Prosinec 2013

Arctic Monkeys - AM (2013)

30. prosince 2013 v 12:05 Hudba z ouška do ouška

Arctic Monkeys jsem samozřejmě znal už dříve, koneckonců nejsou to žádní hudební nazdárci, těžko bychom našli přehršel skupin, kterým by relativně náročná britská scéna ležela oddaně u nohou, ale nikdy nepatřili mezi mé oblíbené kapely.
To se změnilo až s letoší deskou AM.
Proč?
Jednoduše snad proto, že její zvuk mi přijde trochu jinačejší, než to, co parta okolo Alexe Turnera dělala předtím, je to podle mě o něco dospělejší, vyzrálejší, skladby mají komplikovanější kompozici (ale zároveň nejsou překombinované) a jsou dotažené k dokonalosti. Skvělou, říznou náladu načne už úvodní Do I wanna know? Na první poslech se mi zdálo, že deska má docela dost prázdných míst, ale při opakovaném poslouchání jsem už změnil názor. U I want it all mi chvíli kytary v pozadí evokovaly Joy Division, skladba No.1 Party Anthem zase nabízí - v kontextu celé desky - odlehčený moment, apod. Dohromady je to vše šikovný kompromis mezi garážovou kytarovkou a kytarovkou z MTV.


Josef Šnejdárek - Co jsem prožil (1939)

29. prosince 2013 v 12:21 Recenze knih

Josef Šnejdárek - svého času doslova "celebrita", dnes polozapomenutý voják, napsal na samém začátku nejstrašlivějšího válečného konfliktu v dějinách lidstva své poutavé paměti. Čtenáře tak přivádí do svého dětství v Napajedlích, kde se už takřka naplno projevoval jeho dobrodružný duch (touha zastavit vlak, útěk z domova s cílem stát se "tureckým pašou"), přes víceméně nudný pobyt u C. a K. armády, ke stežejní části knihy, což je služba ve francouzské cizinecké legii. Skutečně, přibližně 2/3 pamětí věnuje Šnejdárek své legijní kariéře. Nastiňuje mnohé příhody, které jej jako legionáře potkaly. Je zřejmé, že Šnejdárkovi sever Afriky přirostl k srdci, že pronikl do mentality tamních domorodců a mnohokrát - v rozporu s přísnými pravidly - použitím vlastního rozumu nalezl snad nejlepší možné řešení, což mu zaručilo respekt ze strany beduínských kmenů

