Červenec 2015

Je možná koexistence více etnik?

26. července 2015 v 7:34 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Věčná otázka "soužití více etnik" na jednom místě se cyklicky vrací na "pořad dne" tak často, že to skoro vypadá, jako kdyby ani nikdy neodešla. A možná že skutečně ne, je jako ten neodbytný návštěvník, který se před námi schová do koupelny... :-).

Nacionalisté obvykle požadují, aby se etnická jednotka kryla s územní jednotkou, tedy aby nedocházelo k nějakému míšení kultur, etnicity, apod. Postoj je to do jisté míry s ohledem na sociální darwinismus (pomineme-li degeneraci), i když se dá jednoduše zase na druhou stranu namítnout, že aplikovat biologické zákonitosti na lidskou společnost možná není zrovna nejlepší řešení...

Je dobré se ale pozastavit nad tím, že tuto otázku (samozřejmě v jiných kulisách) řešily generace před námi. Často to byly dost urputné pře. Stačí si vzpomenout na otázku o smyslu českých dějin, kdy se Pekař výrazně vymezoval vůči Němcům. V Pekařově podání totiž celé české dějiny byly zápasem Čechů s Němci, takže tento historik minulost (českou minulost) hodnotil podle toho, zda události pomohly českému živlu. Hodnotí (bez překvapení) pozitivně husitskou éru, ale zároveň pozitivně hodnotí i bitvu na Bílé hoře, protože ta měla za následek dominanci katolicismu na úkor německého protestanství... V takovém (rozuměj Pekařově) světě není možnost poklidného soužití více etnik (národů, atd...). Jedná se v podstatě o hru nulového součtu. Co jedna skupina získa, to jiná ztratí.
Docela mi přijde, že Pekař dnes přichází zpátky do módy.

Pochopitelně ke každé tezi existuje i antiteze, takže i Pekař měl názorové oponenty. Často se hovoří o Masarykovi, ale já bych zmínil zejména Emanuela Rádla, a to třeba i proto, že Rádl byl původně biolog. Rádl do této debaty předně vnáší důležitý argument ohledně neexistence "národa" v dnešním (respektive v Rádlově době) slova smyslu, pokud jej cílíme někam do středověku. "Národ" jako neumírající, věčná přírodní síla,je výplod německého romantismu, který měl svůj vliv už na Palackého. Rádl tento výklad pochopitelně popírá. Podle něj je nacionalismus Čechů v podstatě stejného ideového kořene jako nacionalismus Němců. Dnešními slovy to chápu zhruba tak, že nejde o spor dvou národů jako takových, ale o extremistů z obou skupin, kteří se vzájemně prakticky neliší.

Rádl v zásadě vidí tři podoby státu, jedná se o:
1) stát organický - kde národ usilovně pracuje a vytvoří si stát (národní stát), ovšem taková instituce je dost nesvobodná, neboť stát (potažmo národ) je zde nadřazen jednotlivci, což může vést k pronásledování homosexuálů počinaje a ostrakizací cyklistů za jejich jinakost konče.

2) stát většinový - kde v podstatě existuje cosi jako diktatura většiny. Jak by řekli čeští fotbaloví funkcionáři svým vytříbeným jazykem, "...silnější pes mrdá..."

3) stát smluvní - pravidla vznikají konsenzem s ohledem na práva menšin. Lidská práva dokonce mají větší váhu než stát, který zde není vnímán jako něco "odedávna přirozeného a neměnného".

Netřeba si dodávat, že Rádlovi byl nejbližší bod č. 3. Skutečně si nemyslel, že by vznik republiky v roce 1918 byl nějakou samozřejmou přirozenou událostí ve vývoji národa (respektive završení jeho boje, apod.). Byl to podle něj čin morální, rozumový (vykukuje tu Kant). Národovecké teze nevytvoří myšlenkový obsah, je třeba použít něco jiného... Tím "něčím jiným" měl Rádl na mysli ideál humanitní.

Ideál humanitní nevnímá lid jako kolektivní těleso, které se řídí nějakými přirozenými hlubokými hlasy (hlas krve, "národ" promluvil, apod.). Tento ideál vnímá člověka jako originální lidskou bytost, akcentuje jeho občanská práva. Všichni můžeme být občany nějakého státu a je celkem jedno, jaké národnosti, etnicity daná osoba je. To bylo jedno z poselstvích Emanuela Rádla, které se prolíná až do našeho století (a bude prolínat i dále do budoucnosti).

