Únor 2013

Potřebuji, potřebuji

28. února 2013 v 22:57 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Zdá se mi, ačkoliv na první pohled to není moc patrné, že toho potřebuji nějak moc. Stoupají mi výdaje za věci, bez kterých jsem se dříve celkem úspěšně obešel.
Kupuji si mezizubní kartáček (155 ká čé jedno balení firmy Curaprox), občas zakoupím originální nosiče digitálních informací, nestačí mi už jen tak nějaký sprej od pochybné firmy za 50 korun, ale když už, tak si zkusím koupit solidní parfém (třeba Esprit, ten je cenově ještě ucházející), někdy si objednávám knihy, které pak (z různých důvodů, většinou časových) ani nečtu, mobilní telefon mi požírá čím dál tím větší částku peněz (více sms, internetové připojení,...), pěstuji sporty, které se jako "koníček" prodraží více než ty, které jsem dělal dříve a v nespolední řadě se mi zdá, že i za to oblečení utrácím o dost víc.
Dá se to zastavit, nebo to "skončí v nekonečnu"? Pochopitelně, solidním "stop" by byl osobní bankrot...
Jsou však lidské potřeby vůbec konečné?
Asi ne (i když historie zná příklady skromných lidí). A možná proto je celá společnost svým způsobem tak trochu nemocná.

Deus Ex: Human Revolution

26. února 2013 v 7:33 Počítačové hrátky
V roce 2000 spatřila světlo světa hra s prapodivným názvem "Deus Ex", hra, na kterou po čase mnozí "pamětníci" vzpomínají se slzou v oku a označují ji za to nejlepší, co na poli virtuální zábavy vůbec vzniklo. Jedním z autorů byl i proslulý Warren Spector (který už měl na kontě takové skvosty, jako například System Shock, Thief, apod.). Hra si veřejnost získala zejména díky kombinaci několika žánrů (RPG/stealth/akce) a mnoha různým způsobům jak ji vůbec hrát. Zážitky několika hráčů tak často mohly být dost rozdílné. Úspěšné tituly pochopitelně mají pokračování, po nepříliš dobře přijaté "Invisible War" se fanouškům (a fanynkám) kyberpunku dostalo předloni příjemného dárečku - Human Revolution.
Human Revolution (dále jen HR) se opět odehrává v kyberpunkovém světě temné budoucnosti (elegantně oděném do žluté a černé), nicméně na události minulých dílů prakticky nenavazuje, což by koneckonců bylo i dost náročné, neboť se odehrává 25 let před prvním dílem. V laboratořích Sarif Industries probíhá vývoj augmentací, umělého vylepšování lidského těla, což s sebou pochopitelně přináší i jistá morální dilemata. Centrála společnosti se záhy poté stane terčem útoku neznámé skupiny, hlavní hrdina Adam Jensen je smrtelně raněn, nicméně díky novým technologiím se podaří dát jeho (teď už z velké části augmentované) tělo do kupy a vyslat jej na pátrání po pozadí útoku. Do pozadí plného spletitých intrik a podivných zákulisních her, kde - slovy jedné z postav - "každý lže".
"Nový" Deus Ex HR je v mnoha ohledech stejný jako ten "starý". Znovu tu je spletitý příběh (chvílemi možná až moc...) a báječná hratelnost, která hráči umožní dostat se k cíli mnoha různými způsoby. Jeden příklad za vše. Adam se nachází před místností, v jejíchž útrobách je asi pět nepřátelských mužů, sám je ozbrojen, ale přímý boj (rambo styl) by byl dost náročný, takže je dobré zvážit i jiné možnosti. Adam se může (pokud na to má potřebnou augmentaci, kterou si hráč "kupuje" za získané zkušenosti ve hře) nabourat do poblíž stojícího počítače a ovládnout obranné střílny s jejichž pomocí může počet nepřátel výrazně zredukovat. Zároveň se může (rovněž pokud mu vyberete příslušné augmentace vhodné pro tichý pohyb) mezi nepřáteli proplížit a vůbec s nimi nebojovat, nebo...., když se pozorně podíváte po místnosti, tak si možná všimnete šachty, kterou když se Adam protáhne, tak jej navede na takové pěkné místo, odkud je velmi krásný výhled s odstřelovací puškou.... Nápadité.

