Srpen 2015

Lež jako věž

30. srpna 2015 v 10:01 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nejsou lidé, kteří nelžou, ale existují lidé, kteří se snaží nelhat - takto soudil v jedné své knize (a kdo pozná ve které, má ode mě pochvalu) známý český filosof Erazim Kohák. Ano, každý občas zalžeme, někdy se jedná o tzv. "bílé lži", kdy své drahé polovičce pochválíte ten nový klobouk - i když v něm vypadá bezmála jako nosorožec.
Člověk by bez lži asi nemohl existovat, život bez ní by byl absurdní podobně jako je extrémní Kantův příklad s morálním imperativem díky němuž mluvíme pravdu i v okamžiku, kdy se známý terorista s prstem na spoušti ptá, kde se zrovna nachází jeho další oběť.

To ale rozhodně neznamená, že lež by mělo být něco, pro co by člověk měl mít obzvláště velké pochopení, byť dnešní doba tomu trochu nahrává. Ne, nemám teď ani tak na mysli mravní relativismus, ale zejména přehršel všech možných informačních vjemů, kterými jsme doslova a do písmene přesyceni. Může se tak jednoduše stát, že nějaká postava vystoupí v televizním pořadu vysílaném živě, pronese několik záměrných (a třeba i nezáměrných) lží, jako např. "Židé mají velký podíl na současné stoupající kriminalitě..." a důvěřivý divák je znepokojen. Když to říkají v televizi....
Ano, pak se obvykle zjistí, že onen "spíkr" své tvrzení neměl podepřeno žádnými důkazy, statistikou, ničím. Takříkajíc jen "střílel od boku", protože tak to občas funguje a "všichni víme, že..." Dokonce posléze může vystoupit v jiném pořadu kdosi, kdo dané tvrzení dementuje a uvede na pravou míru. Obvykle však bývá ale pozdě. Semínko je zasazeno a pozvolna klíčí.
To je příklad skutečně nebezpečné lži.

A bohužel mám dojem, že právě kvůli záplavě informací a praktické nemožnosti je všechny ověřovat (a koneckonců - nalejme si čistého piva - málokdo má na to i chuť a čas) nám tu bují různé senzacechtivé a "zaručené" zprávy, jež obvykle utvrzují už dříve zažité stereotypy.
Odlišovat záměrně vytvářené lži a polopravdy od skutečnosti, kriticky myslet, ověřovat si informace, vyslechnout více stran, neredukovat svět jen na "má dáti" a "dal",... To je možná jeden z největších problémů před nímž naše společnost stojí.

Můj dlouhý běh - Daniel Orálek a Luboš Brabec

29. srpna 2015 v 13:58 Recenze knih

Dámy a pánové, Daniel Orálek je magor... Ne tedy ten klasický, ale takový, kterého je třeba za jeho jinakost jednoduše obdivovat. I slovo "magor" tak může mít pozitivní konotaci :).
Krom toho je rovněž ultramaratoncem, což znamená, že běhá trasy nad 50, ale ještě lépe nad 100 km. To je pro mě věc dost nepochopitelná, neboť sám se svými běžeckými výkony končím u 1/2 maratonu (= 21 km a nějaké drobné). Kniha je však velmi dobře napsaná a má tak co říct i lidem, kteří se na ultra závody dívají raději pěkně z povzdálí.

Možná znáte publikace "Born to run", apod. Tedy knihy o běhání, v nichž autoři nějakým způsobem líčí své začátky a pokračují přes první výzvy až k výzvám největším. Obvykle to je celkem čtivé (zejména pokud se o tento sport zajímáte). Můj dlouhý běh je takovou českou odpovědí na vlnu podobných knih ze zahraničí. Dokonce si troufnu říci, že odpovědí velmi zdařilou, která mnoho zahraničních běžeckých knížek převyšuje minimálně stejně, jako Orálek většinu svých soupeřů.

