Červen 2015

Sluníčka z neziskovek...

27. června 2015 v 8:03 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Ve světle posledních událostí našeho globálního světa se v ČR zvedla celkem solidní vlna nenávisti a odporu vůči pracovníkům v tzv. "neziskovkách". Přímou zkušenost s ní mám malou (což svědčí o solidní neprostupnosti mé sociální bubliny), nicméně i když jsem si vnitřně zakázal četbu "diskusí" na zpravodajských portálech, tak všeobecná rozprostraněnost internetu tu a tam zavane vítr plný semen těchto názorů i ke mně.

Je možné se tak dozvědět, že lidé pracující v neziskovkách jsou jedinci v lepším případě naivní, v tom horším placenou pátou kolonou (což je úsměvné, protože V. kolona je kavárna provozovaná neziskovkou Green Doors, která se věnuje lidem s duševním onemocněním :-D ), která podrývá hodnoty naší západní civilizace. Pracovníci NNO (nestátní nezisková organizace) jsou tak podle tohoto mínění lidé, kteří nikdy pořádně nepracovali, takže si vytvářejí práci, umělé problémy (popřípadě zcela marginální nafukují), aby mohli z "našich peněz" (rozuměj ze státní kasy) odvádět obrovské peníze, za které si kupují bůhví co (ideálně asi marxistickou literaturu a Korán).

Předpokládám, že už je zřejmé, že podobné vidění světa je mi na hony vzdáleno.

Předně musím napsat, že s NNO a pracovníky v neziskovkách mám bohaté zkušenosti, v současnosti tvoří cca polovinu veškerých mých sociálních kontaktů a upřímně se musím vyznat z toho, že jsem za to moc rád. Většinou se jedná o lidi s - pro nedostatek dobrých slov - určitou kulturní úrovní a žebříčkem hodnot, který obvykle nestaví materiální záležitosti na čelní pozice (z pochopitelných důvodů to ani v této profesi není moc možné), kteří jsou nápomocni potřebným a bědným a na mnoha místech suplují nefungující, či prakticky nemožnou, péči státu. Chápu, že někdo namítne, že to vše je blbost a mělo by se to zanechat "volné ruce trhu", ale zkuste se někdy podívat do tváře např. zdravotně postižených, či jinak znevýhodněných osob, ke kterým se konečně po dlouhém čase zaplněném šikanou a ostentativním nezájmem konečně někdo chová jako k lidským bytostem, přistupuje k nim s vlídným slovem, apod. A to vše dělá daná osob často jako dobrovolník, či jako zaměstnanec za dost mrzký peníz (takže o motivaci čistě finanční tady nemůže být moc řeč)…
Dost mě potom štve, když někdo tuto práci haní, ba dokonce ji napojuje na své šílené konspirační teorie. Pochopitelně, i mezi pracovníky v NNO se najdou různí lidé, ale já prostě a jednoduše ty "zlé" (vím, blbý termín) ještě nepotkal, ergo cítím svoji povinnost se jich zastat.

Neziskovky se pochopitelně věnují různým problémům současného světa, od integrace vozíčkářů do společnosti, přes pomoc obětem domácího násilí, po poradny pro uprchlíky (kterým v dnešních dnech chotí fakt "výživné" maily), po sociální rehabilitaci duševně nemocných. Rozpočty se v těchto organizacích někdy lepí na poslední chvíli a málokdy je jasné, jak to bude třeba příští rok. Rozhodně se nejedná o organizace, kde by pracující člověk mohl zbohatnout, kde by se mohl vyřádit ze svých mocenských ambicí. Velkou vzpruhou je pochopitelně finanční pomoc od státu, dary sponzorů (ano, sponzoring NNO organizací je v "západním světě" poměrně slušná známka solidnosti nějaké komerční firmy), či od v poslední době populárních Norských fondů. Pracovníci neziskovek jsou podle mě většinou lidé, kteří dělají záslužnou činnost a společnost jako taková by si jich měla vážit.
Jako vyložený vrchol ubohosti a lidské malosti mi přijde, když někdo jejich práci zesměšňuje, či přímo napadá.

