Červen 2013

Musíme si promluvit o Kevinovi (We need to talk about Kevin) 2011

30. června 2013 v 10:22 Filmové recenze

Ano, mluvit a komunikovat je velmi důležité, nicméně si nejsem zcela jist, zda by to v případu "Kevin" skutečně pomohlo.

Skotská režisérka Lynne Ramsay se doslova specializuje na hluboká, psychologická dramata, která nastolují závažné otázky. Podobným tématem je bezesporu i kniha Američana Lionela Shrivera s názvem "Musíme si promluvit o Kevinovi". Artově laděná adaptace režisérky Ramsay nám představuje Evu (Tilda Swinton) a její dost komplikovaný vztah se synem Kevinem (Ezra Miller). Příběh rozhodně vyzrazovat nechci (a každému potenciálnímu divákovi/divačce bych ze srdce doporučil, aby se zdržel i jakéhokoliv hledání informací na čsfd, apod.), protože právě způsob vyprávění příběhu, prolínání různých časových rovin a narativních postupů je jedním ze základních stavebních kamenů celého snímku (zkuste si třeba pustit Nolanovo Memento pozpátku...).

Film, kromě zrůčné práce paní režisérky, stojí i na velmi dobré kameře, stylové a skvěle pasující hudbě (country a šedesátkový pop + Johny Greenwood, ano to je ten pán z RADIOHEAD) a v neposlední řadě (a to zejména) na výborných hercích. Tilda Swinton klasicky za jedna (navíc u této ženy mám skutečně dojem, že vůbec nestárne) a za pozornost stojí určitě i Ezra Miller, kterému stačí jeden významný pohled do kamery a hned máte jistotu, že před Vámi stojí prvotřídní hajzl. Miller je ve své roli přesvědčivý možná až moc, chvílemi jsem měl dokonce dojem, že sledují jakési pokračování snímku The Omen :-).

Musíme si promluvit o Kevinovi je brilantním psychologickým dramatem, který se však nesleduje lehce. Celkové vyznění (které film už naznačí prvním záběrem) je silně depresivní a bezvýchodné.
Nevhodné rozhodně pro jedince, kteří se chystají mít rodinu, či pro lidi přemýšlející o sebevraždě.
Vhodné pro jedince, kteří by se rádi naučili střílet lukem.

Autumnist - Sound Of Unrest (2013)

29. června 2013 v 14:16 Hudba z ouška do ouška

Autumnist je náš bývalý spoluobčan Vlado Ďurajka a deska s názvem Sound Of Unrest je jeho třetím albem, dá se tedy říci, že tento lehce melancholicky zasněný člověk ze Slovenska není žádným hudebním ořezávátkem. Na jeho nahrávce to je znát. Hudebně bych jej přirovnal ke slavnějšímu kolegovi Trentemollerovi, za kterým ale rozhodně v žádném ohledu nezaostává. Na ploše o přibližné délce 35 minut rozehrává působivé představení ve vodách trip hopu, synth popu a takové té povšechní elektroniky, to vše skvěle a na jedničku zmasterované a nazvučené.

Album se dá přes internet pořídit za přibližně 9 euro, což je cena podle mého názoru velmi přijatelná. Pokud skutečně chceme i do budoucna poslouchat kvalitní žánrovou nemainstreamovou hudbu, tak by rozhodně nebylo na škodu ony interprety tu a tam finančně trochu podpořit.


Historie

24. června 2013 v 12:26 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Při dnešním výběru hotovosti z bankomatu na mě spiklenecky vykoukla účtenka z Electro Worldu, respektive její zadní strana, kde je vytištěný nápis "...poplatek za likvidaci historických elektrozařízení". V tu chvíli mě napadlo, že slovo "historický" se používá v přehršli tolika různých významů.

