Listopad 2013

Maturita (2013)

27. listopadu 2013 v 22:33 Filmové recenze

Jaká to hrůza!
Pardon, musel jsem si trochu ulevit...

Jsou filmová představení, kde vám rozdávají před projekcí různé dárkové předměty (před filmem Štěstí jsem dostal úhledný balíček kapesníčků, prý se u toho brečí štěstím - nebrečí...), ve 3D kině dokonce propůjčí 3D brýle... Před projekcí snímku Maturita se nerozdávalo nic, a to je stoprocentně chyba! Dokáži si živě představit, že leckterý zbloudilý divák by ocenil přítomnost čehosi pro film tak praktického, jako je třeba pytlík na zvracení, či nějaké psychotropní látky, které by mu umožnily tento 87 minutový strastiplný zážitek smysluplně prožít.

Bohužel.

Schválně jsem se snažil na filmu najít něco pozitivní, což bylo velmi těžké, ale nakonec se mi jedna věc nalézt podařila, a to závěrečné titulky. Skutečně, na těch se tvůrcům nic zkazit nepodařilo (a zmínka o tom, že film byl natočen bez jakéhokoliv grantu a dotace také potěší, to mi tedy spadl kámen ze srdce..).
Těch nepodařených věcí je ovšem daleko víc.
Předně vůbec nemá smysl mluvit o nějakém příběhu. Jakousi jednotící linku film asi má, ale je bohužel tak blbá, že se s ní nemá ani smysl zaobírat. Asi takhle: Parta žáků maturuje. Nechce se jim učit. Mají spolu sex. Pijí alkohol. Požívají psychotropní látky (a na diváky nic nezbyde!!). Hackují počítač MŠMT. Hodně sní. Střílí se tam jako u Stalingradu. Maturují.

Pokud skutečně uvažujete na film jít, tak výše uvedený seznam napsaný kurzívou neberte jako spoiler. O něco takového tady skutečně nejde, tady se pohybujeme na zcela jiném hřišti (pokud jsme si tedy vůbec nespletli sport). Stejně tak se nemá smysl bavit o režii, prakticky neexistuje. I skupina zfetovaných rastafariánů by asi odvedla profesionálnější práci (a pokud ne, tak by aspoň zbylo na ty psychotropní látky pro diváky...). Chvilku jsem váhal, zda mezi pozitiva dát "výkon" kameramana, který občas svůj digitál prapodivně ostří a svítí, že místy moc není poznat co se to děje - ano, to je totiž v mnoha případech filmu skutečně pozitivní aspekt, ale úmyslné to asi nebylo.

Jistě, u filmu se dá lecčemu zasmát. Bohužel, mám dojem, že je to na místech, kde tvůrci žádný smích ani nepředpokládali. Naopak, místa, kde by se smát mělo, střídá jen zoufalý divákův výraz a touha SKUTEČNĚ u toho vchodu dostat pytlík na zvracení. Ve slušné společnosti se totiž na zem nezvrací, ne tedy, že by to nějak vadilo, kinosál byl prakticky prázdný...

Film Maturita je tak podobnou "zábavou" jako je třeba nabodávání sebe sama na kůl, či kávový dýchánek s Hitlerovými. Za určitých okolností to tedy může být celkem fajn.... :).

Asociace

26. listopadu 2013 v 20:35 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Je zajímavé, jak se myšlenky a pocity porůznu pojí s psychickými vjemy. Když se někdy člověk vydá po stopách svých asociací, které jsou na sebe leckdy navěšeny podobně, jako ona pověstná "céčka Michala Davida", tak může dojít k hodně překvapivým závěrům. Občas se povede dokonce vytvořit pocit podobný "deja-vu".

