Červen 2014

Proč mám rád historii?

28. června 2014 v 11:18 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Minulost máme za sebou, budoucnost před sebou. Nevidíme budoucnost, vidíme minulost. Je to podivné, na zádech nemáme totiž oči. - IONESCO

Co je na minulosti tak fascinujícího, že někdo dokáže žít zcela ponořen v ní a odmítat - už z principu - vše nové, jiné?
Nejsem založením zcela konzervativní člověk, i když určitou míru konzervativismu v sobě asi mám, minimálně jsem tuto "vlastnost" uváděl (jako vítané východisko) při všech těch neoriginálních pohovorech, kdy se vás "ejčár" ptá na to, jaké jsou vaše slabé vlastnosti.
Minulost má ale oproti budoucnosti jednu podstatnou výhodu - je daná a nemění se. Může se měnit její interpretace, ale ta už zákonitě vychází z přítomného vnímání momentálního sociokulturního rozpoložení (Bílou horu tak třeba vnímal jinak Denis, jinak Nejedlý, apod.). Minulost, historie je tedy do jisté míry čitelná. Můžeme si tedy číst o starých Athénách v pátém století před Kristem, o vzestupu tamní demokracie (isonomia), válkách se Spartou, o velkém kulturním a námořním vzestupu, o sociálním deficitu demokracie a u toho všeho vědět, že stejně za nějakou dobu přijdou ti Makedonci a po nich Římané a po nich... Můžeme si dát minulé věci do souvislosti s těmi méně minulými a být takříkajíc "v obraze".

To u přítomnosti ale nelze (pomineme-li, že přítomnost de facto neexistuje). Můžeme zastávat nějaké názory, které nám přijdou stoprocentně správné a obecně platné, ale pak stejně po několika dekádách zjistíme (pokud budeme schopni tak významné vnitřní sebereflexe), že tyto názory byly v podstatě defektní. Stejně jako dříve touha po beztřídní spravedlivé společnosti (jistě mnohými myšlena zcela upřímně a altruisticky) nakonec vyústila do despotických a v konečné fázi i dost technokratických a odosobnělých režimů. To vše už jsme dnes schopni tak nějak reflektovat, nicméně nabízí se zde otázka, zda se momentálně nedopouštíme něčeho podobného, co budou budoucí generace vnímat jako velice negativní aspekt současné společnosti. Nejsme snad příliš závislí na Smithově "neviditelné ruce" ekonomiky, která hrozí zardousit slabé a bědné? Nepropadli jsme snad příliš myšlenkám multikulturalismu a neskončí tyto ideje nesmyslnými budoucími konflitky? Nejsme příliš závislí na stále rychleji se ztenčujících přírodních zdrojích? Co z toho všeho nám budou potomci (budou-li nějací) vytýkat?

Proto mám rád historii. V porovnání s budoucností se jeví jasně a zřetelně a dává smysl.

Swing Kids (1993)

23. června 2014 v 23:03 Filmové recenze
Swing Kids je americký film odehrávající se v roce 1939 v nacistickém Německu. Matně si pamatuji, že jsem jej už kdysi viděl na obrazovkách čerstvě se narodivší TV NOVA v hlavním vysílacím čase (20:00), což by dnes asi bylo nemožné...

Pro našince je možná slušným plusem to, že se film prakticky celý natáčel v matičce Praze a na záběrech to je znát. Naštěstí to není znát prvoplánově, neboť děj se odehrává v Hamburku (a tam by se panorama Hradčan asi vyjímalo dost podivně). Následkem filmování v Praze je i to, že si ve snímku Swing Kids střihlo větší i menší role několik našich herců. Za všechny můžeme jmenovat třeba Naďu Konvalinkovou, která má moc hezkou scénu s Christianem Balem. Kdo by to dnes řekl, že současný populární představitel Batmana se kdysi (a to doslova) válel po Konvalinkové? :)

Inu, herci obecně je to,co filmu určitě pomáhá. Krom výše zmiňovaného Christiana (a Konvalinkové) tu má skvělou hlavní roli Robert Sean Leonard a v roli nacisty se představil i Kennet Branagh (známý herec Shakespearovských rolí). Za zmínku stojí Barbara Hersey... Prostě a jednoduše, po herecké stránce je to velmi slušný základ.

Ani příběh samotný ale nestojí v pozadí a jsem rád, že se tímto oslím můstkem k němu konečně dostávám, koneckonců herci mohou být sebelepší a podávat výkony jako Olivier s Brandonem, ale když je mizerný scénář a zápletka, tak z toho asi těžko něco upletou..
Jak už jsem tedy naťukl výše, roku 1939 v Hamburku existuje komunita mladých lidí, kteří ten všudypřítomný nacismus a árijskou hrdost lidově řečeno "moc nežerou" a daleko radši se oddávají poslechu své hudby, což je - jak název naznačuje - swing. Vzhlížejí ke svým idolům jakými jsou třeba Benny Goodman (ehm...Žid), Django Reinhardt (cikán), či třeba Duke Ellington (černoch), což jsou všechno moc fajn muzikanti, ale nacisté jejich hudbu považují z ideologického hlediska za jeden velký židobolševický hnus. Jak v takovém světě přežít? Jak přežít ve světě, kde se nejsnadněji jeví konformita s krutým režimem a zapadnutí to "šedé zóny" obyvatel?

