Červenec 2013

Šmejdi (2013)

22. července 2013 v 11:30 Filmové recenze

Film slečny Dymákové (pokud si pamatuji, toho času TV Prima) na sebe upoutal obrovskou pozornost už dávno před svým uvedením do kin. Její příčiny jsou celkem jednoduché, prezentační akce spojené s výletem jsou už několik let koloritem života mnohých důchodců. Nutno dodat, že obvykle ne zrovna příjemným...

Už jen z tohoto hlediska je velmi záslužné, že někdo se snažil podobný filmový kousek natočit (a pro osoby nad 65 let jej promítat zdarma), protože já osobně jsem toho názoru, že dokumentární filmy by se (krom věčného vyrovnávání se s minulostí) měly věnovat i tíživé současnosti, koneckonců námětů je všude okolo nás více než dost, že...

Závažný obsah dokumentu by ale neměl zcela zastřít určité rozpaky, které jsem při sledování měl. Často mi totiž přišlo, že tvůrci moc nejdou "pod kůži" zůčastněných, jejich motivace proč vlastně na podobné oblbující srazy jezdí tu byla načrtnuta jen velmi letno. Zároveň z čistě dokumentaristického hlediska se bohužel jedná o podprůměr. Trochu zvláštní mi přislo zvolení hudby B. Smetany (mělo to nějaký smysl pro film? Pochybuji...) a leckteré věci působily poněkud amatérským dojmem. Jako reportáž v rámci nějakého publicistického pořadu je to fajn, ale jako celovečerní dokument do kin....hmmm....

V dokumentu rovněž promluví i několik odborníků, ale v drtivé většině případů neřeknou nic nového, to že hrnce koupené na podobných akcích stojí za houby, ví snad každý..., každý až na některé seniory, pro které je snad dokument primárně určen, ale tím si také nejsem zcela jist. Pokud by se zase jednalo výhradě o edukativní dokument určený našim seniorům, pak by asi bylo vhodnější zase zvolit trochu jinou, didaktičtější formu... Nevím, jsem z toho trochu na rozpacích. Můj rozpak na svých stránkách hezky shrnul Franta Fuka, dovoluji si citovat: "Používá totiž příliš mnoho dlouhých rozvitých vět, vypilovaných logických argumentů expertů a občas dokonce ironii a nadsázku - tedy věci, které jsou mimo chápání značné části cílového publika. Kromě toho starší lidé naprosto nebudou schopni přečíst rychle naskakující titulky, objevující se při méně srozumitelných záznamech skryté kamery. Rád bych se mýlil, ale obávám se, že nejeden důchodce si po zhlédnutí Šmejdů dokonce řekne "To je fajn akce, tam bych si možná zajel, pokecám si s vrstevníky a i najíst dostanu, když budu hodný!""

Ano, to vše je bohužel v dokumentu přítomno, ale mizerná forma by neměla zastřít, že zde je hlavní devizou obsah a ten je dostatečně šokující. U málokterého filmu jsem cítil takovou touhu majznout některé ty prodejce po hlavě...

Arnošt Gellner - Národy a nacionalismus

21. července 2013 v 12:06 Recenze knih
Jen málo českých společenských vědců dosáhne celosvětového významu a popularity. Gellner mezi tu malou skupinku určitě patří (a ponechme, prosím, stranou jeho komplikované "češství".
Gellnerova patrně nejslavnější publikace "Národy a nacionalismus" pochází z roku 1983 a jedná se o knihu, kterou bezesporu mnoho lidí velmi dobře zná navzdory tomu, že by ji i (celou) četlo.
A je to také kniha, která byla už dlouhou dobu na mém seznamu "k přečtení".
Snad až příliš dlouho :).

