Prosinec 2014

Blonde Redhead - Barragán (2014)

29. prosince 2014 v 12:50 Hudba z ouška do ouška
Americká nezávislá kytarovka Blonde Redhead se na mě poprvé hudebně usmála v roce 2007, v době, kdy vyšlo album "23". To už ale skupina měla na kontě mnoho skvělých desek, jmenovitě třeba moji oblíbenou "Misery Is a Butterfly". Jejich hudební styl se dá dost těžko popsat, ale můžeme jej vymezit jako směs dream popu a indie rocku. Není to přesné, hudbu Blodne Redhead lze přesto bezpečně poznat, protože skupina si vytvořilo cosi tak ojedinělého, čemu říkáme "vlastní styl". Už jen zpěv zpěvačky Kazu Makino (původem z japonska)...
A ten si uchovává i na své letošní desce.


Od vydání minulé desky Penny Sparkle (2010) se přístup k hudbě u Blonde Redhead podle mě trochu změnil. Jejich skladby mají větší hloubku a neposlouchají se tak snadno, jak tomu bylo u předešlých desek. Penny Sparkle dalo důraz na elektroniku a Barragán na ...... - hmm, složitá otázka - na něco jiného. Deska je intimnější a pomalejší, snad místy i s náznaky baroque popu. Na první poslech nic, co by člověka vyloženě strhlo...
To ale neznamená, že se jedná o špatné album, naopak. Je takové tklivé, posmutnělé, po poslechu si z něj zrovna moc skladeb nepamatuju (nemají extra výraznou linku), ale v mysli zůstává spíše celkový dojem, a ten mi přišel velmi dobrý. Výborná muzika k pozorování zvolna ubíhající zimní krajiny.

A mimochodem, Barragán znamená ve španělštině bojovník.

Tradičně netradiční Vánoce

27. prosince 2014 v 10:56 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Vánoce v současné české podobě jsou doslova prostoupeny odkazy na různé tradice našich předků. Hovoří se tu ale i o strachu ze západních Santa Clausů, bývalého strachu z východního Děduly Mráze, strachu z nárůstu komercionalizace těchto svátků a odsunutí tradic, které k nim neodmyslitelně patří, na vedlejší kolej.

Může být, nic proti tradicím, svým způsobem nám pomáhají definovat naši identitu, ale trochu se mi příčí myšlení některých lidí, kteří velmi ofenzivně napadají ty, kteří se aktivně na tradicích nepodílejí. V mém případě je to třeba večeření kapra s bramborovým salátem (prostě mi to nechutná). Porušuji tak posvátnou tradici Vánoc?
Nedomnívám se tak (a i kdyby...).

Mnoho našich slavných vánočních tradic jsou zvyky a ustálené činnosti, které se formovaly až v 19. století. Jejich výskyt tak nejde zrovna hluboko do minulosti. Ještě počátkem minulého století bývalo zvykem dávat na štědrovečerní stůl k jídlu 9 pokrmů (každý měl nějaký svůj specifický význam), kapr se rovněž více jak 200 let na našem stole o Vánocích neobjevuje, to třeba černý kuba se podává o mnoho déle (mimochodem, černého kubu jím na Štědrý den pravidelně a rozhodně nemám potřebu ostatní poučovat, že absence kuby na štědrovečerní tabuli znamená závažný prohřešek proti dobrým mravům), stejně tak zdobení a vůbec přítomnost stromečku není také zrovna nějaká hluboká tradice.

Přijde mi to podobné jako když někdo adoruje "tradiční rodinu" oproti té dnešní (post)moderní a vůbec si neuvědomuje, že to, co za "tradiční" rodinu považuje byla jen relativně krátká přechodová fáze v životě této instituce v 19. a v první polovině 20. století (i když jak kde, že...).

Tedy, tradice vznikají nové a na některé staré se pozvolna zapomíná, či se transformují do trochu jiného významu. Tak tomu ale bylo ostatně vždy, netřeba se toho přehnaně děsit.

