Leden 2014

Příběh mého syna (Venuto al mondo) 2012

26. ledna 2014 v 11:29 Filmové recenze

Při sledování tohoto filmu jsem si kladl několik otázak. Předně, jak je možné, že Penélope Cruz vypadá pořád stejně a v pohodě může hrát dívčinu ve věku cca 25 - 30, i (s lehkou pomocí maskérského oddělení) dámu krátce před padesátkou?

Film Příběh mého syna je zajímavým vyprávěním, které nám režisér Castellitto (zase až tak moc nerežíroval a jeho filmová kariéra se především odehrávala před kamerou) servíruje na několika podnosech. Na tom prvním vidíme Gemmu (Penélope Cruz) ve věku cca 50 let, která přijíždí v současnosti do Sarajeva navštívit jednoho starého známého a asi si i trochu vyřešit nějaké věci z minulosti, což divák víceméně tuší od prvních záběrů, neboť ty jsou střídány s tím, co se nám servíruje na podnose dalším - tento pokrm pojednává o Jugoslávii na přelomu 80. a 90. let. Obě časové roviny jsou odděleny vizuálně, a to jak u tváří herců, které pochopitelně stárnou, tak i u výsledného vzhledu záběrů. Určitou změnou prochází i chování postav, což je jen logické, že člověk se chová trochu jinak ve 20 a ještě jinak ve 40.

Film se odehrává, respektive jedna jeho rovina, na pozadí krvavého balkánského konfliktu 90. let, nicméně není to antiválečné vyprávění. Válka samotná slouží "jen" jako jeden prvek příběhu, který se víceméně točí okolo Gemmina syna a o tom, kdo jsou vlastně jeho rodiče (a ano, vím, jak divně tato věta zní). Přesto jsou však scény ze Sarajeva natočeny velmi působivě.

Kdybych se pokusil nalézt film, ke kterému bych mohl Příběh mého syna přirovnat, tak bych asi vytáhl Incendies (Požáry), kde je několik podobných motivů. I zde je velmi zajímavá hudební složka, kterou dotváří "Something in the way" od Nirvany, která hraje na pozadí vybuchujícího Sarajeva. V této souvislosti jsem si povšiml i jedné chyby ve filmu (což je pozoruhodné, protože podobné věci většinou nezaznamenám), kdy na stěně bytu jedné z postav visí plakát Cobaina pořízený pravděpodobně během natáčení jejich "Unplugged" alba, což se ale stalo až po událostech zobrazených v dané scéně... To je ale jen taková maličkost.

Ve filmu mě hodně potěšili i herci, zejména ústřední dvojice, tedy Penélope Cruz (Gemma) a Diego (Emile Hirsch), kterého jsem už viděl v mnoha filmech a upřímně se přiznám, že snad nikde nezahrál špatně. Zejména Diego je zajímavá postavička, v začátku filmu se jeví jako optimistický, bezstarostný chlápek, který tak nějak bohémsky a spokojeně proplouvá životem. O to zajímavější je pak pozorovat změny, kterými prochází. Mám totiž velmi rád filmy, kde postavy projdou nějakým vývojem, ujdou - obrazně řečeno - jakousi životní cestu.

Sluší se ještě dodat, že film je natočen podle knihy Margaret Mazzantini, což je irská spisovatelka s italskými kořeny.

Petr Hájek

24. ledna 2014 v 18:06 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Ač televizi nevlastním, tak občas se dostanu na místa, kde je ten přístroj zapnutý (a koneckonců v době relativně rozšířeného internetu je otázka výlučeného sledování tv programů v televizi zpochybněna), jako třeba dnes. Ve zpravodajství TV Prima se objevil Petr Hájek.

Petr Hájek je zajímavá postava. Člověk disponující bezesporu dobrým vzděláním se zprvu živil jako novinář, nicméně skutečně známým u širší veřejnosti se podle mě stal až s funkcí mluvčího prezidenta ČR, což byl tehdy V. Klaus.
Osobně mi docela unikl důvod pozvání právě Hájka do pořadu Primy, kde měl hlavní slovo - tuším - pan Punčochář. Otázky na pana Hájka směřovaly k fungování Hradní kanceláře a byly krotké až běda. Neměl bych si asi určitá média moc idealizovat, ale když už máme pana Hájka ve studiu, tak by nebylo zcela od věci zeptat se jej na to, jak je to vlastně s tou neškodlivostí kouření, či s podivnou evoluční teorií. Skutečně, s podobnými zastánci "protiproudových" názorů se člověk jen tak nepotká... (a ono je to možná i dobře).