Hned na začátku Gellner vymezuje základní terminologii, definuje nacionalismus jako požadavek na shodu politické a národní jednotky. Gellner si ale uvědomuje, že počet možných národů daleko převyšuje počet životaschopných států v našem světě. V úvodu se snaží i o obtížnou definici termínu "národ", uvádí dvě nejčastější vysvětlení, a to podle kulturní definice (lidé patřící ke stejnému národu sdílejí stejnou kulturu v antropologickém slova smyslu) a podle definice voluntaristické (lidé patří ke stejnému národu, když uznají, že k němu patří :-)). Buď jak buď, v obou možných případech z toho plyne, že národy jsou plody lidských přesvědčení.

Samotný vznik národa klade Gellner na pomezí dvou důležitých etap vývoje lidské společnosti, a to mezi agrární a průmyslový věk. Na člověka v agrárním věku působí vysoká kultura velmi selektivně, je to bytost, která povinnosti k rodině klade nad nároky povinností k povolání, zaměstnání jsou zde často dědičná, apod. Člověk průmyslový je v tomto smyslu pravým opakem toho z období agrárního. Právě v průmyslové společnosti roste počet pracovních specializací, rekvalifikace tu však není zase až tak obtížná, neboť zde existuje jistý univerzální výcvik (prakticky všichni absolvují povinnou ZŠ - umí tak číst, dnes jsou i počítačově gramotní, apod.). Lidé zde procházejí částí standardizovaného nespecializovaného školního výcviku, jehož výsledkem je obecná gramotnost. Následkem toho, je v průmyslové společnosti skutečně velmi málo doopravdy nenahraditelných lidí (a negativním jevem je pak to, čemu říkáme "diplomová nemoc").

Vznik průmyslové společnosti byl zásadní v celosvětovém měřítku. Západní Evropa totiž svojí formou kolonizace ovládla takřka celý svět, jednalo se o státy ani ne tak orientované na vojenství, ale zejména na průmysl...

Gellner si všímá i důležitosti jazyka pro národ, kde je však dost důležitá kulturní složka, neboť leckteré slovanské jazyky jsou navzájem méně rozdílné, než například různé dialekty v rámci unitárního jazyka (například arabštiny), rovněž takový skotský nacionalismus prakticky zcela ignoruje jazykovou část. Gellner tedy opět tvrdí, že nacionalismus rozhodně není probuzení nějaké staré, dřímající síly, ale jedná se o důsledek nové podoby společenské organizace, která jen nějak přetváří předešlé kultury. Je to nacionalismus, který plodí národy. Namísto složitých lidových kultur nacionalismus přináší anonymní společnost jednotné kultury, což je často opak toho, čemu někteří zapálení nacionalisté věří :-).

Velmi zajímavá část je ta věnující se entropii a proti entropickým znakům ve společnosti. V ideální průmyslové společnosti se do funkcí vyzdvihují schopní, flexibilní a kompetentní jedinci, kteří netrpí přehnanou loajalitou vůči podskupinám (příbuzní, přátelé) ve svém zaměstnání. Může se ale i stát, že někdo na základě například svého náboženského přesvědčení, barvou pokožky, apod. je tohoto procesu - navzdory své schopnosti - vyřazován. To jsou právě ony proti entropické znaky.

Gellner ve své knize dělí nacionalismus na 3 skupiny:
1) Klasický Habsburský: k vysoké kultuře mají výhradní přístup držitelé moci. Bezmocným chybí přístup ke vzdělání. Bezmocní mají "vzpomínku" na jejich dříve existující státní útvar. V tomto směru pracují jejich buditelé a pokud se naskytnou podmínky, vytvoří vlastní stát. Jedná se o nacionalismus východní.
2) Sjednocovací nacionalismy devatenáctého století: jedná se například o Německo a Itálii, je zde malý podíl na moci (viz rozdrobené Německo), ale zároveň velká úroveň vzdělání, chybí zde tak politické zastřešení kultury. Tento nacionalismus je označován jako nacionalismus západní a podle Gellnera je zde o poznání méně nutnosti k násilí a vyhánění jiných skupin obyvatel.
3) Nacionalismus v diaspoře: Izrael, městské obyvatelstvo (Židé z Evropy) se vrací na venkov (Izrael), jedná se do jisté míry o obrácený vývoj než u klasického habsburského nacionalismu. Výsledkem pak může být působení socialistické ideologii (kibuc, apod..)

