Leden 2015

O (ne) kouření

30. ledna 2015 v 18:57 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Kouření x nekouření je téma, které už delší čast tak nějak rezonuje naším mediálním a společenským prostorem. Co si budeme povídat, čas opět (koneckonců to dělá konstantně) oponou trhnul a už dávno nežijeme v devadesátých letech, kdy se volně kouřilo na televizní obrazovce, což "krásně" ukazuje tv seriál Hospoda (kde dokonce nekuřáci a vegetariáni byli zesměšňováni a karikováni). Pryč jsou také nikotinová sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy se žoviálně "bafala" cigára na pracovních poradách a nikdo proti tomu ani nepípnul. Platí to, co trochu prognosticky povídá jedna postava známého československého filmu "Vrať se do hrobu", tedy že kouří už jen společensky vyřízení černoši (myšleno v USA).

Evropa se od nikotinové závislosti snaží odvracet, v mnoha státech, které často označujeme jako svůj vzor, je kouření ve veřejných prostorách slušné faux pas. Česká republika sice už v tomto ohledu urazila slušný kus cesty, nicméně na ony výše zmiňované státy má stále citelnou ztrátu.
A je to skutečně ztráta?

Otázka nekouření v restauracích je u nás dost citlivé téma. V okamžiku kdy někdo něco podobného prosazuje, tak se vynoří, v podstatě celkem logická, námitka, že se jedná o centrální, direktivní a nesvobodný příkaz a že by si o tom, zda je podnikat kuřácký x nekuřácký měl rozhodnout sám majitel. Tato argumentace se zdá v podstatě celkem legitimní (v naší liberální společnosti), nicméně mám k ní určité výhrady.

Jedna, si nejsem zcela jist, že země které kouření v restauracích zakázaly by ve své valné většině trpěly nějakým extra velkým deficitem svobody (Británii si jen těžko představíme jako baštu totalitarismu).
Dále je dobré si připomenout, že majitel restaurace není ve svém podniku neomezeným vládcem. Existují například určité hygienické normy, které se musí splňovat. Pokud tedy chcete ve své kuchyni chovat stádo nakažených krys, máte smůlu. Otázkou (podle mě i dobrou k diskusi) je pak to, co do hygienických norem patří a co už ne. To ale není - jak si troufám tvrdit - věc uzavřená, ale stále podléhající své době (koneckonců hygienické normy se také za posledních 50 let značně změnily). Do hygienických pravidel by tedy mohl spadat i tzv. "čistý vzduch". Koneckonců ani v soukromých lékařských klinikách, soukromých školách, apod. kouřit prostě a jednoduše nelze...

Kouření je prostě "eklhaf" a i když chápu vášeň kuřáků dát si v hospůdce cigaretu a užít si tak přima večer (den, ráno,... - dle libosti), tak musíme mít na paměti, že pravidelně kouřící člověk je člověk závislý.
A závislí lidé většinou nebývají moc svobodní...

Ken Follett - Pilíře země

25. ledna 2015 v 15:59 Recenze knih
Follett psal romány různé úrovně orientující se převážně na popis činností špiónů a jejich akcí, ale zjistil, že jen toto jej umělecky nesaturuje, takže si splnil svůj odvěký sen a sepsal rozsáhlý román (cca 1000 stran) o stavitelých středověkých katedrál.
Velká změna.

Nutno ale dodat, že Mr. Follett se s ní popasoval celkem dobře a román se mu v mých očích povedl. Příběh je náležitě napínavý, stránky veskrze čtivé a i ten popis stavby katedrál působí velmi věrohodně a nápaditě. Potud nemám s knihou žádných problémů, ty vyvstávají až posléze, kdy se mi začalo zdát, že "takhle nějak by to asi dříve nešlo"..., zkrátka a dobře, kniha se sice odehrává ve středověku, ale autor v ní mluví a myslí jazykem dneška (což je celkem očekávatelné, něco podobného postihuje podle mě odhadem 80% historických románů). Atmosféra hlubokého středověku se tedy každopádně nekoná, což je jen škoda. Zároveň ty postavy jsou na můj vkus možná až příliš černobílé a schematické.

Stejně tak jsem měl během čtení dost nutkavý pocit si myslet, že Follett rozepsal celkem ambiciozní dílo, ale moc nevěděl jak jej zakončit, takže se čtenář točí v různých peripetiích, které svoji konstrukcí spíše připomínají scénář k delšímu televiznímu seriálu (ano, vím, z Pilířů se seriál skutečně stal, neviděl jsem jej, ale podle mě se látka k tomuto formátu skvěle hodí).

