Květen 2013

Google PageRank

26. května 2013 v 11:43 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Pokud máte nějakou vlastní stránku, tak ji doporučuji "projet" Google PageRank Checkerem, který hodnotí kolik důležitých jiných stránek odkazuje právě na tu Vaši. Hodnocení je v intervalu 1 (nejnižší) po 10 (nejvyšší).
Jen tak namátkou, z té mé vypadlo hodnocení 3 z 10. Oficiální web fotbalové Slavie má 5 z 10 a rozhlas.cz získal 7 z 10.
To je vše hezké, ale rozhodně to nemá na bbc.com, u níž se udává 9 z 10... :-)

http://www.prchecker.info/

Antikódy v Národním divadle

25. května 2013 v 19:07 Tyjátr

Antikódy od V. Havla jsem kdysi četl, svého času jsem o tom zanechal ve virtuálním prostoru nějakou tu řádku zde. Onen článek má dosud celkem slušný "google rating" a je pod ním i "zajímavá diskuse" (a ty uvozovky jsou podle mě vskutku vhodné).

Jak ale na prknech Nové scény ND zpracovat něco tak neuchopitelného, jako jsou právě Antikódy? To je jako udělat z obrazu rozhlasovou hru. Klíčové je tedy přenesení myšlenky, což se místy zdařilo a místo z mého subjektivního hlediska moc ne (respektive moc jsem nechápal o co jde, tedy chyba může být i na mém přijímači...). Velmi dobrá mi například přišla první část vystoupení s názvem "Životopis", kdy se na diváky z promítací plochy přímo řítily letopočty (uvozoval je rok Havlova narození), k tomu hrála monumentální scénická hudba a tanečník na jevišti před letícími letopočty uhýbal. Dobré, zdařilé, nicméně pozorovat něco podobného déle než 5 minut může trochu nudit....
A nejinak tomu bylo i u ostatních částí.

Pochopitelně, divadelní Antikódy v režii Braňo Mazúcha jsou hlavně o tanci, což rozhodně není jeden z divů Thálie, ve kterém bych se nějak zvláště orientoval. Tento tanec je vhodně v některých scénách spojen s promítnutou klávesnicí, na níž - plynule s tanečními pohyby - tanečníci píší různá slova (a vytvářejí tak ony Havlovy antikódy z knihy).

Představení, jehož délka je přibližně 50 minut, je určitě zajímavé, zejména svoji audiovizuální technikou, nicméně nemohu říci, že bych na něj chtěl jít znovu. Je to velmi specifický druh divadla, který určitě není pro každého (a asi ani pro mě).

Mr. Manzarek

21. května 2013 v 10:14 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Raymond Daniel Manzarek včera zemřel na rakovinu žlučníku. S tímto člověkem, byť často stál spíše v pozadí své slavné skupiny, odchází patrně už definitivně jedna hudební éra.
K hudbě skupiny The Doors jsem se dostal někdy ve svých 17 letech. Pochopitelně, už dříve jsem je tak trochu znal, ale do té doby byli pro mě jen jednou z těch mnoha dobrých skupin druhé poloviny šedesátých let, po boku "Stounů", Small Faces, Jefferson Airplane, Animals apod. Vím, jsou to dost rozdílné skupiny, ale tehdy jsem to zase až tak nevnímal.
Dosud si pamatuji ten moment, kdy jsem poprvé slyšel "Light My Fire" (tedy, kdy jsem to poprvé slyšel tak, že jsem doopravdy poslouchal). Kouzelné.
Už na první poslech mě zaujaly ty elektrické varhany Raye Manzareka, které vytvářely typický a nezaměnitelný zvuk skupiny (která jinak hrála bez basové kytary). Navzdory prvním negativním recenzím v hudebních časopisech (prý je to příliš "zádumčivé") se právě ony varhany staly signifikantním "doorsím" trademarkem.

Polovina legendárních The Doors už "broke on throught to the other side", takže jakékoliv hlasy volající po jakémsi "reunionu" už jsou samozřejmě liché. I z tohoto důvodu jsem velmi rád, že jsem v roce 2010 stihl v pražském "kongresáku" (místě ne zrovna vhodném pro tuto hudbu) jejich velmi dobrý (první v ČR, potažmo i v Československu) koncert.


