Srpen 2014

V oblasti mezi Mukačevem a Luhaňskem

31. srpna 2014 v 11:11 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Po pádu Železné opony měl nastat "konec dějin". Lidstvo mělo směřovat k humanitě (jako už tolikrát předtím), ke vzájemné integraci a kooperaci. Na chvíli to tak skutečně vypadalo. Jistě, byly války, ale ty byly daleko...
Tak si někdy říkám, kde se pořád v lidech bere ten bezbřehý optimismus. Třeba je to určitá nezbytná látka, která nám zabraňuje zapadnout až po kotníky do toho bahna nihilismu a pesimismu. Třeba všichni rádi doufáme a představujeme si, že budoucnost bude tak krásná, jako je třeba v seriálu Star Trek.
Paradoxní, sám se leckdy považuji za optimistu, ale léčím se.

Když si zpětně v hlavě prohlédnu souhrn událostí, které vedly až k současné eskalaci napětí na Ukrajině, tak mě napadne to, co už tolikrát předtím. Vše začíná tak nevinně. Nevinně začínal v mých vzpomínkách i listopad 89. Kdo by si to ale v době krátce po listopadu 89 - v době, kdy se rozpadával SSSR - pomyslel, že 25 let později se tu bude znovu řešit napětí východ x západ. Trochu ironicky vzpomínám na jednu starší počítačovou hru ze série Command Conquer, kde ruská strana tvrdí, že veškerá předstíraná slabost jejich režimu je jen zástěrkou, aby západ zemi podcenil. Tehdy mi to přišlo jako úsměvná fabulace.

Ale na tom, že hromadně umírají lidé nic úsměvného není. Bohužel často umírají právě ti lidé, kvůli kterým se ony války údajně vedou (ochránit své občany, sjednotit svůj lid...). Ptal se vůbec toho "lidu" někdo na jeho názor? Vida, jak naivní otázka, zdá se, že stále nejsem zcela vyléčený naivní optimista. V této souvislosti si občas vzpomenu na známou knihu Remarqua "Na západní frontě klid". Dovolím si citovat jednu svoji oblíbenou pasáž:

Jak vlastně válka vůbec vzniká? "Většinou tak, že jedna země druhou těžce urazí," odpovídá Albert poněkud profesorálně. Ale Tjaden dělá, jako by měl dlouhé vedení: "Jedna země? To mi nejde na rozum. Kopec v Německu přece nemůže urazit kopec ve Francii? Nebo nějaká řeka nebo les nebo žitné pole?" Jseš opravdu takový pitomec," vrčí Kropp, "nebo to na nás jen hraješ? Tak jsem to přece nemyslel. Jeden národ urazí druhý -" "V tom případě tady nemám co pohledávat," odpovídá Tjaden, "Já se necítím uražený."

Kdo se tedy cítí na Ukrajině uražený?

Horymír, Šemík a dobré víly aneb k čemu jsou taky "dobré" pověsti

29. srpna 2014 v 14:24 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Pověsti mám celkém rád, zejména takové ty lokální, které sé vážou k určitým mně známým místům, událostem a lidem. Většinou bývají poměrně krátké, někdy docela krvavé, občas i trochu uvěřitelné....a právě v tom je docela problém.
Nemám teď na mysli pověsti typu, "šel muž - uviděl dobrou vílu - ta mu splnila 3 přání - od té doby na onom místě rostou 3 stromy", u nichž je imaginární látka zjevná, ale takové, které se snaží zaplnit prázdná místa naší dávné minulosti, tu a tam uvádí nějaká data a tváří se u toho celkem vážně. Výsledkem pak může být i to, že dané pověsti někteří lidé věří (v čemž je utvrzuje i jejich okolí, tradice ve které vyrůstali, apod.) a jsou ochotni ji bránit až "na krev".

To je pak problém.

Velkou vinu na tom nese asi Hájek z Libočan, který si prokazatelně "vycucal z prstu" mnoho šíleností, částečně asi i Jirásek, jehož "Staré pověsti české" bývaly pečlivě čteny a leckomu některé bájmé příběhy prostoupily i do reality. Jasně, některé pověsti mají reálný základ a mohou lehce idealizovaně pojednávat o skutečných událostech. Jejich studiem lze ale jen velice těžko odhalit to pověstné "zrnko pravdy", protože většina pověstí se prostě a jednoduše přenášela ústním podáním a každý, kdo někdy hrál tichou poštu, určité ví, jaká to je svízel několik set let předávat příběh ústním podáním...

