Květen 2015

Stále spolu (2014)

30. května 2015 v 11:59 Filmové recenze

Rodina Mlčochova není rozhodně běžnou českou rodinkou. Stačí se jen podívat na počet jejích členů...

Dokumentaristka Eva Tomanová se rozhodla natočit snímek o svérazné rodině, která sídlí kdesi hluboko v šumavských hvozdech, bydlí v maringotkách s pevnou dřevěnou palisádou a prakticky nemá elektřinu i teplou vodu. Alternativní životní styl, dalo by se říci jedním dechem, a zajímavé téma pro dokument, lze dodat tím druhým.
Je tomu tak?

Z dokumentaristického hlediska má film podle mě několik závažných nedostatků. Předně není ani trochu konfrontační, byť téma samotné k tomu přímo vybízí, a často ponechává různé věci nezodpovězeny, některé jiné zajímavé aspekty třeba zcela opomíjí. Z čeho vlastně rodina žije (potulné hraní na kytaru ve stylu Kelly Family, nebo sociální dávky?).., jakým způsobem došli k takovému rozhodnutí, jak je vnímá okolí, apod. Snímek se dívá na zajímavé záležitosti, ale málokdy jde pod povrch. Když už, jako v momentech, kdy je patrné, že děti z rodiny nejsou moc zvyklé na jiné sociální prostředí a s autorkou prakticky nekomunikují, respektive mají problémy artikulovat nějaký svůj názor, se tak daří, tak je to velmi zajímavé. Škoda je možná i toho, že stopáž se zasekla na 75 minutách, další půlhodinku by dokument podle mého názoru klidně snesl.

Téma je to však velmi zajímavé, takže v pohodě přebije všechny mnou výše jmenované nedostatky. Pan Mlčoch starší je evidentně zdatný a inteligentní manipulátor, kterému vyhovuje ovládat skupinu víceméně bezbraných a submisivních typů. Krásně je to vidět na příkladu jeho jednání s manželkou, kdy mě v kině napadala jen ta sprostá slova na "č" a "p".
Docela by mě zajímal i další osud zainteresovaných osob, tak trochu ve stylu populárních časosběrných dokumentů. Rozsype se společenství po smrti pana Mlčocha? Převezme jeho úlohu někdo jiný? Snad Eva Tomanová toto téma neopustí, vrátí se k němu a poučí se ze svých chybek (tedy více se vrhne na motivaci postav, konfrantaci, apod.).

P. S. Takoví Mlčochové nežijí jen v opuštěných hvozdech, ale často se pohybují i mezi námi.

Píča sem, kunda tam...

24. května 2015 v 17:49 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Předem se omlouvám za zvýšenou kadenci slov, která naše společnost obvykle ocejchuje jako "vulgární", ba až "sprostá". Přijde mi totiž, že poslední dobou (to je mimochodem strašně omletá věta, "poslední dobou se mi zdá", apod., původně jsem ji vůbec nechtěl použít, leč..., neodolal jsem) se nám tato lehce hanlivá označení dámského pohlavního orgánu a spol. v mluvě docela rozmáhají. Jen považte, není to tak dávno, co samotná osvícená hlava na Hradě (ano, na tom s velkým "H") toto slovo (respektive slova) v přímém přenosu na veřejnoprávním rozhlase použila (s velikým úspěchem).

Nemůžeme ale zůstat jen u vysokých státních činitelů, zkuste se jen rozhlédnout po kulturní sféře. Pódia českých festivalových "stejdží" brázdí punková skupiná Píča, zdárně ji v tomto směru sekunduje elektronická "sestřička" z Brna s názvem "Píča z hoven" (možná ji budete znát díky coveru slovenské hymny). Od hudby zase můžeme přejít k výstavám, kde určitě svou pozornost vzbudila i ta od Aleny Foustkové s názvem "Řekni mi co čteš, pičo (a já ti řeknu, kdo jsi)."....
Co se skrývá pod názvem výstavy jiné - "Modrý oči, růžový píči" - asi není třeba sáhodlouze rozebírat...

