Duben 2013

Kde je ta Česká republika?

20. dubna 2013 v 15:49 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Hodně se mluví (a píše) o tom, že některá americká média zaměnila Českou republiku s Čečenskem, a tak naší zemi přiřkla status státu, z něhož pocházejí útočníci na maratonu v Bostonu.
Zajímavé.
Není to rozhodně poprvé (a bohužel asi ani naposledy), kdy se s něčím takovým setkávám. Jeden můj kamarád pravidelně každé léto jezdí do Irska do jednoho hostelu pomáhat s různými pracemi (takový "handyman") a pak si z vydělaných peněz užije trochu té pohodovější turistiky. Tuším, že to bylo předloni, kdy jej tam jakýsi postarší americký pár politoval slovy, "to musí být hrozné tam u vás v Čechách, ta válka...a vůbec."
Ale jo, stane se.

Mnoho Čechů je rozezleno a spílá tu americkému systému školství, tu aroganci oné zámořské velmoci, tu...lecčemu jinému. To je sice pochopitelné, ale já osobně se domnívám, že by leckdy nebylo na škodu se trochu odpoutat od toho dojmu, že naše země je pupkem světa o kterém by každý měl něco vědět. Jistě, prohlášení Chamberlaina po návratu z Mnichova o tom, že "ČSR je zemí o které nic nevíme", je ignorantské, nicméně částečně i pravdivé. Většinu současných obyvatel USA skutečně dění v ČR nezajímá, není pro ně důležité, z čehož plyne, že jejich informovanost o nás je někdy u bodu mrazu.

Abysme byli upřímní, tak i my ale nejsme o mnoho jiní. Není tomu zase tak dávno, kdy v Praze hrála litevská fotbalová jedenáctka, které jsme bohužel pustili lotyšskou hymnu (nebo to bylo naopak? :)).... Mnoho lidí u nás rovněž "hází do jednoho pytle" Vietnamce s Číňany, navzdory tomu, že tyto dva státy spolu v minulosti často byly ve vztahu - mírně řečeno - poněkud nevraživém. Navíc kdyby měl leckterý Čech (včetně mě) na mapu světa zakreslit Mali a Zimbabwe, tak si troufám odhadnout, že ve většině případů by pohořel. Rovněž bych se také byl ochoten vsadit, že v tu chvíli by asi jen málokdo spílal českému systému školství a aroganci zdejšího obyvatelstva...

Takže ono zase není tak úplně špatné si nejdříve zamést před vlastním prahem.
A hodil by se tu i citát z Matouše "Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?"

PVT - Homosapien (2013)

19. dubna 2013 v 19:55 Hudba z ouška do ouška
PVT je australská skupina přispívající do vod psychedelického synth-popu, což je docela zvláštní kombinace, ale kupodivu to zní velmi dobře.
Velmi dobře pochmurně, slušelo by se dodat :-).
Kluci z PVT (dříve Pivot) nejsou žádná ořezávátka, na scéně působí od roku 1999 a album Homosapien je jejich už v pořadí čtvrtou desku, v Austrálii patří mezi nejuznávanější skupiny a čas od času koncertují třeba i na takovém Glastonbury. Slušná vizitka, která česká skupina to o sobě může říci? :-).
Deska Homosapien se mi líbila, když jsem ji tak poslouchal, tak mi leckterá skladba vždy něco připomínala, ale v okamžiku, kdy jsem se snažil blíže definovat co to je, tak onen letmý dojem zmizel. PVT různě kombinují dost odlišné přístupy k mnoha skladbám, takže i když si deska stále "jede na stejně vlně", tak pocit nudy a stereotypu se (aspoň u mě) nedostavil. Pochopitelně, můžeme tam najít trochu slabší kousky (třeba úvodní Shiver je podle mě trochu nevýrazná), ale ty lepší skladby ty méně dobré výrazně převyšují.

