Duben 2014

Nomádi dnešní doby

30. dubna 2014 v 7:58 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Někdy asi není zcela od věci zkusit změnit svůj život, zabalit si pomyslných "5 švestek" a vydat se vstříc nečekanému, neznámému - a zejména nevšednímu. Od druhé poloviny minulého století vzrostl počet jedinců, kterým z nějakých důvodů nevyhovuje západní styl života (ať už je na vině globalizace, konzumní život, či třeba útěk před nějakými problémy, rutinou, apod.) a stávají se z nich tzv. "novodobí nomádi". Jejich cílem obvykle jsou "méně zkaženější" části světa, jako třeba - dnes už notně zprofanovaná - Goa v Indii, Thajsko, apod. Jedním z takových nomádů je i sympatická dáma jménem Jodi Ettenberg.

Jodi se narodila v Montrealu a vystudovala práva, kterým se věnovala asi 5 let, nicméně tehdejší život ji neuspokojoval, vždy toužila po cestování, takže v roce 2008 se rozhodla zanechat svého povolání a cestovat, cestovat, cestovat... Zní to možná až moc idealisticky. Leckoho napadne, že může být dost těžké na tak náročný životní styl sehnat potřebné finance. Jodi Ettenberg si většinou přivydělává psaním článků o jídle, kulturách, apod. pro různé cestopisně zaměřené časopisy, vydala i knihu The Food Traverer´s Handbook, kde jsou rady jak na svých cestách jíst levně a bezpečně, a v neposlední řadě si také přivydělává konzultací v oblasti sociálních médií. Suma sumarum, není to nic, z čeho by šlo nadmíru zbohatnout, nicméně při četbě jejích stránek http://www.legalnomads.com/ lze poznat, že Jodi Ettenberg svého rozhodnutí z roku 2008 rozhodně nelituje a - troufám si říci - vede spokojený život.

Kromě oficiálních stránek, které mají podobu jakéhosi blogu, můžete "Legal nomads" sledovat i na Instagramu.

Vždy si rád přečtu o člověku, který se dokáže zbavit konvencí a zařídit si život tak nějak podle svého. Je to pochopitelně riziko, ale Jodi Ettenberg je živoucím důkazem, že následovat své sny se také může někdy vyplatit. "Jen" to chce být dostatečně schopný a mít odvahu, což se ne každému dostává....a možná proto je tak zajímavé o tom aspoň číst... :-).

Káva

22. dubna 2014 v 12:17 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nejsem žádný barista, ale kávu si dám rád. Nemám teď na mysli různé ty instantní alchymistické pokusy, ale dobrou, "opravdovou" kávu (a nemusí být ani nutně "fair trade"). Sám vlastním kávovar Bialetti a jsem s ním spokojen. Dát si šálek dobré kávy a k tomu něco sladkého jako zákusek, je jeden z požitků, který si odepřu jen málokdy. Je tedy logické, že tu a tam, když přijde nějaká návštěva, tak ji nabídku něco podobného.
Často to dopadne dobře, ale někdy také ne.
Už několikrát se mi totiž stalo, že nabídnutá káva hostům moc nevoněla (doslova) a řekli mi, "nemáš radši turka?" Nic proti osobnímu vkusu, ať si každý pije co chce, nicméně určitá drzost některých lidí mě v této oblasti dokáže docela naštvat. Vyslechl jsi si i takové názory, že český turek je to nejlepší kafe pod sluncem, ba dokonce, že se jedná i o jediný pravý způsob přípravy kávy vůbec!!!

Někdy se lze s těmi lidmi normálně bavit, ale jindy si své pravdy opakují dokola jako náboženské mantry, a to je pak těžké. Předně, turek po česku moc zdravý není, při "louhování" se totiž uvolňují i rezidua z kávy, což na některé jedince nemusí působit zrovna dobře. A to už vůbec nemluvím o tom, že zalít kávu přímo vařící vodou je docela slušný fujtajbl. Perličkou na konec je pak to, že opravdický turek se připravuje trochu jinak, konkrétně v džezvě, kde se nechá "vypěnit" hned 3x.