Četbu jsem si nicméně užil, o tom žádná, dokonce jsem byl v pokušení se rovnou pustit do pokračování s názvem Na věky věků, což jsem nakonec odložil na neurčito..

Sama nocí tmou (2014)

16. ledna 2015 v 18:42 Filmové recenze
Íránské filmy se mi líbí prakticky všechny, možná je to kvůli tomu, že se ke mně dostaly mnoha síty jen ty dobré, možná tím, že jsou dobré všechny.
Ale to je v podstatě jedno...

Režisérka Ana Lily Amirpour natočila film v americké produkci tak trochu ve stylu, který lze popsat (slovy autorky) jako "íránský upíří spaghetti western". Označení je to celkem výstižné. Snímek obsahuje dlouhé a nepřerušované záběry, je černobílý, má působivou, monumentální hudbu a celkem z toho přímo čiší takový ten intelektuálský odér... Jo, někdo si může říkat, že Amirpour trochu odkoukala od Jarmusche, ale mně to vůbec nevadilo.

Hlavní postava, které chvíli trvá, než se na stříbrné plátno dostane, je upír. Jo, ten klasický upír chodící ven a občas někoho vysávající, ale s tou modifikací, že má jakýsi smysl pro fair-play a možná může cítit i něco jako lásku. Upíra (respektive upírku) si střihla Sheila Vand a střihla si je moc dobře (i Kamil Střihavka by jí mohl závidět...). Co je ale na filmu úplně skvělé a nebojím se říci, že geniální, tak to je práce se zvukem. Pokud patříte mezi ty fajnšmekry, kteří si labužnicky užívají každé filmové políčko a každý hudební takt, tak zde si určitě přijdete na své. A pokud mezi takové osoby nepatříte, tak film se hodí vidět už jen kvůli Sheile jedoucí se svým hábitem na skateboardu :).

P. S. A pokud máte rádi White Lies, tak si přidejte velký palec nahoru :).

Fair Play (2014)

12. ledna 2015 v 20:28 Filmové recenze

Je pravdou, že sportovních snímků v ČR (potažmo v Československu) zrovna moc nevzniklo, zejména ty věnované atletice (fotbal je zastoupen celkem slušně) jsou do počtu asi jako ony pověstné šafrány...

Anča (Judit Bárdos) působí v roce 1983 (modří už vědí, že za rok budou OH) ve středisku vrcholového sportu a připravuje se na svoji disciplínu - běh. Má totiž velkou šanci splnit limit právě pro OH. Jako velkému talentu je jí nabídnuta jakási "stromba", která pomůže zlepšit výkon... a odmítnutí by znamenalo vyřazení ze střediska (a konec vrcholového běhání).

Anča to má blbý, pochází z rodiny, kde taťka sídlí kdesi na západě a mamka je z hlediska režimu nedůvěryhodná. Náš divák tak opět dostává před zrak film, kde se znovu stereotypně opakuje motiv režimem perzekuovaných osob, poslouchajících doma Svobodnou Evropu a tiše spolupracující s disentem (který si tu střihnul Roman Zach). Nu což, film je jinak natočen velmi slušně a profesionálně, takž určitou míru stereotypnosti mu jsem ochoten odpustit. I vizuálně to skutečně působí jako v osmdesátkách (až tedy na ty účesy...) a je znát, že tvůrci si na svém dílu dali záležet. To se cení.

Velmi slušné jsou také herecké výkony, zejména Bárdos (která je mimochodem do češtiny dabována), trochu rozmrzelejší jsem už byl z její matky (Aňa Geislerová), ale i tak to jako celek vůbec nepůsobí zle. Velmi mě potěšily třeba záběry z tréninku v bazénu s nasazenou plynovou maskou, což byla skutečně tréninková metoda, kterou používala Jarmila Kratochvílová (dosud držící světový rekord, že....).

Problematika zneužívání anabolik je určitě zajímavým tématem, není ale na škodu připomenout, že takto nebyl "postižen" jen východní blok, ale něco podobného se odehrávalo i na západě (který je ve filmu vykreslen tak trochu jako rajská zahrada, čemuž se ale nedivím, mnoho lidí to tehdy tak skutečně vnímalo).
Fair Play je tedy určitě velmi dobrým filmem, který si zaslouží oprávněnou pozornost.