Výsledkem pak může být i to, že dnes někteří lidé věří tomu, že Čechy (a jistě i Češky) na horu Říp přivedl jedním velkým procesím praotec Čech. Asi nejvíce se mně ale - z důvodu zeměpisné blízkosti - dotýká pověst o Horymírovi a jeho věrném koni Šemíkovi, která podle mého soukromého odhadu rovněž vykazuje velmi slušný počet "věřících". Předpokládám, že pověst je dostatečně známá (pokud ne, dá se poslechnout zde), takže se vyhnu nějakému popisu děje. V Neumětelích je postaven na místě Šemíkova hrobu takový malý pomníček, který místní uchovávají v patřičné úctě. V obci se totiž věřilo, že v případě poškození Šemíkova hrobu stihne vesnici nebývalé množství požárů. Přitom v 19. století se s oním "památným kamenem" bezesporu hýbalo, neboť tehdejší správce tamního panství provedl na místě několik vykopávek. Bez výsledku - jak také jinak. Vůbec tahle pověst je svízelná v mnoha ohledech a víra v ní je podle mě ukázkou buď zarputilého lpění na zvyklostech a zděděném kulturním odkazu předků, nebo absence důležitých historických a kulturních informací. Popřípadě kombinace obojího...
Jen několik poznámek:
- pověst poprvé zaznamenává až Václav Hájek z Libočan (16. století), dřívější kronikáři o ní nevědí ani zbla...
- příběh se měl odehrát někdy v polovině 9. století na Vyšehradě, to má ale hned několik úskalí: 1) Vyšehrad tehdy rozhodně nebyl sídlem Přemyslovců, 2) důležitou součástí příběhu jsou i horníci, ale jejich masová existence spojená s intenzivní těžbou na našem území právě v 9. století je vysoce nepravděpodobná
- skutečně si někdo vážně myslí, že by onen pád šlo přežít a pak si ještě v pořádku odklusat dalších cca 35 km?
- atd...

Pověsti jsou roztomilé literární útvary, které si právě svojí kouzelností a zajímavými zápletkami získaly mnohá srdce, zároveň nám nabízejí aspoň nějaké zprávy z dob, z událostí, o nichž jinak nemáme hodnověrné informace (nebo, v případě první části Starých pověstí českých, prakticky žádné informace). Veškeré vzpomínky jsou ztracené a lidská mysl se jen těžko vyrovná s faktem, že něco prostě už nikdy zjistit nepůjde. Na území Čech se v 9. století jistě odehrávaly zajímavé příběhy, politický boj o moc, rodinné spory, trable s úrodou, apod., ale jejich konkrétní podobu už nikdy nespatříme. Snad právě proto je svět pověstí - nabízející jasně a přehledně to, co "se stalo" - velmi populární a vlastně i docela potřebný.

Bande à part (Banda pro sebe) 1964

26. srpna 2014 v 11:47 Filmové recenze

Francouzský režisér Jean-Luc Godard, který se u tohoto filmu podepsal i pod scénář, je považován za duchovního otce filmové "nové vlny" (která ve své specifické podobě filmově proslavila i Československo), filmového stylu vymezujícího se vůči hollywodskému pojetí. Jedním z typických zástupců tohoto žánru je slavný snímek "Banda pro sebe".

Ve filmu jako takovém se toho zase až tak moc neděje. Pokud k němu budeme přistupovat jako k řadové "krimi" (což má koneckonců i vzáhlaví na ČSFD), tak budeme asi zklamáni. Jakási pseudokriminální zápletka tu sice je přítomna, ale ani zdaleka netvoří kostru filmu. Ta totiž sestává z několika scének, které se dost diametrálně odlišují svoji atmosférou, žánrovým zacílením, apod. Celé je to podáno velmi hravě, nápaditě. Z plejády drobných subzápletek vyniká zejména "minuta ticha", slavný běh Louvrem (který je poté citován ve filmu Snílci) a legendární taneční scéna (foto výše).

Někomu celý film může přijít jako bohapustá nuda a zmatená režisérovo tápání, nicméně "Banda" je jedním z těch snímků, které se nesledují kvůli nečekanému rozuzlení, trikovým efektům, apod., ale kvůli filmovému kumštu jako takovému. Snímek je tak trochu i zrcadlem své doby, doby plné nejistoty, snad i útěků od problémů, apod.

Dobré by asi bylo se zmínit i o hercích, z nichž skutečně relevantní je jen titulní trio - Sami Frey, Claude Brasseur a zejména Anna Karina (tehdejší manželka Godarda).