Gellner razí myšlenku, že o nacionalismu se mnoho nenaučíme, pokud budeme studovat myšlenky nacionalistů. Klíčová myšlenka většiny nacionalismů je velmi prostá, dokonce až natolik, že vyvolává domněnku, že nacionalismus je cosi přirozeného. Gellner ale uznává existenci pradávného patriotismu a tvrdí, že nacionalismus je určitý druh patriotismu za určitých podmínek.

Jako mnoho podobných vědeckých prací, je i tato kniha knihou, která vzbudila (a asi i stále vzbuzuje rozsáhlou polemiku). Nemusíme nutně se vším souhlasit, ale Gellnerově knize rozhodně nelze upřít podnětnost mnoha myšlenek o naší minulosti i současnosti (a snad i budoucnosti).

Pověry na Podbrdsku

14. července 2013 v 11:06 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Kdysi jsem tu psal článek o "zaříkávání", toto bude něco jako volné pokračování.
Vždyť životy našich předků jsou nevyčerpatelnou studnicí zajímavostí...

Podbrdský člověk na samém sklonku starého demografického režimu představoval zajímavý průnik pražské a plzeňské kultury (což je dodnes tu a tam poznat na nářečí). Mnohé zvyky a pověry jsou však patrně globálně rozšířené napříč celou českou zemí, jako například vykročení z domova pravou nohou kvůli štěstí a rozbití zrcadla pochopitelně i zde znamená sedm let neštěstí. Pokud si však na sebe vezmete košili naruby, pak budete šťastní.

Tehdejší lid měl logický strach z hmotného strádání, z bídy, mnoho pověr se tedy vztahuje i k tomu, kterak bídu odehnat od své domoviny. Člověk by tak neměl klepat do stolu, neboť na to prý bída slyší. Zvláště pozor si musíme i dát, pokud nás svědí levá dlaň, protože to nás asi někdo připraví o peníze...

Ovšem nejenom o hmotné statky lze přijít, naši předkové pamatovali i na takové odvážné projekty, jako je například krádež myšlenek. Ta se provede celkem snadno, postačí se po někom napít ze sklenice (džbánku, apod..). Vida...

Některé pověry jsou v regionu dodnes "aktivní" (vlastní zkušenost). Pase-li se vám pes, tak si rychle přinéste deštník, protože bude brzy pršet. U nás doma se rovněž říkávalo, že kdo neumí rovně, správně krájet chleba (tedy, nesrovná se s chlebem), tak se nesrovná ani s lidmi... Když už jsme u toho jídla, pokud chcete vypadat hezky a (pokud jste muž) chcete mít na každém prstu tucet děvčat, pak se - podle pověr - pořádně nadlábněte spálenými kůrkami a skrojky. To prý zaručeně funguje :-).

Nejvíc se mi ale líbí jedna pověra spojená se škytáním. Když už tedy škytáte, tak by bylo záhodno se i podívat na hodiny a oba údaje, na které ukazují ručičky, sečíst. Číslo, které vám vyjde, označuje pozici písmena v abecedě a je to první písmeno ze jména toho, kdo na vás myslí...

Ano, všechny pověry se v roce 2013 musí zdát velkou pošetilostí, která je dobrá maximálně jako kuriozitní kapitolka krajinopisu, nicméně naši předkové podobné věci obvykle brali smrtelně vážně. Není se čemu divit, člověk se asi jen těžko vypořádává s řáděním sil, kterým vůbec nerozumí, či vůči kterým je jen malým pánem. Dané pověry snad i z tohoto hlediska lze chápat jako určitý druh psychologické sublimace.

