Listopad 2015

(Zlatý) Český slavík

29. listopadu 2015 v 10:12 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Přiznám se dobrovolně a bez tortury, že poslední soutěž s názvem Zlatý Slavík jsem viděl asi někdy v minulém miléniu. Celkově jde podobný druh zábavy trochu mimo mě.

Proč se tedy k něčemu podobnému vůbec vyjadřovat?
Inu, protože - jako ostatně spousta jiných věcí - i zde se dají nalézt pozoruhodné souvislosti, které rámec obyčejné soutěže popularity přesahují.

Slavíkovi se utéct asi nedá. V podstatě stačilo dnes ráno otevřít jakýkoli český zpravodajský server, což je činnost, kterou ráno vykonávám pravidelně, a člověk ani nemusel příslušný odkaz rozkliknout, aby zjistil, že své trofeje znovu získal oblíbený trojlístek Gott, Bílá a Kabát.

O čem to vypovídá? Bylo by asi příliš laciné poukazovat na to, že soutěž s aktuální hudební formou vůbec nesouvisí. To je podle mě zcela zřejmé. V ČR existuje mnoho hudebních interpretů a skladatelů (a interpretek a skladatelek), kteří aktuálně něco vyprodukovali. Těžko také od Gotta s Bílou čekat nějaké nové, progresivněji znějící album. Více než o hudbě, tak soutěž podle mého názoru vypovídá o lidech, kteří do ní posílají své hlasy. Samozřejmě se jedná o skupinu víceméně heterogenní, z níž ale podle mě velká většina lidí vyjadřuje jeden určitý postoj. Tím pocitem je touha po výhře dosavadních stálic populární scény. Hlasující tak trochu připomínají (a dovolím si možná trochu nehoráznou imaginaci) lid, který například v tzv. primitivních kulturách neustálým opakováním různých obřadů a svátků zahání strach a dává jistotu dnešku.

Svět je ve svých správných kolejích. Gott opět vyhrál Slavíka. Takovému světu rozumíme a máme v něm několik nezpochybnitelných stálic.
Ono opakování je pro lidskou psychiku a její stabilitu někdy velmi potřebné, protože nám dodává jistotu příjemného stereotypu a ukotvuje nás v přítomnosti.

Tak špatně nikdy ve světě nebylo...

27. listopadu 2015 v 18:16 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Svět je čím dál tím horším místem, tak zle nikdy nebylo. Dnešní generace přivede Zemi do katastrofy. Člověk aby se pomalu bál vystrčit nos ze dveří, všude jsou samé vraždy!

Poznáváte?
Asi každý z nás má v okolí někoho, kdo by se pod výše uvedená (notně emotivní) prohlášení bezpochyby podepsal. Je tomu ale skutečně tak?

Problém lidského poznávání spočívá v tom, že člověk nemůže být vždy u všeho osobně přítomen. Informace jsou však v globalizovaném světě - a takový ten náš bezesporu je - velmi důležité, ať už za ně považujeme například předpověď počasí, či stupňování napětí mezi Ruskem a Tureckem. Kdsi jsem četl, že skutečnou zbraní 20. století není ani tak raketa vzduch-vzduch, ani atomová bomba, ale prostě a jednoduše informace. Přiznejme si navíc, že probírat se informacemi může být někdy i docela zábavné, ať už někoho zajímá mezinárodní politika, fotbalové statistiky Mongolska, či třeba průměrná délka pohlavního údu mužů v Nairobi (to je mimochodem asi 14 cm). Všechny informace samozřejmě nejsou vždy úplně relevantní, takže pokud zrovna nejedete za sexuální turistikou do Nairobi, tak výše uvedený údaj asi nevyužijete. Určitým sítem informací jsou tak pro nás masová média, která by ideálně měla vybírat to důležité a podstatné.

