Září 2014

Fanatismus x rivalita

28. září 2014 v 19:52 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Dvě trochu různá slova, ale přesto mám dojem, že jejich rozdíl se někdy stírá. Asi jako u většiny jiných výrazů, tak i zde je nutno zvážit subjektivní úhel pohledu člověka, který podobná slova používá, protože i když druhý říká přesně totéž co první, tak to vždy nemusí znamenat zcela to samé. Proto si myslím, že by nebylo na škodu, kdybych tu představil můj pohled na fanatismus a rivalitu.

Předně jsem toho názoru, že rivalita sama o sobě nemusí vůbec znamenat a priori něco negativího. Rivalita je často dobrá, potřebná, působí jako důležitý stimul pro další činnot, apod. Představme si ji třeba na poli soupeření dvou politických stran, kdy obě vrší argumenty proč zrovnat volit stranu tuto a nevolit stranu oponentů. Pak proběhnou volby, kde po vyhlášení vítězné strany ta druhá uzná soupeřovo vítězství, pogratuluje mu a bude se snažit příští volby vyhrát zase ona. Podobně je tomu třeba i u soupeření znepřátelených fanouškovských táborů fotbalových týmů. Je možné se různě "špičkovat" uzavírat sázky, kdo že to v případě prohry svého týmu bude chodit s tým směšným knírkem, či kdo platí další rundu. V principu jde o to vymezit se vůči ostatním, ale zároveň s nimi zůstat na té úrovni (přátelské, kolegiální), jako byla předtím. S některými mými kamarádami mám rivalský vztah ohledně fotbalu, s jinými si zcela nerozumíme při preferencích kulturních akcí, apod. To ovšem neznamená, že bych je kvůli tomu nějak nenáviděl. Před fotbalovým zápasem ze sebe děláme trochu "šprťouchlata" a někdy uzavíráme hloupé sázky, ale nic to nemění na tom, že by to mělo znamenat konec našeho kamarádství. Je v tom v podstatě více oboustranná a dobrovolná radost okořeněná silnou dávkou napětí.

Fanatismus je podle mě něco jiného. Už samotný původ slova odkazující k posedlosti znamená, že tady se na nějaká kamarádstí hrát nebude. Cílem je druhého (a druhým může být kdokoliv, cizí fotbalový tým, konkurenční firma, soused, apod..) zničit, zadupat do země. Přeje se mu jen to nejhorší. Tady přichází ke slovu negace. Z takového konfliktu si jen těžko mohu vzít něco dobrého, něco, co by napomohlo řešení problému, nějak jej posunulo. Politické strany preferující fanatismus tak nemají v plánu zvelebit svoji zemi, kterou jim ve volbách ke správě svěřili občané, ale hlavně zničit soupeře. Radují se tedy, když životní úroveň obyvatel země rapidně klesá v momentě, kdy jsou u moci jejich protivníci, apod. Fanatik není ten, kdo přemýšlí o tom, jak něco zlepšit. Pro něj "zlepšení" je rovno totálnímu vítězství, hře s nulovým součtem.

Ne, fanatismus podle mě není zdravý. Klidně více rivality, ale přál bych si zároveň i výrazně méně fanatismu (na všech frontách).

Miloš Václav Kratochvíl - Komediant (1962)

24. září 2014 v 18:43 Recenze knih

Třicetiletá válka si jako běsnící saň bere oběti na životech. Bída, násilí a boj o holou existenci vládnou světu. I v tomto světě se však protloukají příšlušníci bohyně Thálie - divadelní herci, kteří ale mají do těch dnešních na míle daleko. Skupinka německých komediantů magistra Fortunata náhodou narazí na zemdleného českého zběhlého studenta Vavřince a pomůže mu se zotavením. Vavřinec je idealistický mládenec, tak nepatřící do této trudné doby. V kapse má ale zbraň z řádu těch nejsilnějších - opis hry Romeo a Julie.