Osobně mám asi nejčastěji různé asociace napojené na zvuky. Možná to není ani tak překvapivé, ale i prakticky všechny zvukové myšlenkové abstrakce vnímám obvykle jako doprovázené nějakými zvuky, obvykle hudbou. Postačí pak danou písničku slyšet a rázem v mysli vyvstávají různé události, zážitky, osoby, na které už jsem leckdy nemyslel celá léta.
To jsem si totiž takhle pouštěl diskografii Blonde Redhead a narazil na jejich dosud poslední desku s názvem Penny Sparkle, o které si matně vybavuji, že se mi moc nelíbila a že jsem ji snad nikdy nedoposlouchal celou do konce. Dostal jsem však na písničku "Everything Is Wrong" a hned mi bylo jasné, že je tomu úplně jinak a vzpomněl jsi si tak i na věci, které byly uloženy už doopravdy hluboko.

Asi nejvíce mám takto "zasociovány" The Beatles, snad proto, že jejich hudba tvoří mé hudební pozadí už od dětství, snad proto, že je tak magická, podmanivá... a krásná. :)

Jenseits der Stille (Za hranicí ticha) 1996

24. listopadu 2013 v 11:22 Filmové recenze

Německý snímek Za hranicí ticha je dílem známé režisérky Caroline Link (která se asi nejvíce proslavila filmem Nikde v Africe). Jedná se o velmi citlivý film pojednávající o lásce, o hudbě a zejména o vztahu "normálních" s neslyšícími.

Lara to nemá v životě lehké, moc ji ve škole nejde čtení a na svůj věk (cca 9 let) má povinností nad hlavu. Se svými rodiči musí absolvovat návštěvu banky, být aktivní při rodinných setkání se širším příbuzenstvem a pomáhat i při sledování filmů, a to jen z toho důvodu, že oba její rodiče jsou neslyšící. Lara vynikajícím způsobem ovládá znakovou řeč a je tak pro své rodiče určitým pevným spojovacím vláknem se zvukovým světem všude okolo.

Při sledování filmu jsem si uvědomil kolik obtíží, které by mě třeba hned ani nenapadly, mají v reálním životě neslyšící lidé, stačí jen pomyslet na telefonní hovory (sms jsou teprve v plenkách, film je z roku 1996), kdy si Lařini rodiče musí pořídit poměrně komplikovaný stroj, který na jednořádkovém digitálním displeji umožňuje jakousi textovou komunikaci, problémem je ale i samotné zvonění na dveřní zvonek, či jen zazvonění telefonu, což se řeší obvykle tak, že zvuk je vázán na blikající světlo v místnosti, apod.
Film je v tomto ohledu velmi zajímavou sondou do života neslyšících lidí.

Určitým protikladem ke světu ticha je v tomto filmu svět hudby, což je záliba, které mála Lara velmi rychle propadá. Při hře na klarinet prokáže nesporný talent, čímž se dostává do velmi zajímavé situace možného odcizení od vlastní rodiny. Velmi silným zážitek je ale i samotné hudba ve filmu, kterou složila Niki Reiser (dvorní skladatelka režisérky Link).

Film Za hranicí ticha byl mým druhým seznámením s tvorbou Caroline Link (po Nikde v Africe) a už teď si jsem jist, že to nebude seznámení poslední. Jedná se o zdánlivě obyčejný film o obyčejných lidech, jejichž životy ale divák prožívá nadmíru neobyčejně :).

A to jsem si ještě před nějakými 15 lety myslel, že v Německu dobré filmy vznikají spíše výjimečně ... :-).

Stephen King - Carrie

23. listopadu 2013 v 17:32 Recenze knih
Vzhledem k tomu, že (v podstatě z velké části) remake Palmova snímku Carrie na nás mrká z mnoha reklamních ploch, jsem si řekl, že by nebylo zcela od věci přečíst si knižní předlohu. Notabene, když král knižní hrůzy - S. King - patří mezi autory, jejichž knihy mám velmi rád.

Carrie White je šestnáctiletá dívčina, vyrůstající s notně šílenou matkou (je dobré dodat, že nábožensky šílenou). Díky svému svéráznému zázemí a přespříliš prudérní výchově se stává terčem posměchu mnohých spolužáků na své "háj skůl". Carrie je ovšem pozoruhodnou bytostí i z jiného důvodu - disponuje totiž silnými telekinetickými schopnostmi. Takového člověka není radno rozzlobit...