Mně osobně se film moc líbil, skvěle se mi trefil do nálady a dokázal jsem se bavit nad režisérovými šprými, dlouhými záběry, Shakespearem, i komentářem na pozadí.

Být, či nebýt na Tvých ňadrech, to jest, oč tu běží.

Valiant Hearts: The Great War (2014)

19. srpna 2014 v 13:23 Počítačové hrátky

Ve dnech, kdy si připomínáme sté výročí začátku první světové války,konfliktu který navždy změnil "tvář Evropy", přichází studio Ubisoft s počítačovou hrou, která se v právě zmiňované válce odehrává.

Valiant Hearts s podtitulkem The Great War spadá do žánru puzzle/adventure (česky snad logická adventura). Her z první světové války mnoho není, aspoň já jsem jich tedy moc nezaznamenal, pokud si tedy odpustím legendární letecký simulátor Red Baron a jeho následovníky. Představit si první světovou válku na monitoru ve stylu logické adventury tedy asi nebude nic snadného. Přesto se podle mého názoru lidem z Ubisoftu jejich dílo i přes menší mušky celkem povedlo.

Jednou z deviz je i zajímavý příběh, ten nás přivádí na samý práh války, do července 1914, kdy u St. Mihiel spokojeně farmaří Emil, jeho dcera Marie a její manžel Karl. Problém spočívá v tom, že Karl je původem Němec a musí statek opustit a následně narukovat do německé armády. Krátce poté do zákopů (tentokráte francouzských) odchází i Emil a Marie zůstává s malých chlapcem doma sama...

Hra je v podstatě pacifistického vyznění. Válka tu není adorována jako čestná a spravedlivá věc, ale jako odporný prvek, který kazí mezilidské vztahy, ničí manželství se stejně odpudivou účinností jako okolní přírodu. Jak asi tušíte, Karl se s Emilem střetne, ale rozhodně ne v roli znepřátelených jedinců, naopak. Hráč střídavě hraje za různé postavy. Kromě Karla a Emila se může vžít i do role belgické ošetřovatelky Anny, či Freddieho z USA. I když jsou postavy z různých znesvářených stran, tak nikdy nebojují přímo proti sobě, ale spíše si navzájem v tom šíleném lidském marastru pomáhají.

Hra zajímavě kombinuje samotné logické hraní s encyklopedickým průvodcem první války na západní frontě. Leckteré události a lokality kam hráč virtuálně zavítá jsou po stisknutí tlačítka "tab" doplněny stručným výkladem s fotografií. To jen celkový zážitek umocňuje. K tomu, aby byl takřka dokonalý, je tu ale také několik chyb. Předně hra je tak trochu na rozhraní roztomile vyprávěného kresleného příběhu (například pomocí komiksových bublin) a naturalistického podání válečných jatek. Take postava německého barona je až přespříliš podivně načrtnuna, snad jako kdyby vypadla z kresleného seriálu pro teenagery.

Jinak je ale hra Valiant Hearts skvělým zážitkem, ktrý ve svých možnostech dokáže poučit i příjemně pobavit logickými hříčkami, které nejsou nikterak obtížné, ale trochu "zapnout závity" je při nich samozřejmě potřeba. Sluší se dodat i cenu, která osciluje okolo 14 euro, není to málo, odhaduji, že celková gameplay nepřesáhne 5 hodin, nicméně pokud hledáte hru s - trocha klišé - přesahem, která ve vás bude ještě nějaký čas doznívat, tak tato volba je sázka na jistotu.

Je rodina základem státu, národa,...?

17. srpna 2014 v 9:27 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
V souvislosti s Prague Pride se vždy vynoří z obou táborů několik vyhrocených (snad místy až hysterických) komentářů a hesel. Plodná to půda.

Zarazilo mě třeba toto Mladých křesťanských demokratů: "Rodina je základ existence národa", pozoruhodné. Jedná se pochopitelně jen o heslo, tedy útvar, který by se snad ani neměl nějak dopodrobna rozebírat a analyzovat, leckteré nejasnosti lze asi nalézt takřka u každého politického hesla (např. komunistické: Evropa pro lidi, apod.) a o politické heslo podle mého názoru jde zejména. Nicméně i tak si nemohu odpustit jednu poznámku. Současný národ je z velké části produktem moderní společnosti, kde takřka stejná kultura působí díky obecné gramotnosti a technickému pokroku na širší okruh lidí. Podstatou pro vznik moderního národa (a tedy i nacionalismu) je i jistá míra demokratičnosti. To vše náleží k moderní době.

