Říjen 2015

Divoká stvoření jižních krajin (Beasts of the Southern Wild, 2012)

31. října 2015 v 13:01 Filmové recenze
Existují filmy, které kdyby byly lidmi, tak jsou jasnými extroverty. Pak jsou také jiné, komorní, intimní - ostatně stejně jako lidé. Divoká stvoření patří určitě do té druhé skupiny.

Hlavní hrdinkou je šestiletá holčička s komickým jménem Hushpuppy (Quvenzhané Wallis), která žije se svým otcem a několika dalšími lidmi v jakémsi slumu u řeky patrně v Louisianě. Kdepak, film není sociálním dramatem, které by popisovalo život na okraji společnosti a potíže s tím spojené, popřípadě by hledalo možné viníky.
Ona to je tak trochu otázka, čím ten film vlastně je?

Podle mě o mnoha věcech a zároveň prakticky o žádné. Vím, to zní docela divně, ale pokusím se to vysvětlit. Komunita ve které Hushpuppy žije není tak úplně nepodobná té z filmu Stále spolu. Alternativní způsob života ve slumu je silným protikladem života ve městě (které ve filmu ale prakticky neuvidíme), ovšem bez toho, že by se tvůrci téma pokoušeli nějak normativně zhodnotit. Podstatou je jednoduše to, jak svět kolem sebe (jehož středobodem je pro Hushpuppy vztah s otcem) vnímá malá holka (a té je celkem jedno, že žije ve špíně, nemá všechny ty "úžasné" hračky naší civilizace - na nic jiného není zvyklá). Rozumím tomu, že pro leckoho onen způsob filmového vyprávění může být dost málo, zejména v době, kdy jsme si možná trochu zvykli na to, že každý film musí dávat jasný smysl, musí v něm být zodpovězeny všechny otázky, apod.

Divoká stvoření hodnotím pozitivně, obsahují fajn hudbu, přirozené herecké výkony a i když nezaujmou propracovaným příběhem a strhujícímy zvraty (ostatně to ani snímek nemá v úmyslu), tak za zhlédnutí podle mě určitě stojí.

Nový obsah se starou formou

30. října 2015 v 18:05 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Já prostě ty slavné titulky, které by se daly tesat do kamene, mám skutečně rád (když se tedy odhlédne od jejich podstaty). Modří možná už vědí, že tento by měl imitovat slavný text z roku 1983 s názvem "Nová vlna se starým obsahem", kde se v časopise Tribuna autor - jakýsi Krýzl (smyšlené jméno) - obouvá do hudebních stylů punk a new wave.

A jak už je v mém případě zvykem, s textem bude mít společného - krom názvu - jen málo.

Není to zase tak dávno, kdy jsme slavili výročí zavraždění sv. Václava. Kníže Václav je patronem této země už více než tisíc let a za tu dobu prošel mnohou transformací. Z hlediska dějin je to postava velmi ohebná, flexibilní, ba skoro by se dalo říci, že je to jedinec se "silným koaličním potenciálem".
Můžeme si donekonečna říkat, jak v této zemi žijí lidé s ateismem přímo v srdci, ale když je nám ouvej (nebo naopak jsme v hokejové euforii), tak se u té slavné sochy od Myslbeka stejně slezeme (a plesáme, popř. pláčeme, či trpíme společně - nehodící se škrtni).

Mám dojem, že zaštítit se sv. Václavem je tak trochu povinnost, pokud si někdo ve své snaze učinit něco opravdu významného potřebuje vzít na paškál skutečně velkou autoritu. Nedávno jsem na internetu viděl fotografie z jedné protiislámské demonstrace (nebo jak se tyto "tábory lidu" jmenují) a tam se to doslova hemžilo transparenty s Václavem. Inu, proč ne. Ono to pak celé lépe vypadá, ale soukromně se neubráním jistým rozpakům z toho, jak by se Václav na současnou koncepci národa (který by měl držet při sobě a ideálně "uzavřít hranice", "semknout se ke slovanskému dubisku", či "si společně zaskákat") díval.