MY X ONI

8. ledna 2015 v 15:22 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Pepa je fanouškem fotbalové Sparty, fotbal jej baví a "nakazil" tím i svoji manželku a obě jejich děti. Byt má zařízený v barvách svého klubu, pravidelně každý den pročítá noviny a i-net, neboť hledá články o své milované Spartičce. O hráčích ví prakticky vše a v bytě má i takový malý koutek s vlajkou klubu, kde občas rozjímá.
Pepa je obecně považovaný za fajn kluka, mezi kamarády a kolegy v práci má i lidi fandící Slavii, Ostravě, apod. Občas si ze sebe dělají navzájem legraci, popichují se, ale nikdy to nepřekračuje slušnou mez (Pepa si to může dovolit, protože jeho klub momentálně kraluje nade všemi a nejrychleji mu rostou body). Ve fanouškovském kotli byl Pepa jen jednou, ale moc ho to nebavilo, všichni tam stáli a křičeli, což Pepu moc nebaví, je to takový poloviční "gaučák", který má rád své pohodlí fotbalu u TV s pivkem Bráníku v ruce. Nikdy nechápal šílence, kteří si jdou před (po) zápase rozbít ciferníky někam na louku (do města, apod.).
Tvrdé jádro Sparty se teď ale dostalo do médií v dost negativní souvislosti. Napadlo totiž skupinku policistů a lidí čekající na vlakovém nádraží a zle jim naložilo. Nefotbalová veřejnost v jeho okolí si Pepu zaškatulkuje mezi ně a požaduje po něm omluvu. Pepa to nechápe, radši ale několikrát zmíní, že s akcí na nádraží nesouhlasí. To mu ovšem moc nepomůže. Dost lidí mu totiž nevěří, vždyť přece také fandí Spartě. Co sparťan, to potížista a násilník, jen se na to podívejte…

A teď si zkuste v textu nahradit slova Sparta za islám a fotbal za víru (a trochu to transformovat).

P. S. Osobně jsem slávista až za hrob, Sparta je pro mě rivalem, nikdy ale nepřítelem.

P. P. S. A celý text je skromné podobenství, tak jej prosím i tak chápejte.

Okamurův kebab

5. ledna 2015 v 17:01 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Zmínit se v dnešním čase o muslimech je jako povídat si o časované bombě. Smiřme se s tím, po nějakém čase žijeme opět v době, která má jasně definovaného nepřítele, na jehož základě je možné se vymezit - je jím muslim, bytost (záměrně nepíší člověk) opovrhující vším živým, která cíleně touží napadnout a zničit jakési naše tradiční hodnoty.

Leckteré psycho-sociální výzkumy (zejména po roce 2001) dokazují, že v případě existence jasně pojmenovaného nebezpečí, které bereme jako skutečně výrazné, stoupá vnitřní koherence dané skupiny, jež se cítí z nějakého důvodu ohrožena. Pokud je tedy potřeba získat vliv se společnosti, či ji jaksi vnitřně "stmelit" poslouží nejlépe existence (ať už skutečného, nebo domnělého) nepřítele. Takovým nepřítelem bývá obvykle člověk, nicméně spousta lidí má v sobě jistou dávku soucitu a lidskosti a případnou likvidaci výše zmiňovaných nepřátel by asi jen tak nepřipustila. Dané nepřátelské osoby je tak třeba zbavit jejich lidskosti, ukázat je v nejhorším možném světle a hlavně - zbavit je jakýchkoli individuálních znaků. Je tedy potřeba z nich udělat zaměnitelnou masu osob, která postrádá jakékoliv prvky individualismu a lidskosti. Zabíjet, nebo vyzívat k zabíjení, utiskování, apod., někoho takto "tuctového", kdo postrádá pro nás barvité rysy lidské osobnosti (které jinak na svém okolí vidíme celkem běžně), už není velkým problémem.
Ideální ještě je, když s danou skupinou "nepřátel" nemá většinová populace žádné přímé zkušenosti a informace o nich tak může čerpat takřka výhradně jen z médií.