Jedná se o typickou "kingovinu". Vyprávění se odehrává v Maine, děj je líčen z více stran (a různými způsoby), je tu ďábelsky děsivé podání křesťanství a občas se i mírně naznačí co bude následovat, takže čtenář přibližně ví, co se stane, ale obvykle netuší proč a jak konkrétně. To je vyprávěcí postup, který právě King zvládá zcela mistrovsky. Jistě, King bezesporu napsal i lepší knihy ("Řbitov zvířátek", "To"), přesto s přihlédnutím k tomu, že se jedná o mistrův první román (rok 1973), tak to rozhodně není dílo, které by se snad mělo nějak hambit. A přestože u Kinga raději preferuji jeho povídky (pochopitelně s výjimkou geniálního ztělesnění zla v románu "To"), tak i Carrie mohu s čistým svědomím doporučit.

Cesta hlubokým lesem (1963)

17. listopadu 2013 v 12:55 Filmové recenze

Cesta hlubokým lesem je možná nejlepším snímkem režiséra Skalského. Bodejď by také ne, když měl tehdy k dispozici Dietlův scénář, hudbu Zdeňka Lišky a skvělé herce - Kačer, Moučka, Prachař,... (a nechci tímto snižovat Skalského kvality)

Cesta hlubokým lesem je ale významná zejména z jiného hlediska. Na příběhu skupiny vesničanů a dvou kamarádů komunistů, odehrávající se na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století, je pozvolna načrtnuta i jistá sociální kritika a zamyšlení se nad tím, zda se v době (násilné) kolektivizace neudělalo náhodou něco špatně... Snad by se dalo říci, že právě tento film připravil "půdu" pro Všechny dobré rodáky Vojtěcha Jasného.

Určitě povinnost pro všechny, kteří se o tuto významnou kapitolu našich dějin zajímají.

Trocha technologie nikoho nezabije?

15. listopadu 2013 v 18:52
Rozhodně nejsem tím typem člověka, který by odmítal moderní technologie, leč někdy nastane chvíle, kdy si říkám, že rčení, "moderní technologie řeší zejména takové problémy, které by bez nich ani nevznikly" se možná částečně na pravdě zakládá.

Rád třeba poslouchám hudbu, a to poměrně často, konkrétně nejčastěji ze svého mobilního telefonu. Už jsem si na to zvykl a dlouhé cesty hromadnou dopravou, kdy si čas nelze krátit četbou (nebo z ní už bolí oči), mi ze sluchátek zpříjemňují oblíbení interpreti. To vše je v pořádku až do okamžiku, kdy se z nějakého důvodu nechce aktualizovat hudební knihovna. Jistě, písničku si můžete pustit i tak, z průzkumníku, ale takový poslech zase není propojen s last.fm a ani nelze využít rozličné zajímavé vychytávky, které přehrávání skrze přehravač využívající knihovnu nabízí... Co s tím?
Když něco nevím - googluji. Probírám se tak informační vatou, než konečně narazím na zajímavý příspěvek jedince, který má podobný problém, v diskusním vláknu pod jeho příspěvkem se nabízí i příhodná odpověď (spolu se spoustou poznámek typu, "jsi lama...", apod.). Je prý potřeba provést rescan sd karty.

No vida, takové jednoduché řešení.
Stahuji tedy z google obchodu (či jak se to dnes jmenuje) aplikaci SDrescan, spouštím ji a ... v knihovně se přesto požadovaná alba neobjevila. Hmmm, co teď? Pamatuji na klasickou hlášku z IT Crowd a vypínám a znovu zapínám (již mírně konsternován) svůj mobilní přístroj. Bohužel, stále nic. Zachovávám však nadále chladnou hlavu (v tomto počasí to není zase tak náročné) a zkouším instalovat podobnou aplikaci. Výsledek je však stále stejný.