To je zhruba základní zápletka známé Kratochvílovi knihy. Kratochvíl byl poměrně plodný a známý autor, který se věnoval zejména historickým tématům (třeba husitství, což bylo koneckonců i inspirací pro známé filmy O. Vávry, ke kterým pan Kratochvíl napsal scénáře). S minulostí se tedy umí popasovat celkem dobře, neočekávejme nějaké ultra realistické líčení oněch dob, ale spíše lehce romanticky zasněné povídání, které se tu a tam nebrání tvrdé přítomnosti těžkých časů. Není to tedy žádný Jirásek (díkybohu!), ale Körner také ne.

Kniha není dlouhá, spíše než o román se jedná o novelu, nicméně v paměti utkví díky svým silným momentům, jako jsou třeba pokusy hrát nevzdělanému publiku Shakespearovu klasiku, či krutý konec některých postav. Kniha je zejména po psychologické stránce napsána velmi dobře. Nabízí také několik otázek, z nichž nejvíce moji hlavu asi zaměstnala tato: dokáže umění změnit člověka k lepšímu?
Doufám, že ano...

Labyrint: Útěk (The Maze Runner) 2014

23. září 2014 v 17:34 Filmové recenze

Kdepak, tento Labyrint nemá nic společného s tým slavným "osmdesátkovým" filmem, kde se zpívá, hopsá a hraje tam s různými "muppety" David Bowie. Do tohoto labyrintu má Bowie vstup zakázán, zato se tu dostatečně prohánějí "young adults", tedy hezky po našem - mládežníci.
A je jich tu požehnaně.
Na Labyrint jsem četl překvapivě docela příznivé recenze a jelikož jsem zrovna v tu chvíli prahnul po shlédnutí nějakého dobréhé "sájnc fikšn", vypravil jsem se naň do biografu... První co člověka při sledování filmu napadne, jsou patrně jiné filmy, které se tak či onak zabývají podobným tématem. Asi jsem nebyl první, kterému na mysli vyvstaly nedávné Hladové hry, trochu to na mě dýchlo i atmosférou populárního seriálu Lost a lehounce i geniální kanadskou Kostkou. Skutečně, Labyrint (jedná se o první film z minimálně 4 dílné série) v sobě tak nějak obsahuje vše výše zmíněné, což samozřejmě nemusíme brat jako negativum.

Velkým plusem je pro mě množství neokoukaných herců, kromě Patricie Clarkson a Brodie-Sangstera jsem ani nikoho jiného neznal. Zejména oni "young adults" hrají v rámci možností celkem slušně a bezprostředně (zejména Thomas Brodie-Sangster, kterého asi budete znát z televizní adaptace "Game of Thrones"), takže pro diváka není problém se vžít do jejich kůže. Celý film ale nestojí ani tak na hereckých výkonech a dobré režii (mimochodem, ta také ujde, i když režisér Wes Ball je na poli celovečerňáků nováček), ale zejména na odhalování záhad. Bohužel, čím víc se blížíme k jakémusi finálnímu odhalení neodhalení (nezapomínejme, že to asi bude mít četná pokračování!), tak stále více vycházejí na povrch slabiny zápletky, scénáře a tedy asi i knižní předlohy (kterou jsem nečetl, ale jsem toho názoru, že film by měl fungovat i bez znalosti knihy). To je někdy docela iritující, postavy pronášejí vatové věty, neustále se něčemu diví, občas se chovají nelogicky, ba přímo vyloženě dementně...

Naštěstí se na to díky výše zmíněným kladům dá docela i koukat a nenudit se. Člověk sice má takový zvláštní dojem, že tohle už kdysi kdesi nějak podobně udělané viděl, ale vyložená hrůza to není. Pro mě osobně to bylo o něco stravitelnější než Twilight. Samozřejmě, postavy pronášejí podivně věty a jsou náležitě "vystajlované" (asi aby na ně děvčata spočinula roztouženým pohledem), ale na to si holt už při sledování podobných děl musímě nějak zvyknout.

