Duben 2015

Blur - The Magic Whip (2015)

29. dubna 2015 v 20:07 Hudba z ouška do ouška
Skupinu Blur asi netřeba sáhodlouze představovat, Damon Albarn a spol. tvoří tvář britské hudební scénu už pěknou řádku let a i když od roku 2003 (kdy spatřilo světlo světa podle mě asi nejlepší album skupiny Think Tank) oficiálně řadovou desku nevydali, tak to jejich postavení nijak nezpochybnilo.
Darmo mluvit, i album "The Magic Whip" je skvělou záležitostí, na kterou se určitě vyplatilo čekat těch 12 dlouhých let. Kde jsou vůbec ty doby, kdy Blur soupeřily s Oasis o pomyslný post "králů britpopu"? :-).

Deska tak trochu na předchozí album navazuje, opět se tu ke slovu dostanou silné melodie (jak bývá už u Blur zvykem) s post-punkovým, art-rockovým a popovým nádechem. Blur rozhodně nepatří mezi ty skupiny, které by si vystačily s jedním albem neustále kopírovaným dokola napříč jejich tvorbou. Deska je to nápaditá a chytlavá, což rozhodně není samozřejmostí.

Pomyslný vrchol alba podle mě tvoří jak dvě úvodní skladby, tak i zprvu trochu nenápadná "Ghost Ship".


Dovzdělej se v ...

25. dubna 2015 v 15:07 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Člověk je tvor společenský a jako takový se občas zaplete do nějaké té slovní půtky. Jistě, hádat se dá i sám se sebou, ale to není tak úplně ono.

Slovní půtky se obvykle točí kolem nějakého tématu, na nějž mají strany ve sporu rozdílný názor. Často je ale onen sporný bod pouze zástupným problémem (nebo jakýmsi "casus belli"), díky němuž si obě strany obrazně řečeno "poměřují velikost svého mužství", tedy zvyšují vlastní sebepojetí a tak trochu se předvádí. Není to asi moc odlišné od tance ptáků před jejich samičkami, či existence parohů u jelenů (slouží k rozpoznání vhodných partnerů k páření).
V takových situacích nejeden člověk sáhne k trochu nefér praktikám, z nichž jednu bych označil jako "dovzdělej se".

Nechci vypadat jako notorický škarohlíd, který si permanentně na vše kolem sebe stěžuje. Naopak, většinou jsem celkem optimista a spíše mě zajímá to pozitivní na společnosti, ale tady mi to skutečně nedá. Lidé používající tuto formulkou jsou podle mě totiž ve své velké většině zajímavé případy, které mají jakousi elementární znalost daného problémů, ale protože se v poznávání oné věci zase tak daleko nedostali, tak letmý vhled na tuto otázku jim nedovoluje vidět problém v širších souvislostech. Jednoduše se ještě nedobrali k (údajně) Sókratovskému "Vím, že nic nevím."
To je pak často problém, svádějící k přílišně černobílému vidění světa a radikálním (pseudo)řešením.

Situace někdy může vést i k trochu úsměvným vyústěním, kdy jedinec, který své informace načerpal z článku na wikipedii a z několika nekorektních (rozuměj nekorektních ke slušnosti) webů může poučovat člověka, který se problematice soustavněji věnuje. Má zkušenost je navíc taková, že člověk, který se v nějaké problematice skutečně vyzná, nemá potřebu své okolí soustavně poučovat aby se "dovzdělalo", ale snaží se pokud možno věcně a stručně argumentovat. Často se to týká hlavně historie, kdy se to v diskuzích (reálných i internetových) hemží argumenty typu, "nevíte co udělala v roce ABCD země X státu Y? Tak se dovzdělejte", někdy to bývá doprovázeno poznámkou, že "něco podobného se učí už na střední škole", popř. "i absolvent zvláštní školy by měl vědět...". "Dovzdělávači" vyššího levelu k tomu mohou ještě připojit, že jste jen další důkaz upadajícího školství, protože "po roce ABCDEF tu jde stejně všechno do kopru, minimálně od té doby, kdy strana Z vyhrála volby a úmyslně (!) zabraňuje kritickému myšlení, apod."

V takové chvíli je podle mě asi nejlepší přestat "diskuzi" dále vést. Já vím, že Masaryk říkal, že demokracie je zejména diskuse (a rovněž vím, že diskusí lze spoustu problémů vyřešit a některým i předejít), ale Masaryk neznal internet, univerzální platformu, díky níž se do diskuse může zapojit každý gramotný.