O tom, jak si (ne)umíme filmově natočit vlastní historii

25. prosince 2014 v 12:12 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
V pořadu DVTV se setkali politik Vondra (ODS, kauza ProMoPro, postava roku 1989, apod.) a režisér Sedláček (České století, mikina s vyznamenáním). Jejich diskuse, nečekaně velmi korektní (což jsem po přečtení Vondrova textu skutečně nečekal), se točila okolo zobrazení postavy novodobé ikony Václava Havla ve výše zmiňovaném seriálu České století.
Předem bych měl asi napsat, že seriál České století se mi moc líbil a jsem za jeho vznik velmi rád. Sedláčkovo a Kosatíkovo pojetí ve stylu filmu Konference ve Wannsee, kde prim nehrají velkolepé venkovní záběry, ale intimní scény ze zasedacích místností a kanceláří se mi zamlouvalo. Jistě, některé díly (zejména ten první s T. G. M.) působily trochu "prkeně" a zkratkovitě, nicméně i tak to bylo podle mě přínosné, neboť seriál pomohl rozvířit veřejnou diskusi nad otázkami, které nastolil. I zobrazení V. Havla mi přišlo celkem fajn, osobně jsem jej neznal, ale vždy na mě působil tak, jak jej Marek Daniel zpodobnil, tedy jako trochu nervozní intelektuál se silným akcentem na morálku, který se souhrou dějinných okolností dostal do politických her, kde mu to už moc nesvědčilo. A tezi o tom, že se v seriálu jeví jako slabá, větrem se unášjící, figurka odmítám. Pusťte si díl o vzniku Charty, nebo si vzpomeňte na "Poslední hurá", kdy Havel dost rezolutně odmítá Č. Císaře ve vládě, jedná s Čalfou, apod.. Takhle se nechová slaboučká figurka.

Ale dost Českého století, v pořadu DVTV totiž zazněla z úst pana Vondry myšlenka, že Češi neumí filmově zpodobnit své vlastní dějiny, prý nám to nejde... a jako důkaz, že když už ano, tak musí sestoupit do naší země kdosi ze zahraničí a ukázat nám jak na to. V tomto případě zmiňoval Hořící keř Agnieszky Holland.
No, nevím...
Hořící keř jsem viděl a celkem se mi líbil, po technické stránce to bylo dokonalé, z rekvizit dýchala ta atmosféra šedesátek, bylo to zajímavé a zábavné. Čistě po filmové stránce k tomu nemám žádných výhrad. Mé výhrady se mohou týkat spíše ideového poselství filmu, které mi přijde moc schematické. Záasadní chybu spatřuji v tom, že v miniseriálu se staví proti sobě tehdejší vládnoucí garnitura a masa lidu, což vůbec neodpovídá realitě. Tehdejší politici měli v republice nevídanou podporu (takovou, o níž si ti dnešní mohou jen zdát), drtivá většina veřejných exponentů byli přesvědčení levičáci, veřejné mínění podporovalo socialismus (s lidskou tváří), apod. Pokud se ale na snímek Hořící keř podíváte jako "tabula rasa", tak nic z toho tam nevidíte. Neříkám, že je lživý (i když místo fiktivní postavy studenta Trávníčka tam mohl klidně být nějaký reálně existující studentský vůdce - třeba Holeček, což byl pochopitelně přesvědčený socialista...), ale neposkytuje pravdivý obraz své doby (v lednu 1969 se v Praze skutečně nepromenádovaly davy ozbrojených sovětských vojáků, atd...)
Dávat jej tedy za vzor zpracování vlastní minulosti považují za dost defektní postoj.

Umíme tedy filmově zpodobnit vlastní minulost? Podle mě ano, skvělým snímkem je třeba Vláčilova Adelheid, Člověk proti zkáze s Abrhámem v roli K. Čapka a Svatoplukem Benešem v roli Masaryka... a třeba i zmíněné České století.