Nejzajímavější mi přišel začátek knihy, kde Orálek vypráví o svých začátcích (zkoušel to s fotbalem, ale tam prý "neměl talent", ani ve škole v běhu moc neexceloval, neboť tam zase kraloval spolužák, který si tehdy dopřával inhalování nikotinu - docela by mě zajímalo, jak poté skončil :)). Popis běhu na 17. listopad roku 1990 prostě také nemá chybu (skutečně doporučuji k přečtení!). Velmi zajímavou kapitolou je i ta mapující legendární Spartathlon, to je ve zkratce běh mezi Spartou a Aténami čítající...ehm.. 246 km, což Orálek pokořil cca za 26 hodin souvislého běhu.

Hledat své limity, těšit se z pohybu, poznávat nová místa a nové - podobně naladěné - lidi jsou těmi základními palivy mnoha ultramaratonců. Jsou to představitelé sportu, kam všemocná sportovní komerce ještě moc nepronikla. Daniel Orálek patří mezi ty nejlepší z nich a není lepší způsob jak se o tomto pozoruhodném českém sportovci dozvědět více než si přečíst tuto báječnou knihu.

Iracionální muž (2015)

24. srpna 2015 v 10:52 Filmové recenze
Znáte to, filosovat se dá o ledasčem.Solipsisté si myslí (teoreticky), že krom nich není v podstatě nic, i když prakticky se mi moc nechce věřit, že by se lidský mozek odvážil až tak závažných konstruktů bez rizika šílenství.
Abe Lucas je univerzitní profesor filosofie. Píše celkem poutavě, studenti - a hlavně studentky, se kterými dříve dost bujaře sexuálně žil - jej milují, což by mohl být celkem spokojený kantorský život, jenže...... Jenže Abe je tak trochu podivín, vypařila se z něj veškerá vitalita - a útěcha ve filosofii evidentně nefunguje - sexuálně mu to už ani nestojí za to.. (ehm..) a začal k tomu dost slušně chlastat atd... Prostě muž na prahu zralosti, kterému evidentně chybí elán a impuls. Ten se dostaví po vyslechnutí podivného rozhovoru v kavárně (či kam to chodí se svoji oblíbenou studentkou).

Woody Allen je nestor, každý rok tvrdohlavě posílá do světa další a další film. Pokaždé to není filmová pecka, ale nikdy mistr nesklouzne k trapnosti, což se musí ocenit. Mít takovou vitalitu a elán Abe Lucas, tak určitě neřeší žádné problémy..., což by ale v posledku byla docela škoda, neboť film Iracionální muž by tak nevznikl (a já jsem přesvědčen, že za vznik určitě stál).
Pravda, Woody si tu opět jede "to své". Tedy mladá holčina (Emma Stone se svými kukadly) propadne kouzlu staršího muže (Joaquin Phoenix) namísto mladého chlapíka (Jamie Blackley), což může být i Woodyho vztyčený prostředníček směrem k mladé generaci (nebo taky ne, že...), takže i když tento film má celkem pozoruhodný konec, tak zbytek scén je tak trochu očekávatelných. I tak je film ale kouzelný, obsahuje propracované scény, dialogy, prostě spoustu ingrediencí, které má mít správný film (a které jiné snímky od jiných tvůrců postrádají).

Woody pořád umí a je to moc dobře.

Ples příšer (Monster´s Ball) 2001

18. srpna 2015 v 12:04 Filmové recenze
Když jste odsouzeni k smrti, tak se svět rozhodně nezdá jako milé místo. To by mohl potvrdit takový Lawrence Musgrove, který za blíže nespecifikovaný prohřešek dostal elektrické křeslo. Ne tedy, že by o něj zrovna nějak úpěnlivě žádal...
Film Ples příšer však kupodivu není ani tak o Lawrencovi a jeho případném kání a zpytování života neřestného, byť název by k tomu tak trochu mohl odkazovat (Ples příšer = termín ze 17. století popisující poslední hostinu odsouzence před popravou). Ples příšer má v podstatě 2 roviny, a to: Lawrencova rodina (žena a syn) a osud trojgenerační mužské domácnosti vězeňských dozorců. V určitý okamžik se obě roviny protnou (což divák pochopitelně tuší už delší dobu).


