Únor 2014

Adresát nebyl zastižen...

28. února 2014 v 12:02 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Já vím, že se o Češích neustále říká, že si pořád jen stěžují, mají negativní náladu a nejradši kverulantsky brblají večer u piva. Částečně je to i pravda - a jelikož se sám za Čecha považuji, tak mi prosím dovolte si také trochu zažbrblat. Předem ale upozorňuji, že to bude bez piva...

Česká pošta je instituce, která mi už dlouhou dobu leží v žaludku, když doopravdy nemusím, tak se snažím s ní moc nepřicházet do styku. Je sice fajn, že tento státní podnik vydává hezká razítka, má šikézní známky a starodávnou tradici poštovních panáčků, ale to dnes vyvolá maximálně dávku sentimentálních sympatií, víc nic. Už teď je na pováženou, co vše se tam nabízí, například cigarety (což moc nechápu, stát přece bojuje proti kouření, ale zároveň nutí své zaměstnance cigarety prodávat, to fakt dává smysl) a jiný sortiment, který když osoba za přepážkou dostatečně aktivně nenabízí a neprodá za minimálně 800 ká čé měsíčně, tak se jí zbytková částka zkratí na výplatě. Výsledek toho je jasný, zaměstnanci se snaží udat vše co jen jde, což ale způsobí zdržení a tvorbu front, na které jsme si přece po roce 1989 už měli pomalu začít odvykat, že?

To ale není vše, člověk na tu pobočku přece zase až tak často chodit nemusí, občas se totiž stane, že pošťák jde přímo za ním, ale z nějakého prapodivného důvodu pramenícího patrně z časoprostorového diskontinua se nemohou setkat. To takhle třeba ve všední den (kdy máte v práci třeba volno) sedíte dopoledne pečlivě doma a máte nastražený sluch, abyste jako Pavlovův pejsek na signál zvonku vystřelili k brance uvítat pošťáka/pošťačku mávající(ho) doporučeným listem, který očekáváte. Leč nestane se. Jdete tedy zkontrolovat poštovní schránku - a hle! Co nevidíte! V první chvíli asi skutečně nic, neboť mžitky před očima evokují tak maximálně špatný "trip" z festivalu Woodstock, ale poté, co se vrátíte do reality roku 2014, si můžete všimnout, že se tam nachází lístek, který nám oznamuje, že adresát bohužel nebyl zastižen, a proto....bla bla. Zkontrolujete zvonek - zvoní. Zkontrolujete svůj sluch - slyší.
Negativně smýšlející jedinec by tu snad mohl navrhnout, že někdo z pošty asi neodvádí svoji práci tak, jak má.
Což o to, dopis si lze pochopitelně na poště vyzvednout, žádné strachy, jenže ouha, já nebohý zapomněl, že je pátek (ano, pátý den po neděli - krásné to vysvětlení původu toho slova), a to přece pošta zavírá v půl dvanácté dopoledne. A že by bylo otevřeno na pobočce v sobotu a v neděli....

Prosím, to není nic proti všem obětavým příslušníkům a zaměstnancům pošty, kterých je podle mě asi dost, ale ne nadarmo se říká, že "ryba smrdí od hlavy". Pokud někdo nutí zaměstnance dělat věci, na které primárně asi ani nejsou určeni a které jim zabírají podstatnou část jejich práce (např. prodej kuřiva), tak je něco špatně. Celkem chápu, že si pošta chce zalepit díry v rozpočtu, ale to už by si tam podle podobné logiky mohla nechat umístit třeba prodej hašiše a každý sudý týden zkusit na přepážkách hrát bingo, ruletu, apod.

Tož, teď by to pivo bodlo...