Einmusik - 5. A.M. (2014)

23. prosince 2014 v 16:55 Hudba z ouška do ouška
Samuel Kindermann aka Einmusik není na houseové scéně rozhodně neznámé jméno. Jeho letošní album 5. A.M. považuji za hodně podařené, tak mě napadlo, že bych o něm mohl utrousit i nějakou tu řádku v rušném předvánočním čase. Koneckonců o hudbě tu už moc nepíšu a přijde mi to trochu škoda...
Kdo by neznal slavný single Jittery Heritage z roku 2004? Jistě, takových lidí je asi mnoho, ale já se teď primárně obracím na lidi, o které se house a tech-house aspoň trochu "otřel". Samuela a jeho tvorbu skutečně není nutné široce představovat, neboť v rámci scény se jedná o velmi významnou osobnost.

Deska 5. A.M. šlape od začátku až do konce a obsahuje několik skladeb, které se skutečně hluboce zaryjí do šedé kůry mozkové... Třeba taková Bisloa elegantně snoubí uhrančivý vokál s houseovou rytmikou. Navzdory své pravidelné rytmice je tu i dost hudby, kterou bych se nebal označit za "zasněnou". Album 5. A.M. můžete poslouchat v kuse, po částech, na přeskáčku, pozorně, i jako pohodovou hudbu na pozadí. Skutečně flexibilní zážitek, který si dovolím doporučit klidně i se zvednutým palcem!

Othello, benátský mouřenín

20. prosince 2014 v 11:13 Tyjátr
Othello patří mezi nejslavnější Shakespearovy hry, bohužel jsem jej však až do včerejšího dne neměl tu možnost spatřit na své vlastní zornice. Konkrétně se jednalo o druhou premiéru ve Stavovském divadle v režii Daniela Špinara, velmi mladého režiséra (a mimochodem i držitele několika cen Alfréda Radoka).
Tož, zvědavý jsem tedy byl.

Zvědavý jsem byl ale i z toho důvodu, že současné adaptace Shakespearových her se mi ne vždy líbí. Možná jsem trochu konzervativní, ale preferuji takový ten klasický "look" (odporný anglicismus), minimálně od té doby, kdy jsem viděl Leara v Národním. Jo, mějte mě třeba za kulturního barbara, jsem si vědom určitého přesahu Shakespearových děl, díky kterému jsou aplikovatelné i na dnešek (ale koneckonců která divadelní hra s trochou úprav není, že?), ale přílišná změna se mi ve starých hrách moc nelíbí.
Opusťme ale plané teoretizování a zaměřme se raději na otázku, jaký je Špinarův Othello?

Skvělý!

Ačkoli máte v názvu hry slovo "mouřenín", tak skutečného černocha ve hře neuvidíte, ani Othello není černý, neboť jej hraje Karel Dobrý (a to poplatně svému jménu, tedy velmi dobře :)). Špinarovi se povedla i scéna, která je celkem minimalistická a její pozadí je doplněno zajímavou střelnicí (skutečně!). Shakespearův (trochu upravený) text v překladu Jiřího Joseka je doplňován záměrně rasistickými anekdotami (proč se vyrábí bílá čokoláda? Aby si černí nekousali prsty...), které trousí šašek na vozíku (Jana Boušková). Koneckonců hra má řadu přesahů, které se přímo nabízí ke zpracování. Můžeme diskutovat o tom, zda Desdemona (Magdaléna Borová) je skutečně tak bez viny, jak se v některých verzí tvrdí, zda je Jago (David Prachař) jen čirá zlá vůle, do jaké míry ve hře sehrává svou roli rasismus (který Shakespeare na svoji dobu neuvěřitelně skvěle demaskoval).
Othello má prostě mnoho rovin a pokud k tomu připočteme i zajímavý příběh doplněný skvělými hereckými výkony (zejména Prachař), tak tu máme hru, na níž se skutečně vyplatí zajít.
A pomyslný palec nahoru bych dal i za hudební složku, která je skutečně úžasná. Neméně jistě zaujmou i takové drobné "vychytávky", jako jsou třeba hodiny na scéně ukazující čas v Benátkách, Kypru (místa děje hry) a také v malé anglické vesničce Stratfordu :-). Vtipné a nápadité.