Každá akce ve hře je náležitě odměněna v podobě zkušeností. Velmi se mi líbilo, že hrubý styl hry (kdy preferujete střelbu a zabíjení nepřátel) je odměněn nejméně, naopak, pokud se Adamovi podaří celou misi zvládnout bez vyvolání poplachu a bez ztrát na životech nepřátel, tak je odměněn speciálními zkušenostními bonusy. Rozhodně se tedy nevyplácí bezhlavě zabíjet (což je v záplavě současných titulů v oblasti počítačových her takřka unikát).
Hudba, atmosféra, příběh, hratelnost - to vše dopadlo na výbornou. Má hra nějaké mouchy? Má, bohužel. Jedná se částečně o grafické zpracování, které je sice stylové, ale na rok 2011 moc nevypadá, detaily postav (zejména těch vedlejších) jsou prachbídné a i pozadí na tom není o moc lépe, což může leckteré hráče odradit. Pokud se však do hry zakousnete, tak podobné drobnosti budete záhy ignorovat, neboť temná budoucnost v roce 2027 je přitažlivá jako máloco jiného.

(Okolo se vyskytující obrázky pocházejí z oficiálních stránek společnosti Eidos, respektive sector.sk)

Vítězně únorová

25. února 2013 v 14:12 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Je tomu na den přesně 65 let, kdy de facto oficiálně převzala KSČ moc v Československu. Pochopitelně, jedná se o velký časový odstup (kominternu i mocný SSSR odvály dějiny) a leckdo by si mohl snad myslet, že toto téma je vhodné tak maximálně pro lehce zaprášené učebnice dějepisu, nicméně pravý opak je pravdou. Téma "únoru" je živé i dnes.
A to tak, že možná ještě více, než v minulých letech.
Stále tu je přítomna jakási neochota hlubší sebereflexe vlastní společnosti, absentuje i odstup od striktně černobílého vidění "minulého režimu". K výročí "únoru" se pořádají demonstrace, jak ze strany názorových příznivců této společenské změny, tak i pochopitelně ze strany odpůrců tehdejší (i současné) komunistické strany. Možná ale v záplavě všech těch vyhrocených vyznání "pro" a "proti", i ve valné většině současných "retro" celovečerních filmů, uniká něco daleko podstatnějšího, tedy přiblížení toho, o co šlo na pozadí společensko-kulturních souvislostí. Mnoho lidí pak nabývá dojmu, že komunismus se tu jaksi "z nebe" vzal právě v roce 1948 a tak trochu se mezi širší veřejností zapomíná, že už od roku 1945 tu vládla "Národní fronta" a že mnozí zástupci nekomunistických stran podléhali snad davové psychóze obrovské naivity. Koneckonců i za té první republiky (která je, bůhvíproč, vydávána některými za pravicový stát) měli kupříkladu komunisté při volbách v roce 1925 neuvěřitelných 41 mandátů.
Kdepak, události "nepadají z nebe" a se společenskou revolucí neprobíhá zároveň i obměna obyvatel. Lidé jsou pořád stejní.

