Květen 2014

Saki - Léčba neklidem

30. května 2014 v 15:45 Recenze knih
Saki, vlastním jménem Hector Hugh Munro, je relativně známým britským spisovatelem, který proslul zejména svými krátkými humornými povídkami. Některé z nich jsem četl už dříve (Kocomour, Hračky míru), velmi se mi na nich líbila satira, místy černý humor a hlavní postavy (ať již to je oblíbený Sakiho hrdina Clovis, či někdo jiný), kteří s velkým nadhledem glosují své konvenční okolí. Léčbu neklidem jsem si tedy nedávno sehnal z jednoho pražského antikvariátu za krásných 40 ká čé.

Pro pochopení autorova díla je vhodné si i něco přečíst o jeho životě, který zrovna humorný nebyl. Spíše by jej šlo označit za trochu smutný a opuštěný. H. H. Munro vyrůstal se svými tetami Charlottou a Augustou a několika málo sourozenci. Kamarádů na hraní moc neměl, takže si rád utíkal do říše fantazie (tu nám může připomínat povídka "Sredni Vaštar"). V dospělosti na svoji dobu hojně cestoval, zamiloval si Rusko, a podíval se dokonce i na nějaký čas do naší matičky Prahy. Zemřel celkem mladý na bojišti první světové války, kdy jeho poslední slova byla údajně, "Zhasni tu svou zatracenou cigaretu..."

Povídek je ve sbírce "Léčba neklidem" celkem dost, ale jsem toho názoru, že mají trochu rozkolísanou kvalitu. U takto krátkých literárních útvarů je podle mě velmi důležité nějakým způsobem vygradovat odpovídající pointu příběhu, což se sice leckdy daří na výbornou (Myš, Vetřelci), ale u některých je výsledek spíše rozpačitý (Ztracené batole). Ve výsledku se ale určitě jedná o báječnou knihou plnou stoprocentně pravého britsky suše cynického humoru.
A víte co se říká - smích léčí :-).

"Sredni Vaštar byl bůh obzvláště zdůrazňující krvavě divokou netrpělivost, na rozdíl od náboženství Ženské, které se zaměřovalo, pokud Conradin vypozoroval, docela opačným směrem. A o velkých svátcích mu sypal před boudu strouhaný muškátový oříšek, při kteréžto oběti hrálo zvláště důležitou úlohu, že muškátový oříšek musel být kradený. Takové svátky světil nepravidelně a zejména byly zasvěceny nějaké nenadálé události. Při jedné příležitosti, kdy paní De Roppovou tři dni prudce bolely zuby, oslavoval Conradin celou tu dobu a sám málem uvěřil, že Sredni Vaštar vyvolal to bolení zubu osobně. Kdyby byla bolest vytrvala ještě den, byla by Conradinovi došla zásoba muškátových oříšků..."
- Sredni Vaštar (ukázka)

"Potřeboval byste," poradil mu přítel, léčbu neklidem."
"Léčbu neklidem? O tom jsem ještě nikdy neslyšel."
"Slyšel jste snad o léčbě klidem pro lidi, kteří se zhroutili pod tíhou starostí a přílišného vypětí, kdežto vám škodí přemíra klidu a spokojenosti, takže potřebujete kúru právě opačnou."
- Léčba neklidem (ukázka)

Na Unii se můžeme vykašlat...

23. května 2014 v 15:38 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Název víceméně odráží postoj mnohých občanů ČR k nastávajícím (respektive v tuto dobu i probíhajícím) volbám do EP. Instituce EU je v některých společenských kruzích poněkud neoblíbená, leckdy možná oprávněně, ale někdy také kvůli zcela iracionálním důvodům, jako "zakázali nám náš rum", "budou normy na včelí úly", apod. Některé euromýty mají reálný základ, ale jejich výklad spočívá v činorodé lidové tvořivosti, která dokáže leckdy napáchat zajímavé "škody".

Podle mého názoru EU často slouží jako vítaný hromosvod pro ty jedince, kteří z nějakého důvodu (možná vyvázání vlastní odpovědnosti) potřebují mít možnost stěžovat si na někoho "nahoře". Dříve to mohl být SSSR (který nám vše diktoval, ale už se málokdy zmiňuje, že leckdy bylo Československo daleko papežštější než papež), dnes je potřeba najít si něco jiného - EU jistě (někdy i vlastní vinou) v tomto ohledu poslouží velmi dobře.

