Březen 2013

Karl Bartos - Off the Record (2013)

31. března 2013 v 21:47 Hudba z ouška do ouška
Karl Bartos vydal letos své sólové album. Už jen tato samotná informace vzbudila moji pozornost, a to z jednoduchého a velmi prostého důvodu. V letech 1975 - 1990 byl Bartos členem legendární německé skupiny Kraftwerk, skupiny, která de facto definovala žánr moderní elektronické hudby.
Upřímně, nebýt Kraftwerk, tak by pravděpodobně nikdy nevznikli Depeche Mode, možná by ani nenastala vlna raveu v Anglii, bůhví, zda by v Chicagu přišli s housem a v Detroitu s technem..., možná ano, ale asi by to vše znělo trochu jinak.
Kraftwerk jsou tedy poprávu pokládáni za jednu z největších hudebních legend druhé poloviny 20. století.

Jak ale zní v roce 2013?
Jednoduchá odpověď, víceméně stejně jako koncem sedmdesátých let. Bartos "škatulku" synth-popu své doby vůbec neopustil, ale nemám mu to za zlé. Už v době své nějvětší slávy byla jejich hudba (záměrně stylizovaná do podoby neživých robotů hrajících "electro") považována za takové milé retro... a v tom se v podstatě i teď pokračuje. Trochu mě zamrzelo, že v němčině tam jsou Bartosovým (strojově modifikovaným) hlasem jen asi dvě skladby (některé jsou instrumentální, většina ale v angličtině), protože právě ona němčina se mi k hudebnímu projevu Kraftwerk (a jejich ex projektů) hodí zdaleka nejvíce.
Deska je dlouhá tak akorát (cca 43 minut) a pokud znáte dobře tvorbu Kraftwerk, tak vás na ní asi nic nepřekvapí, jediné, co tam zní trochu mimo obvyklý rámec je skladba s názvem "Musica Ex Machina".

Každopádně pro fanoušky to je bezesporu povinnost, pro ostatní (nedotčené ranou elektronickou hudbou) to může znít možná trochu zvláštně a cize...

Velký pátek...

29. března 2013 v 13:33 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Největší křesťanský svátek bývá pravidelně oslavován po celém světě přibližně miliardou věřících. To, jak konkrétně Ježíšovu "smrt" kdo slaví, závisí na mnoha věcech, konfesí počínaje a kulturním kontextem konče. V naší středoevropské realitě jsme si zvykli nahížet na některé události a postavy dost jednostranným úhlem pohledu. Pro leckoho by bylo asi dost náročené představit si Ježíše třeba takhle:
Jo, je to ten pán v červeném s turbanem (či co to je) na hlavě. Takhle nějak si asi Ježíše představují muslimové (pro něž je to po Muhammadovi nejvýznamnější prorok Islámu vůbec) a asi by jej takhle podobně i kreslili, kdyby jen to v rámci jejich víry šlo, že... Že se nám to vyobrazení zdá nemístné a nesprávné? Ale jistě, nicméně neméně zkreslené je i představení Ježíše se sněhobílou pletí, kadeřavými vlasy (za které by se nemusel stydět ani Jim Morrison) a modrou pláštěnkou..
Jo, třeba nějak takhle. Ve skutečnosti prý vypadal trochu jako pán na obrázku níže (asi jej znáte, fotografie před nějakým časem oblétla celý mediální svět), což je samozřejmě také čirá konstrukce, ale rozhodně má k realitě o něco blíže, než předchozí obrázky.
Samozřejmě, to není žádný velký objev, lidé si vizuálně postavy minulosti přetvářejí libovolně už od nepaměti, platí to samozřejmě i u nás - jen si vzpomeňte na to, jakou krásnou "image" tu získal Jan Hus, který postavou původně snad připomínal spíše pyknika...
Ale nejde jen o vizuální podobu, vlně kulturních úprav pochopitelně podléhají i jména. Je jisté, že na Velký pátek na Golgotě žádný Ježíš nezemřel, neboť na takové jméno by dotyčný asi ani neslyšel, protože sám byl nazýván pravděpodobně Ješuou (Jehošua), ostatní podoby tohoto jména vznikly až daleko později v souvislosti s rozšířením křesťanství mezi Řeky, respektive Římany. Přiznám se, že když jsem od Bulgakova četl jeho slavné dílo "Mistr a Markétka", kde je v úvodní pasáži rozhovor mezi Pilátem a jakýmsi Ješuou ha-Nocrim, tak mi několik vteřin trvalo, než jsem zjistil, kdo to ten idealista mluvící o lásce a o nešťastných lidech vlastně je.