Dost se mi líbilo, jak si tvůrci se svým filmem vyhráli. Natáčelo se ve skutečné věznici, ve skutečné místnosti, kde se popravovalo... Neméně působivě se zdařilo natočit i vztah otce a syn (B. B. Thornton a Heath Ledger) a Halle Berry za svou roli dostala dokonce Oscara (byť osobně si myslím, že Thornton hrál přesvědčivěji).

Ples příšer je jedním z těch filmů, které by snad šlo popsat jako "mnohovrstevnaté". Důležitým tématem je "lovestory", ale zároveň je negována pokusem dostat se ven ze svého "posraného života", pádným tématem tu rovněž je rasismus a xenofobie. Moc se mi například líbila scéna, kde děda vzpomíná na "staré dobré časy" a myslí tím dobu, kdy bylo zcela OK být rasistou, sexistou, a bůhvíčím ještě.

"Bejt černej a ještě k tomu tlustej....v Americe..."

Rasismus je problém současné Ameriky (a pochopitelně, že nejenom tam), byť se překlenul proklamovanou korektností, tak v hloubi duše asi dost obyvatel "cítí" s Hankem (zmiňovaný B. B. Thornton), když bere pušku a jde "malé negříky" vyhnat ze své zahrady. Hankova "proměna" z ne zrovna latentního rasisty (rvačka na toaletách) do tolerantního člověka bez předsudků se však odehrává postupně a je celkem slušně "vyargumentovaná".

Tento skvělý film má navíc jeden pozoruhodný primát, obsahuje totiž pravděpodobně nejdelší scénu koitu v dějinách západní kinematografie (a to navíc koitu "mezirasového", takže leckterému rasistovi se u toho bezesporu obrátí žaludek :)).

Film Ples příšer byl natočen před 14 lety. Dost dlouho mi trvalo se na něj podívat, povaloval se mi tady na skříni ve formě DVD v papírovém obalu snad více než 2 roky... Na některé filmy prostě musíte mít čas a chuť ke správnému požitku. Ples příšer za vychutnání určitě stojí.

Kramerová versus Kramer - Avery Corman (1977)

14. srpna 2015 v 10:32 Recenze knih
Velmi úspěšná kniha amerického spisovatele původem z Bronxu v podstatě vypráví celkem prostý příběh, na němž je zajímavá zejména jeho perspektiva.
Mrkněme se mu tedy pěkně pod pokličku...

Ted Kramen je takový normální chlápek, který má touhu randit s pokud možno co nejvíce ženami a užívat si tak rozličných sexuálních eskapád. Jelikož jsem muž, tak mu celkem rozumím. Jelikož jsem ale zároveň muž ne extrémně promiskuitní, tak zároveň i chápu jeho touhu upnout se na tu jedinou, což je v jeho světě Joanna. Ti dva se prostě našli, nedá se zrovna hovořit o lásce z brakové literatury a ani o onom pověstném "vzplanutí srdcí", apod. Ted i Joanna jednoduše zjistili, že se sexuálními experimenty toho mají dost a že by nebylo zcela od věci nalézt si nějakou stabilitu... Podobně přistupují i k dalším věcem ve svém životě, například i k narození potomka. Oba tuto událost brali celkem netečně jako další příčku na žebříku jménem život.

Ted i Joanna žijí v sedmdesátých letech, v době, kdy patřit k tzv. "me-generation" nebylo něco extra neobvyklého. Sami vidí, že rodinný život jde na úkor jejich kariéry, jejich koníčků, jejich svobody... Joanna, ačkoli dítě miluje, se rozhodne rodinu opustit a začít nový život někde zcela jinde. Povinnosti spadnou rázem ze dne na den na Teda.