Dva proti říši - Jiří Šulc

20. května 2013 v 13:56 Recenze knih

S beletristickými knihami napsanými podle skutečných událostí je jedna velká potíž. Pokud se totiž čtenář o danou věc zajímá (což v případě, že o nějaké historické události čte, je věcí celkem logickou), tak s největší pravděpodobností zná vyústění příběhu a všechny jeho podstatné věci.
Něco jako kdyby někdo v detektivce hned na začátku prozradil, kdo že je to ten vrah…

V knize "Dva proti říši" je tomu nejinak.

Nicméně i tak je to publikace velmi čtivá a troufám si říci, že i velmi věrohodná. Celé pozadí příběhu atentátu na zastupujícího říšského protektora má mnoho postav a mnoho osudů, které leckdy nejsou tak zcela notoricky známé, jako je tomu například u životů hlavních aktérů. Autor se snaží nahlížet na své hrdiny jako na obyčejné lidi, nevyhne se ani jejich osobnímu životu (Gabčík s Kubišem si během svého pobytu v Praze našli slečny), což však činí celý příběh ještě více uvěřitelným. Některé drobné nepřesnosti v ději jsem přesto objevil, jedná se třeba o popis Karla Čurdy, kdy je líčen jakožto uzavřený, lehce podivínský jedinec, nicméně z britských zpráv lze vyčíst, že Čurda byl spíše veselý, údajně méně inteligentní typ, dále účast Valčíka na samotném atentátu je také poněkud nejasná, neboť on jako dekonspirovaná osoba by se tak vystavoval velkému riziku, apod.

Přesto je celý děj, popis postav, jejich motivace a jednání velmi věrohodný a poslouží čtenáři možná i lépe, než některé starší populárně vědecké práce. Výhodou bezesporu rovněž je, že autor Jiří Šulc pracoval po několik let v českých zpravodajských službách.

Je Putna Zemanovi putna?

18. května 2013 v 19:28 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Asi se to dalo čekat, kritici přímé volby na podobné věci upozorňovali už dávno předtím, než se ona volba začala legislativně projednávat. V Ústavě jsou pravomoci prezidenta této země vysvětleny často velmi volně, dané mantinely se často stírají a v případě nástupu jedince, který je podepřen silou přímého voličského (a tedy velmi silného) mandátu, se objeví mnoho problémů. Nepřímo volení prezidenti ČR většinu "sporných" momentů obvykle vyřešili podle "zvykového práva" (i když Václav Havel se také několikrát dostal do "kolize") v jejich funkci, nicméně současný prezident Zeman zjevně ony mantinely posunuje a rozšiřuje si tak své kolbiště.
A ono je to i celkem logické.

Otázkou je, zda má být naše hlava státu jen "kladečem věnců" a "nejvyšším podpisovačem", či naopak silná postava v politické hře v zemi. V druhém případě by se jednalo o příklon k poloprezidentskému systému. To je asi odpověď na otázku, zda má Zeman právo Putnu profesorem nejmenovat.
Nevím, nechci zobecňovat, ale osobně velkým příznivcem poloprezidentských režimů zrovna nejsem, stačí se podívat na seznam takových států; Alžír, Bosna, Mali.... (na druhou stranu samozřejmě taky Francie)...

Domnívám se však, že by prezident Zeman - pokud Putnu skutečně nejmenuje (což stále není jisté) - měl své důvody veřejně sdělit. Myslím si, že samotný Martin C. by je - jakožto vyrovnaný člověk s nadhledem - bezesporu přijal a případného ponížení (o kterém Zeman hovořil) se rozhodně nebojí.
O Zemanových důvodech lze zatím jen spekulovat. Je snad na "vině" katolictví Martina C. Putny? Nebo Putnova homosexualita? Nebo jeho liberalismus? Cesty do Ruska a podpora tamního LGBT hnutí? Kritika Zemana před prezidentskou volbou? A co takhle kombinace toho všeho dohromady?
To jsem tedy zvědav, s čím prezident nakonec přijde, pokud tedy zrovna neměl nějakou svoji další virózu...