Profesor Miroslav Hroch (který stále ještě žije) ve své vynikající knize "V národním zájmu" formuloval tři charakteristiky moderního národa (a o ten tu přece v současnosti jde). Národ musí být: 1) komunikující směrem dovnitř skupiny více než ven, ideální je, pokud je i jazykově homogenní 2) obdařen kolektivní pamětí a vědomí tohoto kolektivu, ideálně minulost vnímat jako společnou minulost 3) rovný v přístupu ke svým příslušníkům, ti všichni (pokud jsou dospělí, svéprávní, v některých dobách a společnostech třeba i muži..) jsou členy občanské společnosti. Uznejte, že bod číslo 3 by feudálovi Václavovi asi dělal trochu problémy...

Kdepak, nechtěl jsem poukazovat jen na vyložené pitomosti, které plynou z toho, když si vybereme nějakou historickou osobu (čím ze staršího období, tím hůře) a naroubujeme ji na dnešní problémy, ideálně si říkáme, "co by tomu asi řekla dnes". To by byl příliš jednoduchý terč.

Přijde mi ale dost zajímavé, jak si sv. Václav (a i jiní, jen považte, že něco podobného by šlo uplatnit i na Jana Žižku a jeho hochy) žije svým zajímavým posmrtným životem. Konkrétně zrovna on si to chudák docela odtrpěl. Z jeho života je na tuty známo jen několik málo faktů, ten zbytek je církevní balast (kde je odrazem reality asi skutečně jen ono pověstné zrníčko). Ono koneckonců své zemi možná Václav prospěl nejvíce svou slavnou smrtí, kdy se stal patronem a věčným knížetem země a pomohl tak středověký národ náležitě stmelit. Je to trochu spekulace, ale podle mě (a vím, že se tady pohybuji na hodně tenkém ledu) posmrtný sv. Václav výrazně přispěl ke vzniku státu (mám tím na mysli rok 995).

Stejně máme Václava ale rádi a odpustíme mu i to, že je katolík (zvládli to přece už husité i prvorepublikoví národovci), že očividně věřil v Boha (s tím náboženstvím to u nás máme takové specifické) a v podstatě jsme mu odpustili i tu kolaboraci s Němci (sice víme, že tehdy žádní jednotní Němci neexistovali a s tou kolaborací to možná bylo o něco složitější, ale to už obvykle bývá nad rámec chápání běžného demonstrujícího s transparentem). Do rukou si Václava vzal i David Černý a obdařil jej chcíplým koněm.

Chudák Václav, vůbec se mu nedivím, že je zakopaný na tom Blaníku a moc se mu nechce ven. Koneckonců vyjet na koni s mečem v ruce proti tankům a puškám, to asi moc nejde. To už pochopili i v Polsku :-).

Myšlenkové berličky

29. října 2015 v 19:15 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Pohlédnout pravdě do očí je někdy dost těžké. Předně je dobré si vymezit, co to ta pravda vlastně vůbec je (ano, většinou děvka, která se vyspí s každou ideologií) a pak je potřeba nalézt odvahu se s ní nechat konfrontovat.
Každý z nás má pochopitelně nějaké ty "berličky", jež podpírají občas potlučené ego, zvyšují sebepojetí a umožňují nám ospravedlnit vlastní činy a vůbec si tak nějak sebe sama vážit (bez toho by asi fakt žít nešlo). Většina lidí si díky tomu dokáže ve svém životě ospravedlnit prakticky vše, od krádeže lízatka počínaje, až klidně po masovou genocidu.

Když se tedy něco pokoušíte demýtizovat, tak často narážíte na urputný odpor. Málokdo se dokáže jen tak zbavit své berličky, protože bez ní by si musel připustit mnoho nepěkných věcí.
To vše je potřebá brát v potaz, když se s někým diskutujete (nebo "diskutujete"). Jsem toho názoru, že mnoho mezilidských problémů není ani tak způsobeno rozdílnými hodnotovými žebříčky (nebo to je až druhotný důvod), ale útokem jedné osoby na berličku té druhé, popřípadě do hry ještě někdy vstupují osobnostní vlastnosti a projekce (v psychologickém slova smyslu).