Rodina je ale institucí, kterou právě moderní doba zbavila mnoha privilegií. V davných dobách mohla hlava rodiny (klanu) rozhodovat prakticky o všech členech tohoto menšího společenství, o životě a smrti, o tom, kdo bude s kým kopulovat, apod. Hlava rodiny měla i výlučný vliv na vzdělávání dalších členů rodu, péči o své staré členy, apod. S postupně narůstající mocí států ale byla rodina o většinu těchto atributů připravena.

Tedy, nemyslím si, že rodina by byla skutečně základem existence národa. Základem existence národa jsou podle mě procesy, které nastartovaly změny v moderní době, starší patriotismus a pochopitelně i modernější nacionalismus. Tedy základem, respektive jedním ze základů, moderní (chcete-li průmyslové) společnosti je i nacionalismus, rodina však tvořila základy spíše ve společnosti starší (chcete-li předprůmyslové, agrární).


Co nám dává žánr fantasy?

15. srpna 2014 v 9:28 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Ten nadpis může být trochu zavádějící. Správně by snad mělo být, "co mně dává fantasy?", nicméně předpokládejme, že má zkušenost není ryze individuální :).

Když se tak ohlédnu zpět, tak pokud nepočítám zkušenosti s tradičními českými (respektive někdy spíše německými, či snad dokonce původně prastaře indoevropskými) pohádkami, tak má první zkušenost s fantasy pochází z roku 1990. Tehdy jsem se dostal v jednom "pojízdném knihkupectví" k v igelitu zabaleném svazku, který se jmenoval "Dračí doupě". Modří asi už vědí, jednalo se o historicky první českou stolní RPG, tedy hru na hrdiny. Věc v západním světě poměrně běžnou, i když z velké části zasahující zejména prapodivnou komunitu, které se později začalo říkat "geekové". Dodnes si pamatuji to vzrušení, když jsem v kůži mladého hraničáře Jarika procházel tajemným podzemím. U této hry jsem v podstatě až do puberty strávil mnoho a mnoho hodin, které snad možná šly využít lépe, nicméně na druhou stranu to byla pro mě velká zábava a snad mi i trochu pomohla rozvinout představivost, imaginaci, apod. Jednoduše řečeno, svět fantasy byl tehdy pro velkým lákadlem a doslova jsem hltal vše, co jej obsahovalo.

Nedlouho poté jsem v kině shlédl film Barbar Conan (a docela mě překvapilo, že duchovní otec Conana - Howard - dokázal psát i tak poutavé nežánrové věci, jako byla například povídka Dračí sémě) a zjistil, že nemusí být fantasy jako fantasy, že některá je spíše pohádkovějšího charakteru, jiná drsnějí, více "heroic", apod. Někdy v první polovině devadesátých let jsem odebíral časopis Dech draka, tu a tam Ikarii, dnes doslova legendární Šavlozubou veverku (kdo si na ten skvělý fanmag pamatuje?), nově nastoupivši časopis Nemesis (který se s Dechem draka moc nemusel, pamatuji se, že mu tam přezdívali "vzdechy draka") a pochopitelně také komplet Tolkiena a jeho Středozem, což jsem tehdy snad považoval za nejlepší knihy vůbec.

Jenže člověk se obvykle mění, prochází vývojem. Časem mi ta klasická fantasy prostě a jednoduše lezla krkem. Ze žánru, který zasahoval skutečně jen malý výsek populace naší země se po čase stala skoro masová záležitost. Navíc s postupujícím věkem jsem, jak doufám, začal být trochu více kritičtější a ten černobílý pohled fantasy na své postavy mě dost iritoval. V současnosti si pochopitelně Tolkiena pořád vážím, ale už to není obdivný a nekritický pohled. Ono "tradiční" pojetí fantasy mi přijde příliš klišoidní (i když vinit Tolkiena z klišé je asi takové, jako vinit z klišé film Casablanca), předvídatelné a navzdory veškerému jazykovému bohatství a v podstatě komplexímu světu až přespříliš idealistické (překvapivě :)). Tolkien de facto definoval žánr fantasy na mnoho let. Motivace postav mi však s pozdějším věkem přišly příliš naivní, jejich jednání patetické,.... zkrátka a dobře, na fantasy jsem zanevřel.