To vše by bylo hezké, nicméně je potřeba také přihlédnout k tomu, že pro každého může být podstatné něco jiného (organizuji zájezd dívčí katolické třídy do Nairobi x plánuji si postavit dům na hranici Sýrie a Turecka) a pak ještě taková maličkost: leckterá média někdo vlastní a může tak upřednostňovat jistý typ zpráv. V neposlední řadě jde pochopitelně také o peníze. Znásilnění a vraždy jednoduše v mnoha lidech budí větší pozornost, než úspěšný výlet školáků za poznáním místní květeny, či - ještě lépe - otevření nějakého nizkoprahového centra.

V roce 1976 ve Skotsku vychází výzkum s názvem "Bad News", který moc médií odhaluje v celé kráse. Tento výzkum se týkal postojů lidí k tehdejším stávkám hornických odborů. Výsledky se shodovaly s mediálním zpravodajstvím, a to i v těch bodech, kde bylo v rozporu s realitou. To je pochopitelně docela problém, neboť jde o to, že tvůrci zpravodajství (ať už úmyslně, či neúmyslně) rozhodují o tom, co se do zpravodajství dostane a v jakém světle. Lidé navíc mají tendence si události pamatovat tak, jak jim byly předloženy z médií (v té době to byla nejčastěji televize, ale podle mě to lze vztáhnout i na dnešní internetové zpravodajství). Dobré je také dodat, že jak byly informace mediálně prezentovány, dost často odráželo rovněž postoje tehdejších dominantních skupin...

Dnešní člověk je na jednu stranu podle mého názoru vybaven trochu slušnější rozlišovací schopností (prostě už se otrkal...) a možná se staví vůči mediálnímu zpravodajství kritičtěji, na druhou stranu na něj ale útočí daleko více senzací, a to konkrétně nejčastěji z internetu. Vytvořit nějakou šílenou zprávu, např. "Václav Havel nezemřel, ale žije v Nairobi a studuje tam délku mužských pohlavních údů", nedá moc velkou práci. S trochou štěstí lze podobnou zprávu šířit do několika hodin prakticky po celém světě.

Že vám také přijde dnešní svět čím dál tím horší a nebezpečnější? Skutečně? Na vině patrně nebudou zločiny samotné (např. vraždy), jejich počet se ostatně lehce snižuje a svého maxima od vzniku ČR dosáhl v roce 1998 (313), za loňský rok se jednalo "pouze" o 160 případů...
Podobně je tomu i v jiných "odvětvích", jen někdy je nutno přihlédnout k dobovým okolnostem (např. v roce 1950 zde jezdilo výrazně méně automobilů než dnes, tedy počet ukradených vozů asi nelze moc porovnávat, to platí třeba i u mobilních telefonů).

Já se ale vystrašeným lidem ani moc nedivím, doba se změnila a vše jiné často podvědomě vnímáme jako nebezpečné. A když k tomu navíc diváky masíujeme pitomostmi typu "krimi zprávy"...

Konvička

25. listopadu 2015 v 16:43 Temný kout poezie
Tak dlouho se chodí s konvičkou pro vodu,
až se ucho utrhne
a spadne se do masokostní moučky.



"§ 356 (1) Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta."

- měl pan Konvička status na facebooku "veřejný"? Asi ano...
- svoboda slova není (aspoň u nás) absolutní.

Living Is Easy with Eyes Closed (Vivir es fácil con los ojos cerrados) 2013

22. listopadu 2015 v 10:59 Filmové recenze
Se zavřenými kukadly se někdy skutečně žije lépe, ale o tom tento španělský snímek režiséra Trueba není. Modří možná už tuší, že se jedná o narážku na text populární písně Beatles "Strawberry Fields Forever". Notabene se děj filmu točí okolo roku 1966. Tož, to by v tom byl čert, že... :).

K Beatles mám pozitivní vztah, už od mala mě jejich songy provázely z rozskřípaného magnetofonu (který měl zvláštní zálibu v trhaní pásek...) a tvořily tak trochu "soundtrack" k mému dospívání. Tematika je mi to tedy celkem blízká a je pochopitelné, že film ještě před jeho zhlédnutím vyvolal vlnu mého zájmu.

