Červenec 2014

Proti proudu - za každou cenu

31. července 2014 v 12:50 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nějak se vymykat ostatním je snad do jisté míry celkem přirozená lidská vlastnost. Člověk se rád odlišuje oblečením, celkovou vizáží, kulturními projevy, apod. Jistě není náhodou, že takřka všechny velké instituce požadují nějaký jednotný oděv (dress code), neboť právě ten snižuje některé rozdíly a může přispívat k potlačení individuality na úkor kolektivu (klasickým příkladem je armáda). Stačí si také vzpomenout na nechvalně známé působení diktátora Pol-Pota v asijské Kambodži, kde každý občan (až na světlé výjimky) musel nosit tzv. rolnický oděv.

Jsou ale i lidé, kteří touží jít proti oficiálnímu směru takřka čehokoliv prakticky za každou cenu. To už ale podle mě není jen touha po projevení vlastní individuality, ale často také něco, co daleko více souvisí třeba s paranoiou, nebo touhou dokázat si, že nejsem ona "slepá ovce". Vůbec to označení "ovce" mě někdy trochu irituje, mám takovou neblahou osobní zkušenost, že jej používají hojně lidé, kteří nevěří oficiálním informacím (z různých důvodů), ale nekriticky přijímají prakticky jakékoliv informace neoficiálního charakteru, které jsou s těmi prvně jmenovanými v rozporu... To je skutečně logika.

Jsem dalek toho, abych si myslel, že oficiální informace vždy a za všech okolností šíří stoprocentně objektivní skutečnost. To ostatně ani není snad možné, ke všem informacím by člověk měl přistupovat se špetkou onoho slavného descartovského skepticismu, ale věřit něčemu jen proto, že se to vymezuje vůči oficálnímu establishmentu, považuji za dost nebezpečný jev. Tak trochu mi tito lidé připomínají nádoby, které se naplní černou kapalinou, když ta oficiální je bílá a naopak.

Nedá mi to a vzpomenu si na předlistopadovou atmosféru (byť tady se nemohu zcela spolehnout na své dětské vzpomínky, ale díky metodám orální historie si myslím, že i tuto dobu máme relativně slušně zmapovanou), kdy se šířilo mnoho pochybných teorií, například ještě v padesátých letech se "mezi lidmi" věřilo, že Američané jen čekají na to, aby mohli do Československa vtrhnout a osvobodit ho ze sovětského jha. Dnes, ve světle toho, kdy třeba známe depeše amerického velvyslance Lawrence Steinhardta, nám to může připadat velmi naivní, ale faktem je, že mnoho lidí tomu věřilo a upínalo své naděje. Spojené státy byly také po velkou část oné doby vnímány jako "říše dobra", kdežto SSSR jako "říše zla". Mnoho lidí se k podobnému stylu myšlení uchýlilo snad i kvůli tomu, že bylo jiné, než to oficiální, o které se vědělo, že je často lživé. Právě z tohoto přesvědčení, tedy že oficální zprávy jsou lživé, které vzniklo podle mého názoru zejména po r. 1968, se stalo vhodné podhoubí pro růst současného skepticismu vůči oficálním zprávám dneška.

Zajímavým příkladem je třeba Protiproud Petra Hájka. Pomineme-li silně bulvární vyznění některých zpráv, tak se nám dostane klasický obraz světa, který ovládají mocní "oni". Vůbec osoba Petra Hájka je velmi zajímavým příkladem vzdělaného jedince, který se z nějakého důvodu, snad hledání jistoty v nejistém světě, stal paranoidní osobou se sklony k argumentaci, u níž se člověk občas musí podívat na kalendář, aby se ujistil, jaký to je vlastně rok... Jen považte, tento člověk se domnívá, že kouření není lidskému tělu škodlivé, občanská společnost je fašistický způsob organizace, který tu chtěl nastolit služebník Satana - Václav Havel, blíží se nám také Apokalypsa,... Je skutečně zajímavé, když se příznivci Protiproudu pokouší ostatní nařknout z toho, že jsou nemyslící "ovce"....

Lenka Kalinová - Konec nadějím a nová očekávání

26. července 2014 v 9:25 Recenze knih
Kniha Lenky Kalinové s podtitulem "K dějinám české společnosti 1969 - 1993" je ambiciozní publikací navazují na předchozí autorčin počin, který se věnoval - nepletu-li se - létům 1948 - 1968. Pochopitelně při hodnocení tohoto nedávného takřka 25 letí nelze zcela opomenout léta předcházející, takže mnohdy se Kalinová ke své předchozí knize vrací a odvolává se na ni.

Jako velké plus bych určitě hodnotil autorčinu snahu ukotvit události v Československu v rámci širšího mezinárodního vývoje. Mám totiž často pocit, že něteří čeští historikové domácí události vnímají striktně výlučně bez pokusu o mezinárodní přesah, vliv, apod. V práci Kalinová také (jako socio-historička) využívá množství ekonomických a demografických dat, která přinášejí často poměrně pozoruhodné výsledky. Daní za silný argumentační a statistický aparát je pak samozřejmě určitá komplikovanost při čtení a větší nároky na čtenáře/čtenářku, ale to je u podobných prací asi nezbytné.

Určitým mínusem knihy by pak mohlo být až příliš stručné nastínění vlastních dějin (event history). Každopádně Konec nadějím... z nakladatelství Academia je velmi přínosnou knihou, která snad do šedi normalizace namaluje i několik lehkých odstínů z jiného barevného spektra.

Já jsem tady doma! Skutečně?

25. července 2014 v 9:27 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Internetová stránka "Já jsem tady doma" nabízí prodej triček s nápisy "Česko nedáme, Přizpůsob se, apod." Pochopitelně, nejde jen o prodej "módního" oblečení, ale také o šíření určité myšlenky. Konkrétně myšlenky, jejíž smysl mi není zcela jasný. Možná je to má chyba.