A já se v této problematice rovněž přikláním k Rádlovi (lépe řečeno k tomu Rádlovi před jeho poslední prací, i když to by bylo na delší a asi i trochu nemístné povídání). Prosím, nehodnoťme lidi jako součást nějakých (někdy i dost abstraktních) kolektivů, ale jako jednotlivce. Nechtějme stát národní, ale občanský. Neopakujme chyby minulosti.

Zvonokosy - Gabriel Chevallier

25. července 2015 v 11:46 Recenze knih
Když se porůznu pořádají všelijaké ty ankety o nejvipnější knihu všech dob (pomineme-li pitomost oněch anket), tak na čelních místech se pravidelně objevují přibližně ty samé tituly. V českém prostředí často vede Jirotkův Saturnin (mimochodem ověnčený i cenou "Kniha mého srdce"), Švejk a třeba i zahraniční tituly, jako je např. Pan Kaplan. Ve výčtu obvykle nechybí i Chevallierovy Zvonokosy (mimochodem jedna z oblíbených knih Miloše Zemana).

Předpokládám, že o této knize už většina čtenářek a čtenářů slyšela (nebo ji dokonce i četla), nicméně rovněž lze předpokládat, že ne každý měl tu možnost. Zvonokosy si můžeme představit jako takový francouzský Kocourkov pro dospělé. Menší městečko (něco přes 2000 obyvatel) v krásném vinařském kraji Beajolais, kde je tak trochu nuda a lišky dávají dobrou noc spolu se slepicemi.... Pokojný život je ale narušen nenadálou událostí, starosta a machiavelistický intrikán Bartoloměj Pešinka se totiž rozhodl postavit obecní záchůdek. To by nebyl takový problém, kdyby se ale ono místo, kam i "císařpán chodí sám", nenacházelo nedaleko kostela a domečku jisté Eulalie Čubíkové (známé to náboženské fanatičky a staré panny).

Kniha v podstatě ani nemá hlavní postavu. Pokud by tu nějaká přece jen měla existovat, tak by jí bylo právě městečko Zvonokosy. Chevallier zvědavému čtenáři představuje kroniku událostí roku 1923 s tím, že příběh je jakousi mozaikou různých osudů, které se vzájemně proplétají a ovlivňují a vyvrcholí v zajímavém finále. Připomínalo mi to trochu vařeni polévky, když do vody postupně přidáváte různé kousky zeleniny a ve výsledku to chutná přímo grandiózně.
Ano, i kniha je grandiózní, navzdory tomu, že nepatří zrovna mezi "horké novinky" (byla napsaná v roce 1934, u nás vyšla roku 1937). Vynikající úlohu zde odvedl zejména překladatel Jaroslav Zaorálek, který spoustu jmen přeložil do češtiny a svět Zvonokos (v originále Clochemerle) tímto hodně přiblížil české duši.

Zvonokosy nabízí neotřelou satiru maloměšťáckého prostředí, lidského pokrytectví, najdeme tu i politickou satiru a různé "košilaté" vtípky. Krásná kombinace, do níž se ale někdy není úplně snadné začíst, protože autor dost dějové skáče, sotva nás seznámí s jednou postavou, tak se vrhá na další (a k některým předchozím se děj už prakticky nevrátí). To je jen ale taková malá muška, která podtrhuje dojem ze Zvonokos coby potrhlé kroniky ještě potrhlejšího městečka.
Není asi třeba dodávat, že skutečný "zápas o záchodech" je pouze záminkou pro skutečný souboj mezi "silami" vitálního sexuálního života a pokryteckou "mravností" (kterou tak nádherně ztělesňuje právě Eulalie Čubíková).

Zvonokosy jsou podle mě ideální letní četbou, která pobaví a místy i přiměje k zamyšlení nad motivací některých lidí, kteří se koneckonců vyskytují nezřídka i v našem světě a zaklínají se jakýmsi "obecním blahem a morálkou s počestností".


Nový život (Nya människan) 2007

22. července 2015 v 9:10 Filmové recenze
Švédsko roku 1951 má hodně daleko do té relativně milé a sociálně celkem spravedlivé země dneška. Kdepak, prim hrají zcela jiné atributy...