Ale dost (možná špatné) legrace. Veřejný prostor (ať už si každý pod tím spojením představíme cokoli) nám trochu zhrubnul. Částečně je to samozřejmě vina veřejně působících lidí, kteří stavidla vulgarit popustili a část veřejnosti se tím proudem nechala unést. Nechci tvrdit, že dnešní doba je a priori vulgárnější, jen ten veřejný projev vnějškově vulgárnější je určitě, což ale nemění nic na tom, že i v hezky zabalených slovech lze skrývat ty největší prasárny.
Tedy, nemám nic proti skupinám jako je třeba Píča z hoven (která stejně jako své označení používá ty prapodivné symboly) a už vůbec nic proti zmiňovaným výstavám (sluší se zmínit ještě obraz od F. R. Čecha - Zvířatka obdivují píču...), i v používání vulgarit totiž podle mého názoru lze vymezit určitou hranici obecné slušnosti.

John Fowles - Francouzova milenka

16. května 2015 v 14:02 Recenze knih
Francouzova milenka je asi nejslavnější knihou britského autora Johna Fowlese (o jehož skvělém Mágovi jsem tu již dříve psal). Autor tento román situoval do roku 1867, tedy do poměrně zjitřené doby viktoriánské Anglie, která se vyznačovala mnohými paradoxy. Je skutečným Fowlesovým literárním mistrovstvím, že atmosféru oné doby dokáže velmi dobře, nenásilně a věrohodně přenést na stránky své knihy. K tomu autor ještě přidává otevřený dialog se čtenáři, kdy místy například rozjímá nad motivací postav a tak trochu postmoderně (z pozice člověka dvacátého století) přiznává, že nad jejich osudy nemá zcela stoprocentní vládu a nechává si je žít vlastním životem.

Kniha tak v podstatě není jen dobře napsaným romámen, ale zároveň spletitou sociologicko-psychologickou studií do duší lidí šedesátých let 19. století, kteří se najednou musí potýkat s otřesy typu zveřejnění Darwinových a Marxových prací. Hlavním hrdinou (dá-li se o něčem takovém v knize mluvit) je Charles Smithson (fanoušek mineralogie a Darwina), který se má oženit s mladou, celkem inteligentní a pohlednou Ernestinou. Osudovým se však pro oba protagonisty stane setkání s tajemnou Sarah Woodruffovou, která je prudérní anglickou společností ostrakizována, protože se prý kdysi spustila s nějakým Francouzem...

Příběh je sám o sobě dost zajímavý (jak už to je u Fowlese zvykem) a jeho rozuzlení pro mě bylo celkem překvapivé, nicméně kniha samotná není jen o něm. Podle mého názoru daleko důležitější roli hraje samotný svět (koneckonců podobně jako u Mága), který se snaží popsat. Říci o tomto románu, že je v podstatě jen "milostnou romancí" by bylo hrubou vulgarizací.

Růžové triko

15. května 2015 v 8:44 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Většina lidí se pravděpodobně shodne na tom, že soudit někoho výlučně jen podle zevnějšku není zrovna moc dobré. Někdy mě proto udivují reakce z okolí směrem k mému oblečení, konkrétně k některým specifickým částem a ještě konkrétněji růžovým věcem, které mám. Pravda, netvoří podstatnou část mého šatníku, jedná se v podstatě asi jen o dvě letní trika, která jsou však podle mého názoru celkem hezká a velmi pohodlná, takže se stoupající teplotní stupnicí venku si je na sebe rád vezmu.
Jenže v tom je ten zádrhel.

Pro některé lidi je i v roce 2015 muž, který nosí něco (byť jen občas) růžového, automaticky homosexuál. Teď bych pominul i to, že v podstatě samo o sobě "být homosexuál" není vlastně žádná urážka (a o lidech, kteří to takto vnímají si můžeme myslet své), ale jde mi o to, jak je růžová barva v mužském šatníku stigmatizována a je z ní usuzováno na sexuální orientaci (navíc mé okolí ví, že jsem heterosexuál a moc nechápu, jak někoho může nošení jakési barvy v tomto názoru zvyklat)...

Ano, růžová barva byla dlouhou dobu symbolem homosexuálů, za druhé světové války měli homosexuálové v koncentračních táborech označení v podobě růžového trojúhelníku, nicméně to platí možná tak pro minulé století, ale rozhodně ne pro rok 2015. Nejvíc smutné mi přijde, že někteří lidé myšlenkově bohužel v tom minulém století stále žijí.

Before it was cool...

8. května 2015 v 10:30 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
"Before it was cool" je takový poměrně oblíbený mem, který pravděpodobně bude většina globálně orientované veřejnosti s aspoň minimální vybaveností současnou "lingua franca", tedy angličtinou, celkem dobře znát. Ve zkratce se jedná o to, že některé záležitosti (kultura, hobby, apod.) existovaly dávno předtím, než se staly popkulturním fenoménem a skupina lidí, kteří tuto věc adorovali už dříve, se cítí být - někdy oprávněně - pohoršena onou popularizací.