Bioshock Infinite (2013

17. dubna 2013 v 9:27 Počítačové hrátky
Bioshock je na poli virtuální zábavy už notně zavedenou značkou (byť s předchozími díly zkušenosti nemám). V neoficiální "třetí části" se tvůrci (Ken Levine a spol. z Irrational Games) rozhodli opustit podmořský svět a vyrazit na cestu vzhůru... až do oblak.
Skutečně, Bioshock Infinite (dále jen BI) se odehrává v prazvláštním městě, které pluje oblohou. Píše se rok 1912 a v tomto steampunkovém univerzu lehce promíchaném s populárními "verneovkami" se můžeme vtělit do postavy Bookera DeWitta, který dostává v oblačném městě Columbia zvláštní úkol - najít dívku jménem Elizabeth a přivést ji do New Yorku.
Atmosféru hry celkem slušně představuje následující televizní spot.
Co BI odlišuje od tuctových akčních stříleček je bezesporu vynikající atmosféra, na které je přímo vidět, jak si tvůrci vyhráli s každičkým detailem této hry, architekturou města počínaje (s mnoha odkazy na popkulturu, či na historii) a schopnostmi postav konče. Na obrázku níže kupříkladu Elizabeth drží v ruce knihu o kvantové mechanice, což je - jak si troufám tvrdit - zrovna publikace, která v roce 1912 ještě neexistovala. Je to nechtěné faux pas tvůrců hry? Ale kdeže... I taková nuance má ve hře své opodstatnění a je náležitě vysvětlena. A podobných "maličkostí" lze najít daleko více...
Hned v úvodu hry má Booker možnost poslechnout si zpěv místního populárního kvarteta, ta skladba co zpívají jistě není neznámá, jedná se o slavný song od Beach Boys z šedesátých let....
A i význam těch včeliček vzadu dojde svého pochopení (s návštěvou továrny pana Finka). Hra je prostě a jednoduše ukázkou komplexně fungujícího světa, kde si tvůrci museli dát práci s každou maličkostí i s vědomím toho, že většinu věcí stejně drtivá většina hráčů ani neodhalí. Tomu říkám zaujetí pro svoji práci. Právě ale ony maličkosti vytvářejí pozoruhodný svět, do kterého je tak jednoduché se ponořit a prožívat příběhy jeho obyvatel.
Columbia je svět, který na oko vypadá jako krásné místo, kde by každý jistě chtěl trávit svoji dovolenou, pod povrchem ale poměrně hlučně bublají potlačované problémy. Columbia je totiž jakousi hodně zcestnou verzí amerického patriotismu počátku 20. století (viz obrázek výše), ve hře je několik odkazů na masakr u Wounded Knee, či na povstání čínských boxerů. A opět platí to, že čím více člověk o pobných událostech ví, tím lépe se mu to pak hraje i u BI. Svět Columbie je světem neskrývaného rasismu (hned v úvodu hry je hráč svědkem dost nepříjemného lynčování, díky kterému se odhalí identita hlavní postavy Bookera a..... to bych už vyzrazoval příliš) a šovinismu, což má pochopitelně za následek i existenci jistého "hnutí odporu", které se zde jmenuje "Vox Populi". To by snad mohlo svádět k přílišnému zjednodušení světa a víře v ty "hodné utlačované" a "zlé utlačitele", ale tak jednoduché to rozhodně není. Vox Populi se ve své fanatické zaslepenosti vládnoucím elitám Columbie minimálně vyrovnají... A uprostřed toho všeho je Booker s Elizabeth, což je dost zajímavá dvojice, na jejíž kooperaci je založeno několik zajímavých momentů hry.
Tvůrce Ken Levine Elizabeth popsal jako "geeka z roku 1912", což je velmi příhodné, umí otevírat zamčené dveře, během bitvy se sice krčí vždy někde vzadu, nicméně v těžkých momentech může Bookerovi přihodit nějakou tu munici nebo lahvičku se solí (jež slouží k použití vigorů - zvláštních schopností, které pomohou často vyřešit i nejeden zapeklitý moment). Elizabeth jako postava také navíc projde poměrně zajímavým vývojem, z počátku od Bookera utíká, protože ten ke svému plnění úkolu používá zabíjení, nicméně ke konci... A koneckonců na vzájemné interakci obou postav (Bookera i Elizabeth) je postavena podstatná část příběhu. Příběhu, který je velmi zajímavý a v poslední hodině (z přibližně 11 hodinové herní doby) provede pozoruhodný (jak se anglicky krásně říká) "mindfuck". Samotný konec je pak kapitolou samou pro sebe.

BI rozhodně není tuctovou hrou, která by sloužila pro chvilkové odreagování, jedná se o komplexní pohlcující svět se zajímavými herními mechanismy a ještě zajímavějšími postavami.
Takto by šlo psát dále a dále, nicméně hry jsou zejména od toho, aby se hrály a já si troufám tvrdit, že BI za nějakých těch 11 hodin stráveného času bezesporu stojí.

Neomezené tarify?

12. dubna 2013 v 18:38 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Hitem zpravodajství posledních dní jsou informace o velmi výhodných tarifech, jež se naše "velká trojka" operátorů rozhodla poskytnout veřejnosti. Tarify jsou oproti předchozím nabídkám bezesporu vstřícným krokem, který by leckomu mohl nějakou tu korunu v kapse ušetřit, jenže... (vždy je tu nějaké jenže), nelze se trochu ubránit dojmu, že se - v určitém slova smyslu - jedná o jakési předsmrtelné škubání.

Ony avizované "neomezené tarify" zase až tak neomezené nejsou, samozřejmě, ve valné většině z nich si můžete za poměrně solidní obnost volat a smskovata komukoliv a jakkoliv často chcete, ale rozhodně není tajemstvím, že budoucnost mobilní komunikace (a to i včetně té velmi blízké) se ponese ve jménu mobilního internetového připojení a z toho vyplývajících služeb. S příchodem "chytrých telefonů" už mnoho lidí nahradilo klasickou komunikaci přes sms pohodlnějším "what´s upem", či nějakou podobnou aplikací, volat "neomezeně" rovněž už nějaký ten pátek lze přes Skype a podobná udělátka, takže - ruku na procesor - ony "neomezené tarify" přicházejí na scénu v momentě, kdy je to zcela logické, protože v opačném případě by bylo oněch několik pověstných minut "po dvanácté".