Vrásky z lásky (2012)

12. července 2013 v 11:22 Filmové recenze

Asi bych měl předem zmínit, že k režiséru Strachovi chovám velmi kladné emoce. Jeho filmy, jakkoliv mají takový ten všední televizní "look", jsou prostoupeny příjemnou atmosférou dobrých dialogů (za což patří dík M. Epsteinovi) a pěknou porcí laskavosti.

Zajímavé je už téma filmu, u kterého jsem se zprvu díky podivné slovní hříčce v názvu trochu obával, zda to nebude nějaký propadák...., tedy příběh lidí v podzimu svého života. Možná se pletu, ale kinematografie obecně se problémům stárnutí věnuje jen málo, ba přímo velmi okrajově. Z českých luhů a hájů si vybavím dobré Babí léto s Brodským, či seriál Pomalé šípy, ze zahraničních filmů pak geniální "Žít" od Kurosawy. Jistě, bude toho bezesporu více, ale i tak je téma stáří a lidí v důchodovém věku na stříbrném plátně upozaděno.

Ale zpátky k filmu. Strachovi se podařil dobře už výběr herců. Bohdalová zde hraje první ligu, její postava bývalé slavné herečky má mnoho zajímavých poloh. Neméně dobře dopadl i její (mnohaletý) herecký partner Brzobohatý (pro kterého to je prakticky poslední film vůbec). Filmem se pochopitelně mihne i celá řada jiných (starých) herců, Jiráskovou počínaje a Somrem konče, nicméně právě na ústřední dvojici B + B je nádherně vidět, jak to skvěle funguje, když se někomu píše scénář takříkajíc "na tělo" (herci byli vybráni dříve, než byl scénář vůbec hotov).

Tato netradiční seniorská "road movie" je obdařena pozvolným, relativně pomalým tempem, které je ale možná právě záměrné, jako paralela k pomalému tempu života mnoha seniorů. Oficiálně je to asi komedie, i když smíchem se válet obecenstvo určitě nebude, ale ono to vlastně vůbec nevadí... Vrásky z lásky mohu určitě doporučit, jedná se o velmi zajímavou alternativu k mnoha "osvědčeným" českým "komediím" od "osvědčených" jmen (a ty uvozovky tu nejsou náhodou).

The Walking Dead - 400 Days (2013)

10. července 2013 v 12:37 Počítačové hrátky

Dlouho očekávané pokračování počítačové hry The Walking Dead (založené na slavných komiksech R. Kirkmana) se objeví na pultech prodejen (respektive na Steamu) poměrně brzy, dychtivé fanoušky ale může zatím uspokojit datadisk (DLC) s tajemným názvem 400 Days.

400 Days je zhruba tím samým, co jeho předchůdce. Scenáristé nám opět ve stejném enginu představí emocionálně silné příběhy s báječně načrtnutými charaktery, což by jim mohl závidět nejeden film. To vše je ale už standard, na který si fanoušci The Walking Dead od Telltale Games jistě zvykli... 400 Days je však v jednom důležitém aspektu poněkud jiný. Celý příběh je tu vyprávěn nelineárně a je rozdělen do 5 minikapitol, v níž vždy ovládáte jinou osobu. Jejich osudy se vzájemně proplétají, aby se pak definitivně spojily v zajímavém finále. Trochu na způsob narativního postupu Pulp Fiction...

400 Days se bezesporu vyplatí pořídit, nicméně je asi i nutno připomenout, že k hraní je potřeba mít (logicky) původní verzi hry. Tvůrci se navíc nechali slyšet, že rozhodnutí učiněná ve 400 Days budou mít vliv i na regulérní pokračování The Walking Dead.