To vše je hezké, ale český turek tu má stále hluboce zakořeněnou tradici, která podle mě pramení z určité naší uzavřenosti vůči světu a zvyknutí si na své vlastní náhražky toho, co se pije (popřípadě jí) v zahraničí. Podobně je to třeba i se slavným domácím tuzemským rumem, který se v českých zemích začal vyrábět ještě v předminulém století jako dost laciná náhražka drahého rumu ze zahraničí. Náhražka vydržela až do dnešních dní, kdy pro mnoho lidí "tuzemák" představuje ten jediný zaručeně pravý rum a jeho přejmenování dávají za vinu EU, která přece chce likvidovat úspěšný český byznys, což je směšné, ale věřte mi, že jsou lidé, kterým nevysvětlíte zcela základní skutečnost, že opravdový rum se má vyrábět z cukrové třtiny, což tedy tuzemák doopravdy nesplňuje.
Někdy mi vrtá hlavou, je za tím doopravdy nedostatek informací, nebo třeba chronická touha stěžovat si na vše okolo a dávat třeba i vinu za svůj pokažený život na něco jiného než na sebe (v tomto případě třeba dříve na komunisty, dnes na EU, apod..)?

Někde jsem slyšel (četl?) že jedním ze stále přetrvávajících problémů České republiky je jistá její kulturní zaostalost. Nebylo to myšleno na kulturu literární, apod., ale na společenské zvyky, mezi něž patří třeba správné držení příboru (všimli jste si, kolik lidí to nedokáže?), obecně stolovací návyky, výběr oblečení a jeho kombinace, apod. Jistě, to vše můžeme brát jako snobskou záležitost, ale vše dohromady vytváří jakýsí kulturní (v tom širokém slova smyslu) level, jehož absence může pro turisty ze Západu být někdy velkým překvapením. Spíše než to mi ale na některých obyvatelích naší vlasti vadí, že trpí dojmem, že, "my tady víme vše lépe, my si své kafe a rum pijeme už po staletí a ostatní nás nemají co poučovat." Ano, nic proti svébytnostem a svobodě jednání, ale skutečná svoboda musí jít ruku v ruce s odpovědností a snad i s trochu menší rigidní zakonzervovaností.

Pojedeme k moři (2014)

19. dubna 2014 v 20:20 Filmové recenze

Jirka Mádl je typ člověka, o kterém byste řekli, že neumí do pěti počítat a on vás pak překvapí tím, jak zvládne používat integrály a derivovat. To je potom šok... Pozitivní šok.
Mádla jsem měl poměrně dlouho zafixovaného jako žánrového herce v ne moc dobrých filmech, naštěstí se z nich dokázal vymanit, našel si (asi) vlastní cestu a rázem je z toho režijní debut jako hrom.
Mádlův film "Pojedeme k moři" je důkazem toho, že ke vzniku dobrého filmu není třeba bůhvíjak velký rozpočet, plejáda filmových "hvězd" a bulvárních celebrit (zdravím pana Trošku). "Pojedeme k moři" je v podstatě filmem, který by se dal označit za film rodinný, což už trochu vybízí k pejorativnímu označení, ale v tomto případě se není čeho bát. Věřím tomu, že film se může prakticky líbit různým generacím a má tak naběhnuto na slušný divácký úspěch, protože cílí skutečně široce. Navíc je i docela vtipný, a to takovým tím příjemným a nenásilným způsobem, což v našich filmech rozhodně bohužel není samozřejmostí (opět zdravím pana Trošku).

Příběh je v podstatě celkem jednoduchý. Malý Tomáš (11 let), chce být filmovým režisérem, za vzor ma Formana, a v okamžiku, kdy dostane první fotoaparát Nikon (má ve filmu dobrý product placement) se rozhodne i natočit se svým kamarádem Harisem první film, ve kterém hraje on, Haris, táta (Vetchý), máma, babička, apod. V duchu amaterského filmu se také nesou úvodní titulky a leckteré divočejší střihy. Ne, nejedná se o nějakou hororovou "found footage", film je v podstatě komedií, ale nevyhýbá se i dost vážným tématům, které zpracovává velmi realisticky.

Je to až zarážející, jak málo stačí k tomu natočit skutečně kvalitní snímek. Výmluvy mnohých tvůrců na malý trh a nízké finance tedy asi nebudou tím pravým... Od filmu "Největší z Čechů" jsem se u českého díla v kině tak dobře nebavil.

Offlineblog

16. dubna 2014 v 20:22 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Offlineblog (který můžeme nalézt na adrese zde) je takovou hezkou recesí společnosti ET Neter a.s. V podstatě jde o to, že na reklamní ploše na Letné v ulici Milady Horákové je křídou napsán nějaký humorný, parodizující text. Podle mě je to docela chytrý nápad. Projekt funguje už od roku 2007 a nevypadá to, že by měl v brzké době skončit. Často reaguje na aktuální otázky ve společnosti, jako třeba právě dnes:

Můj oblíbený je ale tento:

Offlineblog reprezentuje dost specifický způsob blogování a pro mě osobně je jedním z důvodů se na "Miladu", která je jinak chudák pořád tak nějak rozkopaná, občas podívat.