Akustičtí LUNO

18. ledna 2014 v 13:11 Hudba z ouška do ouška
Skupina LUNO patří mezi ty nečetné hudební projekty, na které si vždy zajdu velmi rád. Kariéru jejich zpěvačky (a asi nejvýraznější tváře celého projektu) tak nějak sleduji už od zpívání s Roe-Deer, vydání 2 alb, rozpad Roe-Deer, vznik skupiny Khoiba, vydání 2 alb, rozpad skupiny Khoiba a... vznik projektu LUNO. Ema a veškeré její hudební projekty jsou poměrně svérázné, vyznačující se specifickou hudbou, která je krásně depresivně kouzelná.

Akustický koncert v pražském Paláci Akropolis byl tedy pro mě takřka povinností :).
Leč, s akustickými koncerty to je někdy dosti ožehavé. Jsou skupiny, kterým by asi akustická poloha moc nevyhovovala, naopak existují pochopitelně i takové, kde akustický koncert přímo odhalí (dosud) skrytou krásu některých písniček. U LUNO jsem si, abych byl upřímný, nebyl zcela jist, zda podobná hudební "chemie" bude fungovat. Přece jen, mám je tak trochu zafixované jako skupinu, která velmi dbá na své aranžmá, na různé hudební ruchy, apod. a nebyl jsem si jist, zda to bude správně fungovat.
Jaká to chyba!
Akustické pojetí se LUNO velmi povedlo a k písničkám skutečně sedělo, k čemuž jistě přispěla i (rovněž akustická) předkapela ve složení Kovalová - Vopička, který jsou jinak známi jako "Calm Season". Akustický koncert pochopitelně vyžaduje relativně velký počet interpretů, takže tu a tam zaskočil i nějaký host (Boris Carloff, Tuzex se Sunshine, apod.).

Poslouchat skupinu LUNO "klasicky" a akusticky je velmi zajímavý zážitek. Je to jako vidět krásnou ženu hezky oblečenou i svlečenou, obojí jistě stojí za pohled (v tomto případě poslech).

Tomb Raider (2013)

15. ledna 2014 v 16:45 Počítačové hrátky
Laru Croft zná asi každý, dokonce i ten, kdo nikdy na interaktivní počítačovou zábavu moc nebyl a otřel se o ni se stejnou frekvencí jako ortodoxní muslim o talmud.
Jistě, Lara je ikona, po videohrách to dotáhla na stránky komiksů, ba dokonce i na filmová plátna. Můžeme tu snad mluvit o globální celebritě. Jenže, nová doba potřebuje nové hrdiny a přiznejme si trochu, že ta dáma s přebujelými vnadami, tahající arzenál zbraní, za který by se nemusela stydět ani jednotka které by velel Arnold Schwarzenegger, a v pohodě padající z bůhvíkolika metrů (bez zranění a kapičky potu) si asi restart své série zaslouží.

Nová Lara je nová v mnoha ohledech. Ano, i zde si člověk užije různé hopsání po rozličných překážkách, drobné logické úkoly, to zůstává stejné, ale vše je i zároveň jiné. Hopsání není nahodilé, tvůrci hráče víceméně intuitivně vedou jak dále, obtížnost je - zejména oproti prvním dílům - o něco nižší (a hra je tak přístupná širší hráčské obci), souboje jsou o poznání více strhující a akčnější (a přiznám se, že i zábavnější). Dále jsou tu i technické změny, což je logické, neboť z hlediska počítačových her jsou roky 2013 a 1996 vzdáleny několik světelných let. Ano, na hru se i velice hezky kouká a přiznám se, že grafika mě velmi příjemně potěšila.

Zásadní změna ale přichází v celém pojetí Lary. Pryč je ta dáma, která se ničeho nebojí a vždy si umí poradit. Lara z nové "tombrajdří" série je mladá holka, která je nebezpečným světem okolo sebe šíleně vyděšena. Když se s ní (notně umazanou a pochroumanou) plížíte tajemnou, potemnělou džunglí (Lara vrávorá, má totiž četná poranění) a slyšíte podivné zvuky a k tomu se navíc přidá to, že začne pršet, vám (ehm, tedy Laře) je zima a zbývá poslední zápalka...., pak se přistihnete u toho, že s tou holkou všechny ty věci dost intenzivně prožíváte. Právě v tom okamžiku si můžete být jisti, že vás hra vtáhla do sebe... a jen tak nepustí.
Jeden příklad za všechny. V průběhu hry se Lara dostane (když už to s ní vypadá špatně, přesila nepřátel ji pozvolna udolává) ke granátometu. Nepřátelé se zděsí a s výřiky, "proboha, ona má granátomet", utíkají někam do krytu. Lara za nimi pronese lehce vyděšeně hysterickým hlasem něco ve smyslu, "přesně tak, jdu si pro vás". Do toho zazní pompézní hudba a vy jako hráč, po všech těch ústrcích co se hlavní postavě dostalo, cítíte krásný pocit satisfakce....