Svět začal před 20 lety - nebo ne?

19. dubna 2015 v 11:54 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Někdy se mi po nahlédnutí do "oblíbených filmů" některých person na portálu ČSFD zdá, že prakticky veškerá filmová produkce, která je hodna pozornosti, pochází cca z posledních 2 dekád. Má to jistě svůj důvod, nové věci v umění obecně reflektují současnost a přijdou nám tak daleko více závažnější než třeba díla reagující na problémy, které dnes už považujeme za zcela marginální (nebo vyřešené). Přesto se neubraním dojmu, že v umění obecně je často přítomen prvek jisté nadčasovosti. Proč by se jinak stále hrál Shakespeare, Aristofanes, filosofové se vraceli k Platonovi a Aristotelovi, apod.?
Domnívám se, že nezájem o minule je tak z části i dílem naši pohodlnosti, kdy v záplavě nových podnětů je už samo o sobě těžké se jen trochu orientovat a "vyhrabat ještě něco z archívu" už velmi složité.
Což je podle mě škoda.

Nedávno jsem se podíval na některé filmy s Ch. Chaplinem a (navzdory určitě zastaralosti) zjistil, jak je v mnoha věcech stále aktuální a autentický (např. film Moderní doba). Přijde mi jako velká škoda když někomu doporučíte takový film, a ten je rázem zavržen s poukazem na datum výroby s tím, že to musí být pořádná nuda...(není!).
Podobně i v hudbě mám takovou zvláštní zálibu si u vaření pouštět starší jazz/swingove šlágry (Goodman, G. Miller, Bessie Smith, apod.), což považuji za velmi dobrou hudbu, která i dnes dokáže roztančit i rozesmutnit.. Ano, swing zažívá díky electro-swingu jistou renesanci, ale i tak..., zkuste to někomu doporučit.

Stejně jako se u diskriminace v důsledku věku užívá termín "agismus", tak i zde by šlo něco podobného uplatnit :).
Podle mě není na škodu být nepředpojatý a snažit se svět zpracovávat plnými doušky bez ohledu na to, co je zrovna "in", protože jinak se člověk může dost ochudit.

Terry Pratchett - Pyramidy

18. dubna 2015 v 13:58 Recenze knih
Terry Pratchett už hodně let pařil mezi mé oblíbené spisovatele. Jeho celkem originální pojetí jinak IMHO nudného žánru fantasy okořeněné a pozoruhodné paralely se současným světem se mi vždy velmi zamlouvalo stejně tak jako fantastický smysl pro humor.
Budiž panu P. země lehká.

Četl jsem většinu knih z cyklu Zeměplochy. Teď po jeho smrti jsem si navíc řekl, že bych mohl dočíst i ten zbytek. Jedna z knih, které mi na pomyslném seznamu ještě chyběly, byly Pyramidy.
Tož, vzhůru do nich.

Předem musím říci, že tuto knihu řadím k tomu lepšímu, co Pratchett napsal. Jedná se navíc o knihu, které není součásti nějaké autorovy "sub-série", takže osudy postav se zde i pro svět Zeměplochy tak nějak uzavřou (čímž se domnívám, že to je vhodná kniha pro nástup do autorovy série - pokud si ji tedy nechcete přečíst pěkně od "A" do "Z").
Hlavní postavou je studující vrah Těpic, který je shodou okolností také dědic faraona. Je tedy sice rodilý "mžilan" (tedy příslušnik země zvaná Mžilibaba), ale zároveň už dostatečně v místě svého studia (Ankh-Morpork) "načichl" kosmopolitním duchem a po návratu do vlasti se mu leckteré zvyky své země zdají dost....blbé. Pochopitelně, kniha se netočí jen okolo nástupu na trůn, ale jak už u Pratchetta bývá zvykem, tak i kolem nepřeberného množství paradoxních situací operujících s časoprostorem a humornými situacemi, k nimž si zde můžeme přidat i solidní narážky na antickou kulturu (zejména staré Řecko a Řím).

"Most lemuje osm heraldických hroších figur obrácených hlavami k moři. Říká se, že až nastane čas a město se ocitne v nebezpečí, hroši oživnou a dají se na útěk."

Lower Dens - Escape from Evil (2015)

11. dubna 2015 v 7:42 Hudba z ouška do ouška
Lower Dens je indie-rock-popový projekt z Baltimoru, což je po hudební stránce poměrně zajímavá krajina, neboť odtud pochází i skupina Beach House. A jistě není náhodou, že zvukově k sobě Lower Dens a Beach House nemají moc daleko...