Roubaix 1911

22. února 2013 v 12:23 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Jsou slova, která vyvolávají mnoho asociací (ať už pozitivních, či negativních). Stačí říci Indie a mnoho lidí si vybaví řeku Gangu, čaj a bídné hygienické podmínky. Ve sportovní terminologii je to v naší kotlině třeba tolikrát vzpomínané Nagano, jen málokomu po vyslovení tohoto (v zahraničí zase ne až tak moc známého) japonského města nenaběhne v mysli obraz radujících se hokejistů se lvíčkem (a ostatním zvířectvem) na prsou.
Roubaix - název tohoto města (bráno z fotbalového hlediska) dnes asi mnohému našinci už moc neřekne, což je rozhodně velká škoda. Český, potažmo československý, fotbal má sice celou řadu pozoruhodných úspěchů, které si pravidelně připomíná, ale právě (amatérské) mistrovství Evropy v kopané v roce 1911 (pořádané právě v tomto francouzském městě) zůstává takřka zapomenuté, což je rozhodně škoda (a škoda je také to, že předloni uplynulo krásných 100 let od tohoto turnaje, což média zaznamenala spíše sporadicky).
Český tým (mimochodem, Český fotbalový svaz vznikl už v roce 1901!) nezastupoval svoji oficiální zemi (tedy Rakousko - Uhersko), ale pouze jednu jeho část - Čechy - a abysme byli ještě přesnější, tak v podstatě jen jedno město - Prahu - a pokud chceme být velmi přesní, tak jen jednu pražskou čtvrt s názvem Letná, kde tehdy sídlily naše dva nejkvalitnější kluby (Slavia a Sparta) z nichž "národní" tým povstal. Celý jej - krom 2 výjimek v podobě Piláta a Bělky (a ten hrál střídavě ve Slavii a ve Spartě) - tvořili hráči Slavie, což byl tehdy pravděpodobně nejlepší tým v kontinentální Evropě vůbec, kapitánem byl slávistický kanonýr a megahvězda českého fotbalového pravěku - Jan Košek (trocha statistiky, 296 zápasů = 804 branek!! Jeho fotografie je výše).Trenérem byl Skot John Madden, který ale už dlouhá léta žil v Praze (kde měl své dvě lásky - manželku Františku Čechovou a klub který trénoval, Slavii) a jistě nebude příliš přehnané napsat, že se de facto zasloužil o rozkvět české kopané na počátku 20. století. Český tým tehdy ještě neměl své vlastní dresy, hrál tedy proto v dresech pražské Slavie, to je taková zajímavá historická kuriozitka :-).
Cestou do Roubaix se Češi "rozehřáli"v Bruselu, kde porazili tamní jedenáctku 6:1.
A pak už to přišlo.
Turnaje v Roubaix se zůčastnila jen tři mužstva, krom Čech, to byla Francie a favorit z Anglie. První utkání naše čekalo s reprezentanty země galského kohouta, ze kterého vyšli vítězně v poměru 4:1. Zprávy z té doby jsou značně kusé, dochovala se sice sestava českého týmu, ale o průběhu samotného zápasu toho moc nevíme.
Povzbuzeni touto výhrou šli čeští fotbalisté na favorita z Anglie. Přihlížejících zhruba 8000 diváků vidělo úporný boj, ve kterém se do konce prvního poločasu skóre sice nezměnilo, nicméně rozhodně bylo na co se dívat. Angličané trefili brankovou konstrukci (naši bránu hájil, stejně jako proti Francii, dnes již prakticky zapomenutý brankář Slavie Karel Pimmer, který se na fotografii nachází jako 4. zleva) a stejně tak si vedl svoji "pumelicí" i náš kapitán Košek. Byla to ale Anglie, která se v 60. minutě dostala do vedení, z něj se však hráči "albionu" neradovali dlouho, k míči se dostal Košek a ranou jako z děla srovnal na 1:1. Psala se 70. minuta a začínalo se prakticky od začátku.
O tři minuty později vyvrcholil tlak Čechů brankou Bohaty na 2:1 a začalo to vypadat velmi slibně. Anglie se však nemínila vzdát, přeskupila své síly a vrhla vše do útoku, český trenér Madden zareagoval stažením útočníků Bohaty a Holého (tehdy se hrálo většinou na 5 útočníků), kteří měli vyztužit obranu.
Maddenův tým anglickému tlaku odolával celkem úspěšně až do 83. minuty, kdy byl potrestán za hraní rukou pokutovým kopem. A vypadalo to hodně zle... Brankář Pimmer však neztratil hlavu a v nejpotřebnějším čase se vytasil s bravurním zákrokem a pokutový kop dokázal chytit! Zbylých 7 minut už Češi dokázali pracně vydobytý náskok ubránit a mohlo se slavit.
Cestou zpět do Prahy sehráli naši hráči ještě přátelská utkání proti výběru Paříže a proti Rouenu, která bez problémů rozdílem třídy vyhráli.
Fotbalisty přivítali na pražském nádraží (oficiálně tehdy nádraží císaře Františka Josefa) davy lidí, zpívala se (budoucí) hymna, "Kde domov můj" a už tehdy vznikla tradice "vítání hrdinů", která přetrvává až do dnešních dní. Tehdy se v naší zemi zrodil fenomén hrdosti na své sportovce, na sportovce z malé země kdesi v srdci Evropy, kteří to dokáží "nandat" všem těm bohatým a slavným tam kdesi v zahraničí (Češi v tomto roce - 1911 - vyhráli ještě v druhém populárním sportu - v hokeji - mistrovství Evropy v Německu).
Hráči na turnaj v Roubaix nezapomněli a když to Slavii někdy v zápsech moc nešlo (což tehdy bylo - oproti dnešku - poměrně vzácné), tak si vzal Košek v kabině o přestávce slovo a řekl, "kluci, ať je to jako v Roubaix." A často tomu tak i bylo.