Navíc je zde i zajímavý příběh, který by sice první cenu za originalitu a nápaditost nezískal, ale poutavý určitě je a nutí hráče jít dál a dál, až je hra v podstatě dohrána, což zabere cca něco mezi 10 - 15 hodinami (na dnešek to ujde) v závislosti na tom, zda hráč pečlivě prolézá i nepoviná místa. Jedná se obvykle o různé skryté jeskyně, což jsou v podstatě jediná místa, kde lze trochu potrápit mozkové závity. Jinak se hrou totiž dá projít relativně snadno.
To ale nemusíme brát zase jako velké mínus. Hra samotná je natolik nápaditá a tak často mění prostředí (a navíc má dokonalý filmový "střih"), že jsem skutečně neobjevil slepé místo, pasáž, kde bych se nudil.

Leckteré skalní fanoušky dřívějších dílů tato nová Lara možná trochu zklame, ale mě osobně si získala.


Nymfomanka, druhá část (Nymphomaniac vol. 2) 2013

11. ledna 2014 v 17:37 Filmové recenze

Druhá část Nymfomanky Larse von Triera je v podstatě tím samým, co byla ta první, takže by o ní platilo zhruba to samé, co jsem napsal zde. Jedná se tak v podstatě o jeden film rozpůlený - patrně z důvodu divácké snesitelnosti - na dvě části.

Trier do filmu jistě hodně investoval a bezesporu jej lze považovat za jeden z vrcholů tvorby tohoto podivného dánského filmaře. S divákem hraje zvláštní hru, kdy mu dovypráví příběh nymfomanky Joe, který si lze takřka libovolně interpretovat. Chvílemi se zdá, že se jedná o příběh ženy, jejíž sexuální život nahrazuje prázdnotu opuštění, chvílemi o příběh boje se závislostí na sexu, apod. Těžko říci, co je přesnější, možná nic, ale také možná od všeho něco.


Film je opět zvláštním souhrnem různých životních scén, z nichž opravdu důležitých pro děj je jen minimum. Kdyby Trier veškerý svůj takřka 5 hodinový materiál sestříhal do 2 hodinového filmu, tak by se zase nic tak hrozného nestalo.

Nesestříhal však, což beru jako součast určité hry s diváky, ve které pokračuje dále i třeba vrstvením různých odkazů na své předchozí filmy (Antikrist - dítě na balkóně během sněžení, vložení záběru ze seriálu Království, apod...), je toho skutečně dost a Trier má podobné "hry" určitě rád.


Co ale říci především - film je natočen velmi odbře a o to koneckonců v kinematografii jde až v první řadě, ne? :)

Nymfomanka, první část (Nymphomaniac vol. 1) 2013

9. ledna 2014 v 11:18 Filmové recenze
Dlouho očekávaný film režiséra Larse von Triera (Idioti, Melancholia, apod.) zaobírající se ženskou sexualitou je poměrně chytře rozdělen na dvě části, díkybohu to ale není po vzoru amerických "spektáklů" s frekvencí každý rok jeden díl (a poslední část ještě náležitě zpeněžit dalším dělením), ale Lars divákům svůj snímek naservíroval jen s několikadenním zpožděním, což je určitě dobře.

Lars von Trier má pověst kontroverzního režiséra, proti čemuž by asi protestoval málokdo. Údajně nenávidí ženy (své by o tom mohly svorně vypravovat Björk a N. Kidman), nicméně Ch. Gainsbourg se mu asi odradit nepodařilo, neboť toto už je třetí film v řadě (Antikrist, Melancholia, Nymfomanka), kde mu tato sympatická dáma hraje. Vůbec obsazení je silnou stránkou filmu, krom výše zmiňované Charlotte Gainsbourg tu najdeme i švédského herce Stellana Skarsgarda (v roli vášnivého rybáře), nechybí ani hvězda z nové "Wall Street" Shia LaBeouf, menší roli otce má Christian Slater a ve druhé části se představí i démonicky Willem Dafoe (který si s Trierem "střihl" už Antikrista).