Budoucí generace budou snad podobných nevinných (?) omylů ušetřeny, už nějakou tu desítku let máme obrazové a vizuální záznamy, počet informací o "jsoucnu" neustále roste (až je spíše problém filtrovat to, co je relevantní), takže i ten pohled zpět by měl být o trochu přesnější. Na druhou stranu, ledacos se dá vyretušovat, poupravit, i ona slavná fotografie Ernesta Guevary je trochu jiná, než jak tento pán ve skutečnosti většinou doopravdy vypadal... A o leckterých "celebritách" raději pomlčme.
Ale když ono se to na těch tričkách tak hezky vyjímá :-).

Velký pátek je svátkem určité naděje, víry, že smrtí vše končit nemusí, že dobro může (a musí) vyhrát a že má smysl žít (a dobře žít). A ať už se ten člověk jmenoval a vypadal jakkoliv, tak to na podstatě věci nic nemění, nicméně pokud někteří lidé berou ony "kulturní přívlastky" až příliš za vlastní a učiní si z nich své vlastní malé soukromé božstvo, tak pak je asi něco špatně. Všechno to uctívání "posvátných předmětů", dochovaných třísek ze stoprocentně pravého kříže z prvního století, apod. - to vše je roztomilé a celkem i pochopitelné. Odporné a iracionální mi ale přijde, když kvůli získání podobných hloupostí jsou lidé se schopni vzájemně zabíjet.
Kdosi kdysi napsal, že největším paradoxem lidské historie je to, že kdysi se tu objevil jeden člověk a sdělil lidem překvapivou novinku, že by se k sobě měli vzájemně chovat slušně. Zbytek dějin ti lidé strávili vzájemným bojem kvůli tomu, aby si vyjasnili, jak konkrétně to myslel....

Detektiv...

27. března 2013 v 19:15 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Debata o tom, kdo je nejlepší knižní detektiv.
Přicházím se svým tipem - Adam Dalgliesh.
Reakce: ????.
- Adam Dalgliesh z knih Zahalte ji tvář, Černá věž,....
Reakce: ????
- Přece Dalgliesh, ty skvělé filmové adaptace....
Reakce: ???
Bože, kam ten svět spěje!!? :-)
Dodnes, když slyším tu znělku, tak cítím takové zvláštní mrazení v zádech...

Stop dotacím divadel

27. března 2013 v 11:54 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
V brzké době je celkem pravděpodobné, že Pražský magistrát přestane dotovat leckteré divadelní scény v našem hlavním městě. Mělo by se jednat zejména o ta divadla, která spadají do kategorie "příspěvkových organizací" (Archa) a sídlí v objektech, které nevlastní město.
Divadelníci - a většina lidí z kulturní sféry - se pochopitelně bouří, nelze se jim vůbec divit.
Nicméně ledacos k podivení by se tu ale přece jen našlo. Nechci zbytečně paušalizovat, ale pokud si připomeneme nedávno minulé události, jako byla třeba podpora prezidentského kandidáta Schwarzenberga ze strany drtivé (omlouvám se za floskuli) většiny kulturní sféry, či poměrně značná popularita politické strany TOP 09 (opírám se o vlastní zkušenosti), tak z toho vychází docela překvapivý paradox.
TOP 09, jejíž nedělitelnou součástí pan Schwarzenberg bezesporu je, se profiluje jako pravicová strana založená na myšlenkách liberálního konzervatismu (toho skutečného konzervatismu je ve straně dost málo). Jednou ze zásad liberálních konzervativců je myšlenka známá jako "laissez faire", což se jednoduše překládá jako "nechte nás být", tedy, přeloženo do dnešní češtiny, stát by do hospodaření v zemi neměl vůbec zasahovat a měl by být z něj jen jakýsi dozorce nad dodržováním pravidel (takový rozhodčí při fotbalovém zápase). To je myšlenka, se kterou můžeme pochopitelně souhlasit i nesouhlasit. Já osobně se nedomnívám, že by se vždy jednalo o nejštastnější řešení, nicméně zcela respektuji, když někdo v "laissez faire" spatřuje řešení současných ekonomických problémů.
Pokud tedy - a znovu bych chtěl zdůraznit, že nechci veškerou divadelní sféru paušalizovat - rázně podporuji určitý politický směr, určitou myšlenku (což hlas u voleb - jedno jakých - určitě je), pak také bych asi měl vědět jaké následky pro mě vláda mnou "delegovaných" jedinců přinese. To, že se TOP 09 hlásí k "laissez faire" přece vůbec není žádným tajemstvím. Jistě, zcela na 100% tyto myšlenky uvést v chod strana nemůže i kdyby chtěla sebevíce, nicméně určité kroky k tomuto cíli podniknout lze. Domnívám se, že právě politika ohledně divadel je jedním z takových kroků.
Pak ale nechápu překvapení leckterých příslušníků divadelní sféry nad prohlášeními radního pro kulturu V. Novotného (TOP 09).
Lidé jsou velmi zvláštní.
Jeden notoricky známý sociologický příklad tvrdí, že když se budete ptát respondentů na to, zda by si přáli snížení daní, tak většina odpoví ano. A hle - lze z toho vyvodit, že obyvatelstvo je pravicově naladěno. Pokud se v druhém výzkumu těch samých lidí zeptáte na to, zda by uvítali zvýšení sociálních dávek, tak rovněž většina odpoví kladně. A hle - levicový elektoriát :-).
Nelze mít vše a pokud smícháte černou a bílou, vznikne z toho dost odporná šedivá....

