Březen 2015

Nejezdi, nelítej a - proboha - hlavně buď doma!

28. března 2015 v 10:12 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
V souvislosti s propuštěním Hanky a Tonči unesených v roce 2013 v Balúčistánu se trochu obávám toho, že se zase rozvíří debata různých "znalců a odborníků", kteří budou opětovně poukazovat na to, že mnoho lidí nepřiměřeně při cestování riskuje a "my" to pak musíme platit ze svých daní. Zbývá ještě dodat, že "by určitě udělaly lépe, kdyby seděly doma na zadku".

Nechci obecně paušalizovat, ale obvykle taková kritika pochází od lidí, kteří toho v životě zrovna moc nenacestovali a ze své sociální bubliny prakticky nevystupují. Pochopitelně, určité druhy cestování s sebou nesou jistá rizika. Dokážu také třeba pochopit, že pro někoho myšlenka na cestování letadlem vzbuzuje panickou hrůzu. Statistika je v tomto ohledu sice neúprosná (prý se více lidí dokonce zabije v autě cestou na letiště...), ale statistice přece narozdíl od našich předsudků nevěříme, že? :)
A věděli jste, že v Pákistánu je statisticky bezpečněji než v Egyptě?

Tím samozřejmě nechci říci, že výlet do Balúčistánu je procházka růžovou zahradou. Dobré by ale také bylo tu oblast přehnaně nedémonizovat a hlavně, je podle mě trochu hloupé tvrdit, že obě děvčata si za to mohou sama, protože se na cestu dostatečně nepřipravila (tento mýtus, rozšiřovaný u nás i masmédii se snaží vyvrátit Ivan Brezina zde), holky si najaly ozbrojeného policistu, měly vhodný oděv, apod. Šance, že Vás někdo v oné oblasti unese je spočítána cca na 1:100 000... Ano, i tak se to občas děje, ale to už je pomalu pravděpodobnější, že Vás někdo přepadne v pražských uličkách.

Samozřejmě také respektuji argumenty, že je možná zbytečné zvyšovat pravděpodobnost nějakého rizika. Jsem ale toho názoru, že něco podobného činí asi skoro každý z nás prakticky každý den. Někdo se nezdravě stravuje, protože mu to "prostě chutná", jiný kouří jako fabrika "protože to pomáhá myslet a bojuje se tak proti molům", jiní jezdí v autě bez pásů, ... a někdo zase cestuje do míst, která mohou být potenciálně nebezpečná. Ve svém důsledku tak vlastně i ostatní trochu doplací na rizikové chování ostatních (zvýšené náklady ve zdravotnictví, apod.), jen v případě toho cestování to je asi trochu více nápadné.

Cesta ven (2014)

24. března 2015 v 15:55 Filmové recenze
Za film "Cesta ven" jsem moc rád. Až se mi chce napsat něco ve smyslu, že konečně někdo natočil snímek, který reflektuje aktuální problémy současnosti a neřeší jakousi pohádkovou virtuální realitu (což je bohužel případ mnohých českých filmů a televizních seriálů).

Takový film pak samozřejmě může narazit na řadu problémů. Asi je pravidlem, že když se něco (někdo) vyjadřuje k něčemu aktuálnímu, tak pravděpodobně natrefí i na vlnu ostré kritiky. U tohoto filmu to platí třeba už jen proto, že Češi přece NEJSOU RASISTÉ (protože nemají problémy s Vietnamci, kterým ale jinak někteří bohorovně tykají...) a Romové, tedy cikáni, jsou "svinskou svoločí". Ano, i s takovými názory se lze setkat.

S "romskou" tématikou má režisér Petr Václav dobré zkušenosti. Modří už bezesporu vědí, že to byl právě on, kdo v roce 1996 režíroval zajímavý film Marian, který je podle mého názoru (i když na tom prdlajs záleží, protože stejně jsem jen "havlisticky zblblý humanistický sluníčkář") trochu neprávem opomíjený.
Drtivou převahu ve filmu "Cesta ven" tvoří neherci, kteří tak de facto "hrají sami sebe", což většinou jde, i když někdy je výsledek poněkud toporný. Co se týče zvuku, tak některým postavám není moc rozumět, coý je zase vina, kterou by asi šlo rozdělit mezi zvukaře a občasný slang, který se ve filmu vyskytuje.