Něco k ději: ztratíte paměť a pak jakousi klecí vyjedete nahoru, kde se nachází prima palouček, který je ale ze všech stran obklopen obrovitánskou zdí. Na paloučku jsou nějací další kluci, někteří z nich tam žijí už 3 roky. Nikdo si nic nepamatuje, jen po čase jsou sto vzpomenout si na své jméno, neví co tam mají dělat, kdo byli předtím, apod. V jedné ze stěn je východ z paloučku, problém je ale v tom, že vede skrz děsivý a obří labyrint, ve kterém ještě ke všemu sídlí "rmutové", což jsou nějaké potvory, které ale nikdo nikdy neviděl (přesto se jich všichni bojí a občas někoho "uštknou"). Každý měsíc chodí výtahem jídlo a nějaký nováček - všechno to jsou kluci (ne, není tam žádná homosexuální scéna, i když filmu by asi jen těžko mohlo ublížit..). Občas někdo umře, rychlí hoši prozkoumávají a mapují labyrint, ostatní spolu obdělávají půdu (ani zde není náznak homosexuality) a starají se o obydlí.
Vzpomněl jsem si v té chvíli na Marleyho - No woman no cry... :-)

Sobotka a jeho "ingliš"

19. září 2014 v 18:18 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Video projevu premiéra Sobotky v anglickém jazyce viděl u nás už asi skoro každý, takže je celkem zbytečné jej popisovat. Terčem velké kritiky se stala zejména Sobotkova špatná anglická výslovnost. Do toho ČR pořádá komunální volby, takže téma volební kampaně v podání konkurenční ODS je takřka ihned na světě - udělejme si ze Sobotky pěknou psinu, ideálně ad absurdum, kdy se mu budou smát i žáci prvního stupně jedné pražské základní školy.

Na rovinu, Sobotkova výslovnost je skutečně mizerná, pravděpodobně asi nebude ani autorem psaného textu (který místy docela kostrbatě předříkává). V jeho vrcholné politické pozici to může být docela problém, zejména pak na mezinárodní půdě, kdy asi jen těžko bez přítomnosti tlumočníků vyjedná komplikované mezinárodní úmluvy, o zákulisních tahanicích nemluvě. Pan Sobotka možná ovládá i jiné jazyky (a na lepší úrovni), to by mu jistě pomohlo (němčina, španělština i francouzština pořád nejsou v pozici lingua universalis jako AJ, ale i tak se leckdy více než hodí).

Každý, kdo se ale někdy v dospělejším věku učil cizí jazyk, by ale zároveň měl vědět, že dělat si šprťouchlata z někoho, kdo s výslovností zápasí, není zrovna slušné. Chyby děláme všichni, určitě i ta děcka smějící se svému premiérovi. Nechci Sobotku omlouvat, naučit se anglicky skutečně asi mohl lépe, ale nesmíme zapomínat, že ne každý je "talent na jazyky" a že Bohuslav Sobotka vyrůstal ve světě, kde umět anglicky (osmdesátky a počátkem devadesátek) bylo stále něco ne zcela běžného a že tehdy na základních školách jazyk Shakespearův učily často pouze narychlo rekvalifikované ruštinářky… Trochu mi to připomíná výsměch veřejným činitelům důchodového věku, kteří zápasí s informačními technologiemi. Jistě, někteří se i přesto anglicky (popř. s informačními technologiemi) naučili velmi slušně, ale srovnávat dnešní dobu, kdy angličtina na člověka "útočí" prakticky ze všech koutů s "tehdy" není asi úplně férové (a to zcela pomíjím to, že ve věku 6-10 let se jedinec učí jazyk asi lépe a rychleji, než před třicítkou a dále). Sobotka je navíc také právník a snad mi někteří právníci dají za pravdu, že pro české právo je o něco více určující němčina (AGB, apod.), o jejíž úrovni u pana Sobotky nemám, pravda, žádných informací.

Co mi ale přijde vyloženě pitomé, je skutečnost, že něco podobného použije ODS jako hlavní kartu své kampaně v komunálních volbách. Jedná se tak čistě o negativní kampaň, vymezení se vůči svému soku ve volebním soupeření. Udělat si legraci z něčí angličtiny - i když video evidentně zabralo, šíří se jako pornočasopis v klášteře (Červený trpaslík) - podle mě není nejlepší způsob prezentace při usilování a pražskou radnici… O tom, do jaké míry politickému boji rozumí ony děti raději pomlčím.