Dokonalé štěstí aneb 1789

24. června 2015 v 15:35 Tyjátr
Barokní divadlo mělo svoji krásu, která spočívala zejména v jeho nikterak neskrývané okázalosti. Jen považte, oheň a různá pyrotechnika na jevišti, k tomu fůra "ánsámblu", výpravné kulisy - to vše byly atributy, jež dokázaly uchvátit nejednoho diváka. V současnosti něco podobného najdeme ve chrámech Thalie asi jen stěží.
Určitý odlesk barokního divadla bych ale spatřoval právě u hry Dokonalé štěstí aneb 1789, jejíž derniéru jsem navštívil. Jedná se o představení autorky Ariane Mnouchkinové (uff…) - taková pařížská avantgardní umělkyně - v režii V. Morávka, které divákům představuje genezi a průběh francouzské revoluce, již jsme si zvykli nazývat "Velká".
Postavy jsou zahrány s velkou nadsázkou, kterou podporují i bizarní kostýmy (soupce knih pod nohama),…). Samotná hra neprobíhá jen na jevišti, ale herci se zapojují do děje i na balkónech, sedadlech mezi diváky, apod. a pomáhají tím tak odbourat pověstnou "čtvrtou stěnu". Věc v ND pro mě nevídaná.

Pokud však divá překoná prvotní zmatek (není výjimkou, že postavy se různě překřičují, vytvářejí paniku, či se odehrává několik událostí naráz, apod.), tak dostane velmi zajímavé představení, jemuž excelují skvělí a (nebojím se to napsat) autentičtí herci, kteří - jako např. Eva Salzmannová - neváhají na moment vystoupit ze své role a hru klidně kritizovat.

Celkové vyznění je pochopitelně nadčasové a odkazuje k revolucím obecně, tedy i k té naší vesměs mírumilovně "sametové".

Rád vařím...

22. června 2015 v 19:21 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Kdepak, tento text nebude o hudbě (i když většina lidí asi bude znát onen song od brněnské formace Midi Lidi - viz níže), ale skutečně a prostě o vaření.


V naší společnosti dosud přetrvávají různé tradiční (i "tradiční") stereotypy. Jedním z nich je, že muž je jakousi hlavou rodiny, která vydělává peníze, a žena pak tou osobou, která se stará o "teplo rodinného krbu" a připravuje chutnou krmi. Nesmyslnost tohoto požadavku v dnešní době je snad už víceméně zřejmá.

Ale dost genderového lamentování, od toho jsou na českém internetu lepší a povolanější. Já osobně jsem se k vaření jako takovému celkem prokousával cestou klikatou jako výstup na Sierra Nevada :) a pokud pominu nesmělé pokusy předtím, tak skutečné vaření jsem začal praktikovat až letos v lednu...

Ano, vybavuji si svůj zážitek při návštěvě u jakéhosi lékaře (snad ortopeda...), kdy se mě coby malého hošíka s nudlí u nosu ptal, co že bych to jako chtěl v budoucnu dělat. A já, pln nevinnosti, jsem si zachoval zdravý rozum a namísto tehdy zcela jasných kosmonautů a vojenských generálů (tehdy jsem byl přesvědčen, že být u Waterloo já, tak se dnes mluví v Londýně francouzsky) odvětil, že asi kuchařem (přišlo mi to jako fajn místo, hlady člověk rozhodně nezemře...).
Ale dětství je dětství.

Takže tak od ledna se pokouším ve své alchymistické dílně (jak občas překřtím naši kuchyni) něco tvořit. Začal od jednoduchých jídel (a zdravých), jako je třeba dušená kapusta, a pokračoval přes mírně obtížnější k ... dalším mírně obtížnějším. Opravdu, v tom tkví mé kuchařské "tajemství". Nepouštím se zásadně do náročných pokrmů, protože tam hrozí selhání a hlavně, obvykle mají celkem drahé ingredience a jejich příprava zabere hodně času. Ano, jsem trochu srab :) (tedy v tomto ohledu). Časem se ale k těmto pokrmům jistě také propracuju :). Vaření má totiž své kouzlo, a nejde jen o to, že se to "holkám líbí" (jak pěje Petr Marek), i když samozřejmě je to nezpochybnitelné plus, spíše to ale podle mě dává pocit větší samostatnosti a v podstatě i hrdosti na něco, co dokáže člověk vytvořit z tak zdánlivě "nejedlých" věcí (voda, sůl, mouka,..).