Prisoners (Zmizení), 2013

27. února 2014 v 12:16 Filmové recenze

Nestává se to zrovna často, ale existují filmy, které Vás (teda aspoň mě...) přímo "posadí na zadek" - a že je to pak teda rána...
Prisoners rozhodně mezi tyto filmy patří, nění se ale čemu divit, vždyť režisérem je Kanaďan Denis Villeneuve, tvůrce takových majstrštyků jako byly třeba filmy Polytechnika, ale hlavně geniální Požáry. Villeneuve má rád silná, mezní témata, nejistou (a nelineární) narativní linku a skvěle načrtnuté nečernobílé a neschematické postavy. Po sérii skvělých filmů dostal Villeneuve (ano, mám ho mezi oblíbenými na čsfd :-)) příležitost natočit "velký" snímek se známými tvářemi. To je dost lákavá nabídka, která se ale občas zároveň stane i nepříjemným hrobem pro spoustu dobrých filmařů....

Jak ale už asi šlo pochopit z prvního odstavce, tak Villeneuve se stále velmi dobře drží svého řemesla a servíruje zajímavou podívanou, která začíná poklidnou scénou setkání dvou rodin u "Thanksgiving day", což vyústí v nervydrásající pátrání po dvou malých holčičkách, které se znenadání prapodivně ztratí, doslova jako by se do země propadly.

Divák může mít během sledování několikrát dojem, že už ví, jak to vše vlastně bylo (něco jako u "Gone, baby gone"), ale tvůrci takovým nedočkavým "Poirotům" připravují nejedno překvapení, protože (filmová) skutečnost, která se odehrává v pozadí příběhu, je nesmírně fascinující a troufám si říci, že i dost nečekaná.

Tedy, pokud máte rádi dobré, civilně vyhlížející (žádné příšerné filtry, rozkývaná akční kamera, apod.) kriminální drama se zajímavou morální zápletkou, u kterého jsem měl místy možná trochu kacířský dojem, že kdyby Alfred Hitchcock žil v dnešní době....a dělal filmy, tak...., no však víte :-D, tak film Prisoners je stoprocentní sázkou na jistotu.

P. S. Pro fanoušky Jake Gyllenhaala je film samozřejmě také povinností, protože vidět jej jako zapáleného detektiva, to skutečně stojí za to.

(Vítězný) únor bílý, pole sílí

25. února 2014 v 15:30 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
S pomůckou této nevinné pranostiky sahající snad až kamsi do hlubin středověku a synkreze náboženství, se můžeme přesunout do dnešního dne, konkrétně do 25. února 2014, kdy lze pomyslně oslavit 66 let od události, na jejímž označení se dodnes mnoho lidí nemůže shodnout, a proto ji nazvěmě nějak neutrálně, třeba "velká únorová změna" :-).

Je určitě dobře, že se tento klíčový okamžik našich (myšleno i československých) dějin zmiňuje, velmi zajímavě dnes třeba vypadal twitter čt24, který doslova hodinu po hodině oznamoval události, jež nastaly před 66 lety. V televizi také běželo několik dokumentů, které se tak či onak "únoru" věnovaly a vhodné je i připomenout divácky docela úspěšný projekt "České století", kde se díl "Všechna moc lidu Stalinovi" věnoval kompletně "velké únorové změně" (ale zní to hezky, ne? Osobně mi to asociuje starší kreslený film "Velká sýrová loupež"...).

Přesto mi však přijde, že stále existuje několik potemnělých zákoutí této události, které nejsou dostatečně reflektovány. Obvykle se totiž hovoří o vlivu Moskvy, naivitě demokratických politiků (což je trochu oxymorón, kde byly jejich demokratické myšlenky, když se začalo masově znárodňovat, když se divoce vyháněli Němci, apod...?), ale až na pár výjimek (Igor Lukeš) jsem nezaregistroval moc příspěvků, které by nějak hlubším způsobem analyzovaly chování americké strany.
Inu, to je právě na historii to krásné, i když už některé události prakticky zavál pomyslný archivní prach, tak se stále dá najít mnoho nového a zajímavého :).