Trhy

22. března 2013 v 6:46 Liborova umělecká fotogalerie :-)
Neklamnou známkou toho, že se blíží Velikonoce, bývají už nějaký ten rok pravidelné velikonoční trhy. Mám dojem, že s různou podobou trhů se poslední dobou doslova "roztrhl pytel". On je - s trochou nadsázky - skoro i problém vkročit na Staroměstské náměstí a uvidět jej bez všech těch stánků a atrakcí. Přitom vše mi to přijde podobné si jako vejce vejci, postačí jen vyměnit výzdobu (namísto andělíčků u Betléma se tam dají barevné fráborky a umělá vajíčka jakožto symbol Velikonoc), ale stánky samotné a většina jejich sortimentu zůstává.
Návštěvník tohoto pražského trhu si tak opět může pochutnat na "tradičním" Gyros hamburgeru, kterému tam bůhvíproč dělá reklamu to fialové cosi (vejce? Mr. Peanut z reklamy na M&M's?). Pochopitelně, je mi jasné, že jde zejména o peníze, stánkaři cosi vydělají a město také cosi vydělá za pronájem prostorů... a všichni budou spokojeni. Narozdíl od Vánoc mají Velikonoce menší ekonomický potenciál (tolik se toho neutratí), neboť - i přes tu zjevnou inspiraci židovským Pesachem a některými pohanskými tradicemi - se jedná o křesťanský svátek, který oslavuje zmrtvýchvstání a má dávat životu novou naději. Ale šikovným marketingem se dají pochopitelně vydělat peníze i na tomto, v Jeruzalémě si na Velikonoce můžete zakoupit dřevěný kříž (libovolné velikosti) a trmácet se s ním až na Golgotu... To už snad je lepší dát si ten "velikonoční" gyros burger (a klidně i v postní době, protože na to se u nás stejně moc nehledí:)).

Igor Boxx - Dream Logic (2012)

19. března 2013 v 12:59 Hudba z ouška do ouška
Igor Boxx (známý také jako Igor Pudlo) je hudebník z Polska (Wroclaw, podílel se i na známem nu-jazzovém projektu Skalpel)), který vydává pod značkou Ninja Tune, což je termín, jehož zmínění u leckoho vyvolá zájem sám o sobě.
A oprávněně.
Žánrově se jedná o elektronickou hudbu notně ovlivněnou downtempem, nu-jazzem a leckdy lehce šmrnclou starým, poctivým housem. Album "Dream Logic" je uvedeno nabídkou k lekcím tance (skladba "Kitsch me to dance) a končí příchodem ve snu (s názvem "Dream logic", který je totožný s názvem alba samotného). Obojí "povídání", jež desku uvozuje i uzavírá, pak symbolicky demonstruje celý koncept desky, pohybuje se na pomezí zasněné hudby a tance, ale nesměřuje přímo ani k jednomu. "Me, Myself and I" navnadí příjemně pohodovou atmosféru, "Vemilion Sounds" zase navnadí houseovým podtextem k tanci, což je ale jen taková vábnička, neboť deska se posléze opět uklidní a dospěje až do "snového" konce.

Velmi zajímavé album, které s každým poslechem mám radši více a více...
Video níže není přímo z desky "Dream logic", youtube mi v době psaní tohoto textu neposkytl žádný relevantní odkaz. Jako demonstrace tohoto wroclawského rodáka to ale bezesporu postačí.