Zápletka se má zhruba takto. Učitel angličtiny Antonio (hraje ho velmi sympatický Javier Cámara, kterého možná budete znát z filmů "Mluv s ní", či třeba i "Špatná výchova", apod.) se snaží motivovat své žactvo ke studiu rozborem "beatlesáckých" skladeb, konkrétně slavné "Help" (kterou aktéři vyslovují s typickým španělským přízvukem jako "chelp" :)). Když se ale Antonio dozví, že jeho idol John Lennon nahrává právě ve Španělsku film (podle mě se jedná o snímek Jak jsem vyhrál válku podle knihy P. Ryana), tak neváhá a v půjčeném voze (obrázek výše) se vydá na cestu za poznáním slavného liverpoolského rodáka. Na cestě ale narazí na dvojici zajímavých postav....

Film je podle mě zářným případem těch filmových děl, kde zase až tak moc nezávisí na výsledku snažení postav, ale hlavně na tom, že i "cesta může být cíl". Motorem veškerého dění je sice právě Antonio, ale ve výsledku se jeho cesta za Lennonem neukáže jako to úplně hlavní, o čem snímek pojednává. Velkým plusem filmu je podle mě také to, že hlavní postavy jsou velmi dobře napsány a diváka jejich další osud a vzájemná interakce dost zajímá (aspoň tedy u mě to tak fungovalo). Slušná kamera navíc nabízí pohled na impérium Francesca Franca v šedesátých letech, které se tu prezentuje polorozpadlými budovami venkova, ale třeba také víceméně milou atmosférou. Ta se dokáže přenést i na diváky a podle mě vydrží i dost dlouho po závěrečných titulcích.

Jako velké plus kvituji, že ve filmu nezní pořád dokola otřepané šlágry oné doby. Píseň od Beatles tu zazní jen jedna (zkuste hádat která...) přesně ve svůj pravý okamžik a pomůže tak utvořit silný závěrečný moment (který by se v opakujícím "soundtracku šedesátek" jinak asi trochu rozplynul).

Velmi příjemný, trochu melancholický, film, jehož prosluněné záběry vám hezky zkrášlí nadcházející zimu v ČR.

Sobotka se postavil Zemanovi...

20. listopadu 2015 v 19:37 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
... hlásala mnohá dnešní média.
Co se vlastně stalo?

Nemíním teď hodnotit obsah kritiky ministerského předsedy, byť osobně jsem toho názoru, že měla přijít už dříve (a možná kategoričtěji). Více mě zaujal samotný akt. Málokterý náš současný vrcholový politik je totiž vnímán bojácněji a nekonfliktněji. Co tedy způsobilo onu razantnější reakci pana premiéra? Probudilo se v něm snad zapadlé hrdinství, ostuda na evropské scéně mu už přišla příliš velká, či mu snad Zemanovo setkání s obskurní skupinkou na Albertově a extempore se zástupci studentů přišlo za rámcem trpělivosti?
Důvod je možná ale ještě prozaičtější.

Politických subjektů, které se radikalizovaly v poslední době zejména díky současné vlně uprchlické krize, je celkem dost. Existuje tu Úsvit, zajímavý spolek několika málo vyvolených, jenž vyloučil svého "otce zakladatele" Okamuru, který posléze zakládá subjekt Svoboda a přímá demokracie. Dále tu stále je Dělnická strana sociální spravedlnosti (nástupce Dělnické strany), Národní strana, apod. To vše jsou politické subjekty, jejichž politická síla je i dohromady nižší než v případě Sobotkovy sociální demokracie, nicméně nejde jen o ně, neboť i mimo politické strany existuje několik uskupení (jako je například Národní odpor), které ve výše zmiňované otázce migrace zastávají dost jasnou a v podstatě stejnou politickou pozici.
Panu ministerskému předsedovi nechci sahat do svědomí, ale třeba jeho kritiku prezidenta vedl jednoduchý kalkul spočívající v tom, že být stejně radikální jako subjetky jmenované výše, jednoduše nelze, protože tím by ČSSD musela popřít své sociálně demokratické základy, přišla by o zbytky voličů z tzv. "nové levice" a radikálnější elektorát by ji celkem stejně čaem přetáhly extrémní strany.