... což zase znamená, že deska už tak nějak a priori patří mezi to, co si poslechnu s velkou chutí a asi nebude překvapením, že se budu rozplívat v superlativech. Escape from Evil je o něco více pozitivnější (i když i tak se pořád jedná o slušnou dávku deprese, viz ztracené iluze u skladby "Sucker's Shangri-La") a hlavně posluchačsky přístupnější než předchozí deska Nootropics. Album je tak trochu situováno jako retro popová deska s nádechem osmdesátých let, což dnes docela letí (a to nemyslím nějak pejorativně). Velkým plusem je podle mě také to, že ač mají všechny skladby takový ten lehce zasněný "baltimorský" nádech, tak se pořád jedná o vzájemně rozpoznatelné kousky, které mají svůj vlastní vývoj. Zhruba po třetím poslechu jsem si desku navíc velmi zamiloval a mohu jen potvrdit, že slabé kousky se na tomto desetiskladbovém (to je slovo...) albu vůbec nenacházejí.

Jana Hunter a spol. natočili pravděpodobně nejlepší album své dosavadní kariéry.

V/H/S (2012)

6. dubna 2015 v 11:34 Filmové recenze

Kdo mě zná, tak pravděpodobně celkem dobře ví, že pro hororový subžánr zvaný "found footage" mám jistou slabost. V angličtině se tomu říká "guilty pleasure", tedy vím, že se víceméně jedná o prvoplánovou (a někdy dost stupidní) zábavu, ale... nemohu si pomoci. Jo, Bergman v tu chvíli rotuje v hrobě.

VHS (budu to psát bez těch čar) patří mezi to vzácné procento z žánru, které by snad šlo označit za trochu invenční a nápadité. Považte sami: skupinka úchyláků ve stylu Jackass dostane za úkol získat z nějakého domu starou kazetu VHS. Zdá se to snadné, jenže v domě je těch kazet fůra, takže je potřeba si je pěkně pustit...
Co se na kazetách nalézá je však docela děsivé, jedná se totiž o 5 filmových kraťasů, které dokumentují setkání lidí s nadpřirozenem (většinou). Celý koncept je pochopitelně rámován příběhem úchyláků, kteří jdou pro onu kazetu.

Když to trochu přeženu, tak se v podstatě jedná o povídkový film, což má logicky svá úskalí. Některé "povídky" jsou lepší, jiné horší. Za mě osobně bych asi nejlépe hodnotil tu poslední, i když každá má něco do sebe a vyloženě slabý kousek jsem nezaznamenal. Je vidět, že žánru "found footage" krátká forma (nějakých 20 minut) velmi svědčí. Pokud je takový film "roztažený" do podoby celovečeráku, tak často trpí hluchými místy, apod. Toto je asi ideální.

Tedy, i když potenciální divák/divačka nepatří mezi cílovku "found footage", tak i na tento film se podle mě lze kouknout. Narozdíl od různých "Grave Encounters", apod. jde z některých povídek skutečně strach...

Proč film vidět? 1) Mám doma fůra VHS kazet a nevím co s nimi. 2) Holka kterou jsem sbalil v baru na mě nějak divně prská. 3) Z peněženky mi zmizely peníze a přítelkyně se tváří jako že o tom nic neví. 4) Mám divnou bouli na ruce... 5) Jedu na párty a spletu si dům..... :)

První vietnamská válka na pozadí osudu Ladislava Charváta - Ladislav Kudrna

5. dubna 2015 v 10:31 Recenze knih

Vietnamská válka je konflikt, který svým způsobem dodnes silně rezonuje ve společnosti. Často se mluví hlavně o její druhé části, tedy o válce s přítomnosti US Army. První část tohoto spletitého konfliktu (koloniální zápas Francie) tak někdy zůstává lehce upozaděn. Přitom je to událost nadmíru zajímavá už třeba jen tím, že do tohoto konfliktu zasáhlo více než 1600 Čechoslováků...

Navíc kniha je to nadmíru zajímavá. pan Kudrna uvádí čtenáře do děje množstvím informací o bipolárním soupeření SSSR a USA, i o komplikované situaci v Indočíně. Asi ne každý ví o snahách Viet Minhu navázat spojenectví s USA, i o tom, že Ho Či Min byl po nějakou dobu agentem americké OSS... Leč námluvy Spojených států a Vietnamu nedopadly a zaocenáské impérium si tím tak otevřilo cestu ke svému vlastnímu malému peklu v džungli (u kterého mimochodem také byli někteří Čechoslováci, ale to by bylo už téma na jinou knihu).