Co si budeme povídat, chudí a nevzdělaní lidé nemají různé zábrany a "zábrany" ve svém animálním rozmnožování. Jaká to hrůza, pomyslí si psychiatr pan doktor Berg (mimochodem největší magor ve filmu). To bude konec našich hodnot a civilizace, je potřeba tomu zabránit! Od slov ke skutkům. Ženy (zejména mladé dívky) z chudých rodin se do nové společnosti "slušných Švédů" moc nehodí. Jsou na ně asi trochu "nepřizpůsobivé". Je potřeba je tedy jaksi, ehm...internovat (v zájmu humanity!)). Tato internace plná domácích prací a přísného režimu na pokojích přecpaných až běda má i svůj konec. Děvčata mohou být propuštěna, pokud podstoupí takový drobný lékařský zákrok, po kterém nebudou už mít možnost rodit děti (a zaplevelovat tak společnost slušných lidí). Podobně se nakládalo i s mentálně retardovanými.

Hlavní hrdinka Gertruda řeší podobný problém. Zůstat v "domově pro mladé ženy", nebo jít ven, ale bez možnosti mít "normální" rodinu. Situace se ještě více komplikuje když ona hrdinka potká mladíka jménem Axel... Tolik k příběhu. Snímek Nový život není tím filmem, který by fascinoval dějovými zvraty, či něčím podobným. Spíše se podle mého názoru jedná o film, kterým se tvůrci (režisér Klaus Harö a scénárista Kjell Sundstedt) vyrovnávají s dost problematickou minulostí (nejenom) své země (podobné akce eugeniky probíhaly i ve Švýcarsku).

Možná je to otázka vyspělosti švédské společnosti, že dokáže o takových záležitostech mluvit, přiznat je a zároveň nepřicházet s trapnými apogiemi typu, "taková byla doba, apod.". Koneckonců i u nás máme s eugenikou svou osobní zkušenost, není to zase tak dávno, kdy stát sterilizoval romské ženy... Ještě smutnější je (a to neplatí jen pro ČR), že ve společnosti existuje nemalé procento těch, kterým se po onom "dokonalém světě" plném "čistých" lidí docela stýská a takovou menší selekci v populaci by asi jen uvítali...

Asi bych měl napsat i něco k filmu samotnému. Ten sám o sobě ale není zase až tak zajímavý (čistě po filmové stránce), zajímavým jej činí jeho poselství. To ale rozhodně není málo.


Uprchlictví - fenomén (nejenom) dneška

17. července 2015 v 9:14 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)

Uprchlictví je takový lidský evergreen. Homo Sapiens pravidelně migroval ještě v době "lovců a sběračů", což podle některých antropologů byla doba relativně šťastná, neboť díky povaze svého života tu nevznikala extra velká potřeba kumulovat majetek, ergo se nevytvářely majetkové rozdíly a v podstatě ani nevedly války. Člověk se ale za tu dobu stihl rozšířit prakticky po celé planetě a další migrace byly už o poznání komplikovanější, protože nenarážely na společnosti "lovců a sběračů", ale spíše zemědělců, kteří svoji půdu pečlivě obdělávali a moc se o ni nechtěli dělit. Ještě horší situace pak nastala, když v oné společnosti existovaly vazalské vztahy, vládla tam náboženská - či jiná - ideologie (potvrzující často vlastní výjimečnost a relativizující obecné lidství "těch jiných") a nově příchozí brala jako zpochybnění vlastní kulturně-sociální hegemonie. V něčem takovém tak trochu pokračujeme dnes.

"It All Began In Africa", hlásal název jednoho ze songů formace The Chemical Brothers - a kluci z Londýna měli pravdu - tak či onak všichni skrze své dávné předky z Afriky asi pocházíme. To už je ale dávno a v současnosti nám tamní život přijde jako zcela jiný svět, kterému nerozumíme (možná ani nechceme rozumět). Ne nadarmo se říká, že 10 lidí zavražděných v Evropě je velké pozdvižení plnící titulky novin, ale 1000 mrtvých v Africe (snad vyjma turistických destinací) je zpráva, která rychle zapadne (pokud se vůbec do globálních médií dostane). Afrika nás v podstatě nezajímá, protože se nás zdánlivě netýká. Podobně je tomu i se současnou vlnou uprchlíků. Její příčiny v podstatě málokoho zajímají, podstatné jsou pro nás jen její viditelné následky, tedy strach o vlastní bezpečnost, nebo v extrémnější podobě obava "kam na dovolenou". Ne náhodou se v českém zpravodajství po zprávách o uprchlících z Afriky a Blízkého východu dostávají ke slovu zástupci cestovních kanceláří, kteří informují, kam případně lze jet. To je totiž to, co je skutečně asi důležité - spokojeně si strávit dovolenou a o nic jiného se nestarat. Proč taky? Latentní rasista si k tomu může ještě přidat spekulace o tom, že jsou to stejně jen "pitomí a nadržení čmoudi" (mechanismus projekce?), kteří by si "zasloužili zemřít", tak proč se starat? Proč se o to vůbec zajímat? Proč si nechat kazit dovolenou?