Osobně bych tedy raději přivítal "neomezené" navýšení limitu FUP (což si ale nejsem jist, zda je to vzhledem k vytížení sítě vůbec kompletně možné), či minimálně poněkud větší objem dat před omezením rychlosti připojení. To by byla skutečná revoluce, ke které se asi žádný operátor netrpící suicidálními tendencemi neodváží.

Depeche Mode - Delta Machine (2013)

7. dubna 2013 v 13:43 Hudba z ouška do ouška
Depeche Mode rámují populární hudbu už pěknou řádku let. Za tu dobu si prošli slušným vývojem, po lehce rozjuchaném Speak and Spell, temném období syntezátorů a experimentů s rockem (Songs of Faith and Devotion) se hoši původem z Basildonu rozhodli vrátit k tomu, co jim jde nejvíce, co de facto definovalo syntezátorovou hudbu éry po Kraftwerk, tedy (patrně) k vrcholové desce Violator.
A to se podařilo velmi dobře.
Je sice pravdou, že na desce Delta Machine trochu absentuje přítomnost nějakého skutečně velkého hitu, ale já to jako negativum neberu. Album je kompaktní, ucelené a hlavně - velmi dobré, a to jak po autorské, tak i po zvukové stránce. Gahan a spol. jsou už natolik protřelí a movití, že se mohou z vysoka vykašlat na jakékoliv úlitby veřejnosti a udělat si desku tak, jak se zrovna jim libí. Není to tedy zrovna progresivní zvuk posunující žánr (pokud to vůbec ještě v synthpopu lze) dále, ale zvuk, který rozhodně nesvědčí o tom, že by tito "staříci" nějak vyměkli a těžili z pilířů své dřívější slávy.
Asi nejvíce se mi na albu líbí skladba "The Child Inside" (ale byl to těžký výběr), která dokáže navodit takovou příjemnou, lehce sentimentální atmosféru osmdesátých let...

Štěstí

5. dubna 2013 v 9:06 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
"Co je štěstí?", táže se v populárním českém filmu černobílé éry Jaroslav Marvan zkoušeného studenta. Prý "muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá..." Takto štěstí aspoň popisuje A. Heyduk v 19. století.

Nicméně rovněž i dnes se mnoho lidí ohání slovem "štěstí", které je tu použito pochvalně, tu jakožto omluva pro nějaké selhání, omyl. "Nevyhráli jsme, protože jsme neměli dost štěstí...", či, "Měl jsem štěstí a dostal jsem vysněnou práci..." Je zvláštní, že v našem "věku rozumu" (jak se jej ještě počátkem dvacátého století, před vším tím iracionálním zabíjením dvou světových válek, pokoušeli někteří interpretovat), kdy nám slovo kauzalita rozhodně není zcela neznámé, přijde jako vhodná výmluva poukaz na jakési nehmotné, neuchopitelné štěstí. Každý následek má přece svoji příčinu, toto vysvětlení má ale své oblíbené úskalí v tom, že by de facto vedlo do nekonečna. Něco jen těžko může povstat z ničeho. Nepřipomíná pak celá kauzalita namísto přímky spíše propojenou kružnici?

Pak je tu ale ještě jiné štěstí, štěstí jako stav mysli, spokojenosti, pohody. Jsou lidé, kteří si myslí, že štěstí je něco, co na nás kdesi čeká, když si splníme své povinnosti a dostojíme svým závazkům. To je samozřejmě klidně možné, koneckonců v USA mají i právo na "sledování osobního štěstí", nicméně mně se trochu příčí představa takového "pasivního" štěstí. Představa, že štěstí je jakýsi motýlek (nebo snad muška zlatá), která pobíhá okolo nás a tu a tam na někoho sedne, tu a tam si ji někdo chytí. Zní to sice hezky metaforicky, ale samo o sobě se mi to nezdá moc pravdivé. Daleko zajímavější (a snad i pravdivější) mi vždy přišla myšlenka řeckého filosofa Aristotela, pro něhož je štěstí to, co nastane při aktivním přístupu k životu. Štěstí je pro Aristotela spíše to, co lidskou činnost na každém kroku provází, jde o přístup k jednotlivým částem našeho života, radovat se často z obyčejných věcí, spatřovat například i v "obyčejném" sklízení brambor činnost, která byť třeba není zrovna zábavná, ale má své místo a účel, nějaký smysl, radovat se z přátelství, apod. Snažit se být ve svém životě aktivní a jít onomu "štěstí" nenásilně naproti je už sám základ podle mého názoru daleko lepší, než jen pasivně očekávat, až tedy konečně ona Štěstěna (lenivě své kolo otáčející) dorazí tam, kam má...