Jistě, ne ve všech případech asi nutně Šnejdárek mluví pravdu. Nechci jej podezírat ze lhaní, nicméně minimálně v případě jedné francouzské spisovatelky gentlemantsky pomlčel o jejích drogových a milostných eskapádách. Mnohé příběhy v podání páně Šnejdárka vyznívají až příliš idealisticky, ale klidně se takhle mohly stát. Nevím, nechci si hrát na chytrého a všeznalého. Čtení je to ale velice poutavé a zajímavé, dovolím si jednu malou ukázku:
Tam, kde se křižuje 31. stupeň severní šířky s 6.
stupněm východní délky, je v Sahaře několik studní.
Kolem jsou kopce písku a nablízku plochá skála, Araby
zvaná "Gara". Na této skále vystavěli Francouzi pevnůstku,
jejíž posádka měla bdíti nad pořádkem u studní. Jejím
velitelem jsem byl já. Měl jsem. za úkol dbáti, aby
karavany studně neznečistily a aby se těmto karavanám
dostalo vody, ovšem v takovém množství, v jakém to
dovoloval stav studní, v nichž se voda doplňuje velmi
pomalu.
Tento pořádek u studní se udržoval pomocí klacků,
pokud neposlušní byli lidé mírní, a pomocí pušek, jestliže
to byli lidé charakteru vznětlivého.
Moje posádka se skládala výlučně z Arabů, až na lékaře,
který mi byl přidělen nejen proto, aby pečoval o zdraví
posádky, ale také hlavně proto, aby pomáhal hojiti
eventuální nemoci, které se vyskytnou v procházejících
karavanách, aby rozdával jodovou tinkturu a chinin, a
pracoval tak o rozšíření dobré pověsti a slávy francouzské
civilisace v těchto krajích žízně a písku.
Každý den ráno prohlížel lékař eventuální nemocné
posádky. Jednoho dne však přišel ke mně poddůstojník,
který měl službu, poněkud rozčilen a hlásil mi, že e 1 Tu
b i b (lékař) je m a b u l (zešílel).
Postavil si prý stan na dunu a střílí na každého, kdo se
přibližuje.
Řekl jsem si: "Dobrá, podíváme se."
Vyjdu ven s poddůstojníkem a směřujeme na dunu, kde
bylo velmi dobře vidět bílý stan lékařův. Ihned začnou
hvízdat kulky kolem nás. Viděl jsem, že to chlapík myslí
vážně a vrátil jsem se do pevnůstky vyhledat veliký arch
bílého papíru.
Tento arch jsem opatřil množstvím razítek a tímto
textem:
"Generál X., velitel saharských oas, má čest informovati
vojenského lékaře Y., že studijní cesta do Tonkinu, o
kterou se ucházel za účelem studií, je mu ministerstvem
války povolena.
Tento vojenský lékař má se dostaviti co nejdříve do
Alžíru, kde dostane další rozkazy.
Velitel pevnůstky, do které je tento lékař přidělen, se
postará, aby byl co nejdříve odeslán do Alžíru.
Podpis; plukovník XX., velitel saharských oas."
A pak jsme se opětně vydali na cestu s tímto papírem.
Držel jsem jej vysoko v ruce a mával jsem jím. Vedle
mne kráčel můj poddůstojník, který byl velmi dobrý
střelec. Také v ruce něco držel, ale arch papíru to nebyl.
Doufal jsem však, že nedojde k nejhoršímu.
Lékař nás, jak jsem dobře viděl, chvilku pozoroval
dalekohledem. Mé zuřivé mávání bílým papírem v něm
probudilo zvědavost, takže nestřílel. Dokonce naopak nám
přišel vstříc.
Dal jsem mu do ruky popsaný arch papíru a doplnil
jsem jeho obsah prohlášením; "Odjíždíte ihned, směrem k
Alžíru."
Chudák se úplně uklidnil. Jeho mysl byla nyní zaujata
novými plány. Dostal se šťastně do Alžíru a ztrávil tam asi
6 měsíců. Byl pak odtamtud propuštěn úplně vyléčen.
Podobný případ se v horkých krajinách často vyskytuje,
ale nemá vždy stejně dobrý konec
.

Velmi zajímavý je ale Šnejdárek i ve chvílích, kdy se věnuje něčemu jinému, než je válčení a vojenský život (alfa a omega této vzpomínkové knihy), kupříkladu velmi pozoruhodné jsou jeho postřehy směrem k ženám:
Dosud tančit neumím - leda s nožem v zubech bojový tanec
Senegalců. Tomu jsem se naučil při nočním táborovém
ohni svých Střelců. Melodie bubnů a píšťal strhnou
každého, i Evropana.
S tím ovšem na taneční parket nemohu - ale život mě
ostatně do tanečních sálů ani mnoho nevedl. Přesto říkám,
že každý muž má umět tančit. Moc se člověk musí
namáhat, aby mu to neumění žena odpustila. Každá to
odpustí, když člověka bliž pozná, ale právě tancem se to
bližší poznání usnadni…

Nebo třeba zde:
Arab nemá tisíciletý tréning ve styku s ženou jako s člověkem. Neví, o čem by s
ní mluvil. Žena je pro Araba předmět potěšení - a potom
zase jdi zpátky do harému, nebo buď pomocníkem v boji o existenci.

Osobně se mi ale nejvíce líbily Šnejdárkovi příběhy z první světové války a z konfliktů mladého Československa s Poláky a následně i s maďarskými komunisty. Šnejdárek se mimořádně osvědčil u bojů u Arrasu, odkud pochází i tato jeho vzpomínka:
Tu vzpomínám na jednoho kamaráda z francouzské
armády, kapitána Parise, který, byv raněn, byl ošetřován v
bretoňském ženském klášteře na nějakém poloostrově u
Atlantického oceánu.
Protože tam bylo jeptišek sedm a on jediný raněný, a k
tomu ne příliš těžce, tak jsem mu rád věřil, že se tam cítí
úplně šťasten a že by nic nenamítal proti tornu, kdyby se
tam zase jednou vrátil do ošetření.
Několik dní po této rozmluvě leželi jsme v zákopech
před Arrasem a čekali jsme na hodinu H, abychom vyrazili
k útoku. Hodina H přišla, vyskočili jsme ze zákopu a hned
nato se můj přítel Paris svalil s prostřelenou hlavou. Jeho
přání, býti raněn, se splnilo až příliš.

