Srpen 2013

Minimální mzda...

23. srpna 2013 v 19:23 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
ČSSD dnes slíbila, že pokud vyhraje volby, tak podstatně zvýší minimální mzdu, a to rovnou na 12 000 ká čé.
Zní to na první poslech docela hezky a věřím tomu, že u některých lidí to možná pomyslné váhy přikloní na stranu pana Sobotky (nebo spíše už pana Haška?), nicméně (relativně) vysoká minimální mzda má i své jisté úskalí...

Jistě, samozřejmě chápu, že z nějakých 8 500 korun dnes lze přežít jen s velkým sebezapřením
Je však celkem logické, že pro zaměstnavatele se stanou někteří zaměstnanci příliš velkým luxusem a raději zaměstnají kohosi na "černo", či třeba jen na dohodu (což se často děje i teď). Dost nepříjemně by zvýšení minimální mzdy mohlo dolehnout i na mladé lidi, neboť to je kategorie, která obvykle svoji pracovní kariéru začíná na relativně nízkých mzdách, ale později, po jejich zapracování, se dostává k navýšení (v optimálním případě)...

Stručně a jednoduše, zvýšení minimální mzdy vede v ekonomice ke snížení poptávky po práci. Samozřejmě, zvýšení minimální mzdy může s leckterými dobrovolně nezaměstnanými lidmi trochu "pohnout", ale podle mého názoru těch dobrovolně nezaměstnaných zase není tolik, aby tento přínos vyvážil případná negativa.

Prague Pride

20. srpna 2013 v 9:37 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Před několika dny Prahou opět prošel známý "pochod hrdosti homosexuálů" nazvaný Prague Pride. Taková netradiční akce pochopitelně rozvíří lehce stojaté dění, i když by se tato sezóna rozhodně nedala označit za "okurkovou".

Ze svého okolí jsem slyšel mnoho poznámek a komentářů k Prague Pride (PP), některé mi přišly celkem rozumné, ale nad jinými jsem jen pokrčil čelo a zakroutil hlavou. Předně se jedná už jen o to samotné slovíčko "pride", značící pýchu, hrdost. "Jak může být někdo pyšný, když je buzna?", "Je to diktatura homosexualismu, povyšování se nad majoritu..."

Ale kdeže.
Uznávám, že v každém větším kolektivu je slušná šance nalézt nějakého šílence, který si vše tak nějak vykládá po svém a v onom kolektivu jen hledá oporu pro své předsudky, nicméně slušelo by se poznamenat, že ono "pride" nemá s povyšováním se nad majoritu (co se týče sexuálních preferencí) nic společného. "Pride" znamená být pyšný sám na sebe, na svůj "coming out", na to, že navzdory častým tlakům okolí se daný člověk dokázal hlavně vypořádat sám se sebou a přijmout se takový, jaký je. Ne každému je to bohužel přáno...

Jistě, průvod homosexuálů (lépe řečeno lidí LBGT a jejich příznivců) může leckoho pohoršovat, ty jejich kostýmy jsou někdy příliš křiklavé, mohou být i hluční, ale tak to mu na průvodech a karnevalech prostě většinou bývá. Osobně také nejsem příliš nadšený z pochodu fanoušků fotbalové Sparty, brzdí to dopravu, občas je i někdo zraněn (což se na PP nestalo), stojí to nějaké náklady na policii, apod. Nicméně nikdy by mě nenapadlo jim něco podobného zakazovat (navzdory riziku, že by se z mých potenciálních potomků mohli stát potenciální fanoušci Sparty!!! :-)). Prostě a jednoduše, pokud se mi to nelíbí a ekluje se mi to, tak se na to nedívám a jdu dělat něco jiného, co mě naplňuje...