"Chceš tu s námi žít, proto respektuj mou kulturu i víru, mé zvyky, zákony, přizpůsob se." Toto je napsáno na jednom z triček a navozuje to dojem, že obyvatelstvo ČR (které je tu tedy doma) má jednotnou kulturu a zvyky, kterým se ostatní nově příchozí musí přizpůsobit. Nemyslím si, že by to bylo takto jednoduché. Předně si nejsem jist, zda domácí obyvatelé ČR mají jednotnou kulturu. Ta se přece liší v souvislosti s jejich vzděláním, vkusem, socioekonomickým zázemím a společenským statusem (někdo dá přednost lidové taškařici v tv, jiný vyhledává náročnou operu, apod.), stejné je to i se zvyky, tradicemi. Zkuste si porovnat tradice na škále venkov x velkoměsto. To jsou v mnoha ohledech zcela jiné světy. Představa, že domácí obyvatelé ČR jsou nějakým homogenním útvarem je tedy podle mého názoru zcela mylná.

Důležitou složkou skupiny "My jsme tady doma" je i anti-islámská propaganda (jasně znázorněná přeškrtnutou mešitou). Bezesporu každý má právo vyjádřit svůj nesouhlas s jakoukoliv vírou, politickým přesvědčením, apod. Nicméně zde mi to přijde docela přehnané. Muslimů samotných je na území ČR jen nepatrný počet (hovoří se cca o 20 000, i když islámské centrum má údaje trochu jiné) a cizinecká politika ČR patří mezi nejpřísnější v Evropě. Skutečně si tedy nejsem jist, zda zrovna toto je otázka, která by nás měla aktuálně pálit. Přijde mi také, že skupina "Já jsem tady doma" možná trochu zapomíná na skutečnost, že ČR je státem sekulárním, kde je povolena Ústavou svoboda vyznání. Apelovat tedy na to, že nově příchozí se musí přizpůsobit mé (naší) víře, je tedy podle mě irelevantní. Skutečně nežijeme v 17. století ve starém Rakousku... Docela mě i zajímá, o jakou víru by se mělo jednat, římskokatolické vyznání? českobratrské? kalvinistické? luteránské?, nebo - dle tradic našich dávných předků - nějaký pohanský polytheismus?

Ad absurdum, když podobnou logiku použijeme dále, tak zjistíme, že tuto rétoriku by mohli využít i potomci dávných germánských a keltských kmenů s poukazem na odchod slovanského etnika z této kotliny. Nedá mi to a vzpomenu si na jeden poměrně výstižný obrázek, který dávám níže.

Česká uzavřenost

24. července 2014 v 10:37 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nemám moc v oblibě texty, v nichž se vehementně tepe do české národní povahy. Jistě, má mnoho škraloupů, nicméně vidět ji jednostranně jako defektní a výlučně škodolibou mi přijde jako přespříliš černobílé vnímání světa.
Určitá uzavřenost je ale podle mě pro českou společnost dosud typická. Lze to spatřovat na mnoha příkladech zejména ze světa kultury. Stačí se podívat na valnou většinu českých filmů, které svým obsahem a poselstvím míří výlučně na české publikum, na jeho svébytný smysl pro humor, obvykle bez snahy o nějaký mezinárodní přesah. Můžeme se tedy sice divit, jak je možné, že některé země (Švédsko, Belgie,...) rozlohou a počtem obyvatel nám relativně podobné, produkují filmy, které určitě získávají více mezinárodních cen než ty české a mají i početnější příznivce v ostatních státech. Není to (většinou) o finančních možnostech, ale samotné podstatě takových filmů. Něco, co masověji oslovilo - na poli kinematografie - zahraničí byla naposledy československá nová vlna v šedesátých letech. To také o něčem vypovídá.

Podobná situace je ale třeba i v hudbě. S nejlepšími hudebními festivaly v zahraničí snese hrubé srovnání tak možná ještě ostravský festival Colours, jinak bohužel ČR v tomto ohledu velmi výrazně zaostává třeba i za Slovenskem a Polskem (tedy za zeměmi, na které máme občas tendence dívat se trochu svrchu z pozice toho kulturně bohatšího, že...). Stačí se podívat na playlist většiny bohatě navštěvovaných českých hudebních festivalů a zjistíme, že mu dominují domácí jména, plus "slovenské stálice", pokud dojde na nějaké zahraniční interprety, tak se ve valné většině dočkáme projektů, které se často nacházejí už tak trochu za zenitem a užívají si svých posledních patnáct minut slávy (Kosheen, Status Quo,...). Ve své domovině by se jim jen stěží podařilo nalákat takové davy lidí jako zde.
Je tomu podle mě skutečně tak, český posluchač ve své valné většině ani nechce objevovat něco nového, sledovat nějaký vývoj, hudební trendy, postačí mu slyšet to své "známé a oblíbené". V nemalé míře k tomu určitě přispívá i většina tuzemských rádií. Jistě, rádia většinou hrají to, co si prý lidé přejí slyšet, ale taková otázka mi připomíná tu legendární o vejci a slepici... Navíc žijeme v době internetu, že?

Trochu smutně tak může působit přehled vystupujících na zahraničních festivalech, kde by bedlivé čtenářovo oko české skupiny našlo asi jen výjimečně. Proč žádná naše skupina nehraje na Glastonbury, když to jde Švédům, Islanďanům, apod.? Není to jen v jazyce, jak se často tvrdí, ale důvod je podle mě právě v oné české uzavřenosti, která se snaží svoji kulturou cílit takřka výlučně na tuzemskou populaci.
Pokud pomineme světlé žánrové výjimky typu Hradišťanu, apod., tak z kategorie hudebních skupin, které skutečně prorazily v zahraničí (a nemám tím na mysli třeba Polsko a Slovensko) mě napadá snad jen Ecstasy of Saint Theresa v devadesátých letech, která se dokonce dostala do Top 10 britského Radio One, či z poslední doby docela zajímavá hudební tour skupiny DVA po USA. To jsou ale podle mě jen takové výjimky potvrzující pravidlo.