Myšlenka na závěr tohoto trochu zmateného textu, člověk by si měl dát pozor na to, když vypustí do "éteru" nějakou pomluvu. "Síla slov" je velká a občas může dojít i na - jak říká představitelka Desdemony M. Borová - i na "oběť slov".

Jago: Jed ne. Uškrťte ji v posteli, v té posteli, kterou tak zneuctila.

Breathe In (2013)

14. prosince 2014 v 21:08 Filmové recenze

Když je člověk nervózní tak není na škodu zavřít na chvíli oči..., zhluboka se nadechnou,....a posléze vydechnout ústy. Prý to funguje, aspoň na Guye Pearce v roli životem trochu otráveného učitele hudby Keitha. Bodejď by také nebyl náležitě nervózní, když se mu po bytě promenáduje mladá Sophie, kterou si zde zahrála sice už ne zrovna mladá (Sophie by mělo být 18), ale stále velmi mladě vyhlížející Felicity Jones, která se zde objevila na studijním pobytu. Co čert ještě nechtěl, tak Sophie je velmi talentovaná klavíristka a na svůj věk působí i celkem vyzrále a dospěle, což vytváří velký kontrast s Keithovou dcerou (Mackenzie Davis), která se po většinu filmu chová jako pubertální telátko, a také se stárnoucí manželkou (Amy Ryan).

Film Breathe In není snímkem, který by bořil hranice kinematografie, ale jedná se o poměrně komorní příběh zobrazující složité vztahy v jedné rodince, na kterou příchod Sophie zapůsobí trochu jako katalyzátor dalších událostí. Co bych filmu trochu vyčetl je snad jen letmé nastínění postav a vztah mezi nimi, protože to je téma, se kterým režisér Drake Doremus pracuje jako se stěžejním motivem. Velmi se mi ale líbila kamera, ocenil bych i vhodně zvolenou hudbu. Největší plus bych ale spatřoval v hercích, kteří jsou velmi přesvědčiví.

Ve výsledku byl pro mě film Breathe In velmi příjemných překvapením, které se nebudu zdráhat doporučit komukoli, kdo má rád takové ty citlivější filmy o lidském nitru. Snímek se zaobírá otázkou, zda současný stav je tím konečným štěstím, které jsme si přáli třeba před deseti lety a zda na nás někde nečeká něco lepšího....


Umění odpočívat

13. prosince 2014 v 11:46 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Bývaly doby - a že to není zase tak dávno - kdy člověk "dřel v potu krve" jen aby si vydělal na skromné živobytí a obstaral tím základní životní potřeby a svou (obvykle poměrně početnou) rodinu. Dnes tomu tak (v Evropě) většinou není, díky technologickému a snad i sociálnímu pokroku jsme se docela dost vyvázali z otrocké práce a zařídili si to, co předchozí generace znaly jen ve velmi malé míře - volný čas.
Ne náhodou právě v oné době dochází k rozkvětu různých sportů, na které si mohla udělat čas teď už nejenom nepočetná aristokratická vrstva, ale už i to, čemu říkáme "široká společnost". Zábava se stává vskutku masovou.