Že "Cesta ven" nebude zrovna příběh o procházce směr růžová zahrada (od toho jsou jiná díla) je asi celkem jasné. Místy (hlavně ze začátku) je to velmi dobře natočená depka, která zachycuje lidi příslušící k etnické minoritě a jejich boj s úřady, okolím a často i jich samých se sebou. Nešťastné události tak bývají počátkem spirály stupňujícícho se zoufalství.
Těžko říci, jestli film nabízí nějaké východisko, kdo chce hledat, možná tam letmé paprsky optimismu může zahlédnout, ale upřímně, svět ve kterém se film odehrává je hodně smutné místo. A i když po technické stránce snímek leckdy znatelně pokulhává, tak jsem rád, že Českého lva (pokud vůbec ceny v umění mají nějaký velký význam) získal právě tento film.

The Charlatans - Modern Nature (2015

19. března 2015 v 17:30 Hudba z ouška do ouška
The Charlatans jsou britskou indie rockovou formací, která je na scéně už nějaký ten pátek (a pod tím si představte aktivní působení od roku 1989!). Za tu dobu vydali kvantum desek, Modern Nature je už dvanáctým řadovým albem (!). Jo, jsou to zkušení hoši.

Přiznám se upřímně bez užití práva útrpného, že jsem o The Charlatans sice věděl, ale k pořádnému poslechu se dostal až v souvislosti s touto deskou, s níž se to má jako se.... sexem se stálou partnerkou (dámy prominou).
Ano, čtete správně.

Album působí velmi dobře, u mnoha songů si příjemně pobrukujete a užíváte si je, ale .... s pozdějším opakováním zjišťujetě, že ač jsou dobré, tak tam prostě ještě něco chybí a ... trochu zevšední...
Nejlépe jsem se cítil hudebně tam, kde ze skladeb čišel takový ten "feeling" sedmdesátých let (tady už veškeré sexuální asociace ale končí! :)), jako třeba u Let The Good Times Be Never Ending.

Slušné, co?
Jenže pouštějte si to vícekrát dokola (sexuální asociace jsou zpět v modu "on").

Ne, nechci The Charlatans nějak dehonestovat. Album Modern Nature se právem řadí mezi to nejlepší, co jsem letos slyšel. Mimochodem, loni skupina ztratila svého bubeníka Jona Brookse (zemřel...) - a poté natočila toto skvělé album. Před několika lety ji zase během natáčení desky Tellin´Stories zemřel klávesák a... bylo z toho skvělé album.
Hmm.

Velkým plusem pro mě byla i přítomnost Morrise z New Order (The Charlatans není zcela neznámá adresa) a to, že třeba na The Guardian píší, že se jedná patrně o nejlepší album celé kariéry těchto "Šarlatánů" také zní jako docela slušná pozvánka k poslechu (pokud tak už neúčinkoval můj skromný text a youtube ukázka).

Jak "tradiční" věci někdy nejsou vůbec tradiční

8. března 2015 v 8:35 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Někteří lidé při vzájemné komunikaci často odkazují na to, že určité věci jsou "tradiční", tedy v jejich mysli dlouholeté, ba prakticky fungující už "odjakživa", takže by bylo fajn k nim přistupovat s náležitou úctu.
Bohužel, často mám zkušenost, že stáří oněch "tradičních" záležitostí se v lepším případě měří na nějakých maximálně 200 let a v době předtím po nich prakticky - jak se říká - neštěkl ani pes....
Tak už tomu ale někdy bývá.