Jo, to vše je moc hezké, ale co s tím? Ponechávat lidem někdy dost ohyzdné berličky a tolerovat jejich podobu například ve formě zjevného rasismu?

Ne, to zrovna ne. Soudím, že vůči podobným věcem je potřeba se vymezit, jen to vymezení by nemělo v sobě zároveň obsahovat dehonestující prvek vůči druhým. Tím, že někomu řeknete, že je idiot (nácek, despota, tyran, doplňte jiné vhodné slovo...) jej asi jen těžko přesvědčíte, naopak, lidé mají podle mě tendenci se v takové situaci ještě více uchylovat do své "berličkové ulity", protože tam je koneckonců docela bezpečno, že...

Nesouhlasit se dá i jinak, řekl bych, že třeba "korektně" (kdyby jen dnes slovo "korektnost" nemělo až nechutně pejorativní nádech), a to pro začátek tak, že se oddělí podstata problému od osobnosti jedince, který ji artikuluje a problematiku se snažíme dostat co nejdále od osobního napadání.
Ne vždy to ale asi jde.

A co já vím, třeba jen ten text výše je jedna má velká (nechutná) osobní berlička, osobní mýtus.

Něco ke "čtečkám"

22. října 2015 v 15:34 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Čtečka e-knih spatřila světlo světa už někdy v devadesátých letech (jak se za tu dobu svět změnil!), ale stále se nestala samozřejmou výbavou čtenářů (aspoň tedy vztáhnuto na ČR). Já sám jsem k ní měl dlouhou dobu určitý....řekněme distanc, nicméně ten jsem před 3 lety (úspěšně) prolomil.

Možná je důvod i v tom, že čtení je často považováno, a podle mě správně, za velmi intimní záležitost. Číst se dá prakticky všude, pracuje tu jen vaše fantazie, takže ze stejné knihy si situaci každý může představovat dost rozdílně. Taková kniha jakou je třeba Goldingův "Pán much" může pro někoho být primárně dobrodružným vyprávěním o klucích na ostrově, pro jiného symbolickou hrou s lidskými archetypy, nebo třeba i vše dohromady. :)

Upřímně se vyznám z toho, že klasické knihy mám prostě jednoduše radši. Už jen třeba proto, že hezky voní (ano, jsem čtenář - čichač :)), ale působí i pekně vizuálně (když tedy máte místo, kam je poté odložit). Koneckonců i ten pocit, že si při nákupu kupujete cosi hmotného je asi lepší, než když si nakoupíte "jen" nějaký soubor o velikosti cca 1 MB.

To vše jsou důvody pochopitelné, byť někdy trochu sentimentální a estetické. Čtečka sentimentální není ani trochu, zato oplývá praktičností.

Já sám toho čtu relativně dost a přiznám se, že mám trochu problém s kapacitou. Velkou část knih jsem "zdědil" po svém dědovi (je tam i jeden archivní kousek z roku 1847), což jsou publikace, které jsem rozhodně všechny nečetl, ale vzhledem k určité pietě a (ano, sentimentálnímu) dojmu se jich rozhodně nechci zbavovat. Byt však rozhodně není prostorově nafukovací a člověk občas potřebuje i něco jiného než knihy, že... Velkou výhodou je také situace, kdy někam cestujete (a chcete letět třeba jen s batůžkem do 5 kg, to počítate pak každé deko, čtečka má v tu dobu cenu zlata). V neposlední řadě se praktičnost projevuje i v šetrnosti k životnímu prostředí. Dám příklad, v práci (ale klidně i ve škole) si potřebujete v klidu projít nějaký delší dokument a nedělá vám moc dobře číst jej z monitoru (aspoň v mém případě to je docela časté). Dost lidí takovou záležitost řešilo tiskem dokumentu ("ideálně" ještě tak co stránku na nový list), kdežto teď stačí konverze do příslušného formátu do čtečky a je hotovo.

Čtečky podle mě nikdy knihy zcela nevytlačí, ale troufám si říci, že s přibývajícími roky trh s literaturou vhodně doplní, koneckonců svoji roli hraje i spotřeba papíru a do budoucna bezesporu rovněž neustálé rozšiřování dostupnosti obsahu (když se vám ráno do čtečky stáhne váš oblíbený časopis, to je moc pěkný pocit).