Někteří lidé podobné akce odmítají jako propagaci homosexualismu (to moc nevím co znamená, rovná práva pro všechny bez rozdílu sexuální orientace? Cože? V sekulárně liberální společnosti? :-)) a ohrožení tradiční rodiny (a to je co? "Rodina" prvobytně pospolná, či rodina ve které rodiče vybírají budoucího partnera svým potomkům?). Přijde mi to jako docela velké nepochopení. Jak může skupina lidí (odhadem podle psychologa Kinseyho asi 8%) nějak markantně ohrozit onu tradiční rodinu? Oni ti homosexuálové (či obecně LBGT) by jinak bez svého "coming outu" žili spokojené životy v klasické heterosexuální rodině? Či snad jen existence homosexuálních rodin povede k tomu, že někteří heterosexuálové v sobě objeví svého "skrytého gaye"? To si nemyslím. Většina lidí má svoji sexuální orientaci vyřešenou a těžko jen kvůli tomu, že některým lidem je dovolen "styk samcoložný", či eventuální sňatek, přejdou na "druhou stranu". Nebo třeba že by děti (které by si homosexuálové mohli adoptovat) nějak odkoukaly model táta + táta (respektive máma + máma) a samy později založily takovou rodinu?
Skutečně?
A není tomu tak, že v podstatě skoro každý homosexuál vyrůstal v klasické heterosexuální rodině? Odkoukal tam heterosexuální návyky? Vzhledem k jeho orientaci asi těžko.

Vzato kolem a kolem, nedomnívám se, že by akce typu PP, či požadavky po rodině homosexuálů nějak výrazně mohly naše tradiční soužití ovlivnit. Jistě, homosexuální rodina nemůže zplodit potomka, ale to neberu jako argument hned z několika hledisek: 1) v rodině přece nejde jen o plození potomků a 2) co potom s neplodnými heterosexuálními páry? Zakážeme jim sňatky?

Chápu, že jinakost, odlišnost, dokáže mnohé lidi vykolejit (sám v tom leckdy nejsem jiný), je to celkem normální a přirozené, nicméně asi ne zcela správné a férové.

CSS - Planta (2013)

19. srpna 2013 v 8:33 Hudba z ouška do ouška

Brazilští CSS (Cansei de Ser Sexy) vydali po dvouleté odmlce novou desku (něco o té staré zde).
Jaká je?
Inu, je to jako s dobrou brazilskou kávou. Je sice stále stejná, ale stále chutná velmi dobře.

CSS opět rozverně kombinují různé styly, zaslechnout zde tedy lze electroclash (kvůli kterému jsem je vlastně kdysi slyšel poprvé), pop, trochu nezbytné kytarovky, apod... To vše je hezky, úhledně (a chtělo by se snad říci hezky popově) poskládané, takže vzájemná odlišnost některých skladeb vůbec neruší, naopak.
Album jsem poslouchal celé několikrát a i přes svoji snahu jsem tam nenalezl slabou skladbu. To se skutečně stává málokdy a málokde. Jistě, Planta asi nebude extra progresivním albem roku 2013, ale jedná se o velmi příjemnou a nevtíravou hudbu, kterou si jde zároveň zamilovat na první poslech.
S trochou fantazie si lze hudbu CSS představit jaká veseleji pojaté Ladytron :).

A ten úvodní beat u skladby "Teenage Tiger Cat" - jakkoliv připomíná Blue Monday od New Order - skutečně stojí za poslech (a určitě i za remix).


Warm Bodies (Mrtví a neklidní) 2013

18. srpna 2013 v 10:38 Filmové recenze

"R" - celé své jméno si nepamatuje - je nešťastná zombie. Však to určitě znáte, celé dny (týdny) se šouráte liduprázdným letištěm, občas vrazíte do jiné zombie, občas na sebe přátelsky zavrčíte, pak máte hlad a v bezpečné skupince se vydáte na lov, občas někomu sníte tělo, mozek, občas vás někdo trefí brokovnicí.... a pak se zase šouráte, protože vykonat rychlejší pohyb jaksi moc nejde... Vzato kolem a kolem - velká nuda. Tak to cítí i "R" a navíc mu chybí ještě cosi esenciálnějšího - láska, blízkost milované osoby.... Jo, být zombie není žádná slast.

Tak to je asi v kostce základní zápletka poměrně zajímavé a docela i originálně pojaté americké zombie romantické komedie z tohoto roku. Skutečně, pátral jsem dost dlouho, ale moc podobných filmů mě rozhodně nenapadlo. Originalita přístupu ke stokrát provařené látce je určitě největším plusem tohoto filmu, které je tak zářivé, že v pohodě zastíní i skutečnost, že se ve své podstatě jedná jinak o film značně klišoidní (co se romantických filmů týče). To ale vůbec nevadí, protože film občas na diváka sympaticky mrkne ve stylu, "vím, že Ty víš, že tohle vše je nutné brát s nadsázkou." Dokáže si dělat legraci ze slavné Shakespearovské tragédie (balkónová scéna...) stejně tak šikovně, jako třeba ze slavných filmů G. Romera.