Atoms For Peace - Amok (2013)

15. března 2013 v 21:59 Hudba z ouška do ouška
Atoms For Peace (dále jen AFP) jsou představiteli tzv. "superskupin", tedy projektů, kde se scházejí různí (většinou poměrně známí) interpreti a dají dohromady něco zcela jedinečného (ano, funguje to i u nás, např. Umakart). AFP ale nezní nějak překvapivě nově, či nějak obecně zvláštně, ono se stačí podívat na jméno Thoma Yorka (Radiohead), které je pod AFP podepsáno, a zkušený posluchač už má jasno. Ano, AFP zní hodně jako Radiohead (což ale rozhodně není vůbec na škodu, pokud má York přebytek tvůrčího potenciálů, tak jen houšť a větší kapky...). AFP existují už cca od roku 2010, nicméně s první deskou se "vytasili" až teď. York kromě svých srdečních Radiohead a sólového projektu se skvělou deskou "The Eraser", přidává i zde k dobru mnoho zajímavých hudebních nápadů a ačkoliv se ze škatulky s krásným jménem "Radiohead" rozhodně zcela nevymanil, tak to není vůbec škoda, neboť ta škatulka je prostorná jako máloco.

Kromě Thoma Yorka najdeme ve skupině ze známějších jmen i basáka z Red Hot Chili Peppers (Flea) a několik dalších lidí, kteří se podíleli na známých projektech (R.E.M.), nicméně sami o sobě zase až tak známí pro širokou veřejnost nejsou (opravte mě pokud se mýlím).

Deska Amok bezesporu stojí za poslech (a vzhledem k charakteru oné hudby raději i za více než jeden), zejména po zvukové stránce se jedná o "první ligu", pokud navíc patříte mezi fanoušky Radiohead, tak tento Yorkův počin berte jako povinnost k poslechu. Já osobně jsem velmi spokojen, z devíti skladeb na desce se mi líbily všechny krom poslední s (ne)překvapivým názvem "Amok", kde mě trochu iritoval jeden zvuk "hatek", nicméně taková "Default" chytne za srdce už na první poslech a chvílemi nechá vzpomenout i na slavnou (pro mě nejlepší "radioheadí") desku "Kid A".

A ten klip níže, inu...., komu to připomíná Lotus Flower?

Sokolovo

11. března 2013 v 16:29 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
MF Dnes nedávno zveřejnila výsledky rychlého průzkumu mezi mládeží ohledně toho, co vědí o bitvě u Sokolova. Výsledky byly celkem tristní. Vojenský historik Stehlík to přisuzuje klasickému českému "pangejtismu", tedy zaslepenému uctívání jedné strany, kterou brzy vystřídá strana druhá, tedy stejně tak, jak se za minulého režimu glorifikoval východní odboj a západní bagatelizoval, tak dnes je tomu leckdy naopak a ona krásná Arisotelova uměřenost tu citelně chybí.

Já osobně jsem se o bitvě u Sokolova dozvěděl někdy v 6 - 7 letech. Jednak jsme 8. 3. vždy absolvovali povinný historicko-vojenský vědomostní "exkurz", ale zadruhé jsem doma velmi často (a rád) listoval starou učebnicí dějepisu a i když jsem tehdy prakticky ještě neuměl číst (respektive v první třídě už ano, ale nikdy jsem nepatřil mezi ty "zázračné děti", které si louskaly 4lístek už před 1. třídou ZŠ), vždy jsem po prarodičích moc chtěl, aby mi namísto klasických pohádek četli nějakou tu kapitolu. Dodnes si pamatuji, že v této učebnici (tuším, že byla vydána SPN někdy v roce 1953) se mi moc líbil obal. Byly tam pod sebou ve 3 pruzích znázorněny rozdílné společenské třídy, částečně odpovídající "učení o trojím lidu". Kniha byla pochopitelně z dnešního hlediska dost ideově ovlivněna, nicméně to mi tehdy moc nevadilo (respektive jsem to z pochopitelných důvodů ani nezaregistroval). Má oblíbené kapitola byla jedna ze závěrečných, pojednávala - jak asi tušíte - o bitvě u Sokolova. Bylo to psáno jako hezká beletrie, vystupoval tam pan Nálepka, budoucí prezident Svoboda a pochopitelně i udatný "geroj" Otakar Jaroš. Mohl jsem o udatném boji našich poslouchat čtení i několikrát za den.