Právě nepřítomnost matky v rodině činí úhel vyprávění knihy velmi zajímavým. Jelikož Ted žije v kapitalistické zemi, tak se musí celkem ohánět, aby vydělal dostatečný finanční obnos, neboť v době kdy je v zaměstnání je potřeba najmout nějakou chůvu. Zároveň musí být připraven i na to, že jeho zaměstnání je celkem nejisté a nemůže si dovolit o něj přijít. Práce a syn se tak stávají prakticky jedinými body jeho života. Sexuální radovánky a společenský život chtě nechtě musí ustoupit do pozadí.

Příběh krásného vztahu otce a syna (a ano, vůbec to v knize nezní jako klišé) byl záhy po svém vydání zfilmován a jak už to tak někdy bývá, snímek se stal možná populárnější než kniha (nemalou měru na tom prý měl i hlavní protagonista Dustin Hoffman). Film jsem neviděl, nemohu soudit, ale tuto zdánlivě obyčejnou knihu o neobyčejných věcech bych rád doporučil.

Nejlepší filmy o běhání

9. srpna 2015 v 10:50 Filmové recenze
Vždy když nějaký text začíná slovy "nejlepší o...", popřípadě "nejlepší z...", tak je to trochu ošidné a čtenářka/čtenář by měl být připraven na kdovíjakou záludnost. Všechny žebříčky jsou totiž hodně subjektivní, nicméně leckdy pomohou k inspiraci.
Tož tedy, sem s tím!

Filmů o běhání (potažmo o atletice jako takové) není zrovna přehršel. O něco lépe je na tom (asi) fotbal. Vyloženou popelkou ale tento sport také není. Dokonce si troufnu říci, že jsem o běhání neviděl vyloženě špatný snímek (což se rozhodně o jiných sportech říci nedá). Dovolím si tedy doporučit celkem čtyři filmy, z nichž jeden titul filmem navíc vůbec není... To jsou teda počty...

1. Gallipoli (1981)

Jo, mladičký Mel Gibson, první světová válka a věčné trauma australsko-novozélandské armády v geniální režii jednoho z mých oblíbených režisérů (Peter Weir) s neméně geniální hudbou (Jarre). To na první pohled nepůsobí zrovna jako sportovní film. Zdání ale klame.

2. Without limits (Hranice možností, 1998)


Prefontaine byl borec, nosil takové "bítlsácké háro", měl správně bojovnou a optimistickou povahu. Hotová ikona. Filmů o tomto talentovaném běžci je více, ale tento je pro mě asi tím nejlepším (hraje tu i Donald Sutherland, který pochopitelně neběhá, ale koučuje :)).

3. Dlouhá míle (tv seriál)


Tento dnes lehce zapomenutý československý seriál obsahuje několik vskutku legendárních scén. Asi nejpůsobivější z nich je slavný závod Veseckého s pražskou tramvají... Skvělý seriál o kamarádství, vůli se vrátit zpět a rovněž o tom, že i končit se musí umět.

4. Lola rennt (Lola běží o život, 1998)


Menší libůstka na závěr. Německý režisér Tom Tykwer stvořil celkem originálně vyprávěný příběh, v němž Lola běží a běží... Vůbec to není o klasickém závodění, tady se běží o něco mnohem cennějšího. Film neboduje jen zajímavým a nelineárním příběhem, ale i velmi slušným soundtrackem, který mi tehdy v přehrávači rotoval celkem často... :-).

Putování po Krkonoších

8. srpna 2015 v 12:29 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jsem typem člověka, který zrovna nemiluje zimní radovánky. Ok, rád se občas kouluji a stavba sněžného muže mi také není vyloženě proti srsti, ale lyžování ani běžkaření (natožpak snowboard) jsem nikdy nepřišel na chuť. Přesto mám hory rád...
Díkybohu je tu ale také léto a s ním mnoho možností, jak se na horách náležitě "vyblbnout".
A vzhledem k tomu, že poslední dobou tak trochu "smrdím korunou" (strašný výraz...), dal jsem přednost jediným českým horám s vysokohorským rázem - citace z brožurky Královehradeckého kraje - tedy Krkonoším.
A rozhodně nelituji.