Narazil jsem třeba onehdá na názor, že tradiční česká piva jsou ta klasická na způsob plzeňského spodně kvašeného ležáku. Všechny ty ostatní údajně módní záležitosti jsou prý jen hloupé novinky a Češi vždy pili jen poctivé (ryze české) ležáky a ne žádné zhovadilosti jako třeba pšeničná piva, atd... Pravda to samozřejmě není. Tato tradice se, podobně jako většina ostatních, etablovala někdy v polovině 19. století (tedy v časech našich pradědů a prapradědů) a už nám příjde asi jako odvěká. Právě v polovině 19. století se v Čechách rozšířila průmyslová výroba piva a s ní i takřka absolutní převaha ležáků. Předtím ale bylo zcela normální, že se v Čechách vařilo a pilo pivo pšeničné, spontánně kvašené (které se de facto dělalo od středověku), apod. Tedy to, co si dnes zásluhou různých minipivovarů můžeme také dopřát.
Co je tedy doopravdy tradičnější?

Opusťme ale hájemství alkoholu a zkusme se podívat i na jiné oblasti lidského života. Poslední dobou se často přetřásá i téma rodiny a její údajně tradiční podoby. Základní problém podle mého názoru pramení z nepochopení historické kontinuity a z myšlenky, že rodina je neměnná instituce. Samozřejmě, že není. Rodina a její podoba pochopitelně za staletí prošla velmi důkladnou proměnou. V naší zemi ještě před cca rokem 1800 by bylo dnešní pojetí rodiny jakožto primárně vztahové záležitosti pokládáno bezesporu za velmi výstřední. Naše současná rodina (ta podle některých "tradiční" a "odvěká") tehdy prakticky vůbec neexistovala. Tehdejší rodina (familia) byla patriarchální a nejčastěji 3 generační, žilo v ní tehdy nejčastěji 5 - 8 rodinných příslušníků (možná více). Model nukleární rodiny nebyl zrovna obvyklým jevem. Vůbec termín "familia" (tedy snad rodina), který se v 16. - 18. století používal, by spíše asi měl označit ve smyslu dnešního chápání "domácnost". Tehdy se totiž do "rodiny" zahrnovali krom možných širokých vrstev příbuzných také různé děvečky, podruzi,... Instrukce k soupisu obyvatel z roku 1777 připomínají, že pod "jednu rodinu" je potřeba zahrnout ty osoby, které "samy pro sebe nevaří", "žijí pod jednou hlavou domácnosti a chlebí spolu (tedy stravují se společně)."

Obecně vzato se změnou sociálně - ekonomických podmínek padlo několik rodinných monopolů. Předně v oblasti sexuální už neplatí výlučnost manželství na sex (upřímně, ani dříve to nebylo stoprocentní, ještě dlouho ve středověku leckteré svazky církev nesvětila a nechávala jim někdy víceméně volný průběh), mizí i monopol na reprodukci (dítě se může narodit i nesezdaným párům a není z toho velká katastrofa), do výběru partnera už se tolik nepletou primárně majetkové otázky (a tím se zužuje i prostor pro vyjednávání rodičů obou snoubenců), koneckonců v současné rodině hraje prim láska a sexuální přitažlivost (v té tradiční byla rodina víceméně pojímána hlavně jako ekonomická jednotka). Tradiční rodina měla na své jedince výlučný vliv i v oblasti vzdělávání (předtím než do hry vstoupil stát s povinnou školní docházkou) a zaobírala se i otázkou pracovní, kdy pracoviště bylo většinou totožné s místem bydliště a často se dědilo z otce na syna, apod. Dnešní moderní rodina je spíše než místem práce, vzdělávání a fungování jako ekonomické jednotky místem, kde dochází k citové podpoře (respektive by asi k ní docházet mělo) . To jsou některé základní otázky, na kterých je vidět rozdíl mezi rodinou tradiční a moderní.

A po čem tedy někteří zastánci tradiční rodiny volají? Skutečně po tradiční rodině, jak je nastíněna výše? Pravděpodobně ne. To, po čem se často volá, je pouze tzv. "přechodová fáze" z rodiny tradiční do podoby rodiny moderní. Tedy fáze, kterou nastartovaly významné socio-ekonomické pochody 18. a 19. století a které se, tu dříve, tu později, logicky promítly i na podobě rodiny jako instituce. Ta pochopitelně není neměnná a nějakým způsobem společenské změny reflektuje. Vrátit se ale k přechodové fázi už ale z pochopitelných důvodů moc nelze. Pochody, které byly spuštěny, nelze jen tak zastavit. V tomto smyslu mi přijde trochu úsměvné, když se i dnes říká, že "rodina je základ státu", ale je to právě stát, který rodinu zbavil většiny jejích tradičních pravomocí (právo na výlučnou výchovu potomků, vzdělání, apod.).