První patnáctka

10. dubna 2014 v 15:53 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Psát článek o něčem, co je nejen na internetu popsáno asi už dostatečně vyčerpávajícím způsobem, může být tak trochu nošením dříví do lesa, ale přesto mi to nedalo a neodolal jsem.
Jedná se konkrétně o běhání. Existuje mnoho zajímavých webu, kde vám doporučí co jíst, jak se na běh oblékat, jakou zvolit techniku, jak dýchat, apod. Až má člověk místy dojem, že se jedná o skutečně propracovanou vědu (a ono to není daleko od pravdy), což leckoho může znejistit a třeba i odradit. Snad proto jsem se i rozhodl napsat tento článek, berte jej jako text z pera člověka, který má vrozenou nedůvěru vůči všem oficiálním radám a tak trochu si rád dělá věci po svém, což je způsobeno tvrdohlavostí a odporem vůči následování (vím, není to vždy zcela dobré), ale což... Zároveň to ani není text odborníka na slovo vzatého, takže je berte i trochu s rezervou.

Proč právě 15 km? Podle mě se totiž jedná o jakousi pomyslnou hranici vytrvalostních běhů, neboť i takovou "desítku" lze zaběhnout bez nějakého většího tréninku (sice se "pace" bude pohybovat asi někde mezi 6 - 7 minutami/km, ale to v té situaci vadí málokomu), takříkajíc "z gauče". Patnáctka je už jiná, představuje mezikrok k půlmaratonu, což už je vzdálenost, kterou si gaučák a začínající běžec skutečně asi jen tak nedá k zakousnutí. Domnívám se tedy, že "patnáctka" je právě takový zajímavý předěl, po jehož absolvování už člověk lehce po očku poohlíží po půlmaratonové "jednadvacítce", koneckonců dalších 6 km už není zase až tak velká vzdálenost.

Předně je dobré mít natrénováno, určitě je vhodné zaběhnout si několikrát "desítku" a mít na konci ten příjemný pocit, že poslední kilometr máte ještě dost sil trochu zasprintovat a pokusit se vylepšit si čas. Dost důležitý je ale i výběr trasy, pokud bude člověk běhat neustále kolem sídliště, tak jej to asi moc bavit nebude a motivace se rozpustí vniveč. Doporučuji tak plánování místa věnovat nějaký ten čas, ideální je, aby běžec vytvořil jakési kolečko na mapě, tedy aby se nemusel vracet stejnou cestou. V mém případě ještě velmi dobře funguje, když je krajina zajímavá a oku lahodící. To se pak běží skoro samo, oči a mozek jsou zaměstnány dostatečně a nesoustředí se tak na to, že vás bolí nohy, leckde píchá, apod...

Někdo doporučuje si na takovéto delší běhy vzít s sebou i láhev s vodou. Může být, já osobně to ale nedělám, na těch - dejme tomu - 85 minut se to podle mě ještě dá vydržet a osobně ctím svoji zásadu, že nejlépe se mi běhá, když jsem uvolněný a nemusím se starat o nějaké ty věci, které mě škrtí a obtěžují. Jistě, existují zajímavé běžecké vychytávky na nápoje, ale zatím jsem v této oblasti neměl takovou potřebu mít s sebou vodu, "patnáctka" se dá zvládnout i bez ní.

Člověk by asi neměl ani opomenout dojít si před během na WC... Jednoduchá zásada, ale mnohdy podceňovaná. Co se týče jídla, tak minimálně 2 hodiny před běháním nic nejím a cca do 30 minut po doběhnutí si něco dobrého dám. Mnoho běžců řeší otázku stravování velmi podrobně, určitě je to tak dobře. Já jsem ale trochu líný a moc velký přehled o tom co jím si nevedu. Snažím se jen jíst častěji červenou řepu, což je dobrý zdroj vláknin, podporuje trávení, apod.

Vyplatí se sledovat předpověď počasí, není nic nepříjemnějšího, když vás uprostřed běhání kdesi v divočině zaskočí neočekávaná bouře.

Motivovat, motivovat, motivovat. Osobně bych asi bez různých aplikací sledující (a sdílející) vaše výkony toho moc neuběhl. Někomu stačí vnitřní uspokojení, já osobně potřebuji mít před sebou dokonale zpracovaný statistický přehled. Slušná je i sociální motivace, někomu řeknete, že se na nějaký běh chystáte, hovoříte o tom, takže si následující den asi rozmyslíte vykašlat se na to, co by tomu řekli lidé, že? Notabene, když svůj cíl třeba už týden dopředu avizujete na sociálních sítích.