Přítel národa XY

23. února 2014 v 19:26 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nevím, zda to budu reproukovat zcela přesně, protože tu a tam skutečně leckteré věci poslouchám jen tak na "půl ucha", ale v souvislosti s právě končícími hrami v ruském Soči jsem zaslechl jakousi prapodivnou větu znějící, "loučíme se jako přátelé ruského národa", či něco podobného.
Z podobných prohlášení jsem vždy trochu zmatený. Jak může mít někdo za přítele takovou nadosobní entitu, jakou je národ? Vím, ono to bylo myšleno asi dost obrazně, pomineme teď také rozdíl vnímání pojmu "národ" například mezi Američany a Čechy, ale stejně...
Stalo se mi to už několikrát, když se mě někdo zeptal, zda jsem přítelem národa "XY" (a místo XY si můžeme dosadit takřka cokoliv). To je pak těžké odpovědět. Mohu být přítelem některých lidí, jejichž povahové vlastnosti a životní postoje mi jsou z nějakého důvodu sympatické, ale jak mohu mezi své přátele brát skupinu jistě velmi rozličných lidí čítajících obvykle několik milionů a zahrnující krom jistě fajn jedinců také určité procento kriminálních živlů, násilníků (a v rámci genderové korektnosti jistě i násilnic :)), apod.?

A právě v souvislosti se Soči a některou kritikou tamních poměrů a případně i využitelnosti draze postavených sportovních areálů jsem několikrát zaslechl, že dotyčný kritizující je "rusofob" a nemá rád Rusy. To je přece stejná hloupost, jako být "přítelem nějakého národa". Osobně jsem za svůj život poznal Rusy jen tři, dva z nich byli namyšlení a velmi chvástaví, ten třetí ale skromný, sympatický a pracovitý. Nebudu ale přece rozhodně zobecňovat, že "nemám rád Rusy, protože jsou to sobečtí ignoranti".

Asi bych měl víc číst toho Herdera...

Life on Mars (2006) tv seriál

22. února 2014 v 14:00 Filmové recenze

To si to takhle v poklidu děláte záslušnou práci jako vedoucí pracovník policie v Manchesteru, stíháte lotry a lumpy narušující poklidné soužití slušných občanů, když tu do vás vrazí plnou rychlostí auto a.... navzdory všemu očekávatelnému se proberete cca 30 let v minulosti, v roce 1973.

Ulítlé, že?


Tak to je základní zápletka dnes už celkem slavného britského seriálu z dílny BBC s poutavým názvem "Life on Mars" podle písničky Davida Bowieho.
Divák má možnost s hlavním hrdinou Samem Tylerem (John Simm, který mi zprvu trochu lezl na nervy, abych si na něj pak hodně zvykl) prožít toto překvapení a mnoho zajímavých zápletek, které vznikají z toho, že Sam přece jen pochází z jiné doby, z doby, kde homofobie, kouření na pracovišti a všeobecný sexismus jsou věci víceméně vymýcené (nebo aspoň hodně potlačené).
A je to docela zábavné putování rokem 1973, většinou se o to postará již zmiňovaný kontrast našeho světa s tím z minulosti, ale vydatnou měrou k poutavosti seriálu přispívá i postava Gena Hunta (skvělý Philip Glenister), což je takový archetyp drsného poldy sedmdesátých let, který se na prapodivné metody Sama Tylera dívá hodně skrz prsty a věsměs je považuje (v lepším případě) za neškodnou pavědu. Ano, Sam Tyler není ve světě roku 1973 bezprisorní osobou, ale zjistí že má kompletní identitu a pracuje - světe div se - jako detektiv Manchesteru...

Seriál je zajímavým mixem klasické detektivky okořeněné britským smyslem pro humor a lehce mysteriozního sci-fi. Sam si totiž dost dlouhou dobu není zcela jist, kde se to vlastně ocitl. Je to jen sen, který prožívá jeho mysl zatímco leží v komatu na nemocničním lůžku? Je to snad skutečný přesun v čase? Neví.... a slušné psycho začíná ve chvílích, kdy potká třeba své rodiče, a dokonce i sebe sama (jako malého 4 letého caparta). A to jsem ještě ani nezmínil, že tu a tam na Sama mluví nějaké divné hlasy, holčička s panenkou vyleze z televize, aby mu sdělila nějaké důležité poselství, apod. To by se jeden ani nedivil, že chudák Sam nemá zrovna klidné spaní...