O historii se někdy hovoří v souvislosti s tím, co prostě nastalo někdy v minulosti (dinousaři, "prapolévka" v oceánech, apod.), častěji se zmiňuje tzv. lidská historie, tedy počátky dějepisného písemnictví, mobilní telefon na Vás vychrlí "historii zpráv" (starých tak maximálně několik let), historické elektronické přístroje také o mnoho starší nebudou, historie novodobých Olympijských her čítá už více než sto let. Co je tedy univerzálně skutečně historicky staré?

A jak říká jedno populární tvrzení, z hlediska "historie" Země je existence člověka časově takřka bezvýznamná, pokud by celá tato minulost byla převedena na jeden den, pak by se člověk na povrchu naší mateřské planety objevil asi 5 minut před půlnocí.

To je tak krásně relativistické :-).

Portishead v Praze

20. června 2013 v 9:38 Hudba z ouška do ouška
Obecně vzato, včera nebyl moc dobrý den. Venkovní teplota, při které se skoro vaří mozek v hlavě, plus řešení některých ne zrovna příjemných záležitostí, dokáže pěkně otrávit. A rovněž se přiznám, že kdyby lístky na koncert bristolské trip-hopové legendy nestály takový bakšiš, tak bych i možná uvažoval o tom, že bych vystoupení oželel. Což by jistě byla škoda. Někdy je ale potřeba se přemoci a nalézt v sobě nějaké zbytky vůle a ono je to pak nakonec dobré, velmi dobré.

Portishead mám rád hned z několika důvodů. Předně to je skupina, jejíž zvuk - jakkoliv se na jejich deskách lehce proměňuje - mi přijde až mysticky podmanivě hypnotický, což je něco, co zaujme (v mém připadě) na první poslech. Portishead zároveň nejsou továrnou na vydávání alb, za více než 20 let své existence vypustili na svět pouze tři hudební potomky, což ale určitě není na škodu, jsou skupiny, které obšťasňují své fanoušky novou deskou rok co rok a přitom se hudebně pořád točí v kruhu (byť někdy i úspěšném). Z "trilogie Portishead" mám asi nejradši jejich poslední album Third, které jsem slyšel už jako dospělý člověk (přece jen, roky vydání předchozích desek - 1994, respektive 1997 - mě zastihly (nebo spíše nezastihly) v době, kdy jsem měl trochu jiné zájmy), navíc se jedná o desku s opoznání jinou atmosférou. Pryč je zasněná atmosféra, Third jasně říká, že se nacházíme ve 21. století, ve století prakticky permanentních finančních krizí a děsivých problémů globálního věku. Pro srovnání si jen stačí porovnat takovou "Glory Box" z devadesátých let a pozdější "Machine Gun"....

Před koncertem jsem se trochu bál, zda jsou Portishead naživo skutečně poslouchatelní. Jsou. Vystoupení bylo doprovázeno zajímavou projekcí (a zejména bych to vyzdvihl u výše zmiňované skladby "Machine Gun") a celý koncert disponoval tím nejzákladnějším atributem všech dobrých koncertů - tedy výborným zvukem. V prostorách Sportovní haly, (místě legendárního koncertu Depeche Mode v roce 1988, kde si mnoho návštěvníků hudbu Gahana a spol. nahrávalo na nad hlavu zdvihnuté magnetofony...) se v tomto ohledu osvědčilo. A rovněž nezklamala ani skupina (jejíž základní trio si na koncerty opět vzalo relativně široký "ansámbl" muzikantů), žadné velké prostoje, žádné velké úlitbovité řeči typu, "helou Prág, jů ár véééry nájs, jour sity is bjůtifl...bla bla bla", jsme tu kvůli hudbě, tož hrajme, a krásných 85 minut poctivého koncertního vystoupení.

No (2012)

13. června 2013 v 13:19 Filmové recenze

Ježíš kdysi říkal, "Tvá řeč ať je ano/ano, ne/ne".
Jasné a zřetelné vyjádření svého názoru, bez jakýchkoliv kliček.
A před podobnou volbou stáli i občané Chile v roce 1988, na sklonku vlády A. Pinocheta (což tehdy ale nikdo pochopitelně nevěděl).