A ano, slova v závorkách skutečně byla vyřčena .

Současná uprchlická vlna je asi tou největší od migrace z doby největšího průseru lidstva - 2 sv. války. Je na Evropě, aby se s ní vypořádala nějak se ctí. Pochopitelně ale nežijeme v událostním vakuu a i předchozí uprchlické vlny na nás nějak dolehly. Jasně, byly o dost početně menší (ale v případě ČR byl počet běženců srovnatelný s těmi, kteří se mají přijmout i letos a příští rok), jen jedna věc se však dost podstatně lišila, a to postoj veřejnosti. Vzpomínám si, že i tehdy - mám tím na mysli roky 2003 a 2004 - byly určité protesty, ale nikdy snad nepřekročily mez masovosti. Trochu zjednodušeně snad lze říci, že veřejnost problematika uprchlíků (zejména z Iráku) ani moc nezajímala. Já jsem na tom byl tehdy jinak, neboť zrovna tehdy jsem působil v jedné "neziskovce" (což je dnes už skoro bráno jako pejorativní označení…) a pravidelně navštěvoval uprchlický tábor v Bělé pod Bezdězem. Měl jsem tak možnost poznat lidi, kteří z různých důvodů odešli ze svých krajin a po zajímavých peripetiích se dostali až do Čech. Byly to osoby z Kazachstánu, Azerbajdžánu, ale dost často se tehdy jednalo o lidi z Iráku, který postihla krutá válka.

Ano, ta válka, kterou jsme jako ČR byli součástí (Koalice ochotných) a kterou "proslavilo" bájné hledání neexistujících (chemických?) zbraní. Ano, válka, která "pomohla" destabilizovat region na mnoho let dopředu (i když Saddám byl pochopitelně mizera, o tom žádná) a když se k tomu přidají ošklivé výkyvy počasí (sucho), které zemědělce v Sýrii dohnalo až k násilně potlačeným protestům, tak rozbuška v podobě nespokojenosti a války je přichystána.
V dnešním globalizovaném světě prakticky vše souvisí se vším. Nechci sypat popel a vinu na hlavu Evropy a USA za současnou situaci, nicméně bylo by iluzorní zase situace vnímat tak, že se prostě jen "tak přihodily" a zbytek světa u jejich zrodu pouze přihlížel.

Zpátky do Bělé pod Bezdězem. Lokální firmy tam uprchlíky měly celkem rádi, byla to docela slušná a levná pracovní síla. Nevyznám se moc v mezinárodním právu a nevím, do jaké míry si lze legálně/nelegálně v postavení uprchlíka vydělat peníze, ale dělo se tak. Lidé z táborů sbírali nejčastěji brambory za takovou odměnu, za níž by to z "našich" nedělal asi nikdo. Bylo docela smutné vidět člověka, který utekl z konfliktu o náhorní Karabach přes Turecko, Rusko, Slovensko, majícího 2 vysokoškolské tituly, kterak je nadšený, že si vydělal pár korun (a pak si za ně snad koupil nějaký erotický magazín, či co….). To ale není zase tak podstatné, nakonec to s ním dopadlo dobře, získal místo na jedné VŠ a dodnes tam působí, což mě přivádí k otázce, která se v naší společnosti často obrací. Tedy, že je lepší preferovat lidi - uprchlíky z křesťanských zemí a kultur. Prý se lépe integrují… Nevím, má zkušenost mluví jinak. Lépe se podle mě integruje člověk - klidně i muslim - který je kosmopolitní, žije ve městě, používá aktivně internet, sleduje západní populární kulturu (třeba The Big Bang Theory), než syrský křesťanský pastevec z venkova, pro kterého je elektřina skoro cizí slovo.

Jak si tak po sobě tento text čtu, tak mám pocit, že se mi neúměrně prodlužuje a rozpadá na různé chuchvalce úvah, což asi není moc dobře. Asi by bylo dobré skončit, protože vím, že delší články málokdo čte. Pokud se tedy někdo dostal až sem a z nějakého důvodu jej mé psaní zaujalo, tak poprosím o shovívavost.

