Leden 2016

Luboš Brabec - Maraton a jiné pošetilosti

31. ledna 2016 v 13:12 Recenze knih
Luboš Brabec je celkem slušný sportovní novinář, který vtrhl na území spisovatelů s dodnes hojně kupovanou knihou "Dlouhý běh" (vypráví příběh Dana Orálka, našeho ultra běžce). Už předtím se ale stihl prezentovat publikací "Maraton a jiné pošetilosti", kterou financoval crowdfundingovým způsobem, a i když obě knihy pojednávají o tom samém (běh a jeho peripetie), tak ve výsledku to jsou žánrově trochu odlišné příběhy.
Jednu věc mají nicméně společnou. Čtou se skvěle.

Maraton je synonymen dlouhého snažení, námahy, která hraničí s absolutním vyčerpáním. Vězte však, že kniha samotná vás určitě nevyčerpá, a když už tedy ano, tak maximálně humorem. Vše začíná vtipným věnováním Ondrovi Veseckému (pro neznalé, Ondřej byl hlavní postavou seriálu Dlouhá míle, což je velmi slušný československý seriál z roku 1988 nebo 1989, který bohužel na našich obrazovkách zrovna nezdomácněl) a pokračuje velmi vtipným líčením pozoruhodných historek a úvah ze světa běhu. Dovolím si malou ukázku z první kapitoly (která je ostatně volně šiřitelná):

Brzy mi došlo, že to přeci jenom bude průšvih nemalých rozměrů. Nohy těžkly, plícím se chtělo ven. Navíc jsem se pomalu, ale výtrvale propadal polem závodníků. Předbíhali mě běžci stále silnějších postav, běžci s ortézami, běžci shrbení, běžci kulhající. Když jsem se v polovině trasy ohlédl, viděl jsem za sebou jenom dvě potácející se postavy...
Běchovická trať nepatří k nejhezčím. Je to vlastně nuda, o to hůř se na ní trpí. A já trpěl. Cestou jsem míjel billboardy Staropramenu se sloganem "Správný ležák nespěchá", což by mi jindy přišlo snad i vtipné...
Ještě horší pocit jsem měl ze sanitky, která se pomalinku šinula za mnou. Jako sup čekající na umírající kořist.

Kniha navíc není zrovna moc dlouhá (176 stran), takže ji do sebe nasoukat za jeden den není zrovna nějaký čtenářský maraton (když už jsme u té terminologie). Jedinou kapitolou se kterou bych nesouhlasil, je ta věnovaná výlučně ženským běhům, což je dle autora diskriminace mužů (přijde mi to nemístné, jako třeba kritizovat FED CUP v tenise), ale jinak jsem se u všech kapitol zasmál, leckde se i trochu poučil, jinde jen tiše záviděl (třeby časy Luboše Brabce na dlouhých tratích jsou dost slušné, i když by to sám asi nepřiznal, protože to je člověk pokorný a slušný - nebo se tak minimálně ze svých knih jeví).

Maraton a jiné pošetilosti je super kniha, která se vám bude líbit tím více, čím jste propadli běhavému šílenství. Pokud k tomu ještě máte trochu smyslu pro humor, tak je to jen další plus.

A já upřímně doufám, že Luboš Brabec už doma píše nějakou další knížku.

Hoaxy a jiná verbež

25. ledna 2016 v 16:34 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Někde jsem slyšel názor, že "hospodská diskuse" se přesunula z hospod na internet. Není to podle mě úplně pravda, ale troufám si tvrdit, že skutečností zůstává, že internet je jen takový, jací jsou lidé na něm.

V předinternetových dobáh se šířila různá šeptanda. Už dávno v "časech temna" se mezi lidmi šířily takové ty povídačky, které obsahovaly tajemná místa, kam se nesmělo chodit, podivné bytosti na oněch místech se zjevující a detailní popisy příšerných věcí, které by se nám staly, pokud by na ono místo vstoupila lidská noha. Stejně tak se šířila šeptanda o mnoha zaručených informacích typu, "Jana Masaryka zastřelila NKVD a pak jej převezla do Černínského paláce", či "Hitler žije a bydlí v Argentině".
Nebylo málo těch, kteří uvěřili. Jednoduše někdy proto, že věřit chtěli. Život je asi snazší, když si myslíte, že za běh událostí vždy někdo může a svět tímto ovládá. Ono to pak dává smysl a mozek může odjet na dovolenou.