Seriál má 2 série a je velmi dobře zakončen, přiznám se, že podobný hořkosladký konec jsem sice tak trochu očekával, ale i tak mě velmi dostal a snad právě díky němu řadím tento britský seriál mezi své nejoblíbenější vůbec.
Pokud by však někomu přišly 2 série (16 dílů) proklatě málo, pak to také není důvod k zoufání, neboť existuje velmi zdařilý spin - off s názvem Ashes to Ashes (opět Bowie...), který se tentokrát odehrává v roce 1981 (sice bez Tylera, ale i tak určitě stojí za shlédnutí).

Krom vynikající hudby (z počátku sedmdesátých let) a konce, mě v seriálu asi nejvíce dostala tato loutková scéna :)

Warpaint - Warpaint (2014)

16. února 2014 v 10:17 Hudba z ouška do ouška

Skupinu Warpaint jsem poprvé zaregistroval někdy v roce 2012 (nebo 2011?), v době, kdy holky byly hosty na Rádiu 1 a následně v matičce Praze i koncertovaly. Nějak mě svým projevem zaujaly a nastalo klasické kolečko - puštění si klipu na youtube (byl to ten s názvem Elephants) a následný poslech jejich desek, které mi zprvu přišly dost nevýrazné, abych se do nich po několikátém poslechu doslova zamiloval.

A stejně tak je tomu i s novou (vyšla v lednu) deskou, která nese krásný eponymní název. Na novém albu Warpaint dávají větší důraz na elektronickou složku, což je podle mého názoru jen ku prospěchu věci. S lehce novým zvukem (ale skutečně jen lehce) nicméně žánrové vody ve kterých se tato americká skupina pohybuje zůstávají stále stejné, je to tedy jakýsi psychedelický rock, popřípadě v současnosti celkem populární dream pop. Osobně mě při přirovnání k jiným kapelám při poslechu této desky asi nejčastěji přišlo na mysl jméno Radiohead.

Album Warpaint není lehkou deskou stvořenou pro poslech "na pozadí", či pro pohodovou relaxaci. K doopravdickému docenění je třeba si ji pustit opakovaně a poslouchat pozorněji, protože ty nejkrásnější hudební motivy se tam napoprvé hned objevit asi každému nepodaří. Pro mě osobně je to velmi příjemná deska, která jen dokázala, že holky z Warpaint dělat muziku umí a ač skládají víceméně pořád skoro to samé, tak to vlastně zase až tak to samé být nemusí... :-).


Depešáci

11. února 2014 v 15:32 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Kdyby mi někdo před - dejme tomu - 15 lety řekl, že někdy vyrazím na koncert Depeche Mode, tak bych mu asi nevěřil. Přišlo by mi to zvláštní, nesmyslné a snad i trochu nemožné.
Nejsem zatvrzelým fanouškem Depeche Mode, nesjíždím jejich diskografii den co den, ale přesto se mi jejich podmanivá synťákovitá hudba velmi líbí a soudím, že jsou právem pokládány za žijící legendy. S odstupem několika hodin od jejich včerejšího pražského koncertu bych rád napsal několik poznámek ke skupině samotné, i k jejich hudbě.

Předně, docela mě stále zaráží, že skupina pořád hraje (a hraje dobře!). V devadesátých letech to už vypadalo, že pánové kokain a heroin ve spolupráci se slečnou suicidální tendencí nad zpěvákem Gahanem definitivně zvítězí. Nestalo se, a je tomu tak jen dobře.

Velmi mě - samozřejmě pozitivně - zaráží fakt, že Depeche Mode stále plodí desky, které mají co říci. Většina legendárních kapel minulosti donekonečna hraje své staré hity, k nimž se takřka nikdy nepodaří dodat něco z nového materiálu. U Depeche Mode tomu tak rozhodně není, poslední deska naopak patří podle mého názoru mezi to nejlepší, co hoši z Basildonu vypustili na světlo Boží.