A koneckonců jako u každého koníčku, tak i zde dochází k neodbytné radosti při kupování různých "doplňků" a "widgetů" :).

Vyhnání Gerty Schnirch - Kateřina Tučková

19. června 2015 v 16:18 Recenze knih
Kniha Vyhnání... vzbudila (a stále vzbuzuje) docela velké emoce. Příběhem se navíc odehrává v době, která je už po delší čas v místě mého zájmu, takže.... jsem celkem logicky neodolal.

A ono se odolává celkem těžko, když víte, že za tuto knihu obdržela autorka cenu Magnesia Litera (cenu čtenářů).
Hlavní hrdinkou díla je (celkem logicky) Gerta, mladá dívka, která vyrůstá v Brně ve smíšené rodině (otec Němec, matka Češka). S nástupem nacismu v sousedním Německu se změněné politické klima promítne i do té doby celkem poklidných rodinných vztahů. Ve výsledku tak jde o popis utrpení a různých ústrků, které Gerta a její okolí prožívá. Nejprve za to, že není "celá" Němka a ve svém vztahu k národnímu socialismu je celkem vlažná, poté za to, že je ženou s cejchem zrádce národa (tedy Němkou), někdy i jen za to, že je bezbrannou ženou v neklidné době, kde si muži prostě a jednoduše berou to, co chtějí.

Ano, čtení je to hodně smutné a s Gertou nelze nesoucítit. Její životní osud, byť je fiktivný, se klidně mohl udát (koneckonců většina zmíněných událostí je skutečných). Gertin život, i když přestála válečné a poválečné útrapy, je tak vlastně ztracený. Sice může přežít, ale nic více. O nějakém hledání štěstí, plnohodnotném žití nemůže být řeč.

Autorka si na adresu své knihy krom chvály vyslechla i notnou dávku kritiky. Téma vyhnání Němců je totiž i po všech těch letech mimořádně citlivou záležitostí a jakékoli zpochybnění české "holubičí povahy" stavící se v dějinách permanentně do role mírumilovných obětí vyvolává doslova "neholubičí" reakce. Tučkové tak bylo nadáváno do zrádkyň národa, apod. Smutné... Téma války tak českou společností v této podobě rezonuje dodnes.

P.S. A kniha je samozřejmě IMHO skvělá, to jen tak na okraj.


Votoč vohoz (vinted), aneb co mi dal (a nevzal)!

17. června 2015 v 15:23 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Ke službě "votoč vohoz" jsem se dostal asi před 2 lety. Jednoho dne se totiž protlačila do vysílání (tuším) pořadu online na ČT (který se snažím navzdory své zapomnětlivosti a nevlastnění TV přijímače sledovat) a hned mě upoutala. Má totiž 2 zcela vynikající aspekty. Vzhůru na ně!

1) Je to ekonomicky výhodné: co si budeme říkat, peníze jsou až na prvním místě a přiznám se, že zrovna nepracuji na pozici, kde bych ta desetinná místa na výplatní pásce nezvládl spočítat. Jistě, obvykle se jedná o věci "sekáčovitého typu", ale to a priori nemusí znamenat, že by to bylo potrhaného, ošklivého, nešetrně praného, apod. Naopak, někdy v tom spatřuji zábavnou část jakéhosi "lovu na oblečení", který jistě velmi dobře znají leckteré ženy, a v rámci genderové korektnosti postihuje tu a tam i nás může…

2) Je to ekologické: tedy aspoň podle mého názoru. Obrovské kvantum oblečení, které pravidelně končí vyhozené, popř. díky padělání značek záměrně destruované, jen napomáhá celkové exploataci naší matičky Země. Koupí něčeho ze sekáče (popř. z internetového sekáče) tak svým způsobem trochu podpoříte udržitelný rozvoj. Aneb jak říká sdružení Tereza - Redukuj/Renovuj/Recykluj (a já bych k tomu dodal "R" čtvrté - raduj se :-D).

Jasně, "votoč vohoz" se dnes jmenuje "vinted", ale na tom celkem putna záleží (zakladatelé v ČR se nechali inspirovat litevskou výměnnou burzou, to jen tak na okraj). Uživatelské prostředí má stránka super a logicky nechybí ani slušná aplikace do Vašeho androiďáka. Ergo kladívko, vinted vám může dát zajímavé a celkem laciné oblečení a krom peněz vezme asi jen trochu toho času (vím, "time is money"...), nicméně někdy je to i časově úspornější než bezcílné bloudění po protivných nákupních centrech s příšernou muzikou a chvátajícím davem..., tedy aspoň pro mě.

