Únor 2016

Ladislav Zibura - 40 dní pěšky do Jeruzaléma: O pouti bez cukrové vaty

28. února 2016 v 10:06 Recenze knih
Ladislav Zibura je dnes tak trochu v ČR celebritou. Jen považte, napsal knihu, byl na "pokecu" u Krause, účastnil se AZ kvízu a psala o něm asi všechna naše mainstreamová média. A jen tak mimochodem, svými přednáškami pravidelně vyprodává slušně velké sály. Co víc si přát? Snad jen trochu času a klidu, protože Láďova kniha je dosti návyková...

Láďa (omlouvám se za to familierní oslovení, ale přijde mi to lepší, než neustále opakovat "autor", apod.) je člověk z Budějovic, který se ve svých 18 letech zcela oddal poutnické vášni. Sbalit si raneček nejnutnějších věcí, obout slušné pohorky a vyrazit k vytčenému cíli po cestě, na níž se víceméně jen improvizuje. Ideál středověkého křesťanského poutnictví naroubovaný na svět 21. století. Láďa takto navštívil pěšky Řím, obligátní Santiago, ale veřejně známým se stal až po velkolepé cestě do Izraele. Je to možná trochu škoda, protože z naší země pochází poutníků více, ale širší veřejnost o nich neví. Možná čeká poutnictví podobná renesance jako třeba donedávna dost upozaďovaný běh (i když spíše asi ne, poutnictví narozdíl od běhu neskrývá takový komerční potenciál, poutníci jsou totiž tak trochu pankáči :)).

Co je na knize asi nejlepší, je její bezprostřednost a autenticita spojená s dobrým smyslem pro humor. Láďa líčí příhody s velkým nadhledem a na svůj mladý věk (v době poutě 22 let!) píše až s pozoruhodnou vyrovnaností. Knihu v tomto případě asi lze jen těžko oddělit od svého autora, Láďa je totiž stejně jako jeho dílo člověkem odhodlaným, nepodléhajícím svírajícím předsudkům, člověkem s duší dobrodruha.

40 dní pěšky do Jeruzalema (i když jich v podstatě bylo "jen" 39 :)) je knihou, která vám o Turecku a Izraeli a o "duši" tamních obyvatel poví nesrovnatelně víc, než "zasvěcené" články mnoha "taky odborníků" na soužití kultur, islám a židovství. Ony texty totiž nezřídka pocházejí z pera lidí, kteří inkriminovaná místa nikdy nenavštívili, nebo s místními nikdy neformálně nemluvili, ale o to razantněji paušálně odsoudili všechny obyvatele na úroveň primitivních barbarů.
Ne, Láďovi nikdo hlavu neuřezal, nikdo jej nenutil konvertovat k víře (jen někteří muslimové jej upřímně politovali, že má tak krutého Boha, když jej v příšerném horku posílá na pouť přes centrální Turecko :)), naopak, až na vzácné výjimky se setkal s tradiční vřelou pohostinností tamních obyvatel, kteří mimochodem z našeho hodnotového hlediska žijí dost často v tvrdé chudobě.

Pro mě osobně byly nejzajímavější pasáže z Jeruzaléma, mohl jsem tak aspoň oprášit své vzpomínky a porovnat mé zážitky s Láďou. Troufám si ale tvrdit, že kniha je vhodná i pro jedince, kterým podobný způsob cestování moc neříká. Nahlédnout "pod pokličku" jiných světů je přece odedávna sen mnoha malých kluků, kteří jsou tu Marcem Polem, tu Livingstonem. Četba je to navíc velmi příjemná, plná osvěžujícího humoru. Za pozitivní zmínku stojí určitě i doprovodné komiksové stripy, jen těch fotografií tam mohlo snad být více... Absenci snímků ale snad nahradí Láďovi relativní časté cestovatelské přednášky (tzv. diáky).

Saulův syn (2015, Saul Fia)

13. února 2016 v 9:53 Filmové recenze

Saulův syn je do jisté míry možná tím, co by šlo nazvat jako film roku. Je to film značně rozporuplný, film, na který budou (a už jsou) dost rozporuplné reakce, film, který vás dostane a nenechá v klidu...

Přiznám se, že už dlouho jsem v biografu nezažil tak intenzivní pocit znechucení, odporu a trochu i strachu. Kdosi Saulova syna označil za "umělecký horor", trefné označení. Maďarský režisér Laszlo Nemes každopádně natočil pozoruhodný kousek.

Předpokládám, že asi každý ví, kdo to byli lidé ze Sonderkommanda. O jejich životě už dříve vznikl film Šedá zóna, který jsem bohužel neviděl (i když si nejsem zcela jist, zda výraz "bohužel" je úplně namístě). Členové Sonderkommanda jsou vězni, většinou Židé, kteří obstarávají tu nejhnusnější práci osvětimské továrny na smrt, starají se o plynové komory, které "pomáhají naplnit", vyklízejí je, dezinfikují, kusy uvnitř (ano, tak mrtvým ve filmu skutečně říkají) pálí v pecích a popel následně rozprašují do nedalekého jezera (řeky?) tak dlouho, dokud se sami nestanou náplní komor (popř. vražedných jam) a jejich místo nezaujmou kusy čerstvé. Koloběh života v Osvětimi.