Čekaní na "zlatý věk"

15. května 2013 v 7:42 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Už když jsem byl malý, tak si pamatuji, jak se říkávalo, "jo, to bylo tenkrát, to byly krásné časy, dobrá doba, ale dnes....". Tím tenkrát se v realitě ČSSR myslelo (pravděpodobně) krátké období tzv. "první republiky". Byl to zlatý věk.
Podobné "tenkrát" se ale objevuje často i dnes, kdy si pod ním mnoho lidí zase představí období let - dejme tomu - 1956-1989 (na první polovinu padesátých let vzpomíná s láskou snad jen málokdo). Další "zlatý věk", o jehož přínosu v podobě dostatku práce a sociálních jistot přece nelze pochybovat, zato dnes....

Takové úvahy lze pochopitelně celkem jednoduše šmahem odmítnout, nicméně je nutné připustit, že na některých reálných základech skutečně stojí. Čas a vlastní subjektivní vzpomínky (často selektivní) však působí mocně a málokdo z obhájců svých "zlatých věků" si připustí, že první československá republika zdědila po rozpadající se monarchii mnoho neřešených problémů, byla plná antistátních politických stran a měla takřka na každé pídi své hranice nepřátele. Je dobré si připomenout i hladové bouře roku 1919, oněch asi jen 65% Čechoslováků v zemi (v době, kdy nacionalismu pšenka celkem kvetla), pracovní sobotu, a zhruba 90 korun mzdy za týden u většiny pomocných dělníků (což s cenami v první polovině třicátých let nebylo zrovna jednoduché) a na škodu není ani si připomenout příchod krize a s ní i obří nezaměstnanost (rok 1932 - přes milion osob, což je jen odhad, neboť oficiálně byla přihlášena jen asi polovina). Jistě, první republika byla důležitým obdobím vývoje této země, dodala mnoha lidem víru v ideály demokracie, svobody a nesmazatelně se v mnoha ohledech zapsala pozitivně do dějin, nicméně mnoho lidí při hovorech o "zlatém věku", na výše uvedené, spíše negativní věci, zapomíná. Vyvstává tak představa doby jako z bájné éry Karla IV., doby, kdy vládne moudrý vládce a lid je po všech stránkách spokojen.
Taková představa je ale pochopitelně iluzorní.

Nejinak je tomu ale i s představou "zlatého věku" ČSSR (respektive poúnorového Československa), ani zde nelze nevidět jisté pozoruhodné aspekty, nicméně stačí se začíst do kiny E. Táborského "Communism in Czechoslovakia, 1948 - 1960", kde se například píše (a dovolím si svůj překlad, neboť kniha v češtině nikdy nevyšla):

"Neustálé reklamace poukazující na nespočetné a často šokující příklady bídné kvality, neslýchané v předválečných dnech, nenechávají nikoho na pochybách, že zboží v maloobchodě v komunistickém Československu je často výrazně nižší kvality v porovnání s podobnými předválečnými výrobky. Co to znamená pro skutečné životní náklady je zřejmé: stojí-li uvedený oblek či šaty dvakrát tolik co před válkou, ale opotřebuje se dvakrát tak rychle, jeho cena je ve skutečnosti čtyřnásobná."

Zajímavé je podívat se i na úroveň služeb, například údržba a opravy, všechny ty čistírny, prádelny, apod... Nespokojenost s tímto stavem pronikla tu a tam i do denního tisku, takže například v Československém zpravodaji z 20. listopadu 1958 můžeme číst, že drobná závada na psacím stroji byla opravena až za tři měsíce po odeslání neuvěřitelných 18 upomínek! V Nymburku zase trvalo více než půl roku čištění oblečení jednomu továrnímu zaměstnanci. Takto můžeme pokračovat dále (například citelné zvýšení absence zdvořilosti při jednání se zákazníky, apod.). Vskutku, "zlatý věk" na první pohled...

"Zlatý věk" je tu povýšen na úroveň křesťanského ráje, na úroveň šťastné doby, kdy se vše daří a žije se bez problémů. Taková doba ale pochopitelně nikdy nenastala a troufám si tvrdit, že ani nikdy nenastane. Mnoho lidí jejím hledáním a obranou sleduje kontrast mezi současnou situací (tím kde žijí, tady a nyní) něčím, co zažili buď celkem dávno, či o tom jen slyšeli z vyprávění. Dokáži se živě představit, že přenést ony osoby zpět do výše zmiňovaných časů by znamenalo velkou deziluzi, on se koneckonců prý i ten protektorátní dělník neměl zcela tak špatně, že... (slušné peníze, polévka povinně "zdarma" a tu a tam i nějaká dosud prakticky nevídaná rekreace).