Pozvat na Hrad x nepozvat na Hrad?

18. října 2015 v 10:10 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Blíží se nám zase 28. 10. Významný den dnes už neexistujícího státu, k němuž se ale ČR dost významně hlásí (určitě hlučněji, než třeba Slovensko, které by také teoreticky mělo co slavit). Státní svátek odkazující k nějaké historické události (to jsou asi všechny) obvykle bývá dost pružným materiálem, který si vládnoucí skupina může upravovat podle své libosti. Sv. Václav tak bývá někdy označován za "ochránce české země", jindy je vnímám jako prozíravý chlapec, který přece pochopil, že germánskému živlu nemá cenu odporovat a milostivě se tak schoulil do jeho štědré náruče...
Ono je pak dobré podobné svátky brát bez velkého patosu, protože koneckonců stejně jako i jinde se jedná o rituály upevňování a legitimizování moci současné, apod. To není nic nového pod sluncem. V současnosti podobné rituály probíhají bez většího zájmu široké veřejnosti (která je prakticky jen ráda, že má den volna), což o vztahu ke státu (popř. národu, ať si každý dosadí co je libo) také něco vypovídá. Možná snad s jednou výjimkou - udílení statních vyznamenání.

Dostat státní vyznamenání, to je velká věc. Jen považte, člověk se pak ocitne ve společnosti lidí (v případě Řádu Bílého lva, což je vyznamenání nejvyššího levelu) jako je třeba Nikola Tesla, E. Beneš, L. Brežněv. Mezi držiteli jsou třeba také lidé, kteří by si vzájemně vedle sebe možná ani nesedli (vyznamenání získal např. maršál Koněv a čínský nacionalista Čankajšek, slušná dvojka by byla také komunistobijec V. Krajina a Fidel Castro :)).

Vyznamenání zná naše země pochopitelně více, už dříve tu byla třeba ne moc populární Svatováclavská orlice, mezi jejíž držitele patřil třeba i režisér O. Vávra. Pochopitelně se občas objeví někdo, kdo státní vyznamenání z různých důvodů odmítne (2013 - V. Mišík), což se třeba - pokud se nemýlím - u výše zmiňované orlice nestalo (on sám o sobě výlet do Kobylis nemusí být špatný..., jen když vás tam na konci pobytu nečeká kulka).
Občas nastane ale i zvláštní paradox, kdy na prestižní udílení cen prezident republiky někoho nepozve. Například loni se tak jednalo o dva univerzitní rektorky, kteří asi panu Zemanovi moc do oka nepadli.

Ono nepadnout do oka panu Zemanovi je však docela jednoduché. Zeman je bytost plná kontroverzních výroků, které přímo vybízejí k hlasité polemice (kterou ale lze s touto kymácivou hlavou státu vést dost obtížně). Někdy stačí, když je daný člověk reprezentantem země, s níž má ta naše země nějaké spory. Ano, narážím na případ "ukradených českých dětí" norskými úřady.

To je - prosím pěkně - naprosto šílená kauza. Fascinuje mě, jak takřka každý má k tomu co říci, jak mnoho lidí vynáší zaručené (a někdy dost drakonické) soudy, ale vzato kolem a kolem (jak to u podobných emočně vypjatých událostech bývá) o podstatě věci neví skoro nikdo, což je i celkem logické. Smutné je pak, že o samotné děti jde až asi v poslední řadě a - podle mého názoru - tuto pseudokauzu využívá i mnoho politiků k posílení vlastní prestiže s tím, že se ohřejí v poslední době slušně plápolajícím ohýnku národnostní vášně.
Kdepak, pan prezident se s norskou velvyslankyní nebude bavit, nebude ji nikam zvát (a trochu tak připomíná uraženého klučinu na pískovišti).
Norsko je asi "eklhaf". Nicméně tento "eklhaf" v České republice utrácí poměrně značné finanční prostředky na podporu - jak se domnívám - solidních a potřebných projektů. Jedná se například o zachycování a ukládání oxidu uhličitého, práce s vězni před jejich propuštěním (podle mě dost důležitá a dosud trochu zanedbávaná činnost), pomoc v péči o duševní zdraví, či třeba i zvýšení transparentnosti a participace občanů na veřejných věcech. Podobných projektů je pochopitelně mnohem více... Ale jo, vytrženo z kontextu, bez relevantních informací, budeme to ošklivé Norsko radši blokovat a nikam nezvat.