Pro co vše lze najít využití...

19. února 2013 v 8:56 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)

Nemám nic proti telefonování, ale přiznám se, že daleko více preferuji písemnou formu, často se totiž stává, že se někomu nemůžete dovolat nebo dotyčný/á hovor nebere, neboť má zrovna na práci něco důležitého (či je telefon bezpečně nastaven v tichém režimu).

Nejhorší jsou v takovém případě hovory, kterými své zákazníky "obšťastňují" mobilní operátoři (ve větší míře) a banky (v míře menší). Dlouhá léta jsem si užíval tu výhodu, že můj operátor (ten nejmenší v ČR), na rozdíl třeba od modrého operátora, podobným způsobem prakticky neobtěžoval. To už je ale bohužel minulostí.

Zrovna včera mi kdosi od operátora zavolal (pod "kdosi" si předstevme mladý mužský hlas snažící se o žoviální konverzaci s občasným prohozením nějakého toho lidového výrazu, což v kontextu celého jeho vokálního vystoupení s mnoha spisovnými slovy působilo lehce nepatřičně) a ptal se na to, jak využívám datové služby nejmenšího operátora. Původně jsem chtěl ihned zavěsit (na oblíbenou hru na nedoslýchavého jsem neměl náladu), nicméně pak jsem si řekl, že to zkusím. Po obligátních otázkách typu, jak jsem spokojen s úrovní pokrytí apod., jsem bláhově nabyl dojmu (skutečně to tak vypadalo), že je hotovo a hovor byl skutečně zaměřen za zjišťování zákaznické spokojenosti se službami. Ale ouha, stále více a více žoviální pán odněkud vytáhl "tvrdá data" a sděloval mi, že je super, že využívám tyto možnosti, nicméně, že má pro mě nabídku připojení s dvojnásobným FUP (oproti současnému, pochopitelně) a že mě to bude stát jen nějakých deset ká čé navíc (pochopitelně jen po omezenou dobu, pak se cena zvedne, což také stihl zadrmolit).

Nabídku jsem odmítl, nicméně on se jen tak nedal a říkal cosi ve smyslu, že pořídit si tento tarif by bylo velmi rozumné a že bych pro ten objem mb ve FUP určitě našel nějaké využití. A jsme u jádra pudla tohoto článku.

Rozumné? Jak se to vezme, bezpochyby bych pro navýšení limitu FUP nějaké využití našel, nicméně domnívám se, že podobné myšlení je dost zhoubné (a pro naši společnost bohužel i dost typické). Pořizujeme si věci, které nutně nepotřebujeme (protože nejsou drahé, jsou "v akci", vypadají lákavě, apod.), zavážeme se k pravidelným platbám, splátkám, které se třeba i samy o obě dají zvládnout, ale v kombinaci s dalšími vytvářejí potenciální velké nebezpečí dluhové pasti. A v takovém případě podléháme často iluzi kontroly nad vlastním životem. Samozřejmě, že bych nějaké využití našel, nicméně podle logiky tohoto uvažování bych si mohl pořídit i luxusní jachtu, pro níž bych jistě také nalezl upotřebení, mohl bych si koupit nový mobilní telefon s dvoujádrovým procesorem, ale....proč? Mnoho lidí, kteří potenciálně našli pro spoustu věcí bezpochyby důležité využití, takto končí ve spárech exekutorů.