A snad je tomu i tak, že mnoho lidí by bylo nespokojených vždy a všude, snad je tomu tak, že někteří z nich hledají příčiny svého vlastního neúspěchu primárně vždy v okolních faktorech a kritikou současných poměrů a adorací "zlatých věků" zastírají jen vlastní selhávání.




Nevědomí (Oblivion) 2013

13. května 2013 v 8:51 Filmové recenze
Ke sci-fi mám kladný vztah už od dětství, kdy jsem s radostí pročítal každou novou Ikarii a pak i časopis Nemesis, oba jsou sice dnes již historií (byť Ikarie se reinkarnovala), nicméně ta láska k poznávání příběhů vědecké fantastiky zůstala.
Natrvalo.
Nicméně nic není věčné, dnes už to vše beru pochopitelně o dost rezervovaněji, přesto jsem se na nové sci-fi s názvem Oblivion dost těšil. Oprávněně?
To už je náročnější otázka.
Tom Cruise zde hraje údržbáře Jacka, který po ničivé válce proti jakýmsi přivandrovalcům z bůhvíjaké galaxie patří mezi dvě poslední žijící osoby na Zemi. Jejich úkol je zde poměrně jednoduchý, mají hledat artefakty a dohlížet na správnou funkci strojů, které čerpají důležité látky pro zbytek lidstva, jež se nachází někde ve vesmíru. Jack má Zemi rád, schovává si různé drobnosti, které katastrofu přežily (knihy, baseballový míček, apod.), nicméně jeho kolegyně Victoria (hraje ji skvělá Andrea Riseborough) už tak nadšená není a nejraději by tuto příšernou planetu co nejrychleji opustila. Jejich vzájemné relativně poklidné soužití naruší až pád jakéhosi modulu, ve kterém je nalezena žena jménem Julia (Olgy Kurylenko), která bůhvíproč Jacka odněkud zná (a Jack si na ni pamatuje ze svých snů).... a Jack krom starosti "kam s ní" musí řešit i dilema Victoria x Julia.
Takže tak nějak. První cca půlhodina filmu je velmi dobrá a nabízí zajímavý rozjezd po celou zápletku. Divák (minimálně v mém podání) se těší na to, jak tvůrci z dané situace vybruslí, těší se - krasobruslařskou terminologií - na trojitého rittberga, ale ono ne, namísto toho přijde pozvolné vybruslování, které končí školáckým pádem na zadek.
Bohužel, tvůrcům se zbylé 2/3 filmu vůbec nepovedly a celkový dojem tak mám více než rozpačitý.
Kladem však bezesporu zůstávají celkem slušní herci, zejména tedy již zmiňovaná miss Riseborough, které koneckonců hraje asi i charakterově nejzajímavější postavu (Cruise je klasicky nevýrazný a na Olgu Kurylenko se sice hezky dívá, ale to je tak asi vše, M. Freemana, který tu také hraje, raději hodnotit nebudu), a hudební doprovod, o který se postarali francouzští M83 (což je moje krevní skupina).

Patrick Süskind - Parfém: Příběh vraha

9. května 2013 v 10:04 Recenze knih
Slavná kniha německého spisovatele Süskinda byla napsána v osmdesátých letech a dosud je považována za vrcholné autorovo dílo. Právem? Nevím, nic jiného jsem od něj nečetl (a navíc, můj názor má na relevanci kvalit knihy asi takový vliv jako kapka v moři), nicméně kniha je to poměrně netradiční a ... zábavná.

V centru děje jsou pachy a jelikož se ocitáme ve Francii 18. století, tak je snad jasné, že o čichové zážitky nemůže být nouze. Celý popis, nikterak přikrášlený, je velmi výstižný a tvoří jednu ze silných páteří celé knihy. Vítejme tedy v Paříži plné lidí a jejich (a nejenom jejich) osobitých zápachů. Do takového světa se narodí malý Jean Baptiste Grenouille, což je roztomilé lidské asociální monstrum.