Asi dost lidí něco podobného zažilo na vlastní kůži, nejsem pochopitelně výjimkou.krátce po sametové revoluci jsem se například dostal ke knihám J. R. R. Tolkiena a s velkou radostí je četl (a ještě chvíli předtím se velmi hluboce ponořil do kouzla deskových RPG...). Tehdy sice v Československu nešlo o zcela neznámé jméno (Hobit tu vyšel už v sedmdesátých letech) a na západ od našich hranic se skutečně jednalo od šedesátých let o velký fenomén, ale mám dojem, že skutečný "boom" (mimochodem, dnes se mi to tu jen hemží anglicismy, i u nich mám pocit, že jsem některé používal "before it was cool" :-)) nastal až z příchodem filmové (Jacksonovy) adaptace. To se i lidé, kteří jinak nad fantasy obecně ohrňovali nos (či cokoliv jiného...), stali fanoušky Středozemě.

Rozhodně se ale nejedná jen o současnou záležitost, určitě není od věci si připomenout nářek pravých jazzmanu v době, kdy se z jejich hudby stal pomalu se vyprázdňující mainstream. Z modernější doby si třeba připomeňme invazi taneční hudby, která z kultury jež byla v opozici vůči etablovaným a oslavovaným "superhvězdám" stadionového rocku zrodila....hvězdy stadionové elektronické hudby.
Podle mě je ale celkem zbytečné nějak moc truchlit, ona módní vlna totiž ve většině případů zase odezní a i když po sobě nějakou "naplaveninu" zanechá, tak to přece nemusí být vždy na škodu. Minimálně se okruh fanoušků dané věci rozšíří a vy zase získáte další spřízněné duše k přátelskému popovídání, seznámení, apod. To rozhodně není málo.

Poslední dobou je hodně v módě v běhání. Spousta lidí si nakupuje fajnové oblečky (někdo v Lidlu, jiní ve specializovaných obchodech), dost lidí se také svými výkony (i "výkony") chlubí na sociálních sítí. Počet závodů stoupá a z podniků RunCzech se stává masová záležitost na druhou... Někteří "oldskůloví" běžci (to jsou ti, kteří mají starší tretry a nosí okolo hlavy šátek) se nad tím trochu pohoršeně pozastavují. I když tak trochu chápu jejich odpor vůči "vystajlovaným" modelínám, které se promenádují po náplavce, dají si své 2 km a více než o běh jako takový jim jde o to, jak u toho vypadají a zda mají nejmodernější sportovní soupravu, tak bych to z principu neodsuzoval. To, že se něco zdravého a pro tělo velmi prospěšného stane velmi populárním, je přece úplně super. Někdy to chce trochu překonat vlastí ego a pocit ztráty své dosavadní (ať už třeba jen domnělé) výjimečnosti, ale věřte mi, stojí to za to.

A pokud se i tak někdo cítí ukřivděně, že jeho soukromá modla se stala najednou jakýmsi veřejným majetkem všech, tak vězte že s největší pravděpodobností i on/ona adoruje něco (počínaje zdravou stravou a konče pokémony), o čem by zase někdo jiný mohl prohlásit, že se mu to líbilo už "before it was cool".


Hokejová horečka

1. května 2015 v 16:53 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)

Hokejové MS se vrátilo do středoevropské velmoci, která sice už nemá ani zdaleka tak nebezpečně ostré zuby jako na přelomu milénia, ale i tak dokáže být nebezpečným soupeřem. Asi netřeba opakovat, co hokej pro tuto zemi (a počítejme do toho i expartnera jménem Slovensko) znamená. Člověk už možná může být tak trochu unavený z neustálého přísunu hokejových podnětů, kdy jen málokterý komerční subjekt nespojuje svou činnost s právě startujícím šampionátem (čest Palmknihám), ale mám dojem, že většina našinců to dokáže ještě blahosklonně přežít, protože koneckonců je to ten "náš sport", že…