Ostatně co čekat od lidí, pro něž transparentnost je asi ošklivé slovo.

Pražáci bez domova

16. října 2015 v 20:46 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Na to, že je v Praze celkem dost bezdomovců jsme si možná už tak trochu zvykli. Oni jsou pochopitelně i jinde, ale vzhledem k silnému "magnetu" matičky Prahy se mnoho z nich časem do této metropole dostane. Někteří nemají skoro žádné doklady a žijí ve svém polosvětě, který je ostentativně ignorován velkou částí zbytku populace.
Ostatně co také jiného čekat od lidí, z nichž někteří mají škodolibou radost z utopených lidí ve Středozemním moři a z těch, kteří si zarputile myslí, že bezdomovci si za svoji trudnou situaci mohou sami, protože jsou prostě a jednoduše...příliš líní.

Ano, já to někdy chápu. Cítit s jinými lidmi může být bráno také jako slabost. Nemělo by to ale zároveň vypínat mozek. Je totiž veřejným tajemstvím, že cca polovina pražských bezdomovců (přesnější údaje jsou bohužel vzhledem k cílové skupině a její charakteristice dost nemožné získat) jsou lidé trpící nějakou závažnou duševní chorobou (psychózou). Pokud jste někdy Prahu navštívili, tak jste je možná také potkali. Podivné postavy, které si pro sebe cosi mumlají (někdy docela nahlas), odporně páchnou a celkově jsou absolutně mimo "normální" společnost. Okolí takové lidi většinou tiše ignoruje (a myslí si své), jindy je okřikne a pohrozí násilím.

Ono je to dost těžké... Takový člověk (říkejme mu třeba Emil) obvykle nemá podporu prakticky od nikoho, propádá sítem zdravotních i sociálních služeb a nezbývá mu nic moc jiného, než si tiše žít (spíše přežívat) tam někde v koutku. Emil si nikdy nedojde k lékaři, jednak nemá na svoji nemoc náhled, ale hlavně jej něco podobného ani nenapadné. Proč taky? S velkou pravděpodobností se třeba i dostane do psychiatrické nemocnice (dříve nazvané "léčebna"), ale tam je záhy po několika dnech propuštěn s léky na další 3 dny (které si beztak nevezme...) a vydá se zpět do svého světa. I kdyby nakrásno začal s nějakými lékaři a spol. spolupracovat, tak pro některé z nich by nebyl zrovna lukrativním klientem (a to ještě musíme vzít v potaz, že by s ním někdo vyřídil takovou drobnost jménem zdravotní pojištění) a koneckonců přítomnost takové osoby v čekárně...

Kdepak, stigma bezdomovce je něco, přes co se jen málokdo dokáže přenést. Vidět v Emilovi lidskou bytost je někdy strašně těžké.
Ale i Emil má své prožívání, své city, touhy, přání,... Jeho nemoc je těžké řešit v situaci života bez domova, v situaci, kdy je stejně každý den vystaven obrovské nejistotě a stresu.
Současná lékařská věda používá někdy pro lepší představu model "stress x vulnerability" (obrázek níže).

Každý máme v sobě v zásadě nějakou odolnost vůči stresu, která je ale člověk od člověka dost různá. Někoho rozsype nepodařená zkouška na VŠ, jiného až děsivý válečný konflikt v jeho blízkosti. V takové situaci dle této teorie (která spatřila světlo světa z letech sedmdesátých) nastává ideální podhoubí pro psychózy. Představme si modelového Emila, člověka pocházejícího z patologického rodinného prostředí, jedince plného úzkostí a ne zrovna dobře vybaveného pro tento svět. Emil je prakticky pořád v úzkosti ze selhání, ve stresu, který se bez bydliště jen násobí.
Upřímně, kdo z nás by prošel epizodou života na ulici zcela bez újmy?