Ne, nechci tady teoretizovat nad vývojem k moderní a postmoderní společnosti. Není na to prostor a asi na to ani nemám erudici, ale rád bych se trochu pozastavil nad problematikou volného času, takže ten úvodní text berte jen jako zjednodušené uvedení k tématu.
V době, kdy existuje dokonce i předmět s názvem "Pedagogika volného času" (mimochodem je to zajímavější, než to může na první poslech znít) by se snad dalo říci, že o dané problematice víme takřka vše. Teoreticky asi ano. V praktické rovině si o tom tak nejsem úplně jist.
Upřímně, jsem vzdálen tomu určovat, co je správný způsob trávení volného času a nějak mentorovat nad tím, když někdo svůj volný čas tráví nějak odlišně. To by bylo velmi sobecké a povýšené. Volný čas je volný právě proto, že nám nikdo moc nenařizuje co máme vlastně dělat.

Někdy mi ale přijde trochu zvláštní, když někdo tráví volný čas tak, že vlastně vůbec neslouží k tomu, k čemu by pravděpodobně podle mého názoru sloužit měl (k zábavě, ale také k plnohodnotné regeneraci ducha i těla). Mám tím na mysli třeba programátory nebo pracovníky v populárních "open space office", kteří drtivou většinu své pracovní doby tráví prací s ICT, aby poté volný čas prožili sledováním seriálů a hraním počítačových her. Znovu opakuji, nic proti tomu, ale mám dojem, že pokud někdo takto jednostranně namáhá své oči a hlavu obecně, pak může být (znovu opakuji, že se nemusí jednat o pravidlo) po čase docela unaven a může to mít i vliv na somatický stav jedince. Osobně jsem se setkal i s druhým extrémem, kdy skupina lidí nemohla pochopit jinou skupinu, která si po práci šla pořádně zasportovat a v jejich očích "zhuntovat tělo", nechápali to obrovské mrhání energií, jenže to vše souvisí s náplní naší pracovní doby, rozumím tomu, že horník po náročné šichtě nepůjde hned běhat marathón.

Odpočívat a regenerovat není zase tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Znám lidi, kteří svůj volný čas prožijí nudou, na kterou si posléze stěžují. Znám ale také lidi, kteří si práci takříkajíc berou domů, volného času si prakticky nedopřejí, služební telefon si nevypnou jak je rok dlouhý a neustále žijí ve velké tenzi "kdy se co kde pokazí a kdy mi kdo zavolá".

Pokud se u někoho po delší době vyskytují pravidelné bolesti hlavy, časté nachlazení, nespavost, či třeba zvýšená konzumace léků, je asi na čase zpozornět a svůj dosavadní život trochu přehodnotit.
Proto jsem toho názoru, že i trávení volného času by se měla věnovat naše vědomá pozornost, ona to pak zase taková legrace už není.

Moderní doba (1936)

11. prosince 2014 v 22:22 Filmové recenze
Ch. Chaplina zná svět jako slavného komika němé éry. Troufám si tvrdit, že stejně vehementně jak jej dnes prakticky každý člověk zná, tak prakticky jen minimum lidí vidělo aspoň několik jeho filmů. Chaplin totiž nebyl výhradně hvězdou němého plátna, má na svém kontě i filmy tzv. "mluvené" a jedním z nich je i Moderní doba z roku 1936 (i když zde "jen" zpívá). Ano, Chaplinova postava tuláka zůstává jinak němá, ale ve světě zvukového filmu se rozhodně neztratila.
A dovolím si narušit ještě jednu podle mě trochu ustálenou představu - ne všechny Chaplinovy filmy jsou za všech okolností vždy jen a pouze komediemi. Pokud se na příběhy tohoto tuláka s buřinkou a holí podíváte pečlivě, tak zajisté zjistíte, že krom komična obsahují i velkou dávku sentimentu, touhu po sociální spravedlnosti a citlivost vůči osudu bědných. Na jednu stranu se tak divák může smát Chaplinovým gagům (za ten nejlepší ve filmu považuji komunistickou demonstraci, i když i geniální jízda na kolečkových bruslích v nákupních centru moc nezaostává), ale na druhou stranu si někdy u sledování smutně povzdechne. Svět tuláka Charlieho není vždy veselým místem.