Když se řekne B, mělo by se říci i A, tedy, proč ta uzavřenost? Do jisté míry si myslím, že je to způsobeno určitou homogenitou ve složení obyvatelstva. Němci byli ve své valné většině z republiky odsunuti, mnoho jiných kultur se zde nevyskytovalo (až současnost tento stav trochu mění) a pokud ano, tak se relativně rychle asimilovaly, nebo prostě jen na ně nebylo tolik "vidět". Kořeny možná můžeme spatřovat i v odklonění se většiny lidí ze společenského života v době normalizace a "uzavření se" do svého mikrosvěta, kde požívali oné zúžené svobody, tedy do světa svých koníčků, zahrádek, chat a trampských výprav.

Smrt přichází v bílém (Dead End) 2003

22. července 2014 v 9:03 Filmové recenze

Ocitnout se na Štědrý den v autě s rodinkou, která je minimálně dost zvláštní asi není zrovna ideální způsob trávení tohoto svátku. Když k tomu navíc připočteme to, že po silnici jaksi najednou přestala jezdit auta, občas se někde zjeví tajemná paní v bílém a cesta pořád neubíhá...

Tvůrci filmu jsou dva Francouzi: Jean Baptist Andrea a Fabrice Canepa, kteří mu vtiskli neopakovatelnou podobu. Francie se poslední dobou stává poměrně stabilní (spolu se Španělskem) baštou evropského hororu, hovoří se tu dokonce o subžánru "New French Extremity" (který zastupuje také například film Frontiers(s) z roku 2007). Tyto filmy se odlišují od americké produkce větším zaměřeným na "gore" efekty, větší krvavostí, naturalismem, avantgardou, ale někdy i filmovým artem (mezi snímky New French Extremity se řadí i Ozonův Bazén). Prostě a jednoduše, je to dost široké pole působnosti, takže tam můžeme s chutí přišoupnout i Dead End (ano, tvůrci jsou sice Francouzi, ale všichni herci i prostředí je americké), který v sobě kombinuje prvky hororu a černé komedie.

Právě mix dvou žánrů, hororu a komedie, bude možná i následkem některých negativních reakcí na film. Živě si umím představit naštvanost jedince, který si film koupí (:-D :-D) a očekává něco ve stylu Kruhu, či Vymýtače ďábla. Kdepak, ačkoliv se u filmu určitě lze bát (zejména atmosféra je taková pěkně ponurá a depresivní), rozhodně to není žádná klasická "lekačka", za což jsem ale určitě rád, protože podobný styl hororů mě po čase nudí. Tady se vážněji míněná scéna občas proloží nějakým tím černějším humorem. Napsal bych sem nějaký příklad, ale ono takhle napsané by to asi znělo hodně úchylně a nesmyslně.

Sluší se dodat, že v tomto minimalistickém hororu/komedii (který se celý víceméně odehrává v jednom autě) se objevuje několik relativně známých tváří. Jednak je to třeba Lin Shaye (ta stará dáma z filmu Insidious) a hlavně Ray Wise (démonický Palmer z Twin Peaks). Jejich bezprostřední hraní s citem pro nadsázkou činí z filmu moc zajímavou podívanou.

Tak hurá na Vánoce do auta... a mezi dárky pro příbuzné nezapomeňte přibalit brokovnici s náboji pro strýčka, to jen tak pro případ krajní nouze :-).

The Messenger (2009)

21. července 2014 v 13:57 Filmové recenze

Válka je svinstvo, takřka nikdo ji nikdy nechce, přesto existuje a je stará asi jako lidstvo samo. Pozitivní vize humanitně uvažujících jedinců z počátku dvacátého století s poukazem na to, že lidstvo pozvolna směřuje k věčném míru i o něco modernější "konec dějin" se bohužel nepotvrdily. I ve 21. století se tak vedou války, sice už většinou ne tak masové, ale stejně při nich umírají lidé.

Messenger začíná tam, kde mnoho jiných filmů končí - smrtí válečného hrdiny. Jádrem filmu není (jedno jaký) válečný konflikt, ale jeho následky v podobě doručení zprávy pozůstalým o tom, kterak jejich syn/dcera statečně padl za vlast, celá zem je mu zavázána a hlavně - zemřel okamžitě a bezbolestně (i kdyby to nakrásno nebyla vůbec pravda a dotyčný byl postřelen starou ženou v tamním bordelu při pokusu o únik bez zaplacení). O takovou "doručovací službu" se stará dvojice Will (Ben Foster) a Tony (Woody Harrelson). Zdánlivě pokojná práce je ale psychicky velmi vyčerpávající. U filmu bylo zajímavé sledovat různé reakce jedinců (obvykle rodiče) na tuto krutou zprávu, které zrcadlily široké spektrum způsobů vyrovnání se s ní, od popření po agresi. To vše musí Will a Tony zvládnou se stoickým klidem.

Režisér Oren Moverman nás nechává nahlédnout i pod pokličku osudů obou vojáků. Film se na jednu stranu tváří tak, že jsou to právě tito vojáci, kteří sdělují nepříjemno skutečnost, která se ale stala jiným, ale divák s postupující minutáží filmu zjistí, že i samotní oba hlavní hrdinové za sebou mají dost děsivé události s nimiž se musí vyrovnávat.