Znovu by tu šla nastolit otázka E. Fromma, mít, nebo být?



Pánovi v telefonu jsem řekl, že mám jiné priority. Zavěsil.

ON AN ON - Give In (2013)

17. února 2013 v 14:59 Hudba z ouška do ouška
ON AN ON je relativně nová skupina, která spatřila světlo světa loni v USA. Jejich hudba se, když si dovolím možná trochu nemístné přirovnání, pohybuje někde mezi Beach House a Radiohead a asi nejvíce mi připomíná Avi Buffalo. Ano, je to takový alternativněji znějící dream pop, který se jakožto subžánr od časů slavných Slowdive vydal na pozoruhodnou cestu. Jedná se tedy o hudbu, která je příjemná, uchu lahodící, nicméně musí se velmi bedlivě dávkovat. Zároveň to ale není deska na první poslech, protože po něm může mít člověk dost zmatené reakce. Rovněž nedoporučuji poslouchat ON AN ON jako nějakou kulisu. Pravé kouzlo této americké formace totiž tkví v tom, že prakticky všechny jejich skladby jsou příjemné písničky s hezkými melodiemi, které jsou však zahaleny "magickým" hávem různých zvukových ruchů a podobných vychytávek současného hudebně-technologického světa.
Deska Give In není nějak extra progresivní, v podstatě kompiluje to, co už bylo někde možno slyšet. Místy jsem si říkal, že toto zní jako od Radiohead (War is gone), toto jako od Beach House (American Dream) a jedna skladba (The Hunter) je jako od Tally Hall, což je ale pochopitelné, něco podobného by šlo napsat (byť s jinými odkazy) klidně o 90% hudebních skupin.
Ano, je tam několik skladeb (asi 2), které mě osobně spíše nudily a neslyšel jsem v nich nic zajímavého, ale jako celek je deska velmi dobrá a na své ploše cca 44 minut (s bonusy to má přes hodiny, ale ty jsem bohužel neslyšel) působí velmi dobře, melancholicky a tak správně zasněně, což jsou atributy, které už tak nějak od "dream popové" skupiny a priori čekáme, že? :-). Mezi nejlepší kousky bych neváhal zařadil písničky "Cops" a "Ghosts". Ta druhá jmenovaná je nejposlouchanější skladbou ON AN ON na last.fm a je k ní i jeden parádní videoklip :-).