Chaplinovy filmy tedy většinou nejsou prvoplánovou taškařicí. V Moderní době Chaplin zpracovává téma odcizení člověka od vlastní práce, velmi výstižný je v tomto ohledu zejména úvod filmu, kdy dělníci dělají "cosi" na běžícím pásu, ale pochybuji o tom, že vůbec chápou komplexnost konkrétní tovární výroby. Jev tak typický právě pro moderní společnost. Není pak vůbec divné, když šéf společnosti zkouší na zaměstnanci (Chaplin) i stroj, který jej nakrmí během práce u pásu tak, aby dělník vůbec nemusel využít pauzu na oběd a firma by ušetřila...


No jo, je to pak docela svízel s tím jídlem...
Výše jsem napsal, že tento film už není zcela němý. Skutečně, i když postavy až na nepatrné výjimky doopravdy nemluví, zvuk je tu uveden jen tehdy, když je vydán nějaký příkaz skrze elektronický přístroj, když hraje hudba, nebo když se zpívá. Takhle se nám - podle mě snad vůbec poprvé - na stříbrném plátnu "rozhovořil" i sám Chaplin...

Ale jde mu to, že? :)
Ten text pochopitelně nedává vůbec žádný smysl. :)
Filmovou partnerkou, se kterou se vzájemně na střídačku dostávají z různých malérů, ve snímku Moderní doba byla pro Chaplina Paulette Goddard, která tehdy byla i komikovou manželkou. Nevydrželo jim to dlouho, ale Paulette si stihla zahrát i ve slavném Chaplinově Diktátorovi. O něm ale zase někdy příště.


Facebook hoax

3. prosince 2014 v 15:24 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Vždy je dobré ujasnit si základní terminologii. Facebook asi netřeba představovat lidem aktivně užívající internet, hoax = podvod, klamná zpráva.
Terminologii budiž učiněno zadost.

K sepsání tohoto skromného příspěvku mě inspirovala nedávná změna facebookových statusů některých mých internetových přátel (množina internetových přátel se ale často překrývá s množinou přátel z tzv. "reálného" života), kde psali něco ve smyslu: "Touto zprávou informuji FB o tom, že šíření, kopírování, využívání mých osobních údajů, nebo jakékoli jiné akce ve vztahu k mému profilu na soc. síti je bez mého svolení zakázáno...", popřípadě nějaký ekvivalent v jiném jazyce (záleží odkud jsou vaši přátelé).

Jelikož se podobný status objevil i u těch přátel, které považuji za inteligentní a prozíravé, přimělo mě to se tématu trochu věnovat. Asi takříkajíc neobjevím Ameriku, když zmíním, že to rozhodně není poprvé, kdy se něco podobného šíří internetem. Pravděpodobně by bylo rovněž nošením dříví do lesa zmiňovat, že dané prohlášení má nulovou právní váhu, v okamžiku kdy odsouhlasíte s FB smluvní podmínky, tak je nemůže jednostranně měnit, to by se z našeho právního systému stal pěkný guláš :) (ale takový ten hnusný z konzervy....). Ne každý si to ale evidentně uvědomuje. Podle mě to souvisí s velmi nízkou právní gramatností mnoha lidí a hlavně neochotou aktivně číst smlouvy, které potvrzuji (ať již písemně, či jen kliknutím na tlačítkou "souhlasím").

Do jisté míry to chápu, při zřizování facebookového účtu má asi každý v hlavě jiné myšlenky než číst relativně dlouhý a těžký text, nicméně obecné povědomí o fungování smluv je něco, co by mělo být lidem vlastní snad už po absolvování ZŠ. Nebudu házet kamenem, sám nejsem v tomto ohledu zcela bez viny, někdy je docela těžké uvědomit si, že i ten svět na monitoru počítače je v podstatě skutečný, stejně jako moje aktivita v něm.