"…Grenouillova matka, která byla ještě mladá žena tak kolem pětadvaceti let a vypadala ještě docela pěkně a měla ještě skoro všechny zuby a na hlavě ještě trochu vlasů a kromě příjice a pakostnice a lehkých souchotin žádnou vážnější nemoc, Grenouilova matka tedy ještě doufala, že bude dlouho žít, třeba pět nebo dokonce deset let a třeba se dokonce jednou provdá a bude mít opravdové děti jako počestná manželka ovdovělého řemeslníka nebo tak něco…"

Ano, pro dnešního člověka něco takřka nepředstavitelného.
Vše má jeden podstatný háček, Grenouille sám nevydává žádný zápach (čehož si ale všimne málokdo) a zároveň má extrémně silně vyvinutý cit pro čich, cítí člověka ve volné přírodě na několik mil, apod., což mu může poskytnout jisté, řekněme dost zvláštní, možnosti.
A Grenouille je pochopitelně využívá.
Kniha obsahuje zajímavou myšlenku ohledně toho, že právě pachy jsou tím, co nejvíce determinuje naše jednání, tedy pokud se nám nějaký člověk líbí, je to tím, že nám dobře "voní". Ano, takové feromony. Grenouille si tuto skutečnost velmi brzy uvědomí a díky svým schopnostem začne dělat dost zajímavé věci, viz ukázka níže:

"Neboť na rozdíl od trpělivých předmětů, jako byla klika a kámen, si dala zvířata odebírat své pachy jenom neochotně. Prasata odírala bandáže na trámech svých kotců. Oce bečely, když se v noci blížil s nožem. Krávy tupě setřásaly mastné šátky z vemen…"

Kniha někdy bývá dávána pod škatulku s názvem "horor", což je ale pravda jen částečně, Parfém bych spíše viděl jakožto fantaskní historický román, ten děs a hrůza (trochu ve stylu E. A. Poea) tam samozřejmě ale přítomen je. Spíše než strach ale na čtenáře (minimálně v mém případě) padá namísto něj jisté znechucení.

Podle knihy byl natočen i stejnojmenný film (T. Tykwer), který jsem ale neviděl, nicméně docela by mě zajímalo, jak se s určitými pasážemi tvůrci vypořádali. Parfém totiž, podle mého názoru, není zrovna z těch knih, které by byly vůči filmovým adaptacím zrovna vstřícné.



Lore (2012)

8. května 2013 v 11:04 Filmové recenze
Téma druhé světové války je stále aktuální, zejména pak v těchto dnech, kdy slavíme výročí jejího konce. Australská režisérka Cate Shortland přispěla svým dílem k filmové mozaice událostí konce tohoto nejstrašnějšího konfliktu v dějinách lidstva v podobě filmu Lore. Ten se odehrává na sklonku války a v jeho centru se nachází čtveřice sourozenců, jejichž rodiče se dost vážně zapletli s končícím krutým režimem (film poté nepřímo, ale celkem jasně, naznačuje jak). Děti proto musí vykonat dlouhou pouť ke své babičce, nicméně cesta květnovým Německem roku 1945 rozhodně nepřipomíná pohodovou víkendovou jízdu...

Film je natočen velmi působivě, může se opřít o přesvědčivé herecké výkony (Saskia Rosendhal v titulní úloze), a rovněž celkem minimalisticky. Vojáků tu uvidíte poskrovnu, za celou dobu padne tak jeden, možná dva výstřely, nicméně na každé postavě je snadno vidět velký strach a rovněž je možno i cítit tíživou atmosféru, která přebývá na každém filmovém políčku tohoto snímku. Hezky tu je ukázána poválečná deziluze Němců a první krůčky na těžké cestě k denacifikaci (scéna se starou dámou, která tvrdí, že fotografie z koncentračních táborů byly zinscenované a mrtvé tam hráli nějací najatí herci...).

Lore je výborný film, který na minimalistické ploše řekne o Němcích a o druhé světové válce daleko více, než velkorozpočtové popkornové filmy plné fantastických výbuchů a heroických smrtí.