Sobotka není hloupý a ani přehnaně váhavý, což koneckonců prokázal i v nedávné krizi se straníkem Haškem, kterou ustál s pozoruhodnou rozhodností. Sobotka tak umí nabídnout i jinou polohu než "slušného kluka s brýlemi". Jen jestli to teď s tím otálením už nepřehnal. Prezident si ze Sobotkovy kritiky stejně asi moc velkou hlavu dělat nebude, naopak to může dost dobře zapadat do jeho politických her...

Tuzemák není rum!

18. listopadu 2015 v 7:46 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Narážím na to docela často. Naposledy podobnou myšlenku vykřikl mezi různorodý dav (sestávajících třeba i z lidí s oděvy "nordic division", DSSS, Národního odporu, apod.) Tomio Okamura na svém emotivním projevu 17. listopadu. V zásadě jde o to, že nám "zlá EU" zakazuje používat něco tak tradičního a ryze českého, jako je třeba název rum pro oblíbenou pochutinu. Určitě to dělají schválně, z dlouhé chvíle, či třeba jen proto, že chtějí potlačit národní cítění. Motivaci nechť si každý doplní sám...

Pravda je ovšem samozřejmě jiná a o lecčems vypovídá. Často tomu bývá, že ani ne tak o rumu jako takovém, ale zejména o lidech, kteří myšlenky o podobném spiknutí šíří. Český tuzemák je totiž pouhou náhřážkou opravdového rumu. Normální rum se vyrábí jako destilát cukrové třtiny, kdežto v případě toho našeho se užívá bramborový líh, který se pak ještě ředí vodou. S rumem to má máloco společného.

Někdo si možná řekne, že je to v podstatě prkotina, ale to si nemyslím. Pokud by byl trh zaplaven podobnými produkty, tak by to znamenalo ještě komplikovanější orientaci nás spotřebitelů mezi výrobky. Už teď je to někdy docela problém.
Pojmenovávat věci pravými jmény a nelhat si zbytečně do kapsy je podle mě i známkou jisté kulturní a morální vyspělosti občanů. Možná by bylo lepší se více zabývat skutečným složením potravin a jejch přípravou (např. populární káva "turek"), než si pěstovat pocit kolektivní ublíženosti.

Uvězněni v čase (Los Cronocrímenes) 2007

11. listopadu 2015 v 10:11 Filmové recenze
Filmů o cestování v čase je jako pivovarů po konjunktuře. Některé si nedělají velké ambice a přicházejí primárně s humorem (např. film Frequently Asked Questions About Time Travel, či série Návrat do budoucnosti), jiné se snaží tvářit vážně, ale díky logickým chybám je výsledek spíše k smíchu (tady je ten výběr pestřejší).
Celkem chápu, že natočit film o cestování v čase, který by se zcela (!) vyhnul všem paradoxům a logickým úlitbám asi ani moc nejde, přesto jsem toho názoru, že i zde se dají najít zajímavé kousky k pokoukání.

A jak as modří už tuší, mezi ty zajímavé kousky bude patřit právě španělský snímek Los Cronocrímenes (jehož český překlad se mi tak trochu ekluje).

Héctor je chlapík s bříškem, který si s manželkou Clarou koupil nový dům. Ve volném čase občas posedává na zahradě a voyersky pozoruje dalekohledem okolí. Vzhledem k tomu, že vůkol jen "šumí les" jej docela zarazí, když v dalekohledu zahlédne svlékající se ženu. To se musí prošetřit...

Jo, to je zápletka jako ze soft pornového filmu východoněmecké produkce, ale Loc Cronocrímenes mají ve své škatulce dokonce poznámku "horor". Skutečný horor to podle mého však rozhodně není. Nepochybuji o tom, že snímek má slušnou atmosféru tajemna, ale doopravdy bát se lze snad jen jednou (a to opravdu jen chvilku). Žánrově tedy tato cesta časem zpět (i když zase ne tak moc daleko) spadá podle mého názoru do kategorie komornějšího sci-fi s prvky mysteriózna. Nečekejte ale vršení záhady nad záhadu, na konci se vše pěkně vysvětlí... :) . Ideální film pro lidi, kteří jsou rádi, když s příchodem závěrečných titulků něco udělá "cvak" a vše do sebe krásně zapadne.