Nejzajímavější část publikace ale podle mě tvoří přepis dopisů Ladislava Charváta domů mamince a přátelům. Nelze nevidět bytostné zoufalství mladeho muže (nebylo mu ještě ani 20..), který po útěku z poúnorového Československa nemá žádnou další vizi a ze zoufalství se upíše francouzské cizinecké legii. Absolvuje drsný výcvik v Africe, kde žádá v dopisech své mamince, aby se jej odtamtud pokusila skrze československé min. zahraničí dostat domů do Prahy, nicméně se stejnou marností s jakou si Vietnamci snažili naklonit na svoji stranu Spojené státy. Zajímavé je také sledovat rozdíl v psaních mamince a v dopise, který je určen kamarádovi. Ke svému příteli je mnohem otevřenější, občas utrousí nějaký roztomilý dvojsmysl (stran arabských holek...), zavzpomíná si na Barrandov, na ostatní kamarády, apod. Po výcviku odlétá do Saigonu a je nasazen ve slavné (pro Francii "slavné" s hořkou pachutí na rtech) u Dong Khe, která se mu stane osudnou (jako prakticky celému 1. parašutistickému praporu cizinecké legie).

"...Jedině, oč prosím, abych se tady z této předsíně pekla dostal, a potom snad zbude trochu času začít nový život bez rvaní a bez střílení. Za pár měsíců tady bude podle mého mínění hrát největší hudba světa skočnou. Tlačí se na nás komunisti z Číny..."

Ladislav Charvát je tak typickým příkladem mnoha z více než 1600 Čechoslováků, kteří se do Indočíny dostali často ne ani tak z touhy bojovat proti "komunistickému nebezpečí", ale zejména z existenčních důvodů, z touhy odejít poúnorového Československa, či třeba jen z přání zažít nějaké dobrodružství, které si předtím mohli dopřát tak maximálně z Rodokapsů.

Kniha pana Kudrny patři k těm několika málo vzácným svazkům, které dokážou příjemnou formou poučit o složitém konfliktu a vrhají zároveň (s několika málo dalšími publikacemi) světlo na pozapomenutou epizodu vojenského nasazení jedinců, kterým byl až v našem miléniu přiznán statut 3. odboje.

P. K. Dick - Zlatý muž

3. dubna 2015 v 17:12 Recenze knih
P. K. Dick je mým oblíbeným autorem, takže i k tomuto textu je nutno patřičně přistupovat. Berte na vědomí, že před psaním jsem si klávesnici za zpěvu temných songů kapely Lunetic potřísnil krví zaměnitelného malého zvířete... Jen tak mohu předstoupit zcela očištěn k psaní o něčem tak výjimečném.

P. K. Dick napsal za svůj životu řadu pozoruhodných románů, z nichž některé i dávaly smysl. Ne nadarmo se ale říká, že je pravým mistrem povídkového formátu. Sbírka "Zlatý muž" vznikala ještě za autorova života a výběr děl v ní není ani tak podmíněn kvalitou povídek samotných, jako zejména jejich soudržností a určitým přiblížením autora jako takového. Zastoupeny jsou tam tedy všechny atributy, které my - trýznitelé malých zaměnitelných zvířat - u mistra tak obdivujeme, skutečností našeho světa počínaje a autenticitou lidství konče.

Jak už to tak ale bývá v podobných sbírkách, tak některé povídky jsou povedené hodně, jiné trochu méně. Všechny se ale dají číst a mají něco, co by snad šlo nazvat myšlenkou (kdyby jen to slovo tedy nebylo tak otravně profláklé).
Ze sbírky se mi nejvíce líbila asi "Ne v této vazbě", neboť má úplně unikátní, lehce ujetou zápletku ohledně vazby knihy, která si sama pozměňuje obsah daného literárního díla. Dost zajímavé, když se jí pak do "rukou" dostane třeba Bible, Freud, apod... :-) Doporučuji!
Za zmínku určitě stojí i trochu fantaskní (Dick nikdy nebyl ortodoxní "hard sci-fi" autor) "Král elfů", pro mě osobně překvapivá povídka "Před-Lidé" (věnující se legitimitě interupce). V jedné povídce dojde i na humor - "Válka s Fnoly"..., prostě P. K. Dick ve své /plné/ nahotě a kráse.