Nespoutaný Django (Django Unchained) 2012

7. května 2013 v 10:26 Filmové recenze
Quentin Tarantino svými filmy vždy osciloval mezi genialitou a ryzím brakem. Nejinak je tomu i u jeho posledního příspěvku.
Django je klasickou "tarantinovkou" se vším, co k tomuto svébytnému subžánru patří. Opět tu jsou napjaté konverzace několika postav, kde divák za významem jejich slov hledá ještě cosi zlověstného, co se pozvolna - jako ticho před bouří - probublává na povrch a.... obvykle to pak končí slušným masakrem. Nespoutaný Django tak ani není westernem v tom pravém, klasickém slova smyslu, Tarantino "jen" zasadil své známé situace a scény do zcela nových kulis. Připomíná mi to třeba Vladimíra Párala, když psal sci-fi...

To nemusí být ale nutně na škodu. Tarantino má svůj svébytný filmový jazyk, nikdy nebude Bergmanem, Weirem, apod. (a ani to nechce), nicméně pokud divák přistoupí na pravidla jeho hry, tak se může docela slušně bavit.
A o zábavu tu jde především.

Souboje jsou v tomto filmu silně přeexponované, z každého škrábnutí kulkou létají vzduchem hektoliktry krve, místy to připomíná památné bitvy Schwarzeneggerova Terminátora (mimochodem, pomohu si "oslím můstkem", po shlédnutí filmu jsem začal být na slovo "negr" celkem alergický, objeví se tam totiž skoro v každé větě). Takovéto převážně nevážné věci (i když jak pro koho) se pak dostávají do kontrastu s poměrně závažným poselstvím některých scén, jako je třeba zotročení černochů. Těžko říci, proč se Tarantino rozhodl zrovna pro tuto látku, zdá tím chtěl svým osobitým způsobem poukázat na cosi významného, nebo mu šlo jen o zpracování klasického příběhu lásky a pomsty. Nevím.

Co bych ale na filmu určitě ocenil, je výběr exteriérů a rovněž i výběr hudby. Tarantino vsadil na "první ligu" a slyšet tak můžeme rozsáhlé spektrum hudby sahající od Morriconeho až po rap. Velmi dobří jsou i herci (značka Tarantino bezesporu dokáže přivábit nejednoho z nich), mezi nimiž podle mého názoru kraluje Ch. Waltz v roli německého zubaře/lovce odměn, za zmínku ale jistě stojí i DiCaprio, Samuel L. Jackson (změněný takřka k nepoznání) nebo Jamie Foxx. Ve filmu se na chvíli objeví i sám režisér Tarantino (a stylově "odejde"...) a dokonce i Franco Nero, který si sám zahrál jistého Djanga v éře klasických špagetových westernů let šedesátých, jak tak znám Tarantina, tak to jistě nebude náhoda... :-).

A znovu se mi vrací otázka z úvodu, je to dobrý film, je to brak? Nevím, ale každopádně je to celké zábavné...

Gallipoli (1981)

5. května 2013 v 11:27 Filmové recenze
Filmy australského režiséra Petera Weira mám velmi rád. Těžko říci proč, ale už od svého prvního filmového okénka jsem se doslova zamiloval do jeho osobitého způsobu vyprávění "pohyblivých obrázků".
Bitva u Gallipoli, zhruba jednoroční agónie vzájemného soupeření britských, francouzských a australsko-novozélandských sil s tureckými vojsky, které vrcholí nesmyslným krvavým masakrem, je dodnes v Austrálii i na Novém Zélandu vnímána jako otřesná událost, kterou si tamní obyvatelé stále připomínají. Výročí bitvy (25. 4.) má dokonce v těchto státech své označení - Anzac Day.

Bylo tedy jen otázkou času, kdy se někdo pokusí převést tyto neblahé události (jež třeba tehdy vedly k demisi W. Churchila) na filmové plátno. Stalo se tak roku 1981 a nutno dodat, že pan Weir se své role zhostil nad míru dobře. Příběh je nám představen na dvou mladých mužích, kteří reprezentují odlišné póly tehdejších mladých rekrutů. Archy Hamilton (Mark Lee) je mladý a talentovaný sprinter (stovku má za 9,40) s vlasteneckými ideály, za něž je ochoten položit život, Frank Dunne (Mel Gibson) je rovněž mladý a rovněž talentovaný sprinter (s podobným časem), o jehož věrnosti britské koruně by však šlo úspěšně pochybovat, přesto se tito lidé stanou blízkými přáteli.