Díky tomu, že moji mailovou adresu mají ledasjací lidé, mám tak přístup k nejnovějším drbům, které rezonují řetězově přeposílanými maily. Jejich obsah je dost hrozný. Samozřejmě, někdy se objeví mail obsahující ppt prezentaci s fotky nádherné přírody na Sibiři, či v Oregonu. To se ještě dá. Horší ale je, když odesilatel (kterého bohužel z jednoho důvodu nemohu dát do ignore listu) cítí potřebu zachránit svět, či - ještě hůře - něco důležitého světu sdělit (rozuměj přeposlat to dál). Když vidím příchozí maily s názvem "to jste NEČEKALI", popř. cokoli, kde se objeví jméno Václava Havla, ideálně ještě výrazy jako "lézt EU do prdele", nebo oblíbené "Je tomu skutečně tak?", trochu trnu. Dokonce jsem dostal i jeden s názvem, "nejsem rasista, ale...". Je totiž docela smutné, že lidé, kteří internet používají na šíření podobných hloupostí nejsou schopni (nebo nechtějí?) obětovat tak dvě minuty na to, aby si informace které šíří dále aspoň trochu ověřili.

Ano, ve valné většině případů se totiž jedná o řetězově posílané hoaxy, nesmysly a polopravdy. Pověstný stromeček z Bruselu mi přišel snad dvakrát (to asi kdybych to hned nepochopil), podobně jako "dozorce z Dachau". Člověk si nemusí dát ani moc práce, aby zjistil přibližní ideový směr textů. Až na několik málo výjimek je tento balast v mé schránce namířen proti EU, proti uprchlíkům, proti multikulturalismu, obecně proti čemukoli jinému (homosexualita, apod.). Velmi často začná jakoby moudrými slovy, které prezentuje jakýsi hlas "člověka z lidu". Jedná se o promluvy typu: "...nikdy bych nevěřil, že 25 let po převratu...", atd. Následně přejde k meritu věci, což zahrnuje dehonestaci výše zmíněného.

Objevují se pochopitelně i maily pozitivně laděné, tím pozitivním v nich ale často je např. glorifikace některých politiků a jejich kroků. Přišel mi tak třeba do schránky wordovský dokument popisující Andreje Babiše jakožto spasitele, protože on přece krást už nemůže, další poté popisuje Zemanovo setkání s voliči z Kraslic. Ideálně to vše doplněné poznámkami typu, "co televize nevysílá" (ano, Zeman byl v Kraslicích v dubnu 2015). Poselství oněch osob je pak dost z prapodivných důvodů napsáno ve zvláštním formátování přímo ve zprávě mailu (přitom by snad bylo příhodnější přihodit relevantní odkaz), popřípadě v podomácku dělaném dokumentu v pdf se zvláštní zálibou v podivné grafice.
Připouštím, že někdy to může obsahovat pravdivé informace (tedy ve smyslu, že ten a ten politik něco podobného skutečně kdesi vyřkl), ale ta forma...

Nevím, zda v Rusku skutečně existuje nějaká síť lidí, které Kreml platí za to, aby psala pro různé stránky typu aeronet a působila na internetových diskusích. Pokud by tomu tak skutečně bylo, tak zhruba takto bych si představoval jejich práci.
Nechci vyloženě tvrdit, že lidé, kteří podobné maily šíří jsou a priori agenti Kremlu, popř. chudáci s nulovou informační gramotností. Podle mé zkušenosti se jedná o jedince, kterým současný svět trochu utekl a oni se cítí být nechtěnými vyvrženci. V takové konstelaci už je to jen krok věřit informacím, které tvrdí, že za zlo světa přece může... (doplňte vhodné jméno).

Není to tak dávno, kdy mi do schránky přišel mail s obrázkem onoho pověstného vlaku v Chebu obsypaného migranty, což je hodně ubohá fotomontáž (a mě vrtá hlavou, co to může být za člověka, který má potřebu vytvářet podobné lži a co tím jen sleduje...). Zareagoval jsem na ni tím, že jsem poslal odkaz na stránku, kde fotografii pochopitelně dementovali s poukazem na oprávněné instituce, ba dokonce tam byla i fotka originální, z níž se poté vytvořila fotomontáž. Jasné jako facka.
Bohužel jsem se poté dozvěděl něco ve stylu, "není to možná (!) pravda, ale mohla by být...". Tady skutečně asi nemá velkou cenu argumentovat, spor se totiž nevede o argumentaci, ale o popření sebe sama, svého života své hodnoty. Těžko mluvit s někým, kdo si myslí, že svět na něj zapomněl, což je koneckonců asi pravda.
Pravda však dost smutná.

