fajn (pohodlí, komfort, prestiž a publicita), ale pak jsou zase chvíle, kdy to docela leze na nervy. To, že je krátce před startem puštěna naplno hudba bych ještě přežil, ale daleko více k uzoufání je nafukovanost samotného závodu vzhledem k počtu účastníků. To si člověk každý rok při závodech Runczech říká, že více se už kapacita rozšířit nemůže, ale ouha..., může. Na startu tohoto "půlčíka" se tísnilo jen něco málo pod 11 500 závodníků (včetně světové špičky), což je celkem dost vzhledem k tomu, že závod vede centrem města. Od nezainteresovaných si také vyslechnete cosi o otravných "běhnách, kteří blokují město", svým způsobem je ale chápu, i když stejně tak bych mohl tvrdit, že ty všelijaké dálniční obchvaty zase vadí mně.

Průšvih nastává hned při příchodu na shromaždiště, kde v té obrovské zácpě lidí nastává hromadná tlačenice, která je ještě umocněna potřebou většiny z nás zajít si před během na toaletu (znáte to, za běhu se čůrá dost blbě...). Toaletu jsem však bohužel nestihl (a za běhu naštěstí nečůral, ale jiní to řešili tak, že prostě močili kde se dalo, dost blbý...), protože fronty byly před populárními tojtojkami tak velké, že kdybych je vystál, tak závod zaručeně nestihnu (jak se některým stalo a namísto ze svého sektoru pak startovali z poslední řady, což se pochopitelně dá přežít, ale stejně...). Možná jsem je přehlédl, ale moc nechápu, proč se na shromaždiště umísťovaly pouze klasicky budky, ale zcela tam chyběly takové ty stojící pisoáry, jež najednou "pojmou" až 4 závodíky pohlaví mužského, což IMHO fronty dost urychluje (cca 60% závodníků byli muži a většina z nich skutečně ony tojtojácké budky používala k čůracím záležitostem (soudě dle rozhovorů).

Při startu nastává tradiční tlačenka, na kterou jsem už ale ze závodů Birell Grand Prix celkem zvyklý, takže žádný stres si nepřipouštím, ignoruji to, že do mě občas někdo vrazí, dloubne (nechtěně) loktem, apod. a za zvuků Vltavy vyrážím s davem do ulic.
Myslím, že někdy v čase 4:20 - 24 se tam mihnu.

Jako cíl jsem si dal čas na 1h a 50 min, i když před závodem jsem si říkal, že ani 1h a 55 min by nebylo k zahození, přesto jsem si na startu sebral motivační náramek s časy na 5 min a 13 vteřin na kilometr. Vědom si ale všech dobře míněných rad, ať už třeba z knih Miloše Škorpila či Luboše Brabce, jsem vyrazil o něco pomaleji, což pro rekreačního běžce mé úrovně znamená asi 5:30 na kilometr.
Člověk je ale tvor davový a tento dav jej nezřídka strhne s sebou. Na prvním kilometru zvědavě pokukuji po hodinkách a vidím, že čas mám 5:17. No, tak proč ne, zkusme to, třeba to tělo vydrží.

První občerstvení před pátým kilometrem míjím s dobrým pocitem, který ještě umocňují ušetřené vteřiny při absenci získávání nápoje, nějak to vydržím a další si dám až po osmém kilometru. Dobrému dojmu napomáhá i přítomnost gelu carbosnack v zadní kapse, to kdyby bylo nejhůř (což dle mých propočtů do sebe kopnu na 18. km).

Postupně nabírám na rychlosti 8. kilometr dokonce probíhá za 4:59 min/km, což je trochu lepší než jsem čekal. Výsledný čas bych tehdy měl nějak za 1 h 48 min, což mě jen podpořilo k dalšímu úsilí. Na 12. km ale začínám malinko zpomalovat, běží se v tu chvíli pod Letenskými sady kousek před Štefánikovým mostem (trasu znám dobře, vše jsem si pečlivě nastudoval) a mně je jasné, že i když mám více než půlku za sebou, tak to bude ještě setsakra náročné.

Na 14. km se pokouším ještě o jedno zrychlení a pro jistotu se posilňuji gelem z kapsy, což na chvíli pomůže. Okolo 18. km ale přichází menší krize, už vím, že za 1:48 to nestihnu, bůhví jestli vůbec za 1:49, nohy těžknou a už také vím, že pár dní po závodě mi sleze minimálně jeden nehet. Následuje průběh Těšnovským tunelem a závěrečný kilometr a něco, kde se přece jen dokážu přinutit ke zrychlení. Výslední čas 1h 50 min a 9 vteřin není zase tak - vzhledem k mé úrovni - špatný. Celkově je to umístění někde na konci první třetiny všech běžců a běhen v tomto závodě :).

Následuje klasické kolečku - tu máš tepelnou fólii, tu máš mattonku, tu máš medaili, apod. Ověšen jako vánoční stromeček postupuji ke stánku, kde se odehrává tradiční rytí jména a času na medaile. Fronta mě trochu šokuje, je to cca na 25 minut čekaní v době, kdy sice svítí sluníčko, ale od řeky vane studený vítr, člověk je zpocený a teplota tak cca okolo 12 stupňů. Pro člověka v kraťasech a propoceném triku žádná sláva (a termo fólie zázraky dělat nedokáže). Možná by nebylo zcela od věci zainvestovat příště do více stánků s rytím.

Suma sumarum, Sportisimo půlmaraton v Praze je určitě fajn věc, jen si tak říkám, že organizátoři by si měli uvědomit vlastní meze samotného závodu a nepokoušet se o neustále nafukování kapacity. Chápu rovnici - více lidí = více peněz (jednak za startovačky, ale také z reklamy, sponzoři, apod.). Chápu také, že přilákat světové hvězdy něco stojí (v ohrožení byl jednu chvíli dokonce ženský rekord na půlmaraton!), ale asi by to nemělo být na úkor pohody většiny běžců. Už současnou kapacitu 11 500 běžců v prostorách před Rudolfinem považuji za trochu přepísklou.


P. S. Tady jsem se "típnul" z přenosu na ČT. Kdo mě najde, vyhrává bludišťáka :).