Film Messenger mě zasáhl, abych tak klišoidně řekl, ve své komplexnosti. Líbil se mi příběh, líbili se mi herci, proměna vzájemnch vztahů mezi charaktery, nečekaný vývoj, moc si sice nepamatuji na hudbu (písnička z traileru je ovšem skvělá), ale moc se mi zamlouvalo takové pozvolné tempo a zejména otázky, které jsem si po jeho shlédnutí kladl.

Rasismus na facebooku

18. července 2014 v 7:59 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nejpopulárnější sociální síť dneška (byť ji už před lety někteří mylně prorokovali zánik) - facebook - je místem, kde vzniká mnoho skupin a internetových komunit. Je zcela logické, že v tom velkém kvantu se občas najde nějaká skupina, která je poněkud výstřední, budiž, ale občas i něco, co by výstředností šlo nazvat asi jen stěží.

24. června tohoto roku vznikla stránka s dost úderným názvem "Petice Zhebněte, černý svině". V záhlaví ma foto s nápisem "smrt cikánům" a mezi příspěvky můžete nalézt i třeba takový text: "Byla navržena PETICE 2014, která bude v nejbližších dnech předložena vládě České republiky a bude pojednávat a legální likvidaci romů. Více informací se dozvíte na e-mailu našeho anti-rom agenta Jaromíra M. >> merhaut@volny.cz".

Pan Merhaut pochází odněkud z moravských Malenovic, tvůrce stránky neváhá zveřejnit telefonní číslo, adresu, i e-mail, což může třeba i znamenat, že tvůrce stránek nebude pan Merhaut, ale klidně někdo jiný. Nepřekvapilo by mě to. Samozřejmě, existuje i možnost, že se může jednat o jakousi recesi, čemuž by odpovídaly některé obrázky, slovní spojení "anti-rom agent" a fotomontáže, nicméně i tak si myslím, že by se jednalo o vtip velmi nevkusný. Když se na stránku podíváte, tak zjistíte, že pod některými příspěvky je relativně značný počet komentářů, kde si dávají sraz různé - kulantně nazváno - horké hlavy. Skutečně zajímavé počtení.

Na facebooku existuje takové hezké tlačítko s názvem "nahlásit stránku", kde mají uživatelé možnost internet trochu "pročistit" od podobných nesmyslů. Před časem jsem o fungování tohoto nahlašování cosi četl a velkou důvěru to ve mně nevzbudilo (i když zase na druhou stranu chápu, že přehledně se zorientovat v té záplavě hlášení není zrovna snadné). Rozhodl jsem se tedy výše zmiňovanou stránku nahlásit, konkrétně s odůvodněním, že obsahuje projev, nebo symbol nenávisti. Přesnější příklad rasisticky motivované stránky jsem už dlouho neviděl.

Jaké bylo ale mé překvapení, když mi dnes ráno přišlo upozornění od panelu podpory facebooku, ktere tvrdí, že stránka neporušuje zásady komunity. To je docela zajímavé, neboť v zásadách se vysloveně píše: "útoky na jednotlivce nebo skupiny na základě jejich rasy, etnika, národnosti, náboženského přesvědčení, pohlaví, sexuální orientace, postižení nebo zdravotního stavu ovšem nepovolujeme." Jediná výjimka spadá pod možnou kolonku humorně laděných případů, což je pochopitelně také možný záměr autora stránky, nicméně by asi ale nebylo dobré zapomínat na to, že leckterý humor je už daleko za hranou slušné společnosti...

Pokud pomineme to, že se může jednat o (podle mě nevkusný) vtip, tak stránka je bohužel další ukázkou explicitního rasistického chování, které se sice oficiálně odsuzuje, ale bohužel má u nás stále velmi silné latentní podhoubí, které začíná třeba už tím klasickým, "nejsem rasista, ale..."

AKTUALIZACE 24. 7. 2014 - nakonec se mi znovu ozval panel podpory Facebooku s tím, že přehodnotil své předchozí rozhodnutí a celou stránku odebral....


Kasabian - 48:13 (2014

16. července 2014 v 11:49 Hudba z ouška do ouška
Britská skupina Kasabian mě už před časem doslova "dostala" svým albem West Ryder Pauper Lunatic Asylum i předchozí deskou Empire (debutové album Kasabin jsem dosud neslyšel) a i když deska z roku 2011 s názvem Velociraptor! mě nijak neuchvátila, tak jsem tyto hochy z Leicesteru stále považoval za jedny ze svých nejoblíbenějších.
6. června tohoto roku spatřila světlo světa další deska, tentokráte s velmi prozaickým názvem 48:13.

Už samotný název a obal alba dává tušit, že 48:13 znamená delku desky a i když je to zase o něco jiné než předchozí alba, tak pozorný posluchač brzy najde tu správnou "kasabianovskou" linku. Někdy se sice může zdát, že něco podobného tu už bylo (a to dokonce od samotných Kasabian), ale podobnou otázku si lze klást u cca 80% současné hudební produkce, takže bych to skupině zrovna moc nevyčítal.

Deska je to hodně různorodá, některé skladby posluchače zavedou na taneční nu-rave party (Eez-Eh), jiné navodí poklidnou atmosféru snad jakéhosi folk-rockového festivalu sedmdesátých let (S.P.S.), objevuje se tu i několik "synťákových symfonií" (např. Explodes), či kytarové běsnění s miloučkým názvem Bumblebeee. Ano, deska je to hodně různorodá, ale vše se poslouchá velmi dobře. Ve výsledku Kasabian vsadili více na elektroniku a vzdálili se zase trochu pojetí klasické rockové skupiny, pohybujeme se tedy někdy ve vodách slavných Primal Scream, což je podle mě skupina Kasabian asi nejblíže.