Běžec by se měl naučit překonávat krize, to že zrovna teď nemůžete popadnout dech a nějak se trápíte, nemusí znamenat, že se to třeba za 5 minut nezlepší. Osobně mám během běhu několik krizí, obvykle tak první 2 kilometry, než najdu to správné tempo, a u "patnáctky" ještě asi osmý kilometr. Je třeba ale zatnout zuby a překousnout to, chytnete pak "zátopkův" druhý dech a je to :-).

A hlavně, musí vás to bavit.

Brothers: A Tale of Two Sons

4. dubna 2014 v 9:36 Počítačové hrátky

Byly časy, kdy interaktivní počítačová zábava byla vyhrazena prakticky pouze pro několik málo podivínů, kteří vycházeli ze svých potemnělých doupat jen v případě, že: a) došly potraviny b) vyšla nějaká nová počítačová hra. Ty doby jsou už dávno pryč, z počítačových her se stal mainstream se vším všudy. Vychází nákladné AAA tituly, které více než hardcore hráče, pro něž je "svět tam za monitorem" snad důležitější než realita, uspokojí široké vrstvy lidí. Hry se více zaměřují na příběhy, na emoce a v mnoha případech se podobají sledování filmu (The Walking Dead), či si z nich po dohrání pamatujete ne samotné hraní jako takové, ale zejména ten úžasný zmatek v mysli, který třeba v mém případě způsobil Bioshock Infinite.

Doba se prostě mění. Nemůžeme se tedy divit, když švédská společnost Starbreeze Studios při vývoji úzce spolupracuje s uznávaným režisérem Josefem Faresem, výsledkem je pak hra Brothers: A Tale of Two Sons.
Její příběh se odehrává v jakémsi fantastickém světě, kde žijí dva bratři (starší a mladší) se svým otcem, který jednoho dne ošklivě onemocní a hoši se vydají na strastiplnou pouť s cílem nalézt kýžený lék. Postavy ve hře moc nemluví a když už, tak používají nějakou záměrně nesrozumitelnou hatmatilku, možná to zní zvláště, ale po chvíli mi to přišlo jako velké plus celé hry.

Ovládání je prosté, každý z bratrů má směrové klávesy (šipky pro jednoho, asdw pro druhého) + akční tlačítko. Lze tedy (a asi bych to i doporučil) hrát ve dvou na jednom počítači a i když hra se na počátku tváří, že bez gamepadu s ní nebudete moc kamarádit, tak nakonec při hraní na klávesách jsem na žádný problém nenarazil (možná síla zvyku). Ovládání je tedy snadné a rychle vejde "pod ruku", náročná není ani samotná obtížnost hry, kde postup spočívá v řešení relativně snadných logických úkolů, které vyžadují spolupráci obou postaviček (větší bratr vysadí na ramena menšího, ten vyšplhá na kopec a spustí staršímu bráškovi dolů lano, apod.). To, že je hra celkem snadná ale neznamená, že by byla hloupá, naopak, veškeré řešení je logické a hezky do sebe zapadá, hráč nemá potřebu dlouze a frustrovaně procházet herní lokace a hledat, kde jen zapomněl sebrat nějaký předmět, zmáčknout páčku, apod. Podle mého názoru je to krásný příklad toho, že lze udělat počítačovou hru, která je strhující, přístupná mnoha vrstvám, ale zároveň inteligentní a propracovaná.

Velkým plusem je i příběh doplněný o famózní hudební doprovod, čarokrásné lokace, které jsou zprvu pohádkově kouzelné, ale posléze děj hry o něco potemní a nabere na závažnosti (a slabším povahám může na konci i ukápnout slza).
Leckde bývá kritizována herní doba, která dosáhne cca 3 hodin, což skutečně není moc. Naštěstí "Brothers" bylo možno pořídit v akci na STEAMu (což už teď asi není možné), ale hra je zrovna tím zářným a vzácným příkladem toho, kdy délka skutečně není důležitá a spíše tu jde o celkový dojem.
"Brothers" bych se nebál doporučit, jedná se o hru, která preferuje kooperaci před násilím, snaží se Vás naučit ve svých intencích volit logická řešení, zaměřuje se na taková témata jako je přátelství, pomoc v nouzi, obětování, takže může svým digitálním jazykem promlouvat prakticky ke každému z nás.