Filmař René Saavedra se po několika letech v zahraničí vrací do své země a snaží se zdejší reklamní průmysl přizpůsobit tomu, který podle něj funguje nejlépe na světě (tedy tomu z USA). Brzy se však zapojuje do politické kampaně (na straně opozice), kterou tvoří 15 minut na státní chilské televizi, kde je onen čas vymezen na obhajobu a artikulaci zájmů při všelidovém referendu, v němž je možno zvolit dvě možnosti, a to "si" a "no", jež je spjato s další vládou chilského generála A. Pinocheta.

Film je nádhernou ukázkou politického marketingu, kdy k úspěchu sice vede cesta skrze jasné představení svých zájmů a politických cílů, nicméně to vše musí být úhledně zabaleno do pozlátek plných radosti, štěstí a příznivých zítřků. V podstatě tak lze tento způsob marketingu aplikovat na jakýkoliv politický souboj, který je zároveň veden i v mediální rovině (což už je dnes prakticky každý), i český divák si v této souvislosti jistě vybaví nedávnou prezidentskou volbu.

Autenticita filmu je ještě navíc umocněna použitím obrazu 4:3 a zvláštních filtrů (U-Matic), které jakoby vyvolávají dojem, že daný materiál skutečně pochází z konce osmdesátých let, což ještě zvyšuje použití původních záběrů (a předěl lze poznat jen málokdy) a i angažováním autentických postav.

Vzato kolem a kolem, je No režiséra Larraína pozoruhodný zážitek, který má sice pomalý rozjezd, ale silný pocit dobového dramatu to snadno vyvažuje.


Pan Hron

11. června 2013 v 0:09 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nedávno jsem si opět po čase pustil svoji oblíbenou "cimrmanovskou" hru Záskok. Na ni se mohu dívat mnohokrát a stále se u toho upřímně zasměji. Tak nějak mě ale napadlo, že by asi nebylo zcela od věci trochu si připomenout i jednu reálnou osobu, jeden předobraz našeho "největšího Čecha" - Járy Cimrmana.
Ano, i fiktivní géniové mohou mít své reálné předobrazy (koneckonců Švejk jich je také plný).

V případě Járy Cimrmana je asi tou nejznámnější osobou jistý (a dnes již víceméně zapomenutý) Jakub Hron, což byla - nahlíženo dnešní optiku - komická figurka vskutku k pohledání. Tento rodák z Metánova (což je poblíž Pelhřimova) pracoval jako gymnaziální profesor a už ve své době se lokálně proslavil zejména díky vymýšlení různých dosti kostrbatých novotvarů. Posedlý obrozeneckou touhou po očistě našeho jazyka od všeho toho germánsko-latinského a jiného neřádstva, se pan Hron jal vydat na křížovou výpravu za prosazení svých slov. Geometrii tak říkával "měravna", student byl "bažák", profesor "zpyták". Na milost však pan Hron nepřijal ani mnohá česká slova, hovězí tak nazýval "hovadina" a čepici "pohlavní pokrytec" (a jsem si jist, že tato čistá duše neměla na mysli nějakou sprosťárnu).

Pan Hron ale neoblažoval svým duchem jen češtinu, pokoušel se - podobně jako jeho důchovní dítě Cimrman, o vynalézání. Velmi kuriozní se dnes jeví projekt balónu slon, což byla taková roztomilá libůstka, kde se Hron snažil o co nejlehčí přistání pro posádku, tedy umístil její koš nikoli pod balon, ale nad něj. Zkušební let se sice konal, ale údajně skončil velkým fiaskem. A fiaskem dopadla i valná většina mistrových vynálezů, kterými minimálně rok co rok obohacoval svět. Leckteré nápady byly vskutku ohromující, jeden čas se Hron pokoušel upravovat trus do krychlí, aby se pak lépe skladoval....