48:13 je komplexně dobrým albem. Já osobně jsem rád, že po Velociraptovi Pizzorno a spol. vydali desku kterou si mohu užít od začátku až do konce. Koneckonců, co také jiného čekat od "headlinerů" v Glastonbury čekat, že? :)

Mnoho povyku pro nic (Letní Shakespearovské slavnosti)

14. července 2014 v 12:14 Tyjátr
Letní Shakespearovské slavnosti jsou vítanou příležitostí, jejíž hlavní klad spatřuji v jakémsi vymanění divadla z jeho - dnes tak vnímaného - tradičního prostředí starých klasicisních budov ven, mezi lidi, pod širou oblohu, tedy tam, odkud de facto divadlo přišlo.

Pravda, dosud jsme (díkybohu) ještě neporučili větru a dešti, takže určitým mínusem může být snad už tradiční rozmar počasí mající za následek trochu mokré obecenstvo. Lidé ale nejsou z cukru (minimálně v hodinám biologie nám to bylo tak řečeno) a trocha toho osvěžujícího letního deštíku může být svým způsobem i docela příjemná.

Shakespeare je vděčný autor, jeho hry se hrají už po několik století a stále je prý v nich možné nalézt něco nového, co promlouvá k dnešku. Nejsem si sice zdaleka jist, zda to náhodou není třeba také tím, že právě Shakespeare bývá mnohými hodně modernizován a snad i vykládán tak, aby nějak mluvil k současnosti. Vybavím si třeba Richarda III. v ND s Krajčem, či třeba hodně propíraného Leara (tamtéž)..., ale budiž.
Mnoho povyku pro nic má typické Shakespearovské atributy (pakliže to opravdu napsal onen rodák ze Stratfordu nad Avanou, že...), tedy příběh se odehrává v Itálii (Messina na Sicílii) a jeho základem jsou různé záměny, intriky, neshody, svatby a láska. Rozhodně nic nového pod sluncem, nicméně (jak už bývá zvykem) vyšperkované precizními a inteligentními dialogy (překlad Martin Hilský). To vše doplněné režií Jiřího Menzela. Velmi se mi také líbilo, že představení je pojato celkem tradičně, tedy zbytečně se tam neobjevují "šílené" kulisy a avantgardní pojetí scény, jak se občas u současných inscenací Shakespearových děl stává. Slušní byli i herci, zejména Beatrice Petry Horváthové a Puškvorec Petra Čtvrtníčka, jehož postava mi chvíli dokonce přišla jako kdyby se na jevišti zjevila přímo z nějaké knihy Terryho Pratchetta :-).

Takže ačkoliv Mnoho povyku pro nic asi nepatří mezi "top" Shakespearovy hry, tak v tomto podání v příjemném prostředí Nejvyššího purkrabství Pražského hradu se rozhodně jedná o moc hezký zážitek, který nepřekazí déšť a ani jako had dlouhá přestávková fronta na WC :).

foto: shakespeare.cz

Problémy s dabingem v The Big Bang Theory

12. července 2014 v 9:18 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Komunitu českých fanoušků seriálu The Big Bang Theory (v českém překladu: Teorie velkého třesku) rozvířila zpráva o výměně několika dabérů (respektive dabérek) hlavních postav. Na tuto zprávu jsem narazil při odpočinkovém brouzdání webem v nádražní restauraci a zaujaly mě na ní zejména dvě věci.

1) Výměna pramení z antipatií mezi agenturou zastupující dabéry a dabovacím studiem. Agentura požaduje po studiu více peněz na dabing, větší honoráře pro dabéry, apod. Oproti tomu dabovací studia zcela v souladu s železnými zákony tržní ekonomiky chtějí minimalizovat své náklady. Jedna z vyhozených dabérek dokonce řekla na adresu své dabující nástupkyně, že "tohle se prostě nedělá". Pozoruhodné, ale chybné. Tohle se prostě dělá, děje se to prakticky každý den v mnoha jiných profesích a nevšiml jsem si, že by se za vyhozené někdy masově stavěly davy lidí, jako je tomu v případě tohoto seriálu, respektive jeho české mutace.

2) Nejsem skalním fanouškem seriálu TBBT, viděl jsem asi všechny díly, nicméně v dabované verzi s bídou jeden, možná dva. Veškerý humor mi dabingem přišel zabitý. Pochopitelně, jsou lidé, kteří budou do nekonečna bránit dabovanou verzi, soudím, že to má mnoho společného s tím, co daný jedinec uslyší jako první a na co je zvyklý. Předpokládám, že cílová skupina diváků bude tak cca 15 - 40 let a docela mě zaráží, že i tato generace (pravděpodobně z různých důvodů už "donucena" používat internet) dává přednost dabované verzi, a to dokonce tak ostentativně, že se část z nich změní na jakési fungující hnutí. Ano, i jiné země některé filmy a seriály dabují, ale počet těch států je celkem malý. Příznivci dabingu často tvrdí, že nestíhají číst titulky a ohánějí se imaginárními důchodci, kteří na malá písmena nevidí, nicméně to vše mi přijde jako argumenty z nouze. Copak například v takovém Švédsku, Norsku (kde se skutečně dabují jen pohádky pro malé děti a několik vzácných výjimek) nejsou oni důchodci s problémem s malými písmeny?
Docela pozoruhodně zní i argument, že kdyby se u nás nic nedabovalo a vše se pouštělo v originále (s titulky), tak by člověk z televize češtinu už skoro neslyšel…. No tedy, takže občan v ČR je natolik závislý na televizním vysílání a požaduje z něj slyšet češtinu (možná proto, že televize je jeho velký a nedílný společník mnoha aktivit?). Projeví se to nějak? Češi jsou místy velmi hákliví na svůj jazyk (což je z historického hlediska částečně pochopitelné) a bojí se o jeho existenci, nicméně používání originální zvukové stopy u filmů a seriálů snad ještě nikde žádný národ o jeho jazyk nepřipravilo.