Forbrydelsen (tv seriál, 2007), Vražda, Zločin

15. února 2013 v 20:12 Filmové recenze
Detektivní seriály mají vždy velkou diváckou podporu a sledovanost. Je totiž tak lákavé a sympatické sledovat snažení toho správného (detektiva) při chytání těch zlých a špatných (zločinci). Jenže detektivních seriálů je jako hub po dešti a časem se jich divák dost slušně přejí a z té bohaté stravy může mít pěkné bolení. Kvantita nemusí vždy znamenat kvalitu.
Forbrydelsen (a český překlad si vyberte z nadpisu dle libosti) je trochu jiný, než současná většinová produkce detektivních seriálů. Předně jeho místo vzniku nejsou USA, ale evropské Dánsko, což s sebou přináší namísto angličtiny i příjemný poslech pochrochtávání, z něhož rozumím jen několika výrazům, které mají společného univerzálního germánského jmenovatele.
Nejde ale jen o prostředí, seriál je dost odlišný i v jiných aspektech. Má třeba dost odlišné nasvícení od většinové (převážně zámořské) produkce, což může zprvu působit znepokojujícím dojmem, ale po několika dílech se na to lze bez potíží adaptovat. Rovněž tempo je trochu jiné, nebuduje "cliffhangery" hollywoodským stylem, ale snaží se o jiné pojetí, které snad může působit jako z raných devadesátých let (a snad i trochu levně - nízkorozpočtově), nicméně podle mého názoru není na škodu občas z vyjetých kolejí současné seriálové produkce trochu vybočit.
Velkým plusem seriálu je ale zejména příběh, který se točí okolo tajemné vraždy mladé studentky, pátrání se ujímá policistka Sarah Lund, což je typ vyšetřovatelky, která svoji práci přeferuje nad osobní život, což má pochopitelně rovněž své následky. Lund brzy zjišťuje že se jen tak o nějaký běžný případ nejedná a nitky vedou leckdy velmi vysoko.
Forbrydelsen se krom zaměření na samotné pátrání snaží i nastínit atmosféru dánské společnosti, která je sice v míře korupce na hony vzdálená ČR, nicméně - jak jistě všichni dobře víme - žádný systém není stoprocentní.
Seriál byl někdy přirovnáván k Twin Peaks. To podle mého názoru platí jen částečně, neboť v tomto dánském kousku zcela absentují nadpřirozené principy (či snahy o psychoanalytické výklady), takže jediné malé pojítku vidím v základní zápletce (vyšetřování vraždy mladé dívky) a v tom, že jak postupně poznáváme postavy, tak zjišťujeme, že skoro každá má na svém svědomí nějakou tu kaňku.

Grebeníčkův projev

9. února 2013 v 8:52 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Včera ve Sněmovně se bývalý prominentní člen KSČM - M. Grebeníček (dále jen MG) - dotkl (v souvislosti s projednáváním svátku, respektive významného dne připadajícího na 16. leden) tématu smrti Jana Palacha, o němž se v důvodové zprávě píše, že byl symbolem boje proti totalitní komunistické moci. MG tuto větu zpochybnil a kolem celého proslovu (z něhož se obvykle vyjímá několik vět, celý jej lze nalézt zde) se vynořilo mnoho komentářů, odsouzení, i příspěvky pochvalné, rád bych se do onoho "víru informací" také zapojil svým "šprochem".
Předem chci zmínit, že se jedná jen o můj subjektivní pohled na věc. Nečiním si nárok na jednu jedinou pravdivou pravdu (která má obvykle stejně cosi společného s holkama z Perlovky) a i když se pokusím vše vykládat descartovsky "jasně a zřetelně", tak je možné, že se mýlím, či jsem nadmíru naivní.

Nejprve trochu k MG. MG pochází z rodiny, kde se "dějiny proletariátu" jistě četly od jeho útlého dětství a pan Grebeníček starší má dost špatnou pověst brutálního mučitele, leč jsem toho názoru, že děti by neměly trpět za hříchy svých rodičů. I samotný MG na tom s pověstí není růžově, reformistickému křídlu zrovna nefandí (nicméně k totalitářům padesátých let má stále dost daleko, což ovšem také nemusí nic znamenat, jsem toho názoru, že zrůdné lidské činy plodí zejména "doba", tedy celková společenská konstelace, která je dnes naštěstí absolutně nekompatibilní s tím, co se dělo v letech 1948-1956, což ovšem neznamená, že by se to někdy nemohlo změnit). Zároveň si ale myslím, že při posuzování některých projevů by se mysl posluchačů měla především více obrátit k tomu, "co se řeklo", než k tomu, "kdo to řekl".