Určitou formou odporu je pak absence u eurovoleb. Osobně ji moc nechápu, když už tedy spatřuji v instituci EU zosobněné zlo, tak daleko lepší možností se mi jeví jít k volbám a zvolit nějakou euroskeptickou (či - jak se občas nazývají - eurorealistickou) stranu, která se zavazuje integraci zvolnit, akcentovat roli národních států, apod. Pokud totiž euroskeptici nejdou k volbám, tak je jasné, že v EP logicky zvítězí euro-optimistické strany (tzv. eurohujeři). Jediné čeho absentující u voleb dosáhnou je to, že jejich hlas nebude využit a de facto možnost rozhodování přenechají jiným (a to konkrétně spíše těm, jejichž názory pravděpodobně moc "nemusí").

Svoji roli tu může sehrát i absolutní neinformovanost o práci a kompetencích europarlamentu. Stačí se jen podívat na předvolební kampaň a člověk zjistí, že většina hesel (a leckdy i programových bodů) vůbec nekoresponduje s prací EP! Málokdo se nad tím pozastavuje. Současný stav možná někomu vyhovuje, o evropskou politiku se zajímá skutečně málokdo, takže prostor pro růst mýtů je skutečně výživný. Bráníme tak v Evropě naše národní zájmy (lidovci), odmítáme Euro (ODS), chceme Evropu pro lidi (KSČM), atd.
Veselý to obraz.

První půlmaraton

17. května 2014 v 13:20 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tento článek bude tak trochu navazovat na ten o první patnáctce, i když silně pochybuji, že bude mít takovou čtenost :). Stejně jako předtím bych byl nerad, kdyby někdo bral text doslova, neboť je plný různých subjektivních názorů, z nichž některé mohou být i zcela špatné, ba přímo zvrácené.

Od uběhnuté "patnáctky" už k půlmaratonu (cca 21,1 km) není zase až tak daleko. Kdyby mi ale někdo před rokem sdělil, že 6 km budu považovat za vzdálenost, která "není zase až tak daleko", tak bych asi nevěřil. Z toho tedy plyne první ponaučení: jsme schopni dokázat i to, co se nám - zatím - zdá nemožné. Opravdu, začátky jsou nejobtížnější.

Mnoho lidí by také určitě řeklo, že tak dlouhý a náročný běh je potřeba nějak dopředu naplánovat. Může být, ale takto obvykle nepostupuji. Často se mi stane, že si řeknu: tak, dnes dám třeba "desítku" (běžeckou, tu hospodskou ale ostatně také málokdy plánuji...), ale postupem času zjistím, že to to dnes nějak nejde, vane divný vítr, cesta je moc hrbolatá (zkrátka a jednoduše - nemám svůj den), takže uběhnu 5 a nechám toho. Děje se to ale i opačně, konkrétně u mého půlmaratonu jsem nic neplánoval a s opatrným pohledem na zamračenou oblohu si říkal, že těch 5 by dnes asi stačilo. Úvod tomu i naznačoval, pace byl lehce nad 6, snažil jsem se běžet pomalu a tempo lehce zrychlovat, což je u delšího běhání v podstatě i nutnost. Samozřejmě, člověk se může nějakých 20 minut rozcvičovat, ale pokud už se dostane třeba k nějakému závodu, tak tam stejně poté na startu nějakou dobu čeká a tělo mezitím "vychladne". Daleko lepší mi přijde, když při běhu obětuji takové 2 km, kde lehkým, pomalejším během postupně přepnu tělo do stavu pohotovosti.

Za to, že jsem nakonec nedávno ten půlmaraton vůbec uběhl může de facto náhoda... Někde u čtvrtého kilometru jsem minul odbočku a běžel stále rovně, v naději, že ta skutečně pravá odbočka ještě přijde. Nepřišla. Namísto toho jsem se dostal do vesnice N., kde jsem dosud nikdy nebyl. Můj "neomylný" mužský instinkt situaci ihned vyhodnotil a našel v mysli nejkratší možnou cestu ven (pochopitelně krom potupného způsobu obrátit své kroky zpět po cestě, kterou jsem přiběhl...). Což o to, cesta to byla hezká, ale bohužel vedla dolinou a kopečky a lesíky a ... vším tím možným, co se na sever od Prahy nachází, jen ne cestou, kterou bych nějak poznával. Po 10 km jsem věděl, že dnes to nebude odpočinkový běh.