Celkově mám z toho dojem, že doba pečlivých dabingů z éry socialismu v Československu už je víceméně pryč. Kvantum filmů ženoucích se ze zahraničí do ČR je obrovské a studia pochopitelně musí zvuk produkovat rychleji a tím i logicky někdy méně kvalitně. Udržovat ale uměle vysoké "ceny" za dabing by podle mě bylo zhoubné (a tady asi budu výjimečně na stejné lodi s liberálními ekonomy). Možná je to jen první část pozvolného procesu, který vyústí v tom, že studia sama zjistí, že masový dabing jako takový se prostě a jednoduše nevyplatí.
Ale nebál bych se, žádná "zkáza jazyka českého" nás nečeká. J

Griff - Interstate (2014)

10. července 2014 v 13:06 Hudba z ouška do ouška
Člověk působící pod jménem Griff pochází z Austrálie, kde se z hraní na různých akcích (Island Vibes) dostal i k skládání vlastní hudby, která by se dala trochu hruběji popsat jako IDM, v této souvislosti snad ještě můžeme použít termín glitch pop.
Griff svoji desku Interstate staví poměrně zručně, nebrání se změnám v tempu a melodii, takže ve výsledku se jedná o moc příjemné album, které sice zcela nechytne na první poslech, ale na ten druhý už funguje podle mě velmi spolehlivě. Pro fanoušky podobného hudebního stylu je deska Interstate jasnou volbou a dost možná i albem roku (!), pro jedince podobně hudebně nezasáhnuté ale spíše šlápnutím vedle.
Celé album si pochopitelně můžete poslechnout na Spotify nebo na soundcloud.

https://soundcloud.com/griff/quartet?in=griff/sets/interstate

Václav Kaplický - Veliké theatrum

7. července 2014 v 11:13 Recenze knih
Václav Kaplický byl úspěšný autor řady historických románů, fascinovala jej doba husitská, ale se stejným zápalem dokázal psát i o 17. století. Z té doby pochází i poměrně známý Kaplického román Veliké theatrum.

Kaplického bude asi většina čtenářů znát díky knize "Kladivo na čarodějnice", která se dočkala úspěšného filmového zpracování. Já jsem od něj už dříve četl "Nalezeno právem", kde se autor soustředí na svůj důležitý motiv - pohled na historické události z úhlu "člověka z lidu". Možná i proto byl v době normalizace bez problémů vydáván a čten, i když za leckterými čarodějnými procesy, za obojakostí některých příslušníků českých stavů po Bílé hoře můžeme možná mezi řádky číst jistou analogii s vývojem v Československu po roce 1968. To už se ale pouštím na půdu možná příliš velké spekulace, a to sem nepatří.

Hlavní postavou knihy je Matyáš Borbonius, který se do revolučních událostí roku 1618 moc nezapletl (ale stavovskou rebelii podporoval), nicméně kvůli tomu, že držel v podstatě celkem významný majetek se ocitl ve vězení. Zprvu nevinné obeslání na radnici se pak pro pana Borbonia stane tuhým bojem, ve kterém jde doslova o holý život.

Na knize se mi velmi líbilo uvěřitelné načrtnutí doby včetně takové té "blbé nálady", která na Prahu po Bílé hoře musela padnout. Všudypřítomný strach z toho, kdo další ještě bude zatčen a komu bude co zkonfiskováno i absence důvěry, neboť z mnohých se staly udavači, často ve snaze vyhnout se vlastní oprátce. Kaplický se v knize snaží zastávat nestranný pohled na věc, kritizuje tedy císařskou stranu i stranu českých stavů, což přináší celkem plastický pohled na onu dobu. Pokud má čtenář ohledně této události ještě něco načteno (zejména skvělá je Petráňova Staroměstská exekuce), tak je to určitě velkým plusem.

Jan Hus a dnešek

6. července 2014 v 13:42 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Bezmála šest století uplynulo od smrti kazatele a náboženského reformátora Jana Husa. Jak už to tak většinou u podobných osudů bývá, do dnešních dnů se nám zachoval spíše jeho zidealizovaný obrázek doplněný romantickým poblouzněním (myšleno nepejorativně) a jinými ideologiemi let minulých. Skutečného Husa je tak už jen stěží možno pod vším tím nánosem vystopovat.

Dobové prameny jsou poměrně skoupé, v podstatě vše důležité co o Janu z Husince (ano, tak znělo jeho jméno) víme, se odehrálo až po třicátých narozeninách, i když i samotný datum jeho narození je nadále tak trochu zahalen tajemstvím. Není to ale nic výjimečného, datum narození si v tehdejší době pamatoval jen málokdo, rodokmeny si prakticky nikdo (pochopitelně krom vysoké šlechty) nevedl...a proč taky, v době, kdy čas se dělil maximálně tak na dopoledne, odpoledne a večer (noc).

Bylo by asi také chybné si představovat Husa jako člověka veskrze asketického a celého z mramoru. Sam později ve svých spisech utrousil, že za doby svého univerzitního studia se rád účastnil různých pitek a studentských zábav, večery s pivem občas proložil i partií šachů... Netřeba si jej nějak idealizovat, ale nejedná se zároveň podle mě ani o pokus o nějakou přespřílišnou negativní relativizaci Mistrovi osobnosti, naopak, pokud před námi aspoň částečně vyvstane osobnost z "masa a kostí", pak budeme mít o něco větší šanci ji (aspoň částečně) pochopit, porozumět ji, apod. Koneckonců i fyzické vzezření Mistra Jana bylo pravděpodobně na hony vzdáleno ideálnímu zpodobnění hercem Štěpánkem, soudě dle nejstarších zobrazení asi nebyl zrovna typem "vychrtlého čahouna", ale spíše takového lehce buclatějšího pána za kazatelnou s postupující pleší. Chápu, on ten "štěpánkovský" typ hrdiny vypadá daleko lépe a působivěji...