David Bowie - Blackstar (2016)

16. ledna 2016 v 11:29 Hudba z ouška do ouška

David Bowie byl s trochou nadsázky ztělesnění populární hudby od šedesátých let do dneška. Ne nadarmo se mu přezdívalo "hudební chameleon". Dokázal totiž do své tvorby absorbovat prakticky jakýkoli žánr, přičemž jej vždy doprovodil svým nezapomenutelný a originálním hlasovým projevem, který mi bůhvíproč (a věřím, že nejenom mně) přišel jako hlas šílence. Bowie ale nevynikal jen zajímavým hlasovým projevem a hudební nonkonformitou, jeho "značkou" byly i tajuplné texty (vzpomínám si celkem živě na rozbor Life on Mars :)), pozoruhodná stylizace (od Ziggyho po majora Toma) a jakási aura nadpozemské bytosti, která svoji magičností obklopovala Davidův život.
I poslední mistrova deska nebyla výjimkou. Světlo světa spatřila 8. 1., jen pár dní před zpěvákovou smrtí.

Když jsem si na twitteru v pondělí ráno cestou do práce přečetl, že Bowie zemřel, tak jsem to bral jen jako neškodný hoax, či další část Bowieho hry s posluchači. Bohužel, ve věku 69 let David Robert Jones podlehl rakovině.
Jedna hudební kapitola se uzavřela.

A jaká tedy je poslední deska?

Předně mrazivě bolestivá. Syrová. Znepokojující. Mrkněme se ji trochu na zoubek.

Pokud jste si pustili odkaz na jůtůb výše, tak vám tu pravděpodobně hraje Blackstar. Pro posluchače dosud nepoznamenané Bowieho tvorbou (a tím nemyslím to, že znají Modern Love a Space Oddity) to asi bude trochu šok. Chameleon dosáhl dalšího zbarvení. Dá se hovořit o takovém tom podivném rocku, který hrají třeba Radiohead v kombinaci s alternativněji znějícím jazzem. Nic, co by lámalo žebříčky českých hitparád. Bowieho deska vyžaduje více poslechů, je na obecenstvo náročná, nedá zážitek zadarmo. To může leckoho odradit. Tak upřímně znějící nahrávku jsem už ale dlouho neslyšel.

Bowie se rozloučil stylově.

Marťan (2015)

9. ledna 2016 v 13:31 Filmové recenze
Když začal Andy Weir psát Marťana, tak si rozhodně ani nepomyslel na to, jaký úspěch může rozjet. Už jen tím, je mi celá tato látka dost sympatická.

Ok, knihu jsem nečetl, leč patřím mezi ty lidi, kteří soudí, že k užití si filmu není nutné knižní předlohu znát (osobně mám po této stránce zkušenost spíše negativní). Užil jsem si tedy Marťana? Ano i ne. Odpověď hodna politika s vysokým koaličním potenciálem.

Matt Damon je sympatický vtipkující astronaut jménem Mark Wattney, který má docela průšvih. Jeho posádka si totiž myslí že je mrtev a z rudé planety Mars odstartuje bez jeho maličkosti. Docela chápu, že to dokáže naštvat. Nicméně se zachraňováním sebe sama má Matt Damon bohaté zkušenosti už z vojína Ryana, takže "no stress" :).

Damonův Wattney není jen tak nějaký kosmický zelenáč, který by se na rudém písku rozplakal, či přemýšlel nad tím, jak se nejsnadněji zprovodit ze světa, neboť i absolutní laik musí chápat, že případná záchrana by na Mars letěla setsakra dlouho a z nebohého Wattneyho by toho už moc nezachránili. Wattney chápe, že na planetě moc zvířeny nepobíhá, a tak se rozhodne řešit věci svým svérázným (a logickým) způsobem, kdy jen demonstruje sílu moderního člověka.

Asi každý z nás četl slavného Robinsoma. Je to už starší kniha a dnešním pohledem je dost otevřeně rasistická a fantasticky naivní. Robinson z Yorku je silný prototyp britského hrdiny, který je jednoduše předurčen k ovládnutí světa prostě proto, že je tak dokonalý. Na opuštěném ostrově neskuhrá, ale pečlivě vše obdělává, zušlechťuje a kolonizuje. I ten Pátek po chvíli pochopí, že Robinson je "víc člověk než on" a poslouchá jej. Realita by ale asi byla jiná, což dokazují některé příběhy zachráněných trosečníků (čest výjimkám).

Ok, ať už byla inspirace Robinsonem vědomá či ne, tak je to celkem jedno. Ruku na pivo, prakticky vše je v našem světě propojené a de facto tak vše inspiruje vše. Navíc věřím, že příběhy o trosečnících (ať už na opuštěném ostrově, či opuštěné planetě) lidi fascinovaly, fascinují a fascinovat budou i nadále. Je v tom obrovské kouzlo, někdy trochu romantika, i dost velká esence dobrodružství. Největší ingrediencí je ale podle mě už ta zmiňovaná síla lidského ducha. Inu, není fajn se dozvědět, že člověk je super živočich, který dokáže překonat všelijaké nástrahy? Koneckonců jsme všichni lidé.