A já nejsem vůbec výjimkou. Hokejové turnaje národního týmu ČR (potažmo ČSFR, ČSSR) pro mě vždy byly velkou událostí. Matně si ještě pamatuji na OH v Calgary roku 1988 a mé překvapení, když si mág v brance Československa - nějaký pan Hašek - sundal brankářskou helmu J. Nikdy také nezapomenu na 5. květen roku 1996, kdy jsem dostal jeden z nejkrásnějších dárků k narozeninám z hole Martina Procházky 16 vteřin před koncem… A takhle by šlo pokračovat dál a dál. Na sledování zápasů "nároďáku" jsem vyrůstal a byly časy, kdy jsem se v tom i celkem slušně orientoval (teď nemyslím strategie hry, tam jsem patřil mezi klasickou skupinu "milionu trenérů" národního týmu J). Hokejový nároďák pro mě byl vždy velkou srdcovkou, což už třeba nemůžu říct o fotbalovém sourozenci, kde mám tak trochu problém se s těmi hráči a vedením (svazu i týmu) nějak identifikovat.

Hokej ale obecně znamená hodně i pro tuto zemi jako celek. Často byl totiž pojímán také dost nesportovně, třeba jako druh politického odporu vůči těm silnějším a mocnějším státům, ke kterým jsme z různých důvodů cítili nějaký ten odpor a nevraživost. Často se v této souvislosti hovoří o soupeření se Sovětským svazem a připomínají se legendární zápasy s touto hokejovou velmocí (např. 4:3 a 2:0 na MS v roce 1969). Není ale od věci si zjistit, že hokej byl českou zbraní i vůči nacistickému Německu. Roku 1938 totiž šampionát probíhal v Praze a v utkání o bronzovou medaili se hráči se lvíčkem na prsou střetli právě s Německem a slavně na Štvanici zvítězili v poměru 3:0. Asi netřeba dodávat v jaké atmosféře se utkání tehdy hrálo…

Takže možná i proto zde máme takové očekávání a nadšení. Hokej jako substitut za nenaplněné ambice, hokej jako prostor to těm ostatním "hezky česky" nandat… Ne nadarmo se říká (s úsměvem), že k pocitu nadřazenosti našinců vůči Německu stačí vědět, že je pravidelně porážíme v hokeji. Na Světový pohár 1996 ale raději zapomínáme a podobné zapomnění spolu se slovy "oni zase prohráli" přichází na scénu i v okamžiku jiných neúspěchů, ovšem jen do doby, než se rozzáří světla další takové sportovní akce.
A ono je to vlastně i docela hezké.

Ararat (2002)

1. května 2015 v 8:59 Filmové recenze

Atom Egoyan patří mezi mé oblíbené režiséry (získal si mě jednoho večera na čt2 snímkem Exotica), ale z relativně skromné sbírky jeho filmů (není to rozhodně nějaký filmový "grafoman") jsem rozhodně neviděl všechny, což jsem se tak nějak rozhodl napravit...
A kde začít jinde než u filmu Ararat, popisujícího události, které se staly přesně před 100 lety (a v podstatě rezonují společností dodnes). Ano, mluvím tu o arménské genocidě.

Nebyl by to ale Egoyan, kdyby se oné látky nechopil po svém - tedy celkem originálně. Snímek se odehrává ve více časových rovinách, není rozhodně chronologicky pojatý a v úrovni "rok 1915" se v podstatě ocitáme velmi krátce... Přesto film vypovídá o genocidě velmi dobře a přesvědčivě. Výsledkem je hodně silný příběh s pasážemi, kde asi nebudete mít daleko k slzám (i když to vše je samozřejmě jen film - což tady platí dvojnásob, protože se v tomto případě jedná o "film ve filmu").
Na ploše přibližně dvou hodin jsem se vůbec nenudil (a to se mi zprvu chtělo docela spát a měl jsem v plánu, že si druhou polovinu filmu nechám na příště). Ocenit musím také herecké výkony, kdy na mě velmi dobře působil "veterán" Christopher Plummer, ještě větší veterán Charles Aznavour (scéna s jablky...), i mladý David Alpay. Nejlepší mi ale přišel kanadský herec Elias Koteas (potomek řeckých přistěhovalců), který si střihl dvojroli, z nichž jedna poloha patřila sadistickému tureckému vojákovi jménem Jevdet Bey, rozhovor jeho postavy s režisérem Saroyanem považuji za pomyslný vrchol filmu.

Na "modré" hodnocení u serveru ČSFD moc nedejte, ona kolonka "válečný" patrně k tomuto snímku přitáhla lidi, kterým film typu Ararat moc nekonvenuje.

A když už nic jiného, tak vás tento film může aspoň přivést k dílu malíře Gorkyho...

A to nejlepší na konec, film se dá shlédnout zde :).