Škoda jen, že válce s Polskem a Maďarskem není v knize věnováno trochu více prostoru. Čtenáře jistě pobaví historka o přestrojených československých vojácích z Vršovic za "lidožravé Senegalce", po jejímž rozšíření se demoralizovaná maďarská armáda dávala hromadně na útěk a zároveň si uvědomí křehkost nově vzniklé Československé republiky, která navzdory příznivému konci první světové války musela svoji samostatnost v roce 1919 vojensky potvrdit.
A rovněž se čtenář neubrání fantasknímu nápadu, jak by to asi bylo bývalo dopadlo, kdyby tenkrát Šnejdárek nedostal rozkaz k zastavení vojenských operací a skutečně na tu Budapešť zaútočil...

Armádní generál Josef Šnejdárek zemřel několik dní po konci druhé světové války v Casablance.
V čestné hale francouzských legií v Sidi bel Abbés najdete několik obrazů slavných legionářských důstojníků, jeden z nich patří i Josefu Šnejdárkovi.

Moc zoufalého se dnes ve světě děje.
Já nezoufám.

Konec roku

26. prosince 2013 v 18:35 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Člověk jest bytostí kulturní!
Jako takový pochopitelně podléhá mnohým kulturním vlivům a zvyklostem, mezi něž jistě patří i určitě bilancování před (a i krátce po) začátku nového roku. Nevyhneme se přehlednému zaškatulkování roku předchozího, snažíme se přijít s různými anketami, které nám zobrazí (s větší či menší měrou objektivnosti) nejlepší hudební alba, nejlepší stavbu roku, zaměstnance roku, apod. Je to přehledné a máme to tak většinou rádi.

I konec roku podléhal v minulosti mnoha různým představám. Staří Řekové jej měli v parném létu, v dobách středověku se poměrně dlouho slavil 25. 12. a koneckonců i dnes jsou kultury, třeba Židé, kteří si nový rok - Roš ha- šana - připomínají obvykle v září, či v říjnu.

Jako mnoho jiných kulturních věcí, tak i konec roku je "lidským vynálezem". Přehnaně se mu klanět (či se jej naopak bát), očekávat od nové číslovky něco nového, nějakou "pozitivní změnu" je tedy navýsost neracionální (ale lidé zase moc racionální nejsou) a hloupé.

Ale stejně si dám nějaké předsevzetí... :)

Cults - Static (2013)

23. prosince 2013 v 13:57 Hudba z ouška do ouška

Cults, skvělé jméno pro skvělou skupinu, která před dvěma lety zazářila svým úžasným eponymním debutem. Jejich trochu divočejší indie-pop se mi skvěle poslouchal, nicméně před vydáním desky Static jsem měl trochu obavy, zda dokáží v konkurenci silného prvního alba obstát. Příkladů skupin, které svým debutem zazáří, aby jej pak a) do nekonečna opakovaly, b) žily neustále ve stínů svého skvělého alba, je celkem dost.
Cults mezi ně chválabohu nepatří.

Po prvním kontaktu se sluchovodem je zřejmé, že deska se této se dvojici Brian Oblivion (příznačné jméno) a Madelline Follin (méně příznačné jméno) skutečně povedla. Jejich jemný, melodický styl je místy doplněn říznějším motivem, chvílemi evokující šedesátá léta, chvílemi třeba i takové Beach House (a to je, prosím pěkně, má srdcovka).

Zajímavé je i téma desky, které akcentuje současnou nejistou dobu, kdy mnoho lidí má očekávání a touhu vloženou v neustálé hledání čehosi lepšího, dokonalejšího, v permanentní nespokojenosti, což se promítá do ekonomiky i mezilidských vztahů. Když jsme u těch vztahů (to je vždy vděčné téma), Oblivion a Fellin spolu dříve randili, slovo "dříve" tu je užito zcela záměrně, neboť dnes tomu tak není - vůbec partnerské vztahy ve skupinách, to je kapitola sama pro sebe - desku to ale nijak negativně neovlivnilo. Je to silné album snad po všech stránkách. Někomu by mohlo možná vadit, že je relativně krátké (cca 35 minut), ale já to jako mínus neberu. Pořád lepší, než aby se uměle natahovalo nějakou přebytečnou "vatou" (pro případy netřeba chodit daleko).