Určitou jiskřičkou pro mě byl příchod knižní série "Píseň ledu a ohně" z pera autora George Martina, ke které jsem přistupoval zprvu nedůvěřivě, ale tato má nedůvěra byla záhy prolomena. Konečně jsem po letech nalezl fantasy knihu (respektive knihy) bez obav, že bych se v textu pozastavoval nad některými - z mého úhlu pohledu - prapodivnostmi. "Trůny" - jak knihám asi nejenom já přezdívám - se čtou velmi dobře a dovoluji čtenáři nahlédnout do prokresleného světa falešné morálky, politických intrik, do světa kde sice existují tradiční fantasy atributy, jako je magie a draci, nicméně ty jsou v knize spíše jen pro dotváření celkové atmosféry, neboť její gró se nachází jinde. Výsledkem je podle mého názoru docela paradox spočívající v tom, že navzdory tomu, že se jedná o fantasy titul, tak nám v některých ohledech může o fungování v podstatě feudální společnosti říci více než leckterý historický román.

Na fantasy jsem tak zcela nezanevřel (i takovou Šavlozubou veverku bych si rád přečetl, dá se najít na webu), jen jsem prošel nějakým vývojem, který je do určité míry logický a přirozený. Vždy když vidím (slyším, čtu) o takřka generaci mladší jedince, kteří tvrdí, že Tolkien je nejlepší spisovatel všech dob, či že Star Wars jsou nejlepším filmem, který kdy viděli, tak se jen tak v duchu pousměju a představím si, zda budou něco podobného tvrdit i za deset let. Co já vím, možná ano, ale já bych si spíše tipl, že ne.
A kdybych se měl vrátit k původní otázce v nadpisu, tak mě napadá tato odpověď - dal kouzelný sen, romantické dobrodružství, ze kterého i když se člověk probudí, tak mu dává dávně sentimentální dojem čarovného dětství a dospívání.

Snad to není málo.

Das Boot (Ponorka), 1981

11. srpna 2014 v 15:15 Filmové recenze

Německý režsér Wolfgang Petersen má na svém kontě řadu úspěšných filmů (Můj nepřítel, Trója, Nekonečný příběh), nicméně byl to právě snímek Ponorka (Das Boot), kterým se trvale zapsal do historie kinematografie.

Druhá světová válka byla nejstrašnějším konfliktem lidské historie. Vedla se na mnoha frontách a mnoha způsoby, jedním z nich bylo i prostředí moří a oceánů, kde odvážní lidé, snad plni vlasteneckých ideálů s poblouzněnou nacistickou propagandistickou představou, působili pod velením obávaných "mořských vlků" na ponorkách. Ponorky byly pro Německo strategicky důležitou zbraní už během první světové války, ale skutečným hegemonem moří se staly až při válce druhé.
Hned v úvodu je divák seznámen s tím, že ze 40 000 mužů sloužící v Německu u ponorkového námořnictva se jich 30 000 už domů nikdy nevrátilo. Skutečně, pracovat v podobné "kovové rakvi" bylo nesmírně rizikové.

Německý film Ponorka nabízí pohled na život posádky jednoho takového plavidla. Petersen nás nejprve nechá seznámit s hlavními protagonisty pomocí jednoho šíleného večírku, kdy většina z oněch mužů je hladce oholena a snad ještě stále dychtivě odhodlána sloužit na moři své vlasti. Velkou devizou filmu jsou ale zejména scény následující, kdy se podařilo na diváky přenést klaustrofobní pocit námořníka v ponorce, strach z každého zvuku, z nesmírné hloubky a z obrovské masy vody, která je všude kolem, takřka na dosah, jen za několika kovovými pláty...

Ponorka obsahuje několik scén, které jsou velmi silné zejména ve své autenticitě a bezprostřednosti. Je to válečný film, po jehož shlédnutí určitě divák na válku mít náladu nebude. Umírání tu je pomalé, bolestné, bez jakéhokoliv patetického hrdinství, což je věc, kterou si ve válečných filmech dost považuji.

Navzdory svému relativnímu stáří je to ve svém subžánru dosud stále nepřekonaný film a podle mě jím nějakou dobu ještě zůstane, porovnávat jej třeba s takovým americkým U-571 je dost nemístné. Petersonova Ponorka může být možná pro někoho dost obtížně stravitelná, chybí tam klasické atributy některých velkofilmů s válečnou zápletkou (velká láska na pozadí, apod.), rovněž délka takřka 3 a půl hodiny (režisérská verze) může odradit. Byla by to ale chyba, protože podle mě je takto investovaný čas časem dobře stráveným.