Nemes přistoupil k tématu velmi syrově a bezprostředně, což ještě umocňuje už tak dost drsnou atmosféru. Ve filmu není (vyjma závěrečných titulků) žádná hudba Divákům tu režisér nabídne zvláštní poměr filmových stran, který trochu připomíná obrazovku starší televize (je to 4:3? Nevím...). Důležitou roli zde hraje ostření, po většinu filmu se totiž díváme do tváře hlavního hrdiny (nebo na jeho záda), kde tvář a blízké okolí jsou ostré, kdežto vzdálenější okolí rozostřené, což podle mého názoru celkem slušně demonstruje otupělost hlavního hrdiny Saula Auslandera vůči hrůzám okolo. Mrtví mu přijdou už jen jako nevýrazná dekorace prostředí, jako obrazy na chodbách... Díky tomu je divák ušetřen těch nejvíce drásajících pohledů, o to větší muka však čekají při zvukové části filmu. Práce se zvukem je zde na jedničku s vyznamenáním, celkový pocit stísněnosti je dán totiž právě ozvučením, které se sestává z děsivého bušení na vrata plynových komor a neustálých pokřiků v němčině, polštině, maďarštině.

Osvětim je ve filmu Saulův syn představena jako do nejmenšího detailu skvěle fungující továrna na smrt. Sledujeme různá soukolí tohoto vražedného stroje a "odlidštění" zůčastněných. V pekle si opravdu nejde zachovat zdravý rozum.

Šachy, šachy, šachy...

5. února 2016 v 22:39 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Občas se na mě mé zdraví trochu rozzlobí a rozhodne se, že na chvíli vypoví službu. To je pak docela mrzuté. V tu chvíli jsem si připadal jako tak trochu bez života, protože - a to si člověk jinak ani snad neuvědomí - bez odpovídajícího stavu v modu "fit" je spousta v podstatě běžných aktivit tak trochu tabu. Jako třeba sport....

A onen čas je třeba něčím naplnit, aby si nebohý mozek nestihl stěžovat, že tak nějak trpí.

Zkrátka a jednoduše, vzpomněl jsem si v tu chvíli na šachy.

Jo, i s tím rizikem, že je to jako když vojákovi zvyklému na M16 dáte do ruky vzduchovku.

Vím, je to k šachům trochu nefér. Tuto "hru králů", která má svůj původ asi v Indii (nebo v Persii?), jsem se naučil hrát už coby malé robátko, i když je nutno dodat, že začátky byly krušné. Můj otec, krom toho, že mi nevysvětlil jak se dělá rošáda, mě moc nešetřil a porážel v dobrých 99% případů (a dodnes mám podezření, že i v tom 1% tehdy sehrál roli alkohol v krvi :)) se slovy, že "tak to v životě chodí." A měl pravdu. Šachy mi to neotrávilo.

Pamětliv těchto zážitků jsem se zaregistroval na chess.com a po dlouhé době hře znovu propadl. A propadl jsem i doslova, jako hráč jsem mizerný, dělám hloupé chyby, kdy po relativně solidním otevření následuje chatrná střední hra, kterou vystřídá zoufalá koncovka.
Jenže pořád mě to baví.
Takže je to vlastně "ól rajt", ne? :)

P. S. Všimli jste si, kolik šachových výrazů přešlo do běžné mluvy? Tak třeba, "byl to volební pat", "to byl nebezpečný gambit", "každý pěšák nosí v torně maršálskou hůl", apod.

Až půjdeš na kutě, já tě bodnu, bodnu tě...

2. února 2016 v 8:42 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Troufl bych si říci, že každá hysterie má tak trochu podobu vlny. Zvedá se pozvolně, dosáhne svého vrcholu a následně opadá. Otázka je, jak je ta vlna velká. Momentálně totiž surfujeme na dost slušném množství vody...

Médii proběhla zpráva, že o víkendu byl v Praze pobodán muž I. T. Patrně proto, že je "kavkazského původu", možná proto, že je muslim, či snad proto, že jeho přítelkyně E. Z. je občanská aktivistka. Možná jen proto, že se dostal nějakým idiotům pod ruku při svém pravidelném výběhu. Třeba jejich smysl pro pořádek iritovalo jeho barevné běžecké zabarvení oblečení (nadsázka). Nevím.

Každopádně je to už nějaký ten pátek, kdy se - pravděpodobně - podobně motivovaný čin na území naší metropole udál. První masověji reflektovanou rasovou vraždou byl případ z 8. 11.1997, kdy na území VŠ koleje Jarov Petr Zborník a jeho "brother in crime" Jan Schimperk zabili H. E. Abdelradiho. Prostě vypadal jinak a kluky to na diskotéce " U dělové koule" v Biskupcově ulici nějak štvalo... Zborník jej proto pro jistotu probodl nožem.
Tento zločin tehdy odsoudila prakticky celá vrcholná politická reprezentace země, včetně současného prezidenta M. Z.

I. T. nezabili, ale předpokládám, že člověk, který je schopen do někoho zanořit nůž v parku asi nebude provádět chirurgický zákrok. I. T. a E. Z. navíc už delší dobu čelí výhružným telefonátům a virtuální šikaně. Vlna se pomalu zvedá.
A mě se to osobně docela dotýká.

Fakt mi dost lezou na nervy lidé, kteří jsou natolik nepřizpůsobiví, že nedokáží dodržovat zákony své země (kterou se jinak obvykle dost holedbají) a nechápou, že monopol na násilí tu má pouze a výhradně stát. S aktivitami I. T. a E. Z. se dá nesouhlasit, polemizovat, ale rozhodně ne je řešit fyzickým napadením! To je podle mě známka pokročilé duševní ubohosti.
I. T. byl rekreační běžec (píši "byl", protože teď už si asi pár dní nezaběhá...), což jsou lidé z mého kulturního okruhu (kultura jakožto suma různých činností a vzorců chování), mám se také bát během svých víkendových výběhů, když mé názory ne vždy splývají s většinovou společnosti?

Proč mám pocit, že spousta lidí si v tu chvíli namísto odporu jen řekla, "dobrý muslim, mrtvý muslim..."