Samotný pobyt v zákopech patří (vzhledem k minutáži snímku) mezi tu kratší část (cca 40 minut), předchozí zhruba hodina je věnována vykreslení charakterů hlavních postav a celkové atmosféry. Film osciluje mezi zobrazením upřímného vlastenectví australských mladých mužů, kteří se dobrovolně v dobré víře hlási na tureckou frontu a nutnou deziluzí, se kterou se později potkávají, ať už se jedná o pohrdavý postoj britských důstojníků, či o nesmyslné rozkazy, jež ústí do pověstných "mlýnků na maso". Velmi zajímavou scénou je moment, kdy se oba hlavní hrdinové na poušti v Austrálii setkají s jakýmsi "cowboyem", který se nikdy nedostal dále než do sousední vesnice a který vůbec neví, že ve světě vůbec nějaká válka (jedná se pochopitelně o 1. světovou) probíhá a vůbec nechápe, proč mají australští hoši jet bojovat do Turecka proti Němcům. Absurdnost par excellence.
Toto bravurní Weirovo dílo lze doporučit: a) lidem, kteří mají rádi válečné filmy b) lidem, kteří rádi běhají, neboť běh má ve snímku velmi podstatnou roli c) lidem, kteří mají rádi francouzského skladatele J. M. Jarreho, neboť jeho skladba Oxygen se několikrát ve filmu objeví.

A jelikož splňuji všechny výše uvedené kategorie, tak mi nezbývá nic jiného, než film s upřímným srdcem pochválit.
P. S. A zapomenout by se nemělo ani na starý a skvělý český dabing s Kaiserem a Dlouhým v hlavních úlohách.

Tomorrow's World - Tomorrow's World (2013)

4. května 2013 v 9:58 Hudba z ouška do ouška
Dát si název podle pořadu BBC z šedesátých a sedmdesátých let, znít trochu retro melancholicky (a tomu také uzpůsobit svoji vizualizaci), to už chce notný kus odvahy.
A snad právě ten má dvojice Jean Benoit Dunckel a Lou Hayter. Jména možná neznějí dost známě, nicméně vězte, že monsieur Dunckel je jedna polovina slavných francouzských electro popových Air a miss Hayter je takovou tou holkou vzadu u kláves ve skupině Ney Young Pony Club. Jak by mohla znít znít zvuková kombinace obou těchto celkem odlišných elementů?
Zkrátka a jednoduše, zní to jako Air (čímž si dovoluji tvrdit, že je jasné, kde je v tomto projektu "boss"), což znamená, že se jedná o melodické electro popové písničky, které se s těmi slavnými z desek Air klidně mohou měřit.
Zapamatovatelné melodie, které si pravděpodobně mnoho posluchačů bude pobrukovat ještě dlouho po dohrání poslední skladby a pozoruhodná stylizace, jsou výraznými znaky tohoto velmi pozitivního hudebního překvapení z dubna letošního roku.

Husky Rescue - The Long Lost Friend (2013)

1. května 2013 v 14:38 Hudba z ouška do ouška
Severská elektronická hudba stihla vydat v tomto roce několik zajímavých desek. Všechny ,které jsem slyšel, navíc mají jednoho společného jmenovatele - jsou velmi podivné.
Ano, Husky Rescue pokračují tam, kde letos skončili The Knife, jejich hudba je podivná, nepřístupná a plná různých roztodivných smyček. Jistě, i na první poslech lze poznat, že se jedná o ty Husky Rescue z Finska, jejichž minulé album okouzlilo bezesporu nejenom mě, nicméně pryč jsou ty časy, kdy Husky Rescue byli tou skupinou, jejichž hudba je z velké části postavena na popových melodiích. Ano, i zde je několik přístupnějších skladeb ("Under Friendly Fire", či "Mountains Only Know" a "Tree House"), ale jasné je, že čtvrtá deska těch seveřanů z Finska je o poznání více posluchačsky náročná.
To ale nic nemění na skutečnosti, že je to velmi dobré album a pokud se člověk počítá mezi příznivce oné (jak se často označuje) "earthy" pop elektronické severské hudby, tak je to volba více než jasná.