Proč tedy tolik nářku ohledně ztráty oněch tradičních hodnot (zejména rodiny, v případě piva to asi není tak důležité :))? Každá změna s sebou přináší určitý prvek nejistoty, který nám může potenciálně hrozit. V takových časech se člověk rád upíná k "osvědčenému" a "spolehlivému", "od pradávna neměnnému" a už ho vůbec nemusí zajímat, že ono "neměnné" tu existuje možná jen dvě století. Změna v institucích jako je třeba rodina je jen logickým důsledkem změn celospolečenských, ekonomických, technologických, apod. A je jen otázkou času, než si to vše zase "sedne". Kupříkladu na fenomén singles se západní společnost ještě v padesátých letech dívala dost skrz prsty (údajně to byli neurotici, amorální lidé, apod.), ale už v letech sedmdesátých se jim negativní atributy připisovaly jen zřídka....A dnes? Dnes jsou singles často i nároční lidé, kteří budují kariéru, obvykle lidé vzdělaní a lidé, kteří většinou i mají nějakého partnera, do budoucna chtějí potomky (ohledně singles u nás provedl záslušnou práci svým výzkumem Marcel Tomášek, vřele doporučuji) a nebrání se nějaké formě budoucího rodinného života, jen ne vždy k tomu budou mít onen "papír z úřadu"...

To, že se rodina (a nejenom ona) mění, není nic katastrofálního. Změna je důkazem života.

Gone Girl (Zmizelá) 2014

7. března 2015 v 12:37 Filmové recenze
Gone Girl (GG) je filmem, na který mě upzorňoval mnohý člověk z mého okolí, filmem, který (asi po zásluze) získával slušnou pozornost médií i filmových kritiku. Shrnuto a podtrženo - filmem, který se pravděpodobně vyplatí vidět.
A možná právě proto jsem s jeho shlédnutím otálel a viděl jej až teď.
GG je filmem o rozpadu jednoho manželství. Podtitulek (či jak tomu jinak říci), že každý příběh má dvě strany je v tomto ohledu velmi výstižný. Více ale prozrazovat o příběhu by asi bylo velkým mínusem. Ne tedy, že by film krom zápletky neměl co jiného nabídnout, ale zrovna u Finchera patří záplatka mezi klíčový atribut filmů a v tomto případě to platí dvojnásob. Pochybuji totiž, že mnoho lidí u nás četlo knižní předlohu od Gillian Flynn.

Nickovi se ztratí Amy (a propos, není to rozhodně poprvé, co Ben Affleck hledá Amy...., viz film Chasing Amy :)) za dost podivných okolností. Jejich vztah nebyl ke konci zrovna ideální, takže je celkem logické, že Nick se objeví mezi podezřelými. Fincher si s diváky trochu hraje, chvíli je nechá myslet si jednu teorii, posléze přichází s jinou, která předchozí přepíše, apod. Když už si myslíte, že víte co a jak...., tak stejně přijde nějaký zvrat. V tomto ohledu mě asi více oslovilo "Gone Baby Gone" (zase ten Affleck), nicméně i zde je hra rozehrána vskutku mistrovsky. K tomu si ještě můžeme přidat velmi dobrý zvukový doprovod (zdráhám se záměrně použít označení "hudba") od Reznora a Rosse a hlavně vynikající Rosamund Pike (takový ten typ hereček, které asi budete znát, ale při pohledu na jejich filmografii jste toho moc neviděli, aspoň v mém případě).

GG je filmem, který asi jen tak z hlavy nezmizí. Není to ale snímek, který by zásadně přepisoval filmovou historii (takové ambice ani nemá), ale chytře poskládaný thriller, u jehož sledování se nemusíte stydět.

A ano, také bych se některým ženám podobně jako Nick rád podíval "do hlavy" (víte, jak to myslím) a nemohu se zbavit dojmu, že Amy by byla skvělou šachistkou...