P. S. Když už jsme u té angličtiny, slyšeli jste v americkém Kongresu mluvit Havla? Nevzpomínám si, že by to jeho kritici někdy použili ve svůj prospěch...

O koních a lidech (Hross í oss) 2013

17. září 2014 v 22:17 Filmové recenze

Island je zvláštní země. Malý počet obyvatel a přitom takřka každý je tam nějaký umělec. Bůhví, čím to bude. Možná tou bezprostřední láskou ke koním..

Film O koních a lidech pojednává, překvapivě, o koních a o lidech. Ukazuje nám několik navzáje lehce propletených osudů lidí, kteří se tak či onak zaobírají i koňmi. Jednu věc bych tu ale měl zmínit hned v začátku, podle mě se tak úplně nejedná o film, který bych s čistým srdcem doporučil milovníkům těchto ušlechtilých zvířat. Popravdě bych jej asi s čistým srdcem doporučil málokomu. Ne že by se mi snímek nelíbil, své kvality bezpochyby má, ale zároveň obsahuje několik vyloženě hnusných a odpudivých scén (někdy i docela explicitních), u jejichž sledování mi nebylo zrovna lehko.

Při odchodu z kina jsem tak trochu přemýšlel, co mělo být smyslem filmu, co se na diváka dralo pod jeho povrchem a bohužel ke svému zklamání musím říci, že mě toho moc nenapadlo, snad jen krom náhledu do duše venkovského koňáka z Islandu. Film se chvíli tváří jako tvrdší severská komedie (to už je co říct), aby tento žánr posléze vystřídal docela vážný moment (u severské kinematografie nic zase tak neobvyklého). Napadlo mě třeba také, že film zobrazuje svět lidí a svět koní a ukazuje nám vzájemnou neférovou nerovnost, kde u jedněch (lidí) pohlavní radovánky projdou v podstatě bez problémů a u druhých (koně) mají dost tragické následky. Prostě ze vzájemného porovnání vycházejí koně jako ti, kterým se více ubližuje, i jako ctnostnější tvorové.

Každopádně film určitě za shlédnutí a udělání si vlastního názoru stojí, už kdyby to bylo jen kvůli té krásné (a kruté) přírodě a úžasné hudbě, která film doprovází. A pak..., třeba se vám někdy stane, že se ocitnete osamělí uprostřed mrazu kdesi na Islandu, sněží, hrozí vám smrt zimou....a jediné co máte po ruce je ostrý nůž a okolo stojící kůň s jistě velice teplými vnitřnostmi....

První závod Birell Grand Prix

7. září 2014 v 7:58 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)

Sobě a svému běhání jsem tady už několik textů věnoval (možná více, než by mé "výkony" vůbec zasloužily), ale neodpustím si ještě jeden. Jsem sice tvor, který není zrovna založen na soutěživém základě, nemusím své výkony nezbytně poměřovat s jinými, ale touha ochutnat prostředí opravdového závodu je někdy docela velká.... Jasně, běhání v lesích, parcích, všech těch různých Divokých Šárkách a Prokopácích má své neopakovatelné kouzlo. Dobře se tam dýchá, nikdo se vám neplete pod nohy (možná tu a tam toulající se zvěř, což bývá třeba u psů, které jejich páníčci venčí bez vodítka, docela problém) a nemusíte se stydět za to, že nemáte ten pravý styl a správně "vystajlovanou" běžeckou výbavu.
Říkal jsem si ale, že oficiální závod by byl určitě zajímavou zkušeností, takže koneckonců, proč do toho nejít? Inu..., jedním z důvodů mohou být i finance, za účast jsem zaplatil 800 ká čé (běhání v parcích je prakticky zdarma), ale - co si budeme povídat - jedna z moudrostí našich předků praví: peníze budou, my nebudeme.