Nesmíme ale na mistra jen útočit jedovatým jazykem, neboť tu a tam se mu něco užitečného patentovat podařilo, jedná se o například o tzv. "bunát", což je jakýsi vylepšený kalamář.

Inu, realita bývá leckdy v porovnání s fikcí nemálo barvitá.

Black Mirror (2011)

9. června 2013 v 9:43 Filmové recenze

Žijeme ve světě, jehož současná epocha se někdy nazývá "věk sociálních sítí". Pojem soukromí nabyl zcela jiného významu.
A nový věk vždy nabízí nové výzvy...

Přesně tomuto tématu se věnuje britská minisérie Black Mirror (festivalový překlad do češtiny zní Černé zrcadlo), která na třech na sobě vzájemně nezávisejících příbězích přibližuje potenciální rizika z velmi blízké budoucnosti. Každý příběh staví hlavní postavy před velmi silná morální rozhodnutí, k jejichž existenci by ale v době před "věkem sociálních sítí" s největší pravděpodobností ani nedošlo.

Black Mirror v každé své části nabízí strhující zápletku, důsledně vystavěné charaktery a takovou tu těžko popsatelnou vnitřní dynamiku, díky které jsem všechny tři části s radostí sledoval až do jejich konce.
Je trochu smutné když si uvědomíme, že celý projekt asi nebyl nijak závratně drahý a že česká tvorba je na tomto poli bohužel někde úplně jinde. Ve financích evidentně problém nebude, podle mého názoru je to patrně dáno mentalitou, kdy v našich končinách bývá neustále zvykem hrabat se (trochu sentimentálně) v minulosti (něco jako Pelíšky) a poukazovat na problematiku, která s dneškem už skoro vůbec nesouvisí, kdežto inspirace ze současných problémů, témat přichází většinou bohužel vniveč.

Black MIrror je každopádně velmi podnětná minisérie a já osobně ji řadím mezi to nejlepší, co jsem kdy viděl.

KEXP

8. června 2013 v 13:46 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nejsem zrovna typickým posluchačem rádia, i když se přiznám, že ani asi nevím, jak takový typický posluchač (a v rámci genderové korektnosti - posluchačka a "posluchačče") vypadá. Samozřejmě, rád posluchám Český rozhlas kvůli dobrému informačnímu servisu a vynikajícímu pořadu s názvem Sportžurnál, který mě provází už od dětství (a při vzpomínce na poslouchání přenosu zápasu Slavia - Žilina v roce 2007 dodnes mrazí), rád si poslechnu i Rádio 1 (třeba takové Odvážné palce, což považuji - zejména díky Frantovi Fukovi - za, v tomto směru, nepřekonatelný pořad), nicméně je třeba také si uvědomit, že žijeme v roce 2013 a možnosti jsou prakticky nekonečné.

V mobilu mám aplikaci s názvem TuneIn Radio (neplacenou, i když už vážně uvažuji o tom, že si pořídám "pro" verzi), díky které lze poměrně jednoduše poslouchat prakticky všechná světová digitálně vysílající rádia. Aplikace je pochopitelně propojena s programem SoundHound, takže většinou není problém identifikovat "co to vlastně hraje". V této souvislosti jsem si oblíbil americkou stanici KEXP ze Seattlu. Dostal jsem se k ní poměrně náhodou, díky záznamům z živého hraní některých mých oblíbených skupin v jejich studiu (Austra, Bonobo, Orbital, apod..., v podstatě stačí zadat na youtube "kexp live + název skupiny" a je velká pravděpodobnost, že mezi hosty jejich pořadů najdete i tu svoji srdeční záležitost, pakliže samozřejmě nejste fixovaní výlučně na českou scénu...), které potom lze vidět na youtube.