Uchyluji se tedy ke krajnímu řešení, zálohuji data z sd karty do počítače a onu kartu formátuji. S pocitem slastné radosti ne nepodobný uklízeči bojujícímu s posledním koutem špíny, pozoruji progres ve formátování karty. Netrpělivě pak data na volné místo kopírují zpátky, restartuji telefon (preventivně) a .... čelím velkému šoku, neboť telefon teď už nevidí ani ta hudební alba, která byl ještě předtím sto v přehrávači zobrazit!

Zpytuji svědomí, kde že jsem to udělal chybu. Po několika dalších pokusech přicházím na jádro pudla. Pokud z adresáře, kde je digitální hudba soubory zkopíruji do kořenového adresáře, pak je přehrávač najde, pokud jsou někde jinde, tak se androidí přehrávač tváří jako Jan Žižka po obléhání hradu Rábí. Zajímavé.

Možná si teď říkáte, že jsem uživatel na nic, s tím bych souhlasíl, kdyby podobné problémy tu a tam nemělo více lidí. Současné mobilní aplikace umožňuji spojit v jednom přístroji věci dosud nevídané. Pokud nejste nějak extra nároční, tak ve svém "smártfounu" můžete krásně skloubit fotoaparát, počítač, multimediální centrum, dřívější mp3 přehrávač, baterku, navigaci, apod.... To vše v jednom. Mám ale dojem, že tato výhoda si občas vybírá zajímavou daň...

Člověk proti zkáze (1989)

14. listopadu 2013 v 11:09 Filmové recenze
Může jeden člověk na světě něco podstatného změnit? To je otázka, kterou si hlavní hrdina filmu Štěpána Skalského - Karel Čapek (J. Abrhám) - pokládá celkem často.

Skalský je zajímavý režisér celá jeho filmografie je podle mého názoru orámována dvěma základními díly, a to Cestou hlubokým lesem a právě filmem Člověk proti zkáze.
Tvůrcům se povedlo velmi dobře zaznamenat atmosféru doby konce třicátých let. K navození se využívá i letních, sluníčkových barev (filosofování s "pátečníky", milostné pletky, apod.) a barev temných (nástup nacistů). Celkově dílo působí velmi věrohodně, zejména ony pověstné "hovory s TGM". Ve filmu je nám tak představen neblahý počátek konce první československé republiky skrze oči Karla Čapka, bytostného demokrata a jedince, který neustále věří (navzdory třeba Vančurovi) v "obyčejného člověka" a v to, že naše země by mohla být zemí spokojených, mírumilovných "obyčejných lidí". Bláhově čeká na ledňáčka jakožto posla dobrých zpráv...

Moc se mi ve filmu líbilo i obsazení, většina herců si byla fyzicky velmi podobná se svými reálnými předobrazy, takový president Masaryk (S. Beneš) se svým, "tož, tak povídejte, já rád poslouchám", působil daleko věrohodněji, než ten, kterého sehrál M. Huba v nedávno odvysílaném prvním díle seriálu České století.

Son Lux - Lanterns (2013)

3. listopadu 2013 v 13:50 Hudba z ouška do ouška

Za projekterm Son Lux se skrývá Ryan Lott (New York), který se svoji hudbou snaží orientovat na electro-pop, chamber-pop, či jak jinak to žánrově vymezit. Buď jak buď, hudba je to velmi dobrá a jistě není od věci napsat o ni několik stručných řádek.

Hudebně mi Son Lux asi nejvíce připomíná Patricka Wolfa, což je pochopitelně míněno jako kompliment, a byť na svém konci deska trochu ztrácí potřebný "drajv", tak se přesto jedná o velmi pozoruhodné album.
Son Lux zaujme (v mém případě) na první poslech a byť někdy zní trochu podivně "radioheadovsky" (ve stylu In Rainbows), tak se ve své podstatě jedná o solidní popovou desku se zajímavým aranžmá.