A co se tedy řeklo? Že Palach není symbolem boje proti komunismu. To je dost obtížné tvrzení, protože dnes už určitě Jan Palach jistým symbolem boje proti komunismu je. Otázkou však může zůstávat, zda tomu tak bylo i v roce 1969, kdy jeho pochodeň vzplála.
Především bych chtěl zmínit, že podle mnou známých faktů se Jan Palach neupálil na protest proti komunistům v ČSSR, naopak, ještě v době jeho činu měla KSČ mezi občany poměrně slušné jméno (přes 80% občanů se v jednom z posledních svobodných průzkumů veřejného mínění vyslovilo pro pokračování "socialismu s lidskou tváří", je to číslo větší než výsledek referenda o přistoupení k EU v nedávné době), neboť mnozí lidé v ní spatřovali naději na pokračování specificky Československého vývoje, který jen podpořilo usnesení mimořádného sjezdu KSČ ve Vysočanech, kde se striktně odmítla okupace ČSSR a zvolilo nové vedení strany, či se potvrdili stávající členové (například Kriegel). "Jsme s vámi, buďte s námi", říkalo tehdejší heslo "osmašedesátníků" a skutečně, mnoho lidí s nimi opravdu bylo. Mezi nimi i Jan Palach.
Netroufám si zde rozebírat Palachovu osobnost, nemám na to erudici, nicméně si troufám tvrdit, že Palachovi nevadili ti komunisté, kteří byly u moci v době srpnové okupace (koneckonců on sám za svůj krátký život nic jiného než "vládu jedné strany" vyjma cesty za sklízením jahod do Francie nepoznal). Jako student ekonomie snad i mohl sympatizovat s reformou O. Šika v podobě oné "hospodářské demokracie", nebylo by to nic zvláštního, Ota Šik byl ve své době mezi občany velmi populární, dokázal složité věci vysvětlit srozumitelně a lidsky, věc tak málo se dostávající v předešlých letech. A ano, Ota Šik byl komunista, dokonce člen UV KSČ. Proti takovému člověku Palach rozhodně neprotestoval upálením. Rozhodně také neprotestoval proti Dubčekovi, Černíkovi, či Kriegelovi (jediný člověk, který vydržel velký tlak a nepodepsal moskevské protokoly), ne, to vše byli sice lidé, o nichž dnes můžeme vést debaty a mít jisté výhrady, nicméně rozhodně to nebyly lidé, kvůli kterým by se někdo rozhodl odejít ze světa tak brutálním způsobem. Jan Palach sám po svém činu přiznal, že se upálil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy ("Udělal jsem to proto, aby odešli Rusové"), kvůli pasivitě našich lidí vůči dění v republice a také kvůli rozšiřování tzv. "Zpráv", což byly noviny - dosti propagandistické - podporované Sověty. Pochopitelně, dnes mohou tyto termíny splynout do velké množiny s názvem "komunismus", ale tvrdit, že se Palach upálil na protest proti komunismu mi přijde nesprávné a zjednodušující.
Pochopitelně, mezi upálenými nebyl jen Palach, o dalších se výše uvedené už netvrdí, zejména u E. Plocka (třetí pochodeň) by to působilo dost nemístně, neboť sám byl členem KSČ.

Tehdejší vedení KSČ bylo podle mého názoru tvořeno zejména lidmi z velké části naivními (kteří se nechávali unášet koly dějin a věcí do té doby v komunistickém Československu prakticky nevídanou - popularitou občanů), kteří snadno zapomněli na to, že jejich protějšci ze SSSR se už dávno nepokoušejí vybudovat "spravedlivou společnost", ale jsou to jen a pouze technokraté moci. Snad stejní technokraté jako ti, kteří napsali onen nechvalně známý "zvací dopis" (soudruzi Indra, Bila, Kapek - který v roce 1990 spáchal sebevraždu, a další).

Pokud jste dočetli až sem, tak máte moji poklonu a doufám, že laskavý čtenář/čtenářka bude smířlivý/á k překlepům a možným hrubicím v textu, i k tomu, že jsem možná ne vždy vše popsal "jasně a zřetelně".