Swing Kids jsou i přes některé drobné nedostatky (třeba, ač jinak velmi silný, závěr, který mi moc autentický nepřišel) výborným filmem, který by jen tak neměl uniknout pozornosti.

Mistrovství v Brazílii

20. června 2014 v 19:21 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Karel Poláček byl autorem úžasné knihy "Muži v offsidu", kterou jsem četl hned 2x (a to prosím podobné činy několikanásobné četby téhož praktikuji jen zcela okrajově...), právě v této publikaci vkládá svým postavám do úst několik vět hodných menšího filosofujícího pojednání stran toho, zda je lepší být fotbalovým divákem a užívat si hru s co možná nejvíce objektivním pohledem, či zda se stát fotbalovým fanouškem, který straní svému týmu a prožívá s ním jeho radosti i strasti.
Ano, není těžké uhádnout "správnou" odpověď, byť dnes může znít poněkud naivně.
Objektivního fotbalového zanícení ale aby dnes pohledal snad přímo vesmírným teleskopem. Já pochopitelně nečiním výjimku. Fotbal je krásná hra, strhující a přímo vybízející k porovnávání strategií a přístupů, jak "prohnat mít soupeřovým goalem", či "kterak si načasovat dobře formu a fazónu". Mistrovství světa v kopané je tak logickým vyvrcholením čtyřletého cyklu a bezesporu doslova nirvanou pro fotbalové příznivce. Osobně jsem ale z fotbalových zápasů v televizním podání z Brazílie viděl asi jen jeden a půl zápasu. Ani sám nevím proč. Je snad na vině přemíra fotbalových utkání, znechucení z toho, kam se fotbal v naší české kotlině "až" dostal, či absence účasti národního týmu ČR na mistrovství? Asi od všeho něco. Poslední ligové kolo, konkrétně klání Ostrava - Slavia, mi navíc ukázalo, že fotbal může být krom té zábavy také jedním velkým utrpením. Ano, rozhodně nepatřím mezi ony "objektivní" diváky.

P. K. Dick - Vykolejený čas

6. června 2014 v 15:59 Recenze knih

Co naplat, P. K. Dick je jedním z mých oblíbených autorů a jako takovému mu občas prominu i nějakou tu slabou chvilku. Vždyť těch chvilek krásných (ve společnosti jeho knih) bylo tolik. Je to možná podobné jako s lidmi, když někoho máte tuze rádi, tak mu (ji) také s ochotou prominete občasné excesy.

Ano, ne všechny knihy od Dicka bych se samozřejmostí zařadil do svého osobního "zlatého fondu literatury", ale minimálně díla jako byly UBIK, či Temný obraz považuji za knihy, které mi svým způsobem trochu změnily nazírání na svět (i když možná to bude také tím, že jsem obě četl v době, kdy se mi osobnost a životní hodnoty hodně formovaly) a dodnes ve mně doznívají. Pak tu jsou samozřejmě také knihy (kupříkladu Sluneční loterie), které naopak osobně považuji za povrchní a nevydařená díla, ale jak jsem psal výše, dokáži to panu Dickovi blahosklonně odpustit.

Dickova kniha Vykolejený čas (v originále Time Out of Joint) by šla zařadit mezi tzv. "dystopie". Příběh nás zavede do menšího amerického města někdy v padesátých letech (autor sám knihu psal koncem padesátých let), do doby relativního poklidu, "tradičních" rodinných hodnot a ekonomické prosperity, nad kterou se ale zvolná vznáší stín potenciálního jaderného konfliktu se SSSR a také strach z možných sovětských špiónů. Právě v takovém městečku bydlí se svoji sestrou a jejím manželem Ragle Gumm, muž krátce po čtyřicítce, válečný veterán z Tichomoří a ... úspěšný luštitel v populární soutěži o hledání malého zeleného mužíčka, kterou pořádají jedny noviny. Gumm každý den po několik hodin bádá nad složitými stopami a snaží se rozlousknout šifru, kterou poté pravidelně do novin pošle poštou. Nikdy se nemýlí, takže mu účinkování v soutěži krom pochopitelné prestiže přináší i solidní peněžní obnos. Něco je ale špatně, kolečka pravidelnosti v Gummově světě začínají tu a tam povážlivě drhnout...

P. K. Dick tu opět sází na své osvědčené téma, tedy zobrazení světa, kde něco není tak, jak by mělo být, kde si člověk není jist vlastní existencí i existencí věcí, osob kolem něj a pochybuje a paranoidně tápe ve snaze najít nějakou jistotu. Kniha se mi četla velmi dobře a rychle (není koneckonců ani moc dlouhá, jen nějakých cca 200 stran), příběh není hloupý, atmosféra dobře vykreslená a pozorný čtenář si užije i autorovy jemné filosofické narážky na solipsisum, na biskupa Berkeleyho a trochu zde vykoukne i Platón a jeho svět idejí. Pro fanoušky P. K. Dicka povinnost, pro ostatní vhodné představení vlivného autora a jeho schizofrenního pohledu na svět. A pro mě další Dickova skvělá kniha, která mě jen utvrzuje v tom, že "Sluneční loterie" byla jen taková nepodařená prvotina... :).