Často se také zmiňují náklady na "výživu, šacení, ubytování" uprchlíků, které nejsou malé. To je bezesporu pravda. Existuje však i mezinárodní Úmluva o právním postavení uprchlíků a na ni navazující Protokol. Když už se země k něčemu zaváží, tak by to třeba bylo dobré dodržovat. Upřímně, daleko větší částky ze zemí EU "odplují" pryč do daňových rájů.

Ono možná ještě existuje jedno vysvětlení současné vlny strachu z uprchlíků. Evropa si totiž prošla (respektive asi ještě prochází) hlubokou ekonomickou krizí, která otřásla jistotami a mohla podnítit "vzpouru" chudých (mimo jiné i následkem krize) proti ještě chudším a bědnějším a rozžehly jiskérku obav z něčeho jiného. Koneckonců i výzkumy v sociální psychologii mluví podobně, tedy, že lidé, kteří čelí blízkosti své smrti nebo si díky nějakému děsivému zážitku uvědomí více její existenci, mají tendence nahlížet pozitivněji na jedince, kteří sdílí jejich kulturní zvyky, názory a naopak nahlížet negativněji na lidi poněkud jiné. A možná (záměrně píši možná, protože ve světě společenských věd je to vždy jedno velké "možná" a "asi") je to i situace, která leckomu může vyhovovat. Odvádí totiž pozornost obyvatel od zcela jiných otázek (jako jsou už třeba ty výše zmíněné daňové ráje), což se vždy hodí.

5 způsobů jak pokazit návštěvu restaurace

16. července 2015 v 9:45 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Návštěva restaurace obvykle bývá spojena s příjemným zážitkem. Po náročném výletu se trochu občerstvit, doplnit kalorie. Jindy třeba oslavit něčí narozeniny, promoci, atd... Restaurace bývá dost často místem spokojeného prožitku mnoha lidí, často také místem, kde se zhmotňují naše gastronomické sny a myšlenky. Existují ale události, které tyto zážitky mohou dost slušně pokazit, minimálně tedy z mého úhlu pohledu.

1. hudba
Určitě to znáte, přijdete někam do restaurace, celkem hladoví, ale zároveň příjemně naladěni, a chcete před jídlem (popřípadě klidně i během jídla) spolu konverzovat, probrat (co já vím...) fotbalovou ligu, nový film od Wese Andersona, či třeba nedávné pohlavní radovánky, ale do toho vám tam ze všudypřítomných reproduktorů hrajě nějaká příšerná invazivní hudba z rádia. Většinou to navíc bývá pekelně nahlas, protože si naneštěstí pod jeden takový reproduktor sednete. Vlezlé kolovrátkové songy prakticky znemožňují jakoukoliv konverzaci, ale "lidé to tak prý chtějí, aby nebylo ticho..."
Oč lepší je, když "aby teda jako nebylo to ticho, že..." hraje potichu nějaká nevtíravá hudba, nerušená rádobyvtipnými poznámkami moderátorů a reklam. Co si třeba zaplatit Spotify, hm? Kdepak, tam invence některých provozovatelů nesahá.

2. kouř
Ano, restaurace sice má mít na dveřích označení kuřácká/nekuřácká, ale i když má oddělené místo pro nekuřáky, tak často je takové oddělení pouze "de iure", protože ve skutečnosti se nepříjemně štiplavý pach kouře valí i do vašeho sektoru. Často také musíte projít skrze místo, kde se dost intenzivně kouří (cestou na WC, či třeba už jen při vstupu do restaurace). A co si budeme povídat, i když má restaurace nějaké ty "nekuřácké hodinky", tak všudypřítomný pach lze jen těžko vyvětrat. To se to pak přeje dobré chuti k jídlu...

3. podivná jídla
Teď nemyslím pouze jídla podivné chuti a složení, byť to je také dost často pěkné zklamání (někde se řídí zásadou: hlavně ať je toho hodně, kvalita je vedlejší, protože NÁŠ ZÁKAZNÍK TO TAK CHCE!). To co mám teď ale primárně na mysli, jsou prapodivné názvy, pod kterými si lze jen těžko představit něco konkrétního (pokud to samozřejmě není rozepsáno níže v závorce). Přijde mi, že celkem dost českých restaurcí používá záměrně příliš mnoho surovin, ty se pak tak všelijak chuťově mlátí a ve výsledku je jeden velký zmar... To vše korunují ještě sáhodlouhé jídelní lístky (ať si každý něco vybere, NÁŠ ZÁKAZNÍK TO TAK CHCE!), kde jsou perly typu "Kapsa paní nadlesní".