Dnes pochopitelně vím, že ne vše bylo takové, jak je psano v knize. Jaroš nebyl komunista, mnoho obětí bylo tak trochu zneužito k poválečné propagandě (což je bohužel jev častý nejenom u bitvy u Sokolova) a někteří dnešní historici tehdejších bojů si lámou hlavu nad tím, zda ty oběti a bitva samotná vůbec měly nějakou relevantní hodnotu (krom propagandistického úhlu pohledu), či zda bylo vůbec nutné Sokolovo bránit (pozice to ze strategického hlediska nebyla zrovna nejvýhodnější). To nic ale nemění na tom, že svůj význam v historii 20. století pro Čechoslováky tato bitva jistě má. Za zmínku stojí i Vávrův film s názvem "Sokolovo", ke kterému mám dost ambivalentní vztah, tedy samotná podoba závěrečné bitvy není vyloženě špatná, ale ten úvod, kdy například při likvidaci Lidic někteří občané volají "Ať žije KSČ", trapná scéna z odboje z Londýna, kde Beneš vypadá jako padouch všech padouchů, apod. je trochu zarážející (i když vzhledem k datu "výroby" to dopadlo snad ještě docela dobře).

Vzato kolem a kolem, byť Sokolovo zase až tak velký mezník nebyl, tak se zase nedomnívám, že by se na onu bitvu mělo zapomínat. V této souvislosti mě rovněž trochu mrzí, že když se nedávno v našem městečku přejmenovávaly názvy ulic, tak to bohužel odnesl i kapitán Jaroš a namísto něj dostala ulice takový zvláštní, neosobní (byť asi i zažitý) název.
Aspoň že to nábřeží v Praze mu nechali :-).

Hořící keř (2013)

9. března 2013 v 19:46 Filmové recenze
Polská režisérka Agnieszka Hollandová má k Praze jistě vřelý vztah, přibližně v době o které pojednává minisérie Hořící keř studovala na pražské FAMU, což v člověku jistě určité zážitky zanechá. Z filmů od Hollandové mě velmi zaujala "Evropa, Evropa" a samozřejmě i slavné DiCapriovské "Úplné zatmění". Jánošík se mi moc nelíbil a "V temnotě" jsem dosud neměl možnost vidět.
Hořící keř určitě patří mezi ty lepší filmy A. Hollandové. Je to profesionálně zpracovaná minisérie (jak jsme koneckonců u HBO už zvyklí), která působí celkem autentickým dojmem (pokud jsem sto posoudit). Toto drama pojednává o počínající normalizaci v Československu, která je vykreslena na pozadí soudního sporu rodiny Palachových s Vilémem Novým (člen tehdejšího ÚV). Hlavní postavou je pak advokátka Dagmar Burešová (Táňa Pauhofová), která se snaží Palachovy u soudu hájit.
To, co mě u této minisérie zaujalo hned na první pohled, byla atmosféra konce šedesátých let, pozoruhodné záběry na Václavské náměstí, které skutečně vypadá velmi autenticky (pokud mohu posoudit z dobových snímků). V podstatě veškeré rekvizity jsou použity nenásilně a vhodně, takže skutečně věříte, že to co se děje, se skutečně dělo. V tomto ohledu jsou jistou kaňkou na "tváři" filmu herci, kteří ač se snaží, tak mají notně profláklé tváře a já osobně jsem se neubránil dojmu, že se nedívám na advokátku Burešovou, ale na Pauhofovou, kterou znám z "x" dalších rolí. O Budařovi a Trojanovi nemluvě.

Man & Mahler - divadlo Ponec (Malá inventura)

5. března 2013 v 9:17 Tyjátr
Tanec zrovna není z divů Thálie vystoupením, které bych navštěvoval nějak často. Z části proto také bylo pro mě představení Man Mahler dost výjimečnou záležitostí, o které se však nepíše zrovna snadno.
V rámci festivalu Malá Inventura 2013 je bezesporu možné shlédnout několik zajímavých představení (Man Mahler zašťiťovalo Dánsko, odkud také koneckonců představení pochází). V zásadě jde o tanec na hudbu Gustava Mahlera, znázorňující typicky mužský svět, který se snaží interpretovat žena, ta je tam jen jedna a mužů hned osm. Muži se předvádějí v zajímavých situacích, které mají demonstrovat jejich typické atributy (síla, soupeření, apod.). V některých scénách jsou muži oblečeni, v jiných jsou nazí (full frontal!) a v jedné scéně dokonce jeden z tanečníků leží, na svém penisu má uvázaný jakýsi provázek a na jeho konci (snad) balónek, kterým točí. Zajímavé - bezesporu, leč pro mě (jakožto laického diváka) často nesrozumitelné.
Představení se mi nicméně líbilo, bylo to něco "zase trochu jiného" a hlavně, vše tam bylo bráno s nadsázkou a humorem, což jsou věci, které vždy dokáži ocenit.