Nezbývá než se dále (a o to více) těšit... :-)

Hus včera, dnes a zítra

6. července 2013 v 10:47 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
6. července roku 1415 byl z velké části celkem běžný letní den počátku patnáctého století. České země sice na přelomu 14. a 15. století potkalo mnoho živelných pohrom, nicméně něco daleko významnějšího už je snad tehdy cítit ve vzduchu.
Ano, dým kostnické hranice brzy dovanul i do Prahy...

Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno.

Je to už bezmála šest století, které nás dělí od kostnické hranice. V mnoha ohledech nám dnes už Husovy myšlenky nemají co nabídnout, jedná se o - pro sekulární a ateistickou společnost - do jisté míry nepochopitelné téma. Docela by mě zajímalo, kolik nadšených lidí hlásících se k odkazu husitství (bratrství) a Mistru Janovi vůbec ví, co je to učení o remanenci (jehož byl Hus, podobně jako Wyckliff, zastáncem). Rovněž Husovo učení o predestinaci (tedy, že Bůh si předem zvolil některé lidi ke spáse, jiné k zatracení, viz dnes kalvinisté) je z dnešního hlediska svobodné, demokratické společnosti minimálně dosti pochybné...

Je to zejména současná společnost, která utváří náš pohled na minulost. Existence svátků v ní obecně posiluje soudržnost obyvatel díky kolektivnímu vzpomínání na minulost, čímž se posiluje kontinuita hodnot a důvěra lidí v přítomnost. Dnes tak můžeme vnímat Husa jako bojovníka za univerzální pravdu a demaskování pokrytectví tehdejších mocných, což určitě není zcela chybné, nicméně některá jiná společnost by zase v Mistru Janovi mohla spatřovat vzor pro pokojnou náboženskou (tedy rozhodně ne sekulární) obec žijící v souladu s Božím slovem...

Případ Snowden

5. července 2013 v 12:08 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Aféra kterou spustil tento bývalý pracovník CIA nabývá velkých rozměrů a dost možná půjde o zásadní událost celého roku 2013.
Vítejme ve 21. století - ve světě, kde informace mají větší sílu než jaderná zbraň.

Když se tak člověk pročítá příspěvky s tématem internetového špehování a aktivit Edwarda Snowdena, tak často naráží na různá hodnocení, která oscilují od adorace jeho hrdinství, po proklínání jeho zrady.
Chápu, že dosažení určité bezpečnosti se v naší éře bez nějakého toho špiclování rozhodně neobejde. Zároveň si také nedělám přehnané iluze ohledně praktik tajných služeb (které by se bez toho slova "tajné" mohly věnovat už asi jen rozvozu pizzy) a připouštím, že jejich práce má často pozitivní efekt v podobě odhalení potenciálního rizika předtím, než se stane skutečným. Je sice trochu zarážející, že taková elitní organizace, jakou CIA, respetive NSA, určitě je, si své zaměstnance pořádně neprověří, nicméně i to jsem sto pochopit. Pokud přijmeme za správnou tezi, že tajné zpravodajské služby pracují v zájmu svého (a často nejenom svého, ale i globálně pojatého) lidu, pak se Snowden bezesporu dopustil hanebného činu zrady.
Jenže je tomu skutečně tak?

Logickou otázkou je, zda kontrola prakticky veškeré internetové komunikace a informací je skutečně odpovídající miskou na své straně vah, jestli špehování úřadů spojenců z EU bylo skutečně nějak pro Spojené státy prospěšné (a nejenom ryze utilitaristicky, ale také eticky). Zkrátka a jednoduše, jestli tento obří a zdánlivě nenápadný "Big Brother" za to vše stojí?

Nesměřoval by pak svět k nějaké pokroucené variantě budoucnosti, kterou dnes můžeme znát tak maximálně ze sci-fi filmů, jako je například celkem dobrá Minority Report (na motivy geniálního P. K. Dicka)? A nemají snad občané USA čtvrtým dodatkem své Ústavy zaručenou ochranu soukromí před přílišnými zásahy úřadů?