4. pachy...
Odstraňovat pachy ve velkém je v podstatě "vymoženost" až 20. století, ale proč ji nevyužít? Skutečně, cítit dnes při vstupu do restaurace smíšený zápach cigaret a připáleného oleje na smažení je zážitek zvedající žaludek. Ještě si tak představte, že na tom oleji se pravděpodobně bude smažit i vaše "kapsa paní nadlesní"... Někdy takový pach vane i ven na ulici, to je panečku reklama...

5. obsluha
Pravdou asi je, že hodně dobrá obsluha dokáže napravit celkový dojem, ale platí to pochopitelně i obráceně. I když vám třeba jídlo chutná a nesmrdí to tam jako v psinci, tak arogantní chování zážitek kazí. Několikrát se mi stalo, že si vybírám z jídelního lístku a číšník říká, "to nemáme, to také ne,...to ano, ale jen s touto přílohou, jiná už není". Taková zkušenost pak dokonale otráví chut dávat si vůbec něco. Někdy mě také dost zlobí, že se v restauraci usadíte, přijde obsluha a řekne, "co si dáte?", aniž by jídelní lístek předložila, neboť jaksi předpokládá, že si jej sami (!) vezmete při vstupu do restaurace. K tomu skutečně asi nemá cenu cokoliv dodávat. Snad jen to, že i při takové úrovni služeb neváhá předpokládat, že dostane těch cca 10% diskrece (ne, obsluhování v restauraci je práce jako každá jiná, a pokud se dělá vyloženě špatně, spropitné přijít automaticky nemusí).

Nechci zase vehementně paušalizovat, podle mě se úroveň našich restaurací za posledních cca 10 let trochu zvedla (nebo se mi to třeba jen zdá, protože do těch příšerných nechodím). Dost často je ale nepřímo na vině i zákazník, zvyklý na "český standard" a nepožadující něco lepšího. Není-li poptávka, nebude ani nabídka.

Long Arm - Kellion. The Stories Of a Young Boy (2015)

15. července 2015 v 13:03 Hudba z ouška do ouška
Pokud jste klikli na odkaz youtube výše, tak už vám tu Long Arm (aka vlastním jménem Georgii Kotunov) hraje při čtení tohoto textu, což je ideální kombinace. Kdo tak neučinil, může nyní... (klik).
Prima.
Georgii je už na scéně svého žánru celkem etablovaný interpret. Začínal u DIY a přes studium jazzu se dostal k současné podobě nu-jazzu a downtempa. Jeho hudba mi vždy přišla celkem pestrá a zábavná, takže toto album jsem očekával celkem netrpělivě.

A čekání se vyplatilo. Možná se dokonce jedná o nejlepší album tohoto chlapce z ruského Petrohradu. Motivem, který se rozprostírá po celé desce o délce necelých 36 minut, je svět malého chlapce, který je obklopen věcmi, událostmi, kterým sám moc nerozumí, ale jsou pro něj velmi fascinující a pozoruhodné. Vůbec poznávání světa kolem sebe - v tomto případě skrze zvuky - je podstatné téma této desky. Desky, která nabídne zvukový výlet do krajin, jež sice nemůžeme "ochutnat" zrakem, ale které o to více stimulují náš sluch.

Desku má IMHO určitě smysl poslouchat, už třeba jen kvůli závěrečné skladbě Foresthead. To je učiněný balzám na duši a moc fajn průvodce směrem k říši snů....

"I was trying to live his life with him together and feel what he felt. I tried to understand and recollect what it feels like as a little boy walking around in this big world. I attempted to see the world through his eyes, to experience his fears and happiness and in doing that, just helping him to be a kid." - Long Arm

Wild (Divočina) 2014

11. července 2015 v 9:27 Filmové recenze
Reese Whiterspoon jsem měl dlouho zafixovanou jako takovou dost "blbou" herečku, která hraje ve filmech, na něž se v lepším případě JEN nejde dívat. Omyl.
Mea maxima culpa!

Obecně mám "road movies" celkem rád. Popis náhodných setkání doplněný měnící se krajinou je podle mě celkem dobrým impulsem sám někam vyrazit a zažít mimo pohodlí vlastního gauče nějaké to "edvénčr". Režisér Jean - Marc Vallée se rozhodl dostat na fimové plátno knihu od autorky Cheryl Strayed, která si díky mnoha posraným věcem ve svém životě rozhodla adekvátně vyčistit hlavu na dlouhé pouti po americké PCT (Pacific Crest Trail). Cheryl se navíc během pouti v myšlenkách (a to slovem i obrazem) vrací ke svému předchozímu životu a dovolí tak více poodhalit motivaci k cestě.