Pro režiséra Vigalonda jde o poměrně slušný debut na poli celovečerních filmů, snímek např. získal černou růži na festivalu v Amsterodamu. Režisér Nacho Vigalondo si ve filmu dokonce zahrál (a celkem mu to šlo).

O Los Cronocrímenes můžeme říci, že jsou filmem dost levným, nízkonákladovým. K vyprávění příběhu totiž tvůrcům stačilo jen několik domů, les a několik málo herců (že by se jich na jedné ruce dopočítal i člověk pracující přes dvacet let na pile). V pravém slova smyslu "malý" film, který ale dokáže vyvolat dost velký zážitek. Žádná dějová linka a scéna tu nejsou zbytečné, vše funguje jako v dobrém a promazaném stroji. Sluší se snad ještě říci, že v dobrém španělském promazaném stroji, neboť pro španělské filmy s nádechem tajemna mám velkou slabost.

P. S. A až bude zase někdo z prostředí české kinematografie brblat nad tím, že hlavní rozdíl mezi námi (tedy českými filmy) a zahraničím je jen a pouze v penězích, tak mu prosím ukažte tento film. Díky :).


Hvězdné války nejsou sci-fi

8. listopadu 2015 v 13:17 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Do kin nám s koncem letošního roku přijde i další díl populární filmové série Star Wars (Hvězdné války), které tentokráte přibude sedmý bratříček.
Když jsem byl malý, tak slova "Hvězdné války" byla tak trochu magickým zaklínadlem. Všichni jsem věděli, že je to nějaké úplně moc supra filmové dílo u něhož se bezesporu slintá blahem, ale prakticky nikdo to neviděl. Fantazie tak pracovala za mě a já si do spojení "Hvězdné války" promítal vše možné i nemožné.
Pak padla "železná opona" a populární Hvězdné války se dostaly i k nám (i když i dříve tu pravděpodobně kolovaly na pirátských VHS, nicméně ty se ke mně tehdy bohužel nedostaly). Nejdříve jsem je četl (ve slušném překladu Ondry Neffa, knihu mám dodnes schovanou :)) a poté i viděl. Co na to říci, pro duši puberťáka je to prostě paráda...

Vědecko fantastické literatuře i filmům jsem byl už od mala celkem nakloněn. Scifárny v osmdesátých letech totiž ani zdaleka nebyly takové tabu jako v letech padesátých, kdy byly - někdy bohužel poprávu - pokládány za ukázkový brak kapitalistické společnosti. Jen považte, právě v osmdesátých letech vznikly všechny ty skvělé komiksy z ABC, jako byla třeba Galaxia, Vzpoura mozků, vznikl seriál Návštěvníci, apod. Netřeba dodávat, že jako malý jsem se v budoucnu viděl jako pilot kosmické lodi na hranici sluneční soustavy.

Dětství a dospívání dokáže být tak naivní.

Ale zpátky k titulku, dokud mé myšlení není ještě úplně odbíhavé. Hvězdné války už pro mě ani zdaleka nejsou takovým kultem jako dříve (leč na film se stejně možná půjdu podívat), přesto bych si dovolil tvrdit, že do žánru sci-fi přímo nespadají. Hvězdné války jsou podle mého názoru klasickým příkladem fantasy ve vesmírných kulisách.

Není to snad trochu kacířský názor? Podle mého ne.