Film má podle mého názoru smysl vidět hned z několika důvodů, ten nejúchylnější a nejméně pravděpodobný se mi líbí nejvíce: Ehm.... Jste muž, kterému z poličky na knihy kouká "War Z" a komiksy "The Walking Dead", na pozadí svého PC máme obrázek Clementine a z dvd knihovničky se hladově dívají filmy George Romera (třeba Night of the living dead tam máte hned v několika verzích). Z nějakého - v této realitě - nepravděpodobného důvodu máte přítelkyni, která doslova hltá romány Rosamundy Pilcher a ve sprše si zpívá písničky z Pomády (a tajně miluje Johna Travoltu, nicméně jeho smrt na WC ve filmu Pulp Fiction si z paměti raději vymazala).
Takže tak nějak...

Co s tím?

15. srpna 2013 v 14:24 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jak oddělit něco, co k sobě patří více, než pověstná siamská dvojčata?

Asi každý z nás někdy zažil takový zvláštní pocit, který můžeme chovat k lidem jež máme rádi, ale kteří jsou zároveň "postiženi" nějakou vlastností, charakterovým rysem, či zálibou, která nás dost vytáčí.
Několik příkladu za vše, vždy jsem choval velkou úctu k dílu H. P. Lovecrafta (jednoho ze zakladatelů hororové literatury), jeho úžasný popis dávných temných sil má dodnes vliv na mnoho autorů Kingem počínaje a Gaimanem konče. Jenže ono to má svůj háček, Lovecraft byl také rasista a xenofob, prosazující rasovou čistotu (i když lecčeho z vyřčeného později litovat). Zajímavý pro nás v Čechách může být jeho postřeh o Češích jako o lidech, kteří jsou: "zvrhlá zvířata, obludy prohnilé fyzicky i duševně."

Nemusíme ale pro příklady chodit jen do oblastí literatury. Mnoho z nich je i kolem nás v každodenním životě. Já osobně mám někdy takový problém při své návštěvě fotbalových zápasů. Na jednu stranu si vážím "kotle" fanoušků, kteří klubu věnují svůj čas, dělají nákladné a hezké choreografie a výborně fandí a povzbuzují, ale na druhou stranu se zase něky jedná o ty samé jedince, kteří poté zápas podle mého názoru pokazí odpálením dehtové dýmovnice, či podobných libůstek... Hlavně že mě při vstupu vždy pročesávají jako Mosad podezřelé Palestince...

Leckdo by řekl, že člověk by se měl asi soustředit na ty pozitivní věci, protože jedinec ve své komplikované komplexnosti se asi bude stoprocentně zamlouvat jen málokomu, ale potíž je v tom, že to mi nikdy moc nešlo (a asi ani nepůjde).

Mama (2013)

14. srpna 2013 v 6:58 Filmové recenze

To jednou takhle taťka udělá něco fujtajbl zlého a v návalu paniky vezme své dvě malé dcery na útěk před spravedlností. Jsa však nadmíru rozrušen cestou havaruje a obtěžkán svými potomky se s bídou dokáže doplazit k jakési prapodivné chatrči v lesích... Otec se brzy tajemně ztrácí a o děvčata v chatě po 3 roky pečuje "cosi".
Snad anděl strážný?
Ale kdeže :-).
Jsme přece v hororu....

Tak předně, Mama tu byla už v roce 2008, kdy ji formou krátkého - cca 3 minutového - filmu představil Andres Muschietti a navzdory tomu, že se jednalo jen o epizodní scénu (která se ve filmu také tak trochu objeví), tak to bylo velmi, velmi působivé. Dokonce natolik, že snímek zaujal i slavného Guilerma del Tora, který natočil třeba toto nebo toto.

To už něco znamená.

Ale nežijeme v ideálním světě, ne vše, co vypadá jako žena, je skutečně ženou a ne každý slibný film je skutečně dobrým filmem. Mama není vyloženě špatná, ze začátku se ji daří velmi solidně budovat atmosféru a herecké výkony obou dětských rolí bych také hodnotil kladně (z těch nedětských tu jistě zaujme Coster-Waldau, aka incestní rytíř Jamie Lannister z Hry o trůny), nicméně příběh, jakkoliv se místy zdá originální, je plný tuctových nechutných klišé, při jejichž nástupu na scénu jistě nejeden divák zažívá touhu vyzvracet se... A závěrečná silná scéna pak tedy logicky vyznívá trapně, což je jistě škoda.