Naštěstí jsem se brzy dostal na cestu, kterou jsem už znal a věděl, že pokud odtamtud poběžím až na byt, tak udělám nějakých 16 - 17 km (pěšky chůzí se mi to rozhodně jít nechtělo...), to už mi v hlavě hlodal červík, který se po dalším kilometru změnil v poměrně jasné rozhodnutí, že prostě ten půlmaraton musím dát. Někdo okolo 18 kilometru jsem navíc potkal dámu v růžovém trikotu na kole (kterou pravidelně potkávám při svých bězích, kdy mám slušný pace, slušnou vzdálenost, apod. Prostě ta holka mi přináší štěstí...) a řekl si, že když ne teď, tak už nikdy.
Jenže život nebývá tak jednoduchý, jak si jej člověk naplánuje

Začalo totiž pršet, nejednalo se o nějaký rozverný májový deštík, který by byl vítaný (s sebou si pití obvykle neberu), ale takový nepříjemný déšť doplněný větrem, což nevytvářelo zrovna optimální konstelaci. Ale což, řekl jsem si, poslední 3 km už nějak zvládnu, i kdyby hromy divo bijú... Kupodivu tělo zatím neprotestovala, začalo se intenzivně hlásit až asi 2 km před cílem, což ještě šlo překonat, nicméně představa že běžím celý maratón a jsem v podstatě v polovině běhu..., z toho mrazí v zádech.
Nepsal jsem ale výše, že jsme schopni dokázat i to, co se nám - zatím - zdá nemožné?
Tak snad příště...

Vtipná jména

11. května 2014 v 10:59 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jméno si člověk, možná bohudík, nevybírá, což znamená, že se občas povede získat cosi, za co se pak můžeme jen stydět a vyhledávat možnosti jak je možné jméno změnit. Někdy je to ale docela legrace a dotyčným to nevadí, po ČR se tak na svém (ocelovém) oři prohání muž jménem Winnetou Milenko, tomu údajně jeho jméno jednou pomohlo i umluvit dopravní policii, která mu přestupek za rychlejší jízdu jednoduše prominula.
Asi se báli skalpování.
Což o to, Winnetou (to je německá obdoba jména, česky je to pochopitelně s jednoduchým "V") je docela fajn frajer, který bude mít své jméno v srdcích mladých dobrodruhů asi napořád. Navíc je to klaďas k pohlední a člověku zase tak nějak moc nevadí se s ním ztotožnit, ale co mají dělat holčičky, které jejich matky pod dojmem populární telenovely pojmenovaly Esmeralda? Naštěstí vzpomínky na tento seriál pozvolna mizí a za nějakých dvacet let jej asi bude znát už jen málokdo (a mezi námi, bez té konotace se seriálem, ono to nezní zase tak špatně).

Někdy mi přijde, že někteří rodiče dávají svým dětem podivné jméno doslova za trest. Pokud už máte příjemní Panenský/Panenská, tak je skutečně odvahou dát své dceři jméno Blanka... Představa, že tato dáma poté jde na nějaký pracovní pohovor je jistě ze skupiny zážitků, při nichž se mnozí z nás v noci budí zbroceni potem (a skutečně doufáme, že je to jen pot...). Snad si ona dáma nevezme za muže člověka jménem Protrhlý. To by bylo skutečně už hodně obskurní.

Ona i příjmení jsou leckdy dost legrační. Asi nemusím vypisovat všechen ten seznam Skočdopolů, Volopichů, apod. Existuje mnoho stránek, na kterých se jejich autoři s velkou vášní věnují sbírání humorně znějících jmen. Za zmínku určitě ale stojí i podivné kombinace jmen několika osob. Vzpomínám si, že někdy v roce 2005 hrála fotbalová Slavia zápas v Brně (prohrála tehdy 1:0) a právě domácí tým nastoupil v sestavě, která takto poskládána zněla značně humorně: Černý, Had, Trousil, Chlup, Holek :-).

Kdo je to "food nazi"?