Do světa Cults se lze ponořit v kteroukoli denní (i noční) dobu - a vždy je to úžasný výlet. Rád bych si je někdy poslechl naživo...

svchost.exe a co s ním?

20. prosince 2013 v 18:54 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Mám k dispozici jeden lehce starší počítač, na kterém je nainstalován windows xp (pro mé potřeby bohatě dostačující), nicméně poslední dobou se mi poměrně často stávalo, že po připojení k internetu se celý počítač "populárně sekl" a nebyl jsem sto s ním hnout. Správce úloh ukazoval využití CPU na 99% u jakéhosi procesu s názvem svchost.exe... Co s tím?

Jistě, proces šel ukončit, ale v tom momentu obvykle spadlo i připojení k internetu, což rozhodně není to, co by šlo přejít jen s povytaženým obočím...

V zásadě se jedná o problém s aktualizací operačního systému, kdy systém aktualizace hledá (či se je aspoň pokouší najít). Údajně je možné problém vyřešit stažením nějakého balíčku od Microsoftu, ale tímto způsobem mé kroky nevedly. Vzhledem k tomu, že Microsoft stejně už asi definitivně ukončil aktualizaci systému win xp, tak jsem se rozhodl aktualizace zcela zakázat. Jak ale na to?

Dobré je začít otevřením ovládacích panelů a tam poklepat na ikonku nástroje pro správu, dále vybrat služby a v seznamu vyhledat "automatické aktualizace". Je třeba kliknout na "automatické aktualizace" pravým myšítkem a zvolit vlastnosti. U typu spouštění dát "zakázáno" a v záložce přihlášení zvolit profil 1 a rovněž dát zakázáno. Změny postačí potvrdit a.... je vystaráno :).

Výše uvedený postup mi zajistil pohodové zatížení systému a počítač se z nechutného vytížení opět mohl začít věnovat důležitějším věcem. :)

Přistáli Američané na Měsíci?

14. prosince 2013 v 18:26 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Z hlediska kosmonautiky (nebo lépe řečeno "tchajkonautiky") je dnešní den zajímavý, neboť Čína se stala stala historicky třetí zemí, která dokázala vyslat svůj modul na povrch měsíce.
V této souvislosti se pochopitelně připomíná diskutabilní otázka přínosu takového vesmírného cestování (ponechme ji raději bez dalších poznámek), ale rovněž se "na scénu" vrací i téma, které připomíná cestu amerických kosmonautů v šedesátých letech minulého století.
A podobně jako každá podobná velká událost (nejenom) nedávné doby se i ono přistání stalo terčen rozličných hypotéz "záhadologů" a jedinců, kteří o sobě rádi prohlašují, že oni jsou právě ti jediní, kteří nepatří mezi stádo "masově ovládaných ovcí", vhodné je podobné tvrzení doplnit ještě příslušným citátem z Orwella...., to jen tak pro pořádek.

Říká se tedy, že Američané na Měsíci vůbec nepřistáli, záběry natočili kdesi v poušti, atd... Důkazem číslo jedna má být vlajka hvězd a pruhů, která se prý na záběrech prapodivně vlní, přičemž všichni přece víme, že na Měsíci vítr není, že...
Neustále mě fascinuje to, kolik lidí je schopno věřit rozličným konspiračním teorií s poukazem na důležitost vlastního kritického myšlení (a to pominu, že leckteré takové konspirace se navzájem vyvracejí), ale zároveň zcela zjevně ignorují veřejně dostupná fakta (či je jen bagatelizují?). Zabere to pouze několik vteřin (použítím internetového vyhledavače), kdy člověk může (pokud skutečně chce) zjistit, že onen "pohyb" vlajky skutečně možný je, jedná se totiž o to, že pohyby vlajky jsou následkem přímé manipulace kosmonautů a "díky" absenci atmosféry jsou ony pohyby s poněkud delším "dozvukem". Toť vše..

Dalším "oblíbeným tématem" záhadologů je podivováním se nad tím, kdo že to vlastně pana Armstronga natočil kterak skotačí na naší oběžnici? Jistě to musel být nějaký kameraman schovaný za kamenem americké pouště!
Kdeže, Armstronga natočil modul sám. Zní to divně? Ale vůbec, modul byl vybaven videokamerou, na tom přece není nic divného...
Problematice "záhady přistání" se před několika lety věnoval Český rozhlas zde. Koneckonců na vlajku se můžete i sami podívat, stačí si vyhledat oficiální stránky NASA, a to jsem pominul i takovou zcela logickou věc, jako by byl postoj tehdejšího SSSR, kdyby měli jen stín podezření stran toho, že americké přistání na Měsíci bylo zinscenované...