Marťan je podle mě ten typ sci-fi, za jehož sepsání by se nemusel stydět ani takový A. C. Clark. Ridley Scott dokázal film obratně zrežírovat a využít takovou tu atmošku z filmů jako bylo třeba Apollo 13. Damon sice není bůhvíjaký herec, ale tady to s odřenýma ušima ještě ujde (taky je celkem dost času ve skafandru a hopsá po Marsu). Přesto se mi osobně moc nedařilo k filmu nějak lidsky proniknout a s hrdinou se ztotožnit. Nejblíže jsem tomu byl při scénách, kdy je Damon v interakci se zbytkem posádky. Holt na ty osamělé trosečníky moc nejsem.

Hromadění zbytečností

6. ledna 2016 v 18:33 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Čas od času musím uklízet (jednoduše proto, že v hromadách věcí se lze jen obtížně orientovat a vůbec to nevypadá pekně). Je celkem komické, že až při takovém úklidu člověk zjistí, co všechno za krámy pořád doma přechovává...

Lidé mají podle mého názoru přirozený sklon hromadit kolem sebe různé věci. Možná to pochází z nějakého podvědomého pocitu ohrožení a budování zásob na "hladové časy". Hromadění věcí nabývá svého extrémního rozměru v podobě různých obsedantně kompulzivních poruch, nicméně i to naše klasické "křečkování" dokáže někdy dost znepříjemnit život. Třeba tehdy, když se na vás vyvalí staré Komety...


Jasně, mnozí (zejména mladší ročníky) patrně Kometu znát nebudou, ale vězte, že v roce 1989 její vydání působilo jako zjevení. V dnešní záplavě a doslova přehršli všeho možného (lze koupit komiksy satirické, superhrdinské, post apokalyptické, dívčí, apod.) to asi nikdo nedocení, ale před rokem 1990 toho u nás zase tak moc nevycházelo. Pravda, nelze opominout zadní stranu Ábíčka (například skvělá Vzpoura mozků) a pak tuším, že v Sedmičce pionýrů vycházel na pokračování Asterix. Byly tu i všechny ty Čtyřlístky, ale pro hladového čtenáře, který se sotva naučil rozpoznávat písmenka a tajemství, která mu zjevovala slova v bublinkách, to bylo zoufale málo.

To Kometa přišla s novými (vesměs) českými komiksy a nebyla cílena primárně na děti, ale spíše na lehce odrostlejší mládež (dnes by snad šlo říci teenageři). V těsném závěsu byla následovna časopisem Aréna, nicméně to nebylo úplně to pravé ořechové... Vždyť jen považte, pro Kometu kreslili i takoví borci jako byl Kája Saudek, navíc dodnes mi v paměti zůstaly nějaké příběhy, jako například Hlídač na Ikaru.

No a teď si představte, že všechny ty komiksové sešity (Kometa měla něco přes 30 čísel + nějaké speciály, Aréna asi 5 kousků, Asterixů je také dost,...) se na vás vyhrnou při úklidu....

Nejde ale jen o komiksy. Můj děda měl totiž poměrně bohatou sbírku knih (a patrně od něj mám rodinné prokletí nevyhazovat prakticky nic tištěného :)) a i když některé kníhy doslova zavál čas, tak vyhodit je bych považoval za naprostý hřích.
Opět, malý příklad za vše, někde v tom nepořádku se nachází i román Upír, vydání z roku 1899, který ale nepojednává o hraběti Draculovi (jak jsem se jako malý prcek mylně domníval a začal - a dokončil ! - jej číst), anóbrž o kapitalistickém vykořisťovatel, partě anarchistů a nějaké šestákové lovestory. Jako fakt, tehdy mě to celkem bavilo..., to vyhodit nejde.

A nejde jen o knihy obecně. Jen si vzpomeňte, kolik musíte doma schovávat různých zaručeně dobrých záručáků od rozličných spotřebičů, které máte rozesety po domě (domovech), protože co kdyby se porouchaly, že? Pokud má někdo ještě to "štěstí, že někde doma skladuje staré účetnictví, tak má rovněž o "zábavu" postaráno. Do toho si tu a tam koupíte, nebo dostanete, novou knihu. Taková rozměrná sbírka fotografií o T. G. M. a jeho pohřbu je dost zajímavá, jenže - vzhledem k formátu - se nabízí Nerudovská otázka, kam s ní?