Ano, škoda, Mama mohl být velmi zajímavý, netradiční hororový projekt, ale takhle je bohužel jen dalším průměrným hororovým snímkem.
Pokud se Vám na to nechce jít do kina (a onu nechuť bych skutečně chápal) a s torrenty nejste kamarádi (či se Vám morálně příčí), pak doporučuji shlédnout onen krátký film z roku 2008 (viz video níže s komentářem Guilerma), to může i stačit...


Rusnokova vláda

8. srpna 2013 v 9:15 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včerejší den byl z politického hlediska doslova nabitý událostmi, i když je rovněž pravdou, že jejich vývoj se táhl dlouze a dlouze, podobně jako italské špagety. Tím ale - naštěstí - veškerá podobnost s Itálií končí.

Rusnokova vláda nakonec důvěru neobdržela (93 poslanců proti 100) a ČR tak směřuje k předčasným volbám, které by měly proběhnout někdy v říjnu. Chápu, že připravit a logisticky zabezpečit takovou monstr akci, jakou bezesporu sněmovní volby jsou, není jednoduché, nicméně do října je času dost a toto dočasné vládí x bezvládí zemi určitě neprospěje.

Za sebe jsem ale celkem rád, protože (stále) věřím, že právě předčasné volby jsou asi jediným férovým řešením vlekoucí se politické krize, podle mého názoru i lepším, než dočasná Rusnokova varianta "vlády odborníků", a to hned z několika důvodů.

Personálně je to soubor značně podivný, jedná se často o blízké sympatizanty (nebo potenciální členy) strany jednoho muže - SPOZ, mnoho jedinců je podivnými vazbami propojeno tu s Mosteckou uhelnou, tu s podivně se zjevujícími penězi (v ten správný čas). Jeden příklad za vše, co si třeba myslet o takovém panu Pecinovi, členovi ODS, ČSSD (sic!), posléze "nestranný" úředník ve Fischerově kabinetu, který podivně dlouho pozdržoval šetření poplatků ve zdravotnictví... Jistě, vím, prakticky v každé vládě nalezneme lidi, jejichž minulost je ponurá. Žijeme přece v České republice...

Další pozoruhodnou záležitostí je činnost vlády za cca poslední měsíc, tedy od doby, kdy byla prezidentem Zemanem jmenována. Už jen to, že s žádostí o důvěru ze strany Sněmovny se čekalo skoro měsíc mi přijde podivné. To by to skutečně nešlo zařídit dříve? Proč? Je zcela logické, že za ten měsíc se doslova vyrojí problémy, které je třeba na vládní úrovni nějak řešit (či se k nim aspoň nějak postavit), může ale něco takového vůbec (byť i třeba jen z hlediska morálního) dělat vláda, která potřebnou důvěru neobdržela?
Asi může...
Schválilo se zvýšení minimální mzdy o 500 korun, ČD má změněné představenstvo (uvažovalo se i o Lesích ČR), situaci kolem Národního divadla asi netřeba komentovat a v neposlední řadě je zarážející i novela zákona o veřejných zakázkách, kterou předložil ministr pro místní rozvoj Lukl. Představte si, že už (podle novely) nebude příště třeba u drahých zakázek vypracovávat odborné posudky o jejich užitečnosti... Ať žije koncepční politika, brány korupčníkům nechme otevřené....

Ano, i z těchto důvodů se domnívám, že nevyslovení důvěry vládě pana Rusnoka bylo správné.

Vzpoura v Kautokeinu (Kautokeino-opprøret) 2008

7. srpna 2013 v 12:42 Filmové recenze

Severský snímek (záměrně píši severský, neboť se jedná o koprodukci Dánska, Norska a Švédska, přičemž nejsem sto odhadnout, která země je v tomto ohledu ta "klíčová", vzhledem k událostem asi Norsko) Vzpoura v Kautokeinu se promítal i u nás v rámci "severských čtvrtků", bohužel jsem jej tehdy neviděl, nicméně v čase internetu není prakticky nic nemožné...