Dlouhou dobu jsem žil v domnění, že Češi své velehory znají velmi dobře a že když tak porůznu utrousím názvy míst které se chystám navštívit, tak bude okolí náležitě přikyvovat. Chyba lávky. Tento text tak můžete brát tedy i jako menší rady kam se třeba podívat v tuzemsku za zajímavostmi.

Není Černá hora jako Černá hora

Pivaři budou bezesporu znát celkem slušný moravský pivovar nedaleko Blanska, nicméně Černá hora je zároveň jeden z nejzajímavějších vrcholků Krkonoš a pozornosti návštěvníků by určitě uniknout neměla. Předně se na ni nachází legendární Sokolská bouda (foto níže).
Tato unikátní stavba je bohužel v katastrofálním stavu, což je určitě škoda. Snad budoucnost přinese lepší časy. Bouda by si to určitě zasloužila, postavena byla už za časů první republiky, navštívili ji oba tehdejší prezidenti (Masaryk i Beneš) a za 2. sv. války sloužila jako výcvikové místo SS a různých diverzantských skupin. Pozoruhodný osud. Vstup do této budovy s roubenou konstrukcí je dnes však jen na vlastní nebezpečí...

Nejenom zchátralými budovami je ale živ člověk, nedaleko od Sokolské boudy se totiž nachází příjemná vyhlídková věž (jejíž základy se sestávají z jednoho pilíře staré lanovky). Rozhledna Panorama poskytuje pohled na krkonošský masiv, takže krásně vidíte Sněžku, ale i nedaleký vysílač, stejně jako dost vzdálený Říp, město Trutnov, apod.

Dobré je určitě rovněž navštívit unikátní rašeliniště na Černé hoře. Jde se tam pohodovou cestou přes dřevěné chodníčky, které lemují naučné ukazatele upozorňující na místní květenu stejně tak intenzivně jako na to, aby člověk z chodníčku nesestupoval (nejvyšší zóna chráněného pásma).


Sněžka je jen jedna...
Nejvyšší česká hora je vlastně "česká" jen z poloviny. Prochází ji totiž hranice se sousedním Polskem, takže na vrcholku lze logicky potkat spoustu Poláků (a Polek :)). Výstup až na Sněžku si je možné ulehčit lanovkou, ale to je pro lenochy a nemocné :), takže my jsme dali přednost poctivému vystoupání po modré z nedaleké Pece pod Sněžkou. Výstup je to tedy namáhavý, o tom žádná, ale příroda vás odmění krásnými výhledy...
Paráda, ne?
A takhle vypadá finální výstup na Sněžku... Chvílemi si tam člověk připadá trochu jako na "Václaváku" :).

Hezký výhled se nachází (byť to z této fotografie není moc vidět) také ze samotné Sněžky. Ta měří podle posledního oficiálního měření 1603 metrů, což je o dost jiný údaj, než když se ji poprvé někdy v 16. století pokoušel změřit jakýsi Holanďan, který došel k neuvěřitelnému číslo 5 000 a něco... :). Pokud má člověk hodně rád Polsko, tak doporučuji projít si stezku Česko - Polského přátelství, i když tam jsme dali jen asi 300 metrů, neboť daleko zajímavější mi přišla vedlejší (česká) naučná stezka o době ledové.

Jak známo, na Sněžce máte i nejvýše položenou pobočku České pošty (je zajímavé, že tamní otevírací doba je delší než u mnoha jiných venkovských poboček :)) a kapli Sv. Vavřince, kde se i dnes tu a tam pořádá mše. Do nedaleké Polské boudy lze zajít na oběd, popř. na toaletu (berou zloté i koruny), ale já jsem řekl NE, neboť nedaleko Sněžky (cca 2,5 km na západ) se nachází slavná Luční bouda..


Ano, pivaři ji budou možná dobře znát (foto dole), protože právě v ní se nachází nejvýše položený pivovar v ČR, který navíc vaří velmi dobrý chmelový mok!