Při vší úctě ke Gahanovi, pořád mám radši Martina Gorea. Depeche Mode jsou pro mě hlavně Martin Gore (po odchodu Clarkea).

Je úžasné, kolik mají "Depešáci" v ČR fanoušků (a fanynek).

Od prvního vystoupení skupiny v Praze uplynulo neuvěřitelných 26 let...

Tak nám zemřel Vasil...

6. února 2014 v 16:28 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Dnešní den přinesl zprávu, že zemřela tak trochu pozapomenutá osobnost předlistopadového režimu - Vasil Biľak. Je to skoro až k neuvěření, ale tento pán, který se dožil 96 let (pokud správně počítám), se narodil ještě ve stařičkém mocnářství Rakouska - Uherska, zažil dobu první republiky, druhé republiky, protektorátu, období tzv. "regulované demokracie" a nástup socialismu (s lidskou tváří i bez ní) i polistopadovou demokracii, o rozdělení Československa nemluvě. Jen další důkaz, že v kontextu dlouhého lidského života je celá naše tradice novodobé státnosti relativně krátká.

Další zajímavostí je, že i smrt tohoto starce dokázala znovu otevřít "staré rány" a způsobit několik argumentačních přestřelek. Jen tak pro pořádek, o panu Biľakovi si nemyslím mnoho dobrého a jsem toho názoru, že tzv. "zvací dopis" neměl daleko od vlastizrady a je docela smůla, že se k této situaci polistopadový režim ještě pořádně nevrátil (teď už je pochopitelně asi pozdě, Indra, Kolder i Kapek jsou mrtví). Dost nešťastný byl i projev pana Filipa v PSPČR, kdy kondoloval pozůstalým (což je asi normálně v pořádku, ale stále politicky dost nešťastné) a prohlásil, že na srpnovou situaci roku 1968 v souvislosti s Biľakem existuje více pohledů. Jedná se podle mého názoru o řeč celkem troufalou, ale přesto mě přístup ODS v dané věci celkem zarazil. Požadovat po sněmovně odstoupení Filipa z jejího vedení. Nevím, jakým způsobem by toho chtěla paní Němcová docílit. Pochopitelně chápu, že slova komunisty Filipa o bývalém komunistovi Biľakovi (vyloučen ze strany v roce 1989) mohou působit nemístně, ale jen těžko mohou zakládat nějakou podstatu pro Filipovo odvolání z funkce. Jistě, bylo to nešťastné a docela nemístné, ale na odvolání to podle mého názoru nestačí a pan Filip je dost inteligentní na to, aby ODS nedal do rukou nějakou "silnější munici".

Pátrání po Sugar Manovi (Searching for Sugar Man) 2012

2. února 2014 v 10:49 Filmové recenze

Geniální umělci to na jednu stranu mají docela těžké. Tu a tam se totiži stane, že z různých důvodů nějak "netrefí dobu", ztratí se v moři konzumní zábavy, či prostě jen jsou ve špatný čas na špatném místě. Jedním z takových jedinců je i Sixto Rodriguez, hudebník, který si vydobyl lokální slávu srovnatelnou se "Stounama", ale z globálního hlediska žádný úspěch nezaznamenal.
To se prostě stává.

Nebýt Sugar Man dokumentární film a natočit jej jako klasický hraný snímek, tak by to asi sklidilo příšernou kritiku za neskutečnou naivitu, pathos, apod. Ale není tomu tak, Searching for Sugar Man je skutečně dokumentárním filmem, který - navzdory drobnějším proviněním proti dokumentárním pravidlům - podává obraz života člověka, který z důvodu nepochopitelné ironie osudu byl prakticky neznámý ve své domovině, ale jako tajemná celebrita "žil" na druhém konci světa.
A není se tak ani čemu divit, že tento film získal Oscara. Takový příběh si o to přímo říká.