Pokud tedy nepatříte mezi ty jedince, kteří považují NASA za součást intergalaktického spiknutí s cílem nastolení nového řádu bůhvíkoho a doufající v přílet A. Šerana a šťastný život budoucí.... :)

Na konci světa doleva (Sof Ha'Olam Smola) 2004

11. prosince 2013 v 17:58 Filmové recenze

Nevím přesně čím to je, ale k izraelské kinematografii mám velmi vřelý vztah. Snad je to genialitou tamních tvůrců, snad tématy které zpracovávají, snad mým osobním zájmem, či třeba možná i kombinací všeho dohromady.
Na konci světa doleva je navíc přesně takovým typem snímku, na který se rád podívám. Nemá nějakou silnou ústřední a jednotící dějovou linku, spíše se jedná o mozaiku drobných osudů několika obyvatel uprostřed izraelské pouště. Píší se šedesátá léta, židovský stát je stále mladý a do země přijíždí i několik Indů, kteří doufají v lepší život.

Lepší život se ale pochopitelně nekoná.
Hlavní hrdinkou je Sarah, dcera indických přistěhovalců, která brzy naváže přátelství s temperamentní Nicol (Netta Garti), což je pro změnu dcera lidí, kteří přišli do Izraele z francouzského Maroka. Ve filmu tak zní (pochopitelně) hebrejština, francouzština, angličtina i hindština, což je leckdy docela úsměvné.

Zdráhal bych se ale tento film označit vyloženě za komedii. Jistě, vyznění většiny scén je komické, ale leckteré z nich mají smutný, tragický nádech. Film se tak snad o něco více blíží mozaikovitému tragikomickému příběhu, od všeho je tam něco (sportovní drama, milostný příběh, komedie, tragédie), ale vše tak úhledně složeno, že si vzájemně nepřekáží, ale o to více společně ladí.

Režisér Avi Nesher není zrovna extra známým tvůrcem, navíc jeho snímkům bývá často vytýkána určitá nevyrovnanost žánru a tempa. Ta je přítomna i zde, ale mně vůbec nevadila, naopak, bral jsem to jako příjemné zpestřední sledování, navíc na Nettu Garti se moc hezky dívá :).

Film byl oceněn na Tokijském mezinárodním festivalu.

Teď ještě zase zemřel Mandela...

8. prosince 2013 v 8:43 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Můžeme si o N. Mandelovi myslet co chceme, můžeme jej pokládat za komunistického revolucionáře neštítícího se takřka ničeho, můžeme jej pokládat za zapřísáhlého demokrata a ochránce práv menšin, můžeme jej třeba pokládat klidně i za novou inkarnaci Ježíše. Nic to nezmění na skutečnosti, že se jednalo o významnou osobnost dvacátého století.

Svět obletělo video, kde (stále ještě a bůhví, jak dlouho ještě) premiér v demisi vede rozhovor s částí své vlády na téma, "kdo na ten pohřeb poletí", a to velmi zajímavým slovníkem plným nevybíravých výrazů a zajímavých spojení, o kterých si troufám tvrdit, že zlidoví ("Miloš je nažhavenej", "Zase (sic!) zemřel Mandela").
Většina reakcí na toto vystoupení premiéra Rusnoka je odmítavá, což je jistě v pořádku, neboť video se dostalo i do zahraničí a rozhodně příjemný obraz o České republice nevytváří. Mnoho lidí se pohoršuje nad obsahem i nad formou toho, co si tam pánové říkají. Jistě, to je také v pořádku. Jen mě ale napadlo, zda takový Rusnok není trochu i v každém z nás (a ne nadarmo se říká, že politika je odrazem dění ve společnosti). Schválně jsem si zkusil představit, jak by to dopadlo, kdyby zvukové mikrofony byly přítomny v takovém tom mezičase pracovní pauzy, kterou obvykle vyplňujeme klábosením s kolegy, i u jiných lidí, třeba na poradách novinářů, zasedání valných hromad různých s. r. o., či třeba i jen na kafíčkou dvou sekretářek. Byl by výsledek o tolik jiný (když pomineme skutečnost, že sekretářky asi na pohřeb jihoafrického státníka nepojedou)?
To bysme se asi divili...