Ze závodů si vybírám svoji oblíbenou "desítku". Je to nejkratší z tzv. "dlouhých" (vytrvalostních) tratí a osobně ji běhám také nejradši. Vím totiž, nebo jsem si to aspoň myslel, že si při podobné trati dokážu správně rozvrhnout síly. Poprvé jsem ji běžel asi loni, to mi mobil ukázal čas cca 1 hodina, pak jsem se dostal pod 59, pod 58.... A v poslední době to je tak za 52 minut a několik vteřin. Jistě, není to nějak oslnivý výsledek, ale zároveň to není něco, co lze v pohodě udělat "z gauče", za podobným časem už je vidět nějaká práce a trénink. Na závod s názvem Birell Grand Prix Praha (ohodnocený zlatou medailí IAAF) se tedy registruji.

První co mě docela překvapilo je obrovský zmatek. Začátek závodu je totiž situován do dolní části Václaváku, takže na onom místě se hemží krom závodníků a jejich doprovodu i notná dávka diváků a pochopitelně i mnoho turistů, kolemjdoucích, apod. Docela mě překvapilo, že i když jsem byl oblečený v běžeckém (tzn. neměl jsem u sebe krom trika a běžeckých kraťasů + boty a ponožky jinak nic), tak mě oslovil nějaký pán a ptal se, zda nemám dvacku.... (ano, i u žebrání by se mělo přemýšlet). Své startovací místo jsem nakonec našel a zhruba půl hodiny před začátkem se vydal na dráhu. Tam jsem se snažil následovat mnohkráte opakovanou radu, že nemá moc velký smysl se před takovým závodem moc rozcvičovat (stejně v tom davu člověk nějakou dobu jen stojí a pak vychladne), ale nedalo mi to. Zlehka jsem si vyklusával a v záři reflektorů (které tam pochopitelně nebyly kvůli mně) se cítil jako nějaká "star" :).

U podobných závodů je průšvih zejména začátek, ten můj byl konkrétně osazen asi 6000 běžci, takže si asi dokážete představit, jak to tam vypadalo. Občas vám někdo skočí takřka před nohy, někdo dotíra na vaše záda, někdo do vás vrazí (nechtěně, není to "destruction derby") loktem, apod. V té době byl můj "pace" (= minuty na km) možná tak 5:50. Časem se to ale zlepší a běží se volněji. Musím uznat, že běh noční Prahou (závod začal v 19:30) má své neopakovatelné kouzlo (takový nasvícený Obecní dům), které dokresluje poměrně hodně neúnavně povzbuzujících lidí kolem tratě. Poprvé jsem rovněž ochutnal takové to rychlé občerstvení během trati a zjistil, že není zrovna jednoduché pít během běhání, protože do sebe dostanete tak s bídou 20% obsahu kelímku a zbylých 80 rozverně rozcintáte všude po okolí (včetně sebe) :).

Docela mi vadilo, že jsem neměl přehled o svém času (má chyba, měl jsem si vzít hodinky), takže jsem si nebyl jistý, jak mám naložit se silami. Pochopitelně se mi to trochu vymstilo, poslední dva kilometry už jsem dost cítil únavu, což se mi jinak na desítce nestává. V oficiálním čase jsem doběhl za 55:02, což není zlé, ale stejně se mi to zdálo dost pomalé. Čas se totiž u podobných závodů měří od startovního výstřelu, který zazněl v 19:30, nicméně to člověk je ještě někde v hloubi startovního pole a než se dostane na onu startovní čáru, tak nějaký čas uplyne. "Real time" mi to nakonec naměřilo 51:29, což je můj osobní rekord, takže jsem s během nakonec spokojen byl dosytosti.

Celkově se mi závod, jeho atmosféra a i věci kolem (dárkové tašky, medaile s vyrytým časem a jménem) líbil a nebráním se tomu zkusit příští rok něco podobného, třeba březnový půlmaraton.

Stereotypy - znovu

6. září 2014 v 10:40 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)

O stereotypech v posuzování různých otázek už bylo napsáno habaděj textů, i já jsem se tomuto tématu několikrát věnoval. Přesto mi to nedá a datluji tu další skromný text.