Hudebně je KEXP orientován převážně na indie rock (co taky jiného lze v Seattlu, domově slavného labelu Sub Pop čekat, nicméně v poměrně slušné míře se tu objevují i jiné styly - trip-hop, alternative country a třeba i hip-hop. Žánrově je to tedy velmi pestré. Osobně rádio asi nejradši poslouchám přibližně kolem našeho poledne (pokud mám tedy čas...), neboť to je - díky časovému posunu - v Seattlu hluboká noc a tamní moderátoři naladí na downtempovou, ambientní strunu a v tomto ohledu mají vždy velmi dobrý výběr. Třeba dnes jsem se zaposlouchal do kouzelných Still Corners.


Dmitry Glukhovsky - Soumrak

3. června 2013 v 21:40 Recenze knih
Glukhovsky, známý autor populárního a oceňovaného postapokalyptického románu Metro 2033, který se dokonce dočkal i neméně slavné videoherní adaptace, přichází "na svět" s další knihou. Soumrak.

Autor nás vyvede z pochmurných tunelů metra budoucnosti do prakticky takřka stejně pochmurné současnosti, v níž nám hlavní hrdina této publikace - Dmitrij Alexejovič - žije bídný osamocený život. Jednoho dne se mu však dostává do rukou podivný španělsky psaní rukopis (Dmitrij je překladatel), který jej velmi pohltí (a spolu s hlavním hrdinou jistě i nejednoho čtenáře). Rukopis nabyde ovšem zcela jiného významu, když vyjde najevo, že události v něm (rok 1562 na Yucatanu) jsou úzce provázány s moskevskou současností, a to tak, že celkem fatálně...

Někde jsem četl, že kniha Soumrak je jakousi ruskou odpovědí na Dana Browna. Chyba!! Glukhovsky se nesnaží psát nějaký lacině populární konspirační příběh (i když to tak v určitých pasážích knihy může vypadat), jedná se o jiný literární žánr a vsadím se, že zhruba posledních čtyřicet stran knihy nedá leckomu jen tak spát... Kniha rozhodně nepatří mezi tituly, jejichž vyústění lze snadno předvídat. Přesto však na konci prakticky vše do sebe krásně zapadne.

A musím také přiznat, že už dlouho jsem nečetl natolik smutnou knihu. Ne, žádná dojemná smrt pejska přivázaného k boudě tam není, tady je smutné celkové prostředí, vyznění. Sledovat putování španělských conquistadorů ještě jde, ale když se děj zase vrátí do Moskvy, tak pod vším tím popisem postupně se rozpadajícího světa - v momentě, kdy na hodinách je vidět "za pět minut dvanáct" - vytryskne opravdová beznaděj. To je moment, kdy si knihu - navzdory tomu všemu - musíte zamilovat (nemusíte, ale takto napsané to zní lépe...).

Ve stínu (2012)

2. června 2013 v 10:57 Filmové recenze
David Ondříček patří - snad spravedlivě - mezi přední české filmaře. Jeho "Šeptej" je pro mě dodnes synonymem generačního filmu.
A co poslední dílo "Ve stínu"?

Ondříček tu má opět své oblíbené herce (Trojan, Babčáková, Taclík,...) a snaží se divákům představi lehce noirový snímek odehrávající se v době krátce před měnovou reformou roku 1953. V době tuhé československé totality. Příběh začíná krádeží v klenotnictví, kterou začne kapitán Hakl (Trojan) poctivě vyšetřovat, brzy však zjistí, že stopy vedou dále, mnohem dále (a výše).