Trier už není zcela tak věrný svému filmovému dogmatu, do snímků vkládá hudbu (tady to jsou třeba Rammstein, Bach, ale i slavná motorkářská "Born to be wild"), nicméně Nymfomanka je i tak do velké míry nonkonformním zážitkem. Velmi se mi líbila kamera a autorův přístup k různým scénám. První část Nymfomanky je dělena do 5 kapitol a v podstatě se jedná o vyprávění ženy středního věku (Gainsbourg) lehce postaršímu muži (Skarsgard), který ji najde ležet opuštěnou nedaleko svého bytu. Vyprávění hlavní hrdinky (jejíž mladší "já" si zahrála Stacy Martin) je snahou ženy vylíčit svůj osud, přiznat se k morálním proviněním. Zdánlivě odlišné osoby, nymfomanka Joe a muž, který ji našel, najdou společnou řeč, kdy - podle zásady, vše se dá aplikovat na vše - naleznou určité spojující motivy mezi sexuální vášní a hudbou J. S. Bacha, či třeba i analogii s rybolovem (to vše zcela nenásilně). Film se vesměs pohybuje na rovině celkem smutného vyznění, které tu a tam osvětlí i celkem humorně vyhlížející scéna, ovšem bylo by chybou představovat si něco extrémně vtipného, spíše se jedná o dost cynické pojetí.

Dost se mi líbilo i střídání nálad v různých kapitolách filmu. Jedna z nich (kapitola věnující se otci) nám je celá provedena černobíle, otec je zobrazen nejprve jako duševně silný muž srovnaný se svým osudem (citující známou větu Epikura o smrti), aby se o pár vteřin později změnil na třesoucí se uzlíček nervů. Některé scény mají i odlišný poměr stran obrazu, apod. Prostě a jednoduše, sledovat Nymfomanku je zajímavý zážitek v mnoha ohledech.

Pochopitelně, film může být pro někoho skandální svým relativně otevřeným pojetím sexuality (pohlavních styků tu je možná více než v leckterém pornofilmu J), ale o to nejde, použití sexuality není samoúčelně, ale zapadá do celkového režisérova záměru. Jistě, ta hranice přístupnosti je bezesporu vhodná, ale film bych za pornografický rozhodně nepovažoval. Spíše bych jej viděl jako docela smutný příběh ženy hledající cosi, co se snad bojí nazvat láskou…
"Na každých sto zločinů z lásky připadá jen jeden motivovaný sexem…."

Citrónový sad (Etz Limon) 2008

4. ledna 2014 v 11:28 Filmové recenze

Izraelský režisér Eran Riklis (autor mimo jiné i relativně známého filmu Syrská nevěsta) se pro svůj patrně nejvýznamnější snímek Citrónový sad nechal volně inspirovat skutečnou událostí.

Salma Zidane je už dlouholetou vdovou, jejíž jedinou radostí je péče o sad plný citrónů, který získala po svém otci. Sad ji poskytuje materiální obživu, ale zároveň pro ni znamená i jakousi podstatu života a kontinuální pojítko ke svému otci. Život Salmě velmi naruší přítomnost nových sousedů. Na nových sousedech by samo o sobě nebylo nic extra divného, kdyby se nejednalo o izraelského ministra obrany a onen zmiňovaý sad se zrovna nenacházel na pověstné "green line" oddělující Západní břeh Jordánů od Izraele...

Především je nutno zmínit, že se jedá o velmi dobře natočené dílo, které dává vyniknout pozoruhodnému charakteru Salmy (kterou zahrála rodačka z Nazarethu Hiam Abbass, kterou bude český divák patrně znát z filmu Paradise Now). I příběh je poutavý, i když z velké části asi očekávatelný. Celkové vyznění je takové nesměle šťastné s nádechem hořkosti a tragična. Stěžejním tématem filmu je pak stavba separačních zdí a existence následků, které tato činnost zanechává. Film se nesnaží politicky soudit (aspoň ne moc zjevně), nicméně jeho anti-jestřábí vyznění je celkem jasné.

Nejlepší hudební alba roku 2013

1. ledna 2014 v 21:38 Hudba z ouška do ouška
Je tu znovu Nový rok a s ním i v podstatě tradiční článek o trojici desek, které jsem se zcela subjektivně rozhodl považovat za nejzdařilejší hudební alba uplynulého kalendářního roku.
Tentokráte byl výběr opravdu nesmírně obtížný.

Poněkud posmutnělá, intimní deska, která se neposlouchá úplně lehce. O to více ale odměňuje trpělivý poslech.
Cults vynikajícím způsobem navázali na svůj debut, jsem velmi zvědavý na třetí album, každopádně tahle dvojice má našlápnuto velmi dobře.
Navzdory některým negativně vyznívajícím recenzím předvedli hoši z Sheffieldu velmi dobře pojaté vyzrálé kytarové album. Zejména titulní Do I Wanna Know? je úžasná pecka!