Skvělé je na filmu zejména herectví Whiterspoon. Možná to není tak zcela objektivní pravda, ale když nějak podvědomě čekáte, že s hlavní hrdinkou to bude po této stránce průšvih, tak jste velmi pozitivně překvapeni. Tento charakter dovolí prožívat každý bolestivý krok na cestě, každý lezoucí nehet, apod. Kdo byl někdy na nějaké delší tůře, což v ČR bude asi většina obyvatel, tak jistě ví, co to obnáší.

Film, krom záběrů krajiny - ale to už je spíše než kouzlo kameramanů a režiséra zásah matičky přírody a počasí, nabízí i velmi vkusně zvolenou hudbu s vedoucím hlavním motivem od dua Simon a Garfunkel, nicméně dojde i třeba na takové Portishead.

Vzato kolem a kolem (touto klišoidní frází často končím své texty) je Divočina velmi příjemným filmem. Snad by se dalo říci doslova letním filmem, protože už dlouho jsem neměl takovou chuť zabalit si krosnu, vzít stan a vyrazit kamsi daleko...

P. S. A v roli matky potěší i Laura Dern (pokud ji tedy máte rádi) :).


Používej selský rozum!

6. července 2015 v 11:59 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Asi každý už někdy slyšel slovní spojení "používat selský rozum". Prý je to nejlepší řešení různých dilemat a problémů. Těžko říci, jako ostatně asi u všeho, tak i zde dost záleží na tom, co si pod oním "selským rozumem" představíme.

Většinou se tím asi myslí jakýsi "zdravý rozum", tedy snad nějaká realistická úvaha. Používat tento způsob myšlení ale může být leckdy dost ošidné, zejména když se setkáme s problémy, které přesahují rámen naší každodennosti a přímé zkušenosti. To pak "selský rozum" podle mého názoru může být i dost zkratkovitý a závádějící. Koneckonců fenomén "selského rozumu" docela výstižně shrnul i filosof Erazim Kohák: "...zdravý selský, pak to jsou obyčejné předsudky a pověry našich dědů. "To dá rozum" obyčejně znamená, že na to už jsme zvyklí..."

Tedy nic proti "selskému rozumu" a už vůbec ne proti sedláků (a chalupníkům, atd...), ale podle mě existují chvíle a situace, kdy nás dobře míněný "selský rozum" může vést tak trochu na scestí (a celkem šikovně to maskovat). Současný globalizovaný svět navíc přináší stále více a více situací, které s tímto způsobem uvažování asi moc zvládat a zpracovat nelze.

Češi - národ pojmenovávačů

3. července 2015 v 13:06 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Ano, beru, že nadpis je (záměrně) trochu přehnaný. Podobný rys se bezesporu vyskytuje i jinde, ale přišlo mi to takové lehce bulvárně trefné…

Přejmenovat Hlavní nádraží v matičce Praze jménem slavného humanitárního pracovníka N. Wintona není asi špatný nápad. Někdo se třeba může pozastavit nad tím, proč se tak neučinilo už dříve, ale tak to už u nás v souladu s legislativou prostě chodí - po živých jména nedáváme (leckdy díkybohu…).

Osobně jsem ale spíše toho názoru, že to není vyloženě nutné. Sice chápu přirozenou touhu "znesmrtelnit" jména těch, na něž může být lidstvo hrdé, ale vzhledem k tradiční cirkulaci názvů různých míst v naší vlasti dávám pro jistotu přednost názvům veskrze neutrálním.

Hlavní nádraží se dříve - jak známo - jmenovalo Wilsonovo (na počest amerického prezidenta, velkého přítele jak Československa, tak i T. G. Masaryka), toto jméno však se změnou režimu pochopitelně zmizelo, a to dokonce velmi dokonale, neboť na rozkaz zastupujícího říšského protektora Heydricha v noci z 12. na 13. dubna 1941 (zkuste hádat proč zrovna v prosinci 1941…) byl odstraněn pomník prezidenta Wilsona a následně zlikvidován při akci "sbírka kovu pro armádu". Roku 1939 - po úspěšném tažení v Polsku - se na nádraží dokonce krátce vyskytl samotný Dolfi Hitler, určitě nejednoho rektálního alpinistu napadlo zkusit nádraží pojmenovat třeba po něm…
Ještě dříve, když se o vzniku samostatné republiky nezdálo ani v těch nejmokřejších snech českých vlastenců, se nádraží jmenovalo podle císaře Františka Josefa. Byla to krásná novorenesanční budova, která až s příchodem minulého století chytla tu úžasnou secesní "imidž".