A vůbec nemluvím o tom, že vzorný pracovník by si měl schovávat všechny své pracovní smlouvy i různá dépépéčka (kterých je teď u mě jako hub po dešti), smlouvy s bankovními ústavy, operátory, pojišťovnami.

Je z toho pak šílený mumraj.
Až si někdy nadneseně říkám, že by bylo lepší vyhořet.

A fak nechápu, jak to ti minimalisté dělají. Mně by to srdce utrhlo.

Proč sbíráme víčka?

3. ledna 2016 v 13:48 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Víčka sem, víčka tam.
Poslední dobou se mi zdá, že se jako houby po dešti vynořily všelijaké iniciativy, která se zabývají sběrem víček pro... (doplňte libovolné postižené dítě, či jinak znevýhodněnou osobu). Víčka se sbírají ve školách, existují internetové stránky ohledně sběru pro nějakou konkrétní osobu a vůbec je všude tak nějak převíčkováno.

Určitě je fajn, když se lidé nesobecky zajímají o druhé a snaží se jim pomoci. Taková pomoc by ale měla být aspoň trochu efektivní, což v případě víček zrovna moc nefunguje. Jen považte, sesbíraná víčka jsou očištěna od nečistot, semlena, dále tavena a posléze tvarována do nového plastového útvaru (dle libosti). Za tento recyklát pochopitelně firmy zaplatí sběratelům nějaké drobné. Ta cena je různá, víceméně se pohybuje v rozmezí 5 - 7 korun za kilogram víček.
Ano, za kilogram. To aby se člověk usbíral.

Zkusme jednoduchou matematiku. Máme nemocné dítě, pro jehož léčbu je potřeba cca 1 000 000 korun ročně. Můžeme vyjít z toho, že jedno víčko má přibližně 2,5 gramu. Na 1 kg jich tedy potřebujeme přibližně 400. To je docela slušný počet, ne? Počítejme však dále. Dejme tomu, že výkupní společnost bude štědrá a nabídne nám až 8 korun za kilogram víček. V takovém případě budeme na 1 000 000 korun potřebovat přibližně 50 milionů víček od lahví, to je zhruba 125 tun.

Představte se v takovém případě všechny ty vedlejší náklady (čas věnovaný sbíráním víček, jejich skladování, odvozu do sběrny, apod.). Je vůbec takto možné účině pomáhat? Nebylo by snad lepší čas a energii vynaložit jiným způsobem, který by přinesl potenciální větší přísun peněz?
Určitě je fajn, že lidé dokážou být solidání (pokud se tedy skutečně jedná o solidaritu a ne jen o symbolické zbavení se odpovědnosti a ulehčení svému svědomí činem, který mě prakticky nic nestojí), ale osobně si myslím, že jediným, kdo na víčkových akcích skutečně vydělává, jsou výrobci balených nápojů v petkách.

Víčkové akce jsou podle mého názoru jen iluze, kterými si sami snažíme namluvit, že činíme svět lepším. Často to má ale kontroproduktivní následky, dokážu si totiž živě představit, že namísto kohoutkové čisté vody si některé rodiny nakupují vodu balenou jen proto, aby měly dostatek víček k darování. Ekologie zapláče.

Až zase uvidíte nějakou víčkovou akci, zkuste si ji přepočítat na http://www.petcoin.cz/ (i když výsledné sumy jsou pouze přibližné). To už je podle mě lepší poslat tu DMS (na oněch 30 korun totiž musíte nasbírat více jak 2 000 víček).

Nejlepší hudební alba roku 2015

2. ledna 2016 v 13:25 Hudba z ouška do ouška
Rok se s rokem sešel (aby bylo učiněno zadost obligátním frázím) a já se jako už prakticky tradičně pokusím sestavit svůj subjektivní trojúhelník hudebních alb, která mě v právě skončeném roce zaujala nejvíce. Pořadí 1. - 3. není pořadí hodnotící (rovněž tradičně).

1. Lower Dens - Escape from Evil
Podle mého názoru dosud nejlepší album J. Hunter a spol. Skvělá, lehce retro hozená deska, která se jen tak neoposlouchá.

2. Blur - The Magic Whip
Nová deska po hodně dlouhé době. Čekat se rozhodně vyplatilo :).

3. Susanne Sundfør - Ten Love Songs
Na hranici popového kýče, který vyvažuje vliv M83 a nezpochybnitelný talent této holky z Bergenu, se vyklubalo album sbírající takřka všude velmi pozitivní ohlas. Mohu to jen potvrdit.

Tak snad zase za rok...