Ono je strašně těžké někoho odsuzovat bez vnímání širších souvislostí. Není to trochu i alibismus? Vidět chybu vždy v jedinci a nedívat se na okolnosti jeho stavu? Ne každý má totiž to štěstí, že jeho zvýšenou vulnerabilitu mu pomáhá okolí zvládat. Jsou lidé, kteří nikoho nemají, žijí kolem nás a i když na to někdy skutečně nevypadají, potřebují pomoc.

A pomyslně sundavám svůj klobouk před těmi z většinové společnosti, kteří s výše uvedeným bojují.

Beach House - Depression Cherry (2015)

9. října 2015 v 20:25 Hudba z ouška do ouška

Pro toto dream popové duo z Baltimore mám velkou slabost. Marná sláva, už od vydání "Teen Dream" (jejich první desky u Sub Pop) jsem si ten podmanivý zvuk, který občas působí jako zvuková malba k seriálu Twin Peaks (a modří vědí, že ten také miluju) jsou u mě Alex s Victorií hodně vysoko.

Jasan, uvědomuji si, že ne každý něčemu podobnému fandí. A ruku na srdce, já jsem měl cestu k Beach House také docela trnitou, protože na první poslech mi skoro každá jejich deska/skladba přijde taková nijaká.
Jenže já se většinou odradit nedám, ta pravá krása se totiž skrývá uvnitř, což se dá odkrýt opakovanými poslechy.

Na Depression Cherry Beach House zvolili trochu jiný postup než při kompozici předchozích úspěšných alb Teen Dream a Bloom. Toto album je o trochu komornější než jeho předchůdci a také tu tak výraznou roli nehrají bicí - je to v podstatě jen jeden z mnoha zvuků na pozadí. Jinak u Beach House vše zůstává takříkajíc "při starém".

Ostatně proč taky měnit něco, co funguje bezvadně.

A fanoušci mohou freneticky jásat, protože po 3 letech bez nové desky, nás "plážový domeček" obšťastní letos ještě jednou deskou... :-).

Enslaved: Odyssey to the West

2. října 2015 v 10:48 Počítačové hrátky
Být otrokem je samo o sobě dost na nic. Ještě horší ale může být otrokem v postapokalyptickém světě, kde po jakési válce před cca 150 lety svět prakticky skončil a lidé (respektive jejich zbytky) jen přeživají ve strachu z všemocné organizace Pyramida.

Hráč se zde ujímá role "Opičáka" (v originále "Monkey"), což je takový snad až trochu stereotypní svalovec se srdcem na správném místě. Stereotypům se ale trochu odlišuje při vzájemné interakci s ostatními postavami, kdy ke slovu přicházejí zajímavé situace a nezřídka i specifický humor (zejména v hojnosti se třetí postavou).
Opičákovým parťákem je ve hře Trip, na první pohled znovu trochu stereotypní charakter dívčiny s ňadry velkými, že by se dala krájet a potřebnou dávkou IT dovedností.
Vztah mezi Opičákem a Trip však zase tak stereotypní není a postupem nabírá - podobně jako celý příběh - na intenzitě.

Velkou devizou hry je změna prostředí. Chvíli jsme v ruinách poničeného města, chvíli na lidské základně, poté na smetišti, apod. Do nudy hra nikdy nesklouzla, a to se prosím pěkně jedná prakticky o "obyčejnou" skákačku okořeněnou akčními souboji (na které stačí obyčejna počítačová myš a klávesy wasd s mezerníkem) a občas nějakým menším "adventurním" logickým problémem (který ale není zase tak velký problém vyřešit).

Enslaved mi sedla, to netajím a je to asi z předchozích řádků zřejmé. Už dávno jsou pryč ty časy, kdy by videohry patřily mezi mé nejoblíbenější koníčky, ale těch cca 10 hodin strávených u Enslaved rozhodně nelituji. Možná by hra snesla i nějaké pokračování. Svět postapokalyptické budoucnosti, který není a priori temný a plný šílenců s vizáží metalových muzikantů, naopak plný zeleně a sluníčka (příroda si prostě planetu Zemi bere zpět) se mi líbil.