Po technické stránce můžeme filmu máloco vytknout. Kostýmy, kamera, atmosféra i prostředí sedí dokonale. To, co na filmu nesedí, je ale bohužel prakticky vše ostatní... Laciným, šestákovým příběhem počínaje a hloupými logickými (a historicky věcnými) chybami konče. Ve filmu je patrný jasný morální apel, nicméně jeho aktéři jsou poněkud nereální, neskuteční. Představa svědomité příslušníka police v roce 1953, který upřímně věří, že může odhalit rozsáhlé pozadí tzv. "politických procesů" by možná mohla spadat do reálií USA té doby, nicméně rozhodně ne do tehdejšího Československa. Veskrze naivní (a nechtěně umanutě sobecká) je pak i motivace kapitána Hakla na konci snímku. Co svým počínáním získá? Zachrání někoho? Jistě, bojovat proti "krakatici" (jak se ve filmu nazývá nenáviděný systém, kterému mimochodem sám Hakl slouží) je bezpochyby třeba, ale takto neúčelně....?

Podobné hlouposti v kombinaci s dost slabým scénářem (prý se několikrát přepisoval, až z původní verze nezůstal takřka řádek na řádku) tak vytvářejí jen hezky natočenou snůšku nesmyslů.

Tři králové (TV seriál) 1998

1. června 2013 v 12:07 Filmové recenze
Současná (respektive polistopadová) seriálové produkce české, potažmo československé televize (televizí) bývá často a s oblibou terčem velké kritiky. Nakolik je ona kritika oprávněná, nechť posoudí někdo s odstupem času, nicméně i tak se najde několik seriálů, které byly vesměs přijaty kladně. Patrně nebude náhodou, že většina z nich se dějově odehrává v naší minulosti. Mám teď na mysli například populární Četnické humoresky a třeba i Tři krále.

Seriál Tři králové režiséra Karla Kachyni je natočen podle skutečných událostí, byť před každým dílem neopomene dodat, že ačkoliv osoby a jejich činy jsou skutečné, tak některé záležitosti podlehly filmové imaginaci. Ano, i já jsem v seriálu objevil několik historických nepřesností (a jsem přesvědčen, že historik by jich našel mnohonásobně více), nicméně nic z toho nepovažuji za nějaké výrazné zpronevěření se skutečnému protektorátnímu odboji. Trochu bych to přirovnal k legendárnímu Atentátu režiséra Sequense, který si také ledacos upravil (např. výzbroj parašutistů při závěrečném zoufalém odporu v kryptě), ale základní smysl, poselství je zachováno.

Divák tak může sledovat pozoruhodné osudy neoficiálních "králů" českého odboje, jejich pokusy navázat kontakt s Londýnem, sabotáže, apod. První tři díly se nesou v takovém roztomilém, lehce sentimentálním rozpoložení televizní tvorby, nicméně s každou další částí (seriál jich má sedm) je děj a celková atmosféra vžy o něco temnější (scény, kdy Javorský - Morávek vyhazuje nepoužitelné klíče do kanálů, nemají chybů) a bezvýchodnější. Spolehliví lidé mizí v nacistických vězeních a zrádce se může skrývat v každém z nás.

Na seriálu se mi krom toho, že zpracovává velmi zajímavé (a troufám si říci, že z mediálního hlediska dosud nedoceněné) téma, líbily i herecké výkony, zejména pak Vladimíra Javorského, v roli štábního kapitána Morávka, u kterého se docela slušně povedlo trefit i fyzickou podobu (dole skutečný Morávek, na snímku výše Morávek Javorského).

Navzdory svému relativně nízkému rozpočtu a určité filmařské fabulaci (což se vztahuje zejména na události okolo tajemného agenta A-54, kterého si zde zahrál Josef Carda) se podle mého názoru jedná o televizní počin, který by si neměl nechat ujít nikdo, kdo se zajímá o protektorátní období, už jen z toho důvodu, že dobrých filmových (seriálových) děl z této doby zase až tolik není. Jistě, leckoho může dost iritovat němčina, která tam lehce násilně zní z úst českých herců (vyšetřovatelů gestapa, hrají je například V. Vydra, Jaromír Dulava, apod.), ale to jsou jen takové mušky na kráse...