Předně je dobré vědět, že snímek je do jisté míry filmovou rekonstrukcí reálné události. Do jaké kvality a věrohodnosti se to podařilo neumím posoudit, protože o problematice soužití Sámů (Laponci) s jinou kulturou toho vím velmi málo, nicméně je jisté, že toto téma v Norsku rezonovalo dost dlouho (vždyť konečná tečka za tamní vzpourou byla učiněna až v roce 1997).

Děj filmu nás přivádí do roku 1852 mezi norské Sámy, kteří mají velké problémy s alkoholismem, z čehož logicky profituje místní obchodník. Když ale na scénu přijde charizmatický luteránský kazatel, který cituje Bibli a velmi působivě mluví k Sámům s jasným záměrem alkoholové abstinence, tak se situace zcela změní. Obchodníkova krčma trpí prázdnotou a peněz se nedostává. Je třeba jednat...

Určitou nevýhodu filmu - z pohledu neznalého diváka - spatřuji v tom, že už na začátku vlastně spolehlivě víme, jak celý snímek dopadne, což výsledný dojem trochu kazí, na druhou stranu zase chápu, že někdo ze zahraničí může mít podobný pocit z některých českých filmů (Tmavomodrý svět) věnujících se událostem v minulosti.
Velmi krásná je ve filmu příroda a přiblížení života Sámů v polovině 19. století. I režisér se činil a po stránce technické rozhodně není co vytknout. Když už jsme u toho režiséra - je jím Nils Gaup (možná jej někdo bude znát díky norskému filmu Stopař z roku 1987) - tak by asi bylo vhodné zmínit, že sám má Sámské předky.

Vzpoura v Kautokeinu je velmi zajímavým filmovým zážitkem plným záběrů oslavující krásu tamní přírody a tehdejší život obyvatel. Zároveň je ve filmu silně přítomno téma boje za svobodu a proti bezpráví, což je univerzální motiv, který může promlouvat prakticky ke komukoliv.

Pasťák (1968)

1. srpna 2013 v 8:19 Filmové recenze

Pasťák rozhodně není příjemných místem, kde by většina lidí chtěla trávit své oblíbené kratochvíle. Naopak, je to místo temné, depresivní a celkově po všech stránkách odpudivé. Slušný člověk by prchal pokud možno co nejrychleji pryč takovou rychlostí, že i slavný The Road Runner by mohl závidět.

Právě ale na takové místo (učitel + vychovatel) nastupuje mladý muž (v podání Ivana Vyskočila). Prvotní překvapení, "kam jsem se to dostal?", brzy následuje vystřízlivění a snad i poučení ve stylu "pro dobrotu na žebrotu". Snad...

Tento film režiséra Bočana si prošel velmi zvláštním vývojem, natočen byl už v roce 1968, nicméně "ven" se dostal až krátce po sametové revoluci (že by bylo na "vině" přespříliš temné vylíčení problematické mládeže v socialistické zemi?), což se na filmu pochopitelně trochu podepsalo. V široké konkurenci zahraniční produkce, která už roku 1990 zaplavila československá kina (dodnes mám na to období příjemné vzpomínky, tehdy jsem chodil do kina asi skutečně na vše a s radostí hltal dosud nevídané americké popkorňáky), se moc neprosadil. Jeho další velkou nevýhodou je to, že ani v roce 1968 se patrně nepodařilo natočit vše tak, jak by se mělo a roku 1990 se musel ještě provést finální sestřih, následkem čehož působí leckteré momenty trochu neuspořádaně a zmateně.

Krom všudypřítomné temnoty, pocitů deprese, bezvýchodnosti, určitě zaujme zajímavá kamera Šámala (dělal kameru u skvělého válečného snímku: Ta chvíle, ten okamžik) a i trocha té nostalgické atmosféry z československé nové vlny, dodnes mě udivuje, jaké skvělé filmy se tu tehdy točily (a to jak po stránce námětů, tak i po stránce zpracování, kamery, hudby, apod.).

Jistě, Pasťák má i své negativa. Bylo trochu zvláštní sledoval mladého učitele Vyskočila, kterak kárá své svěřence, které hrají například Krampol a Sloup, lidé, kteří určitě v době natáčení přesáhli určitě třicítku (ale jejich herecké výkony jsou dobré, o tom žádná).

Téma, kterému se film věnuje, je skutečně závažné. Syrovost, s jakou je podáváno, je zarážející, což podtrhuje i černobílá ruční kamera a zajímavý výběr neherců (který reprezentovali učňi jedné hornické školy).