Jedná se o pivovar Paroháč, který nabízí klasický sortiment spodně kvašených piv + tu a tam nějaký speciálek. Ten bohužel v den mé návštěvy na čepu nebyl, takže jsem okusil světlou desítku (nebyla špatná, super chmelová, kvasnicová, tak jak má dobrá desítka vypadat) a polotmavou dvanáctku (subjektivni mi přišla lehce horší než desítka, trochu karamelová). Suma sumarum je to ale slušný pivovar s cenou 50 korun za 0,5 litru moku, což je jen o trochu více než kvalitní piva z pražských pivních barů. Vysokohorská přirážka je prostě vysokohorská přirážka. Zajímavostí pro pivní fajnšmekry jistě bude i možnost prohlídky pivovaru, ale tu jsem boužel neabsolvoval (i když snaha byla, leč pod pohrůžkou násilí jsem ji raději opustil).
Samotná Luční bouda je také pěkně stará stavba, existuje už od 17. století (byť pochopitelně v jiné podobě) a tamní personál je na to patřičně hrdý. Mimochodem, drobnost na závěr, ještě snad nikde jsem neviděl tam kmitající "ansámbl", jako právě v Luční boudě. Time management mají vyřešen na výbornou.

A to logo, učiněná nádhera.. :)

... a závěrem

Krkonoše nejsou jen místo pro aktivní dovolenou a gastronomii (zde musím doporučit jídla v Hoffmanových boudách, to je skutečně epesní radost!). Čas lze trávit i relaxací v Jánských lázní, v jejich půvabné kolonádě, či třeba v různých zábavních parcích (bobování, apod.), což ale není zrovna pro mě.
Ani cenově mi tamní pobyt nepřišel moc drahý, co se týče jídla, tak pokud člověk neobědvá zrovna ve vysokohorských "knajpách" a boudách, tak je cena ve srovnání třeba s matičkou Prahu o něco příznivější. I s kvalitou služby jsem byl vždy spokojen a byť se to vše může zdát jen jako maličkost, tak soudím, že právě takové maličkostí jen dokreslují svými mozaikovými kameny skvělý zážitek.

Samba (2014)

1. srpna 2015 v 13:27 Filmové recenze
Režisérský tandem Toledano - Nakache se po velkém úspěchu filmu Nedotknutelní znovu vrhl do specifického žánru komedie, která citlivě reflektuje důležité sociální otázky.
A v hlavní roli je zde znovu Omar Sy.

Hlavním hrdinou je Samba, sympatický a mohutný černošský chlapík, který se do Francie dostal asi před 10 lety ze Senegalu. Od té doby ve francouzské metropoli pobývá jako nelegální přistěhovalec a živí se vším možným. Nejvíce pracuje v jedné restauraci jako pomocná síla v kuchyni. Přesto se nevyhne různým problémům, na jejichž konci čeká zadržení a naděje v kontaktu s (dočasnou) sociální pracovnící Alice (jako už tradičně skvělá Charlotte Gainsbourgh).

Na film se pochopitelně můžeme dívat také způsobem, který vlastně veškeré Sambovo jednání může odsoudit. Je to zcela legitimní otázka k diskusi. I když se snímek Samba věnuje přistěhovalectví, tak otázku po jeho oprávněnosti tak trochu nechává stát stranou. Samba je sympaticky a šikovný chlap, ergo mu diváci fandí. Vše je navíc natočeno svižně, zajímavě a leckteré scény vyznívají i velmi vtipně (zmatky při překladu, sbližování Alice a Samby,...). Není to pochopitelně komedie stylu "lidová řachanda", ale velmi citlivý příběh s některými smutnými místy.

Návštěvy kina rozhodně nelituji, zanechalo to ve mně podobný dojem jako již výše zmínění Nedotknutelní, tedy dojem vynikající :).

Sluší se ještě dodat, že se jedná o adaptaci díla autorky Delphine Coulin.