Magický hlas rebelky (2014)

6. srpna 2014 v 17:50 Filmové recenze
Marta Kubišová, hudební symbol let šedesátých (v Československu), několikanásobná zlatá slavice (z doby, kdy ta soutěž - jak pevně věřím - ještě měla nějakou vypovídací hodnotu) a disidentka, se představuje v dokumentu Olgy Sommerové jako osoba mnoha tváří.

Částečně její osud může souznit s životem Sidonie Nádherné, kterou v jednom představení hraje, částečně je její osud i paralelou k vývoji v Československu. Sommerová kvalitní dokumentární filmy dělat umí, o tom nemůže být sporu (Máňa, Sametoví lidé,..), nicméně v případě Magického hlasu rebelky mi přišlo, že by nebylo zcela od věci, kdyby autorka šla trochu více Kubišové pod kůži a poodkryla více z jejího života. Během sledování dokumentu mi totiž v hlavě naběhlo několik možných otázek, na něž jsem ale odpověď bohužel nedostal. Jmenovitě se třeba Sommerová vyhnula vztahu Kubišová - Vondráčková. Celkem by mě také zajímalo, čím se Kubišová živila za normalizace (vím, ve filmu zazní, že lepila pytlíky, ale to určitě nedělala pořád, protože její dcera se zmiňuje, že v osmdesátých letech byla v jakési kanceláři, o jakou práci šlo?).

Z mého hlediska to tedy dokonalý portrét osobnosti není, zároveň je to vše ale pozoruhodně efektivně natočeno a film tak Kubišovou - zcela po právu - představuje jako neúnavnou a nekompromisní bojovnici za život ve své morální opravdovosti.
O kom dalším to v českém prostředí můžeme říci?

Některé scény mi přišly až jakoby depresivně zábavné. Jek vidět, že lecčemu se po letech zasměje i sama Kubišová, dobrým příkladem je část, kdy vypráví o tom, jak se v metru bavila setřásáním policistů, kteří ji měli špehovat :).

A bez zajímavosti jistě není, že film se částečně financoval i "crowdfundingem".

Okamura a jeho výroky

5. srpna 2014 v 8:45 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tomio Okamura, šéf sněmovního Úsvitu, pobouřil část české veřejnosti (tu druhou část možná potěši) svými výroky o romském táboře v Letech. Při rozhovoru pro parlamentnilisty.cz prohlásil, že tábor v Letech rozhodně nebyl táborem koncentračním a příčinou smrti Romů byly nemoce, které si tam zanesli v důsledku svého stylu života.

To je samozřejmě dost extrémní tvrzení a poslanec Okamura musel vědět, že s něčím takovým způsobí silné reakce. Pochopitelně, oběti kárného tábora v Letech se počítají mezi oběti holokaustu (termín znamenající "spálenou oběť" se neužívá výhradně na utrpení židovského etnika, ale rovněž na Romy, svědky Jehovovi, homosexuály, apod.). Rozdíl mezi kárným táborem a táborem koncentračním je asi také jasný a Okamura má patrně pravdu v tom, že tábor v Letech se blížil tomu prvnímu, nicméně kontext ve kterém je něco podobného proneseno působí jako vábnička na jeho odpůrce, takže mě napadá, zda právě to nebyl Okamurův primární zájem. Hnutí Úsvit totiž v poslední době v předvolebních průzkumech vykazuje relativně nízký počet volebních preferencí a podle mého názoru předseda došel k názoru, že je třeba na stranu nějak upozornit, respektive pronést něco za hranou obecně přijímaného diskursu a o zbytek se postarají rozhořčené (oprávněně) reakce politických oponentů. Není asi také bez zajímavosti, že podobnými výroky si Okamura patrně získá sympatie jistého segmentu české společnosti, kterému možná přijde líto, že podobné tábory nefungují i dnes.
A co je možná i horší, někteří lidé se za takové názory už vůbec nestydí...

Jako hodně za hranou bych hodnotil zejména Okamurův výrok o tom, že v Letech žádný Rom nezemřel krom nemocí, které si tam etnikum samo zavleklo. Bylo by asi dobré upozornit na to, že hygienické podmínky v táboře byly tristní, i zájezd účastníků akce "čisté ruce" by se tam s největší pravděpodobností po několika týdnech něčím nakazil. Několik Romů také bylo zastřeleno na útěku a u jiných se lze v kartotékách dočíst, že se třeba "uchechtali k smrti..."