Stereotyp můžeme definovat jako přesvědčení připusující nějaké skupině lidí určité vlastnosti (Kassin). Stereotypů určitě známe mnoho, např. Romové kradou, muslimové jsou krvežízniví, Židé hotoví skrblíci, Češi jsou zloději, Američané zase hloupí, Číňané ovládají bojová umění, apod. Pochopitelně, stereotypy se moc na objektivní skutečnosti nezakládají, nicméně musíme připustit, že občas mají pro naše usuzování i nějaké pozitivní aspekty. Takovým užitečným stereotypem může být i částečně nevědomá denní rutina, která nám umožňuje zbytečně nezatěžovat mozek věcmi jako je třeba obouvání bot. Určitě všichni znáte ten pocit, že něco děláte zcela automaticky, třeba si vezmete klíče, dáte je na tradiční místo, kde je vždy opět naleznete, zamykáte dveře, apod. Mezitím můžete třeba přemýšlet nad oblíbeným seriálem, či nad tím, koho si to včera vaše sousedka přivedla domů :). Stereotypy nám tedy usnadňují život.

Průšvih ale je, když podobně usuzujeme i v jiných případech...
Tím skutečným problémem je, že se při stereotypech příliš zobecňuje. Dost vhodným příkladem je podle mého názoru současná situace na Ukrajině, která se odehrává kromě klasických bitevních polích také na poli politické propagandy. Vladimír Putin je tu tak přirovnáván k Adolfu Hitlerovi, vláda v Kyjevě k fašistům, apod. Vznikají dost jasné, "nálepkovité" paralely, které do těchto složitých politických otázek vznášejí zdání jednoduchosti a jasnosti. Tak tomu ale v reálu podle mě bohužel není. Největší problém vidím v tom, že při používání podobných stereotypně se tvářících paralel nevzniká potřeba dále nad otázkou přemýšlet. Putin je prostě nový Hitler a basta! Neschvaluji sice současné počínání V. Putina ve východní Evropě, nicméně Hitler to skutečně není. Můžeme sice mezi oběma politickými vůdci nalézt některé styčné body (není to zase tak těžké), ale dávat mezi ně rovnítko je podle mě trochu hloupé. Mám takový dojem, že podobné "nálepky" se nejčastěji používají tam, kde nikdo nechce diskutovat, problémovou situaci analyzovat, ale stačí mu ji zařadit na jednoduché škále dobré - špatné, Bůh - Ďábel.

V poslední době registruji v ČR zvýšenou diskusi na téma obav z přílivu muslimů, jejich nenávistných postojů vůči naší kultuře, apod. Podobné názory jsou vesměs "podloženy" chováním členů Islámského státu (v Iráku a Levantě), při stereotypní generalizaci se tak jejich činy připisují všem muslimům. Ti naši prý podobně věci ještě nedělají, protože jich tu je málo, apod. O podobné názory jistě není nouze, stačí občas zabrousit na webové diskuse (velmi výživné jsou třeba novinky.cz), i když asi jen na vlastní nebezpečí. Nedávná událost, kdy skupina britských imámů vyhlásila nad Islámským státem fatwu se už ale moc nezmiňuje (fatwa je závezné prohlášení týkající se obvykle náboženského života, v tomto konkrétním případě jde o to, že Islámský stát je nařčen z "kacířství", takže podpora této organizace je zakázána), nezapadá totiž do stereotypních představ o muslimech.

Trochu mi některé texty plné "zajímavých" paralel připomínají ty známé teorie o egyptských pyramidách, Stonehenge, apod., kde se různě počítají všelijaké rovnice, porovnávají délky základen, apod. V podstatě ať už na podobné akce nasadíte praktický jakýkoliv výpočet, tak vám vždy "něco" vyjde (vzdálenost od slunce dělena x je stejná jako výška pyramidy, atd...). Podle podobných úvah bych mohl dospět i k tomu, že můj dům tvoří střed vesmíru.. :)