7. května 2014 v 14:06 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Z nadpisu asi nebude těžké zjistit, o čem tento krátký příspěvek bude. Mnoho lidí už dnes aspoň elementárně vládne jazykem Shakespeara (byť ta dnešní angličtina má k té z jeho doby celkem daleko), takže je jasné, že řeč tentokráte bude o - kostrbatě řečeno - nacistech v oblasti stravování.
Osobně nejsem velkým přítelem přílišného užívání anglicismů, nicméně angličtina - jako jazyk, který se vyvíjí nesmírně rychle - je velmi vhodná pro různé novotvary, kterými se doslova hemží současný globální svět. "Food nazi" (dále jen FN) tomu skvěle odpovídá.

Lidé patřící do škatulky FN jsou jedinci, mající sklony ostatní kolem sebe soustavně a metodicky poučovat o tom, jak se mají správně stravovat. Nevztahuje se to jen na výběr pokrmů, ale také na jejich četnost, správné postupy při přípravě, zásady společenského stolování, apod. To může být samozřejmě leckdy užitečné (člověk se aspoň vyhne některých faux pas), ale opravdovým FN ve skutečnosti o jídlo a stolování jako takové prakticky ani nejde. Svoji roli tu zeména sehrává touha posílit si vlastní ego příslušností k jisté elitní skupině, která dělá cosi správně v kontrastu s neznalou většinou "ovcí", jež slepě následuje závadný kurz. Jedná se o podobný styl lidí, kteří ostatní zarytě opravují v gramatických nuancích, jsou schopni vás označit za pitomce když používáte výraz "protěžovat" namísto správného "protežovat", tedy o lidi, kteří moc chtějí, aby se o nich vědělo, že jsou to právě oni, kteří něco ví (a tím něčím může být skutečně cokoli, od správné konzumace zaječích varlat, po správné jméno vedlejší postavy z obskurního japonského kresleného filmu).

Asi málokomu z nás se něčemu podobnému podaří zcela vyhnout. Také jsem si přistihl u toho, jak některé lidi bedlivě opravuji s tím, že "piccolo" není úplně přesné označení kávy, apod. Jistě, kultura stolování je něco, co je určitě dobré dodržovat, nicméně daleko lepší než dávat poučnou přednášků, z níž se chrlí ven rychlostí vesuvské lávy ego toho "znalého", je takové drobnosti přejít a pak na to třeba někdy nenápadně a přirozeně upozornit. Existují i záležitosti, které jsou zcela otázkou vkusu, mohu respektovat, když se někdo z náboženských, ideových důvodů stane veganem, ale už asi jen těžko mohu respektovat jeho/její snahu o přetvoření světa ke svým stravovacím návykům.

Umět se chovat k druhým je totiž podle mě daleko důležitější, než znát všechny správné zásady stolování.

Metronomy - Love Letters (2014)

4. května 2014 v 10:47 Hudba z ouška do ouška

Asi každý z nás někdy psal ony "Love Letters", dopisy plné citu a něhy. Nejinak tomu jistě bylo i se členy skupiny Metronomy, ti si o tom ještě navíc natočili desku.
Hodně dobrou desku, sluší se říci...

Na Metronomy jsem narazil v roce 2008 v souvislosti s jejich albem Nights Out. Bylo to po čertech dobré album plné skvělého synťákového popu a vůbec se nedivím tomu, že v některých anketách se dostalo mezi nejlepší desky roku 2008. Poté přišla neméně skvělá The English Riviera a letos tu máme přídavek s názvem Love Letters.
Love Letters (dále jen LL) mi přijde trochu jiné než předchozí alba (i když zase jde poznat, že se jedná o Metronomy), daleko více je zde akcentovaný psychedelický retro zvuk a pop znějící jako ze šedesátých let. Pryč jsou časy nu-rave období skupiny. LL je bezesporu deskou daleko intimnější než její předchůdci, ale také deskou na níž by sedělo označení "příjemně smutná", podobně jako je i mnoho "Love Letters" naplněných romantickou nadějí, vřelým citem i absencí milované osoby.
Nicméně jak zpívají Metronomy na poslední skladbě "Never Wanted", netřeba věšet hlavu, "...it gets better..."
A člověk jim to v tu chvíli skutečně věří.

A jen tak pro pořádek, autorem toho klipu níže je Michel Gondry.