Nádraží Nicolase Wintona by znělo docela fajn, ale mám obavy, že by název dlouho nevydržel. Je celkem reálné, že přijde doba, kdy pomoc bližnímu bude vykládána jako "zrada národa", či v lepším případě jako slabost jedince (který je tak určen k vyhynutí). Humanista Winton (všimněte si, že toto slovo je už dnes v určitých kruzích tak trochu nadávkou….) by do tohoto konceptu moc nezapadal. Osobně tak navrhuji, když už to po někom opět pojmenovat, zvolit jméno slavného spisovatele Franze Kafky. Koneckonců proč ne, rodilý Pražák, česky uměl (vlastenci pookřejí), sice to byl Žid jako poleno (A. B. Bartoš by si jej určitě přidal na svůj seznam), ale minimálně by nově příchozí připravil na absurdity, které je tady čekají. Koneckonců, dovedete si jen představit ten pocit vystoupit na Kafkově nádraží? Co vše by nás čekalo? Příšerná byrokracie při nákupu lístků, neprůhledné hospodaření, absurdní rozhodnutí, vlaky jezdící si zcela v rozporu s jízdním řádem… A to vše, přátelé, to by byl jen pouhopouhý začátek. Venku mimo nádraží, tam by se odehrávala ta pravá a nefalšovaná absurdita.

Kdepak Winton, Kafka křížený případně s vyčůraným Švejkem je pro tuto zemi daleko výstižnější…

Vladimír Páral - Válka s mnohozvířetem

2. července 2015 v 12:40 Recenze knih
Tak jo, já se dobrovolně přiznám - Vladimír Páral patří mezi mé oblíbené autory (a je to venku!). Ano, i s vědomím toho, že vím, že se jedná trochu o povrchního kýčaře, který žije z dřívějších záblesků geniality. Ale i tak se domnívám, že i pozdější Páralovy knihy (lépe řečeno ty "starší pozdější", protože to, co plodil po roce 1990 se už vážně moc číst nedá…) z osmdesátých let, které jsou prodchnuty vítanou a osvěžující kulisou sci-fi, mají co nabídnout. Možná hraje roli i to, že ke sci-fi mám už od mládí velmi kladný vztah.

Jasan, Páral není žádný Asimov ani P. K. Dick a je jasné, že poutavý žánr využívá jen jako kulisu pro lepší dokreslení načrtnutých situací, ale je to zároveň právě kniha "Válka s Mnohozvířetem", která akcentuje ve své době velmi důležitou otázku (Páral ji vydal v roce 1983) - ochranu životního prostředí. Co si budeme nalhávat, v osmdesátých letech patřil sever naší země k nejvíce znečištěným částem světa. Následky toho trochu pociťujeme dodnes. Jako ústecký patriot toto Páral pochopitelně vnímal a vtělil boj člověka o čistou přírodu do knihy. Ta má v podstatě dvě větší části, v té první bojují lidé s jakýmsi "masitem" a v té druhé… v podstatě sami se sebou. První je trochu akčnější, zajímavější, druhá zase hloubavější a vícerozměrná.

Abych byl upřímný, tak se mi líbily obě (ale každá trochu jinak). A když budu ještě upřímnější, tak celá kniha mě velmi příjemně překvapila. Z Párala mám přečteno prakticky vše (vím…) a právě Mnohozvíře bylo jednou z publikací, která mi ještě chyběla. Postavy jsou (ostatně jako celá kniha) klasicky "Páralovské", tedy mají divná jména, hodně řeší vztahy, mladí muži jsou bez žen, apod. Jo, je to už trochu omleté a autor sám si v jednom momentu trochu utahuje i ze sebe, ale onen apel na ochranu přírody z románu cítit jej. Troufám si tvrdit, že ve své době bylo důležité něco podobného říci (napsat), protože ne každý si asi byl rozsahem přírodní katastrofy v tehdejším Československu vědom (a teď nemám na mysli lidi z Teplic, kteří o pár let později vyjdou k první ekologické demonstraci u nás).

Ostatně "Multibestia Incorporata" dříme v každém z nás…