Objevují se i názory, že připomínat si památku Jana Husa je dnes už víceméně zbytečné a že nám tato osoba z hlubin dalekého středověku nemá dnes co říci. Nemyslím si to. Pochopitelně, Husa a dnešní společnost dělí nepřekonatelná propast v myšlení, kultuře, technice, umění, apod. (o teologii se raději nezmiňuji), ale zároveň jsem i toho názoru, že se v Husových názorech a v životě objevuje několik univerzálně platných bodů. Hus rozhodně nebyl elitářský, nedělalo mu problém při odborných disputacích hovořit německy a latinsky, zároveň se ale snažil i o šíření vědomostí o rozvoj znalostí tzv. "prostého lidu", ke kterému promlouval v češtině (byť asi leckdy trochu kostrbatě), to rozhodně tehdy nebylo stoprocentním pravidlem. Snažil se se komplikované věci pokud možno zjednodušit, a tak vlastně naplnit to, co o mnoho století potom tvrdil český filosof Rádl, tedy (volně parafrázuji), že jen taková filosofie je dobrá, pokud má co říci i obyčejnému bačovi. To je, troufám si řici, názor ve své podstatě velice aktuální.
Jsem také toho názoru, že kdyby si mnozí dnes vzali k srdci Husovu myšlenku (původně Viklefovu) znějící, "učinil jsem si zásadou, že kdekoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně i radostně přijmu názor odůvodněný lépe", tak by se nám žilo o poznání kvalitněji.

Já a sport

3. července 2014 v 10:18 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
V dnešním moderním věku jemuž vládne věda a technika je mnohá lidská fyzická práce ulehčena na nezbytné minimum, člověku se tedy otevřela možnost trávit to, co doposud znal spíše nárazově a sporadicky - volný čas. S menší fyzickou námahou ale jde ruku v ruce vyšší příjem energie a kvalitnější potraviny, pestřejší strava, apod., což má obvykle u mnohých následek nevyhnutelného tloustnutí. Tu se nám jeví sport jako nesmírně důležitá aktivita.

Osobně jsem nikdy nebyl vyloženě sportovní typ, s tloustnutím jsem vyloženě problémy ale také neměl. Dělat něco organizovaně, povinně se mi asi trochu i příčilo, v rodině se sportování nikdo moc nevěnoval, takže se sportem jako takovým jsem se patrně setkal až někde na základní škole (možná už v mateřince, ale tam jsou mé vzpomínky děravé jako dobře perforovaný ementál). Název předmětu zní "Tělesná výchova" a člověk by snad u něj mohl bláhově očekávat, že to bude předmět, který lásku k pohybu a ke cvičení v žákovi probudí a zažehne pomyslnou jiskřičku.
Bohužel, častu tomu bývá právě naopak. Proč mám dojem, že vše mající ve svém názvu slovo "výchova" a priori směřuje spíše ke znechucení daného oboru? Pochopitelně, má to souvislost také s tím, kdo onu výchovu provádí, ale pokud si pamatuji, tak mnoho knih z tzv. "literární výchovy" jsem si nikdy nepřečetl jen kvůli tomu, že se po nás chtělo znát jejich děj, který tak byl dopředu vyzrazen a podstatná motivace k četbě se pochopitelně pro mě ztratila. U sportu tomu bylo podobně. Namísto toho, aby mě tělocvik na ZŠ vedl k lásce ke sportu, se podařilo vypěstovat spíše antipatie. Když se tak zamýšlím nad tím proč, zjišťuji, že už ani nevím. Možná je sport něco jako dobré víno, které potřebuje dozrát a člověk sám si musí najít ten správný čas a (vnitřní) motivaci pro jeho provozování. Možná mi moc nevyhovovala ona povinnost dělat vše a nemožnost vybrat si (po počátečním seznámení s alternativami) danou sportovní činnost a té se věnovat. Namísto toho se preferuje tělesná pestrost zahrnující různé atletické disciplíny, kolektivní hry (košíková, fotbal,...), apod. Těžko říci, třeba jsem byl jen příliš líný, ale jisté je, že "tělesná výchova" v mém případě moc nefungovala a láska ke sportu a k pohybu (což by snad měl být její hlavní smysl) ve mně pořád dřímala jako oni slavní "zapadlí vlastenci".

Ke sportování jsem se dostal až sám a mnohem později, v době, kdy jsem si uvědomil, že o svoji tělesnou schránku (onen vehikl pro sobecké geny, jak by ji patrně popsal Richard Dawkins) je potřeba se i trochu starat.Pominu-li předchozí občasné hraní fotbalu ve volném čase (což mě tedy bavilo), kdy pod dojmem úžasných úspěchů českého, potažmo československého fotbalu, jako bylo MS v Itálii v roce 1990, EURO 1996 v Anglii a třeba i fantastické tažení Slavie Praha pohárem UEFA v sezóně 1995/96 (mimochodem, nikdy nezapomenu na Poborského gól do sítě AS Řím), hrál fotbal asi každý kluk a snil o tom, že sám bude jednou tím Nedvědem a Šmicerem, tak jsem se k pravidelnějšímu sportování dostal až někdy před třemi, možná čtyřmi, lety a jednalo se o (pravidelné) chození do posilovny. Posilovna, místo, které mi dříve přišlo spíše jako budova, kde se nesmyslně plýtvá lidskou energií, se tak stala místem mé pravidelné sportovní meditace.

Později jsem si ale našel novou, troufám si říci, že zábavnější, sportovní "milenku" - běhání. Začal jsem chaoticky, neuspořádaně, bez pořádného oblečení, bot a po 1500 metrech mě píchalo v boku a stěží jsem dýchal. Když nad tím tak přemýšlím, tak největším impulzem (krom toho klasického, kdy vám okolí říká věty typu, "nevěřím, že to zaběhneš") bylo pořízení si nového mobilního telefonu s androidem, kam jsem si v jedné chvíli chtěl stáhnout aplikaci "Zombies, run", leč ta stála nějaký ten obnos, takže jsem si zvolil "free" alternativu a "gůgl šop" mi nabídl RunKeeper.