Blog

8. února 2013 v 17:45 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Tento blog zde virtuálně datluji už pěknou řádku let, o technické aspekty provozování služby jsem se nikdy moc nezajímal, nějaké časté změny designu u mě zrovna nikdo asi čekat nemůže, nicméně poslední dobou mám dojem, že blog.cz zrovna hladce nefunguje.
Počínaje změnou titulní stránky, která možná vypadá o něco více k světu (to je stejně dost subjektivní), jež ale bohužel velmi znepřehlednila používání svého blogu (zmizením aktualizace článků oblibených blogů, apod.). K čemu mi je výběr článků z krasna.cz? Rovněž odkazy dole (poměrně dost viditelné a vzhled celé stránky nepříjemně exhalující) na prask.nova.cz, doma.cz, apod. nepůsobí zrovna mile.
I to bych ale nějak přežil, koneckonců služba je to bezplatná a jakou takovou ji musíme brát (i s těmi všemi nepříjemnostmi), nicméně více mi vadí problémy technického charakteru, jejichž četnost se podle mě v posledních dnech celkem kumuluje, jedná se například o nemožnost vložení komentáře (a po opakovaném pokusu to lze, ale někdy je komentář třeba vložen vicekrát), či o absenci úpravy stránek pro mobilní zobrazení (aspoň té titulní blog.cz).
To by to nešlo jinak, trochu lépe?

Luno - Zeroth (2012)

5. února 2013 v 18:53 Hudba z ouška do ouška
Na Vánoce připravila česká skupina Luno pozoruhodný dárek, své poslední album s názvem Zeroth umístila na web zdarma ke stažení (zdarma jen na Štědrý den). Pochopitelně, neváhal jsem. Vítaný bonus k té očekávané delší koncertní odmlce...
Zeroth je podle mého názoru povedenější dílo než debutová deska. Stylově zůstává vše při starém (tedy onen "psycho-pop"), nicméně celé album je daleko propracovanější a ... vyzrálejší. Má asi nejoblíbenější skladba je "This is the Fake" a jen doufám, že se podaří ke každé skladbě udělat nějaký ten klip (jak bylo plánováno), protože vizuální stránka této skupiny vůbec není špatná.

Nedemokraté

1. února 2013 v 14:54 Úvahy a literární útvary rychlého nasazení:-)
Nedávno jsem četl - podle mého názoru dobrý - text na jednom blogu, kam mě tu a tam zavedou virtuální toulky (rovněž virtuální) krajinou.
A musím souhlasit a lehce navázat.
Je tomu jen několik dní, co ze své funkce odstoupila radní pro školství v jižních Čechách - paní Baborová, vůči jejíž osobě se zvedla velká vlna protestů (zejména tamních studentů), které vyvrcholily (mimo jiné) i kontinuální hladovkou. Výhrady vůči paní Baborové nebyly však spojené s její osobou jako takovou, či s konkrétní politikou, kterou prosazuje (podpora učňovského vzdělávání, apod.), ale zejména s jejím politickým příslušenstvím ke KSČM. KSČM je takový populární strašák, který vždy nějaké procento voličstva dokáže zmobilizovat k ochraně výdobytků naší parlamentní demokracie, neboť komunisté by jistojistě při svém nástupu k moci obnovili ostnatý drát na hranicích, zakázali internet, prolustrovali současně umění a mnoho lidí z politických důvodů zavřeli...
Dovolím si napsat - pro mnoho lidí možná trochu sprostou - větu: KSČM je v současnosti demokratickou systémovou stranou. Oprávněnost její existence byla několikrát prozkoumávána ministerstvem vnitra (naposledy - tuším - v roce 2011), které došlo k názoru, že KSČM nijak demokracii v této zemi neohrožuje. To, že v minulosti KSČ byla stranou - z dnešního hlediska - extremistickou a výsostně nedemokratickou je pochopitelně pravda, nicméně - ač se KSČM v některých oblastech k odkazu KSČ hlásí, tak by se nemělo zapomínat na to, že strana sama se (snad až na lidi z okruhu paní Semelové) hlásí zejména k vizi "socialismu s lidskou tváří" roku 1968 a rovněž v některých ohledech k "moderní evropské levici" (jakkoliv mohou být tyto termíny vágní), i když i tady jsou určitá specifika, například komunistické snahy o obranu "národních zájmů", apod. Nemělo by se ani zapomínat na to, v jakých stranách po "sametu" mnoho bývalých zapřísáhlých komunistů (svazáků, apod.) skončilo...
Z tohoto důvodu mi přijde chování protestujících jako velký paradox, v rámci ochrany svobody a demokracie se dopouštějí výsostně nedemokratického jednání nerespektováním demokratických voleb.