Subkultury

14. června 2015 v 10:49 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
S pojmem subkultur se poslední dobou většinová společnost střetává stále více a více. Na počátku tohoto zájmu stála asi publikace Kmeny od Vladimíra 518, na kterou navazovalo rozšíření v podobě "dvojky" a v podstatě i televizní projekt kmeny.tv.
Skoro by se až zdálo, že příslušníci různých subkultur jsou všude, kam se člověk podívá. Koneckonců proč ne, člověk je tvor hodně tvořivý, mnohdy nápaditý a kreativní, s neodolatelnou touhou po uniformitě na jedné straně a nonkonformitě na straně druhé. Přesně do tohoto pojetí podle mě subkultury spadají.

Když jsem si tak procházel Kmeny (nebo viděl některé díly na youtube) tak mě napadla asi celkem logická otázka, ke které že to subkultuře bych asi náležel já. Nejsem totiž zrovna typem člověka, vyznačujícího se nějakou "normcore" normálností, ale zároveň u sebe necítím výhradnou sounáležitost s jednou ze zmiňovaných subkultur.
Obecně, mám rád fotbal a fandění, často přispěju na choreo svého oblíbeného klubu, ale že bych se označoval za člena hooligans (podle sociologa Smolíka jsem patrně takřka neriziková skupina B - jen tak na vysvětlenou, Smolík používá hodnocení A- divák, B- fanoušek, C - chuligán), to asi ne. Mám rád současnou vlnu indie pop/rock/dream pop/synth pop/bůhvíco hudby, občas nosím dost zvláštní oblečení, chodím na různé výstavy a do artových kin, ale že bych se označil za hipstera, to také zrovna ne. V podstatě v mnoha subkulturách nacházím věci a hodnoty, které mi přijdou zajímavé, nicméně "přilnout" výhradně k jedné z nich mi přijde ... (a snad mi ten termín prominete) trochu omezené.

Ne, rozhodně se nechci vyjadřovat pejorativně na adresu příslušníků oněch subkultur, nicméně já osobně bych to jako určité omezení cítil. Samozřejmě si uvědomuji, že některé skupiny mohou být vzájemně prostupné, fanda punku může navštěvovat zápasy fotbalových Bohemians (asi těch 1905, do Střížkova moc lidí nezavítá :)) a klidně ve volném čase může trávit hodiny hraním počítačových online her, popř. mít kamarády, kteří vášnivě sledují "cosplay" trendy. To vše beru, jen si myslím, že příslušnost k podobné subkultuře (ať už vědomá, či ne) vede logicky k tomu, že člověk tak nějak strukturuje i své okolí, tedy nachází si kamarády, kteří s jeho zájmy souzní, apod. Já to tak nemám a považuji to mnohdy za klad. Samozřejmě, nějaké obecnější hodnoty mé okolí vyznává (např. nechodíme slavit Hitlerovy narozeniny, nebojíme se "plíživé islamizace, která chce zničit tradiční hodnoty civilizace" a neurážíme posměšně homosexuály), jinak ale můžeme mít na mnoho věcí rozdílný pohled, rozdílné záliby, apod. To je podle mě v pořádku, protože to umožňuje občas vystoupit ze své "sociální bubliny"a podívat se na svět i trochu jinýma očima.

Popravdě řečeno, moc lidí hlásících se k nějaké subkultuře zase neznám (většinou jsou to ti výše zmiňovaní hipsteři, hooligans, popř. pankáči), takže možná tu tak trochu plkám nesmysly. Ani nechci tvrdit, že příslušnost k subkultuře automaticky znamená přijetí nějakého světového názoru, jsem si jist, že velká většina z nich jsou poměrně volné seskupení různých lidí, kteří se sice vyjadřují vůči konformitě okolního světa, ale sami si občas budují konformitu vlastní (ani na tom nevidím nic pejorativního, kdo z nás to ostatně nedělá, že...). Jen já osobně to tak nemám. v tomto smyslu jsem multisubkulturní člověk :).