Nechci RunKeeperovi dělat velké PR, jako spousta jiných aplikací má své + i -, ale ta možnost, že váš běh se někde "trackuje", můžete se zpětně hrabat v různých statistikách (kilometr s nejlepší rychlostí, frekvence běhání, kalorie, apod.) bylo něco, co mě prostě zaujalo a dosud nepustilo. Celý RunKeeper navíc funguje i jako sociální síť, takže si můžete udělat své "friends", kteří vaše úspěchy vidí, mohou okomentovat, a to si pište, že pak je motivace něco nepodcenit o to větší... :-). Je to stejně zajímavé, běhání jsem jako malý vyloženě nesnášel, vadilo mi to otravné píchání v boku, pocit vyprahlosti v ústech, únava nohou a také to, že mě mnozí předbíhali. Možná mi vadilo i trochu hloupé neustálé obíhání fotbalového hřiště, aby se dala dohromady potřebná pátnáctistovka. To byl pro mě, prosím pěkně, vrchol běžeckého umu. Dnes mi oproti tomu běhání přijde jako příjemný relax, možnost pročistit si hlavu a zlepšit si dýchání. Zároveň nejde jen o běh jako takový, líbí se mi třeba i když běžím pěknou přírodou, která je krásně zalita sluncem a potkávám jiné běžce se kterými se šibalsky zdravím. Jste pak součástí celého komplexního systému.

1500 m je dnes pro mě směšná vzdálenost, nejradši běhám trať na 10 km, troufl jsem si i na půlmaraton a nesměle pošilhávám (pochopitelně v rámci dlouhodobých plánů) po magické metě jménem maraton. To vše zcela přirozeně, bez nějaké nucné "tělesné výchovy". Jedná se o činnost, ke které jsem si musel dojít sám, sám si říci, že je to pro mě dobré. Pak je logické, že mě něco takového bude i bavit.
A napadlo mě, že něco podobného může fungovat i u mladých vrcholových sportovců. Je přece mnoho talentovaných, kteří daný sport dělají proto, že jim byl jaksi "předurčen" (například otec je dobrý hokejista, syn bude rovněž hrát hokej), ale v pubertě zájem opadne, vnitřní motivaci lze v tomto věku vykřesat jen málokdy a daný sportovec uvadá a leckdy se nidky nepřenese do kategorie "úspěšných dospělých".
To jsem se ale dostal na dost tenký led a mluvím (píšu) o věcech, o kterých toho stejně moc nevím, takže radši se budu držet anglického přísloví "hold your horses" a dám se směrem zpátky k jádru pudla. Jaký je vlastně smysl tohoto celkem dlouhého článku (neplánoval jsem jej až tak dlouhý, obvykle píši mnohem kratší texty)? Snad v tom, že k mnoha věcem v životě je nutné aktivního přístupu, sám se k nim propracovat a dopídit. A je celkem jedno, zda se jedná o literaturu, či o sportování.

Ať vejde ten pravý (Låt den rätte komma in) 2008

2. července 2014 v 16:49 Filmové recenze
Marná sláva, krev se vyjímá nejlépe na sněhu a strach a děs nejlépe vynikne v okamžiku, kdy je konfrontován s emocemi z opačného emočního spektra.
A tohle vše lze nalézt ve filmu "Ať vejde ten pravý".
A samozřejmě i mnohem více.. :). Je to prostě jeden z těch filmů, na které po jejich shlédnutí jen tak nezapomenete a které vás (možná) donutí i přečíst si jejich knižní předlohu...

Ve švédském Stockholmu (někdy v osmdesátých letech) žije na městské periferií (které se kupodivu nehemží nekalými živly) osamělý dvanáctiletý chlapec Oskar. Jak už to u hochů Oskarova typu bývá, stane se terčem nechutné šikany ze strany spolužáků a - jak už to také nejenom ve filmech bývá - Oskar počne plánovat nějakou pomstu, jen chudák přesně neví jak. Do bytu vedle se mu také nastěhuje podivná dvojice, postarší pán s malou holčinou (asi otec a dcera, hmm...) a v blízkém okolí začnou mizet lidé...

Ať vejde ten pravý je žánrově asi trochu horor, ale lekačky ani jiné atributy tohoto děsivého žánru tu moc nenajdeme. Spíše je tu přítomna celkem vkusná prvolásková romantika zabalená do upírské tematiky (to není žádné vyzrazení budoucího děje, to, že ve filmu jsou upíři se divák dozví poměrně záhy). Kdepak, film se rozhodně nechce svézt na populární vlně různých "Twajlajtů", v jistém smyslu je dokonce jejich pravým opakem. Tam, kde je Twilight víceméně transparentní a konvenční romantikou, tak Ať vejde ten pravý nabízí o poznání "reálnější" a uvěřitelnější zážitek zabalený do artového hávu. Film často jen jemně naznačí, zbytečně nedovysvětluje podrobnosti a spíše než na strhující děj plný cliffhangerů a šokujících odhalení (ona je upír!!) se soustředí na celkový dojem a z minima se tu dostane maximum.

Velkým plusem jsou určitě výkony dětských herců (Hedebrant a Leandersson), které jsou uvěřitelné a bez zbytečného patosu. Moc velkou roli tu sice nehraje hudba, ale to je podle mě i částečně záměr, nechat vyniknout mrazivé ticho.

Existuje i americký remake tohoto snímku, ale jak už to tak bývá, pochybuji, že by mělo vůbec smysl se na něj dívat...