Sci-fi je žánr, který se zabývá obvykle technologickým pokrokem (nebo třeba klidně i regresí) a tím, jak tento pokrok působí na lidskou společnost. Klasickými případy pak může být příběh o nějakém vynálezu umožňujícím cestování časem (a problémech s tím spojených), či třeba existence umělé inteligence.
Stačí si vzpomenout na slavnou Asimovovu povídku "Lhář!" z cyklu "Já, robot", kde existuje robot, který umí číst lidské myšlenky. Tento robot - říkají mu "Herbie" - samozřejmě dodržuje zákony robotiky (kde se mimo jiné praví, že robot nikdy nesmí ublížit člověku). Když je tedy konfrontován s dotazem, jehož zodpovězení by mělo za následek konfrontování člověka s tvrdou a nepříjemmnou pravdou, tak...Herbie jednoduše zalže. Tím se ale vytvoří pro lidi daleko horší situace a v nastálém logickém paradoxu Herbiemu "odchází" jeho pozitronický mozek. To vše je velmi poutavě popsáno s přihlédnutím k odborným (nebo k pokusu o odborné termíny tak, jak by měly dle autora vypadat v budoucnu) termínum. To je podle mého příklad sci-fi, vědecké fantastiky.

Naproti tomu u Hvězdných válek jsou pochopitelně také roboti, ale nikdo se moc nepozastavuje nad jejich myšlením, nad jejich úlohou v lidském světě. Podobně je tomu i s jinými vynálezy, nebo například i přítomností mimozemských bytostí. Ve Hvězdných válkách prostě jsou a basta.

Ve Hvězdných válkách máte navíc v podstatě všechny charaktery (snad až na pana Vadera) dost černobíle vyhraněné, velkou roli tu hraje mystika (tajemný řád Jedi, původ pánů ze Sithu, všemocná vesmírná síla - připomínající snad magii z "klasických" pseudostředověkých fantasy), což je atribut, který u sc-fi podle mého názoru moc přítomný není.

Troufám si tak tvrdit, že Hvězdné války jsou převážně "vesmírnou operou", fantasy v přitažlivém hávu, který díky vesmírným letům může svým obalem působit jako slušná scifárna, nicméně ve své podstatě se jedná o klasickou fantasy.

Ale na tom stejně houby záleží, ten pohádkový svět má přece hodně co do sebe :).
A já pořád doufám, že očekávaný sedmý díl bude solidním nástupcem a že firma Disney ságu nepoloží. Jinak by si Mickey Mouse s kačerem Donaldem zasloužili výlet na Korriban... :-)

Susanne Sundfør - Ten Love Songs (2015)

6. listopadu 2015 v 18:26 Hudba z ouška do ouška
I když od vydání "deseti songů lásky" uplynulo už asi půl roku, tak mi to nedá a k desce cosi naťukám.
Je to totiž velmi slušná záležitost :).

Zuzka pochází z Norska (zase ten Bergen...), stihla vydat už 5 řadových alb a tak trochu se vymyká severskému lehce depresivnímu písničkářství s indie elektronikou. Tedy, ne že by to byla zrovna veselá hudba, to ne. "Ten Love Songs" mělo původně být deset písniček o bolesti, ublížení, apod. Nakonec do toho všeho začala prosakovat láska, až i zbytek textů nakazila (jo, láska, ta dokáže hory přenášet :)).

Stylově Zuzka osahává osmdesátkový pop (což je změna oproti předešlým deskám), tak mi to aspoň přijde nejvíce podobné, zároveň se ale nejedná o nějaké retro, protože synťáky dokáže dostat do moderního hávu a dá na ně - jako správná hudební kuchařka - potřebné koření. Občas tu hudba sklouzne do nezávislého folku, občas až do podoby filmové hudby (tady pomáhali hoši z M83, s nimiž Zuzka spolupracovala např. na hudbě k filmu Oblivion - jo, to je to sci-fi s T. Cruisem). Ve výsledku to není žádný přehnaný mišmaš, ale muzika, která prokazuje obrovský autorčin hudební cit. Při poslechu (respektive posleších) jsem byl totiž několikrát příjemně překvapen zajímavými změnami a vývojem, což je asi nejmarkantněji znát na skladbě Memorial, nebo v úvodu k Delirious (chvílemi jsem si připadal jako u soundtracku z filmu Interstellar :)).

Ten Love Songs je deska, u které si prima relaxuje, na něco se dá v klidu i tančit (pokud je zájem), texty nejsou úplně blbé a celé album se jen tak neoposlouchá.
To jsou velmi slušné ingredience, které ve výsledku dávají ještě slušnější desku (nějak moc se mi sem dere to jídlo - ideální čas na večeři...).