Mám pocit, že o něco podobného se už delší čas pokouší T. Okamura. Jak jinak si totiž vysvětlit v poslední době poměrně časté téma hrozby islámu strany Úsvit přímé demokracie? Islám je samozřejmě velmi rychle rostoucím náboženstvím (odhaduje se, že na světě je už více muslimů než křesťanů) a ve své fundamentální podstatě je mnohdy i oporou totalitních států, či extrémistických teroristických skupin. S tím asi nebude nikdo polemizovat. Islámský stát inspirující se wahhábismem (jehož územní nároky sahají až do Andalusie) představuje v současnosti jedno z možných globálních rizik, nicméně přijde mi trochu podivné, když někdo přejde "oslím můstkem" k paušálnímu označení celé cca miliardy a něco muslimů jakožto nepřátel našeho civilizačního okruhu (ať už si pod tím každý představí co chce..). Stojí za tím neochota zjistit si nějaké informace, nebo snad toužebné přání vidět svět v "jasných barvách černé a bílé" a tím se v něm snadno zorientovat? Při troše snahy lze přece zjistit, že aktivity Islámského státu (ISIL) velmi tvrdě odsoudilo hned několik muslimských autorit (včetně těch českých). Okamura však ve svém textu (v rámci demokracie!) nabízí návod pro své stoupence, kterak muslimům u nás náležitě (opět v rámci demokracie) otrávit život. Ano, těm muslimům, kteří prý chtějí ničit odkaz našich předků a naše tradice. Navrhuje tedy venčit prasátka v okolí mešit (taková recesistická taškařice...) a nekupovat třeba kebab (Okamura si zřejmě neuvědomuje, že kebab prodávají Arabové nezávisle na své víře, tedy i ti vyznávající křesťanství, to je ale příliš jemná distinkce, kterou při vytváření obrazu obecného nepřítele přece můžeme pominout, že...).

Ve svém textu uvádí pan Okamura i pozoruhodnou větu, že, "islám je jen jeden". Ale kdeže, pojem "islámský svět" neoznačuje myšlenkově, kulturně, sociálně (ba ani teologický!), ekonomicky, apod. jeden ucelený homegenní blok, ale poměrně pestré spektrum států, z nichž některé proti aktivitám ISIL odhodlaně bojují (troufám si tvrdit, že Okamura s Kebzou si myslí, že stejně jako východní Němci jen střílí do vzduchu....). Stejně tak v současnosti nemám pocit, že by zde probíhal nějaký "nástup islamismu", či snad "narušování demokratických práv" ze strany muslimů. Daleko více mi to připomíná "tvorbu" umělého nepřítele, kde Okamura (a Kebza) možná ani nemyslí svůj text zcela tak, jak jej formulovali, ale zejména jako dost pragmatický postoj, který pomůže získat potřebné politické body, neboť strana Úsvit celkem dlouhodobě přízeň voličů ztrácí (STEM). Právě v časech ekonomické krize a sociální nejistoty je navíc existence obecného nepřítele celkem vítána, protože pomůže "lépe" definovat příčiny některých současných těžkostí a dodá potřebné posílení identity na bázi vymezení se "my" a "oni". Nic nového pod sluncem. Schválně si zkuste do Okamurova textu doplnit místo slov "islám", "muslim" (popř. ve skloňování) slova "žid", "židovský", apod. Z některých pasáží skoro až zavane duch Německa třicátých let...
Ne, Okamurův návod na muslimy není nic jiného, než soubor cílených provokací.

Jsem tedy asi "zrádce národa", "zaprodanec", či "naivka". Popřípadě kombinace všeho možného okořeněna šťavnatým vulgarismem, ale což, není člověk ten, aby se líbil lidem všem (a líbit se lidem typu pana Okamury asi ani nechci).

Nejlepší hudební desky roku 2014

3. ledna 2015 v 17:06 Hudba z ouška do ouška
Ano, jako už tradičně se ani v začátku roku nevyhnu subjektivnímu hudebnímu bilancování. Rok 2014 nám "nadělil" opět slušnou porci zajímavé a rozmanité hudby, z níž se "právě ta 3 nejlepší alba" vybírala velice těžko....
Tož takto:

Holky z Jůesej si s názvem své druhé řadové desky moc nelámaly hlavu. Proč taky, jejich hudba mluví za vše... Geniálně podmanivý zážitek, který mi kalí jen jejich letošní zrušený koncert v matičce Praze. Tak snad letos, Emily and Theresa and the others...


Když už jsme u těch podivných názvů, tak ani britští hoši z Kasabian nezůstali pozadu. Deska se mi moc líbila a dala trochu zapomenout na - podle mě - nepodařené album Velociraptor.


A v neposlední řadě tu jsou i Metronomy, což je slušná sázka na jistotu